Celá e-kniha Tmavomodré sbohem ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
ONCE
Willy Lazeer je všeobecně známá postava. Bolí ho zuby a nohy. Nenávidí podnebí, pobřežní hlídku, vládu a svou ženu. Pod tím obrovským nákladem nenávisti ale spíš přestal věci vnímat, než aby nějak zahořkl. Na pohled vypadal tak, jako kdyby někdo obarvil Franka Sinatru, stáhl z něho kůži, a donutil Williho, aby ji nosil.
Věděl jsem, že práce mu končí v šest a že před tím, než půjde domů, stráví pravidelně svou hodinku u piva. Taky jsem věděl, kam na to pivo chodí. Sedl jsem si k baru vedle něho. Velice nejasně mi naznačil, že mě poznal. Jeho hodina byla skoro u konce. Pomohl jsem mu.
„Play Pen. Play Pen. Jasně. Dneska jsem ji viděl.“
„Patnáctimetrový Stadel, bílé boky, šedý trup, modrá čára. Kormidluje ji silný snědý chlápek se světlými kudrnatými vlasy, úzkýma modrýma očima a velkým úsměvem.“
„No a?“
„Zajímalo by mě, kde zakotvil.“
„Jak to mám vědět, McGee? Jak to mám, sakra, vědět?“
„Ale pamatujete si ho?“
„Platil hotovejma.“
„Bylo to krátce po páté hodině?“
„No a?“
„Co to bylo za lidi, co měl na palubě?“
„Nějaký mladý frajeři.“
„Turisti, studenti?“
Chvíli se na mě díval. „Jednu z nich jsem znal.“
„Jednu z těch frajerů?“
„Vo čem asi mluvim, sakra? Jednu z těch frajerů. Jo. Znáte to tam vpravo za mostem, za tím, jak stavěj, je hospoda Charlie Char-Broil.“
„Jo, tam to znám.“
„Dělala tam servírku. Mladá holka. Každej tam má připíchnutou ceduli se svým ménem. To její bylo takový divný. Deeleen. Už jsem ji tam pár měsíců neviděl. Vzpomněl jsem si na ni, protože jednou mi přinesla jiný jídlo, než jsem si objednal a ještě byla drzá.“
Vrátil jsem se k Lois. V ruce držela skleničku whisky, která vypadala jako káva s ledem. Vzal jsem jí sklenici z ruky a odnesl ji do kajuty. Trochu si zpívala a těžce mi visela v náručí. Položil jsem ji do postele a sundal jí boty. Za tři minuty jsem ji slyšel chrápat.
Zamkl jsem kajutu a vydal se lovit Deeleen.
Restaurace Char-Broil páchla po spáleném sádle a to děvče tam už nepracovalo. Zato tam byla její přítelkyně Marianne, docela hezká dívka, až na králičí ústa, která se jí nikdy nepodařilo docela zavřít. Tak devatenáct let, říkal jsem si. Když jsem ji přesvědčil, že nejsem polda, přišla za mnou dozadu.
„Dee vyhodili, když se tu změnil šéf, víte? Ona si prostě dělala, co chtěla a ten bejvalej šéf si ji vodil dozadu do skladu, až to někdo prásknul na vedení. Já jí říkala, že to nemá dělat. Vystřídala pár jinejch zaměstnání, ale nikde dlouho nevydržela. Už ani nevím, kdy jsem ji viděla naposled. Nic se nemá přehánět, chápete? Sranda musí bejt, ale co je moc, je moc. Tak třeba mi sjednala rande s nějakým chlápkem, kterej by klidné moh bejt můj táta. Já se s nim poprala a nakonec se ukázalo, že Dee ho předem zkásla za to, že mu mě pošle. Tak jsem se jí zeptala, co si jako o mně myslí? Podle mě se jednou dostane do pěknýho maléru a já nevím, proč bych u toho měla taky bejt, chápete?“
„Kde bydlí?“
„Jestli se ještě neodstěhovala — ona se často stěhuje — tak je v Citrus Innu. Je to nahoře proti Deerfieldský pláži, něco jako bytovej hotel, takovýho něco, takový je to starý a buranský. Má byt 2A s nějakou Corry. Tam aspoň, co vím, bydlela naposled, když jí posílali podporu v nezaměstnanosti.
Déle se mnou být nemohla. Vyklouzla z místnosti a upravila si modrobílou sukni své nylonové uniformy. Zdálo se, že si teprve teď uvědomila význam svých slov a to ji zneklidnilo. Bylo to statné děvče s dlouhým krkem a malou hlavou, což ji dělalo křehčí, než ve skutečnosti byla. Měla hnědé, hedvábně jemné vlasy s několika odbarvenými prameny. „Já bych nerada, abyste špatně pochopil, co jsem vám o Deeleen říkala,“ řekla. „Nechci, abyste si myslel, že ji chci shodit. Celej problém je v tom, že když byla ještě mladá holka, tak si prožila děsně nešťastnou lásku.“
„A kolik je jí teď?“
„No, teď už je jí dvacet.“ Zaváhala. Musela náš rozhovor zakončit stylově. Tak, jak se to dělá v televizních seriálech. Přejela jazykem své králičí rty, očím dodala ospalý nádech, nosní dírky se jí rozšířil…
