OCHO
Ráno jsem zavolal na číslo, které jsem našel v telefonním seznamu Harlingenu pod jménem George Brella. Ozvala se mi ospalá spojovatelka, která mě přepojila na sekretářku s vysokým, ostrým hlasem. Ta mi sdělila, že pan Brell ještě nepřišel. Protože nemohla tušit, že volám meziměstsky, vyhnul jsem se odpovědi na otázku kdo volá, a řekl jsem, že se ozvu později.
Pak jsem zavolal na svou loď. Po třetím zazvonění jsem uslyšel její hlas, tichý, nervózní, opatrný. „Haló?“
„Tady je tvá noční pečovatelka.“
„Trave! Chvála bohu!“
„Co se děje? Něco není v pořádku?“
„Vlastně nic. Jen… já nevím, asi nervy. Už jsem si zvykla, že jsi pořád nablízku. Odevšud slyším nějaké zvuky. A lekám se. A mám ošklivé sny.“
„Upeč je na sluníčku.“
„Chystám se. Možná na pláži. Kdy se vrátíš?“
„Dneska jedu do Texasu.“
„Cože?“
„Je tam jeden člověk, se kterým si potřebuju promluvit. Možná se vrátím už v pátek, ale nevím to jistě. Nezapomeň brát pravidelně prášky, zlato. Žádné rozčilování. Jez, spi a pořád něco dělej. Bydlíš na plachetnici mezi stovkama dalších lodí a tisícem lidí.“
„Trave, volala tě nějaká žena a říkala, že je to moc důležité. Dost ji překvapilo, když se jí ozval ženský hlas. Řekla jsem jí, že se pravděpodobně ozveš a mám ti vyřídit, že ji máš zavolat. Slečna McCallová. Měla takové zvláštní křestní jméno. Nevím, jestli to mám správně.“
„Chookie.“
„To je ono.“
Požádal jsem ji, aby se podívala do mého zápisníku a nadiktovala mi její číslo. Než jsem zavěsil, hlas Lois zněl už mnohem klidněji. Napadlo mě, jestli jsem neudělal zatracenou chybu, když jsem nezamkl alkohol, nebo že jsem alespoň nezařídil, aby se na ni občas někdo zašel podívat. Spěchej domů, Matko McGeeová. Člověk si pomocí různých gest, výrazů a nezávazného klábosení vytváří jakési ochranné brnění. To Loisino bylo brutálně strženo a já ji teď znal stejně dobře, jako kdokoliv, kdo byl přede mnou nebo kdo přijde po mně. Znal jsem ji od dětských zoubků k rozkvetlému stromu mládí, od jizvy po slepém střevě až po svatební noc, a byl nejvyšší čas, aby jí narostl nový krunýř. Chytil jsem ji nahou a bezbrannou a nevadilo mi, že jsem k ní připojen jizvovou tkání, když začalo hojení.
Chookin telefon devětkrát zazvonil, než ho zvedla a ozvala se hlasem, zatmělým přerušeným spánkem. Ale ten hlas se změnil, jakmile poznala můj. „Trave! Volala jsem ti včera večer. Kdo je to ta paní Atkinsonová?“
„Jedna z tvých úspěšných rivalek.“
„Nech toho. Je to ta, co se k ní nastěhoval ten, jak se jmenuje, potom, co nechal Cathy?“
„Ano.“
„Volala jsem kvůli Cathy, Trave. Včera večer vystupovala v prvním představení. Vypadala docela normálně. Pak ji našli v bezvědomí na hotelové pláži. Ještě se neví, jestli nemá nějaké vnitřní zranění. Těsně předtím, než ji odvezli do nemocnice, se probrala z bezvědomí a řekla policajtům, že se šla projít na pláž a někdo na ni skočil a zmlátil ji. Popsat ho nemohla. Mluvila jsem s ní po tom, co jí dali nějaký sedativa. Byla taková… divná. Myslím, že to byl on, Trave. Cathy teď bude aspoň dva týdny v neschopnosti, ne-li dýl. Vypadá fakt hrozně.“
„Chce se mnou mluvit?“
„Nechce mluvit s nikým. Je to v dnešních novinách. Přepadení tanečnice zábavního podniku. Neznámý útočník atakdál.“
„Půjdeš za ní dneska do nemocnice?“
„Jasně!“
„Možná, že se do soboty nevrátím. Když ti to vyjde, tak se zaskoč podívat za Lois Atkinsonovou. Náš přítel ji zanechal v hrozném stavu. Je to dáma, Chookie.“
„Ale, neříkej?“
„Teď je dost zničená. Myslím, že se ti bude líbit. Zkus na ní takový to „mezi námi děvčaty“. Já se pokusím zavolat vám večer z hotelu. Podáš mi zprávu o obou.“
„McGeeho klinika?“
„Klub trosek Juniora Allena. Ahoj.“
Cestovní kancelář ve městě mi pomohla najít nejkratší cestu do Údolí Rio Grande. Z Idlewildu sedmsetsedmičkou do Houstonu, dvě hodiny čekání a pak vedlejší linkou do Harlingenu s mezipřistáním v Corpus Christi. Jen o chvíli jsem zmeškal lepší spoj a tak jsem měl dost času na cestu do Idlewildu.
Letadlo odstartovalo s méně než polovinou…
