CINCO
Ten doktor se jmenoval Ramirez a vypadal jako Švéd. Byl u ní hodně dlouho.
Pak vyšel ven, sedl si na barovou židli u stolu v kuchyni, aby si vypil šálek špatné kávy, kterou jsem zatím uvařil.
„Jak je jí?“
„Co vy s tím máte společného, pane McGee?“
„Zastavil jsem se, abych se na něco zeptal, a ona se zhroutila.“
Usrkl ze šálku. „Samaritán, co?“
„Možná.“
„Měla by se uvědomit její rodina.“
„Co když žádnou nemá?“
„Pak musí jít do ústavu. Jak je na tom finančně?“
„Nemám ponětí.“
„Má pěkný dům a pěkné auto.“
„Jak je na tom, doktore?“
„Je toho víc. Podvýživa, k tomu celkové přesycení alkoholem, takže trpí sluchovými halucinacemi. Ovšem příčinou obou těchto jevů je vážný citový šok.“
„A prognóza?“
Jeho oči se zapíchly do mých. „Ohromná. Zůstalo jí pár nervů a trocha hrdosti. Víc nic. Musí být v naprostém klidu. Musíte ji vykrmit co nejvydatnější stravou. Ať hodně spí. A hlavně ji držte daleko od muže, který to všechno způsobil.“
„Copak tohle může ženě udělat muž?“
„Určitý typ muže tomuto typu ženy ano.“
„Takový, jaký tu s ní žil?“
„Znal jste ho?“
„Ne. Slyšel jsem o něm. Nejdřív žil s Catherine Kerrovou a potom s touhle. Postupuje na společenském žebříčku, co?“
„Může mluvit o Allenovi?“
„Když bude chtít. Když někomu bude natolik věřit, může jí to jen pomoci.“
„Zajímalo by mě, co se vlastně stalo.“
„Něco, co nemohla přijmout. S čím nemohla žít.“
„Nemohla žít?“
„Myslím, že nebudu přehánět, McGee, když řeknu, že jste jí zachránil život.“
„Třeba mi nebude věřit.“
„Třeba nebude věřit nikomu. I v tom se projevuje duševní porucha. Myslím, že by tu neměla zůstat.“
„Kdy může odjet?“
„Zastavím se tady zítra touhle dobou. Pak vám řeknu. Každé čtyři hodiny jí dejte jeden tenhle prášek. Můžete tu zůstat?“
„Ano.“
„Žloutek s cukrem, husté polévky, všeho po troškách, jen tolik, kolik sní. Když se něčím rozruší, dejte jí tuhle tabletu. Řekněte jí, že musí spát. A mluvte na ni. Zítra si promluvíme o ošetřovatelce. Myslím, že byla soustavně fyzicky zneužívaná, ale zřejmě má silnou kondici.“
„Může někomu vadit, když tu zůstanu?“
„Jste oba dospělí. Nemyslím si, McGee, že jste blázen. Nevypadáte jako šílenec, který by chtěl jejího stavu zneužít k uspokojení svých sexuálních choutek. Já vám věřím, šetří to čas.
A kdyby se někomu tohle dočasné opatření nelíbilo, doporučil jsem to já.“
„Pro samé uklízení nebudu mít na nic čas.“
„Je naprosto vyčerpaná. Bude asi dlouho spát. Ale bylo by dobré být u ní, až se probudí.“
Zatímco hluboce spala, sesbíral jsem všechno špinavé prádlo a povlečení z postele. Odvezl jsem to do města a dal vyprat. Nakoupil jsem nějaké zásoby. Když jsem se vrátil, ležela pořád v téměř stejné poloze jako před mým odjezdem. Dýchala skoro neslyšitelně a v krátkých intervalech. Uklidit celý dům mi trvalo téměř do soumraku. Při tom jsem se na ni chodil pravidelně dívat.
Pak jsem vešel dovnitř a ona jako by přidušeně vykřikla. Seděla na posteli. Měla široce otevřené oči a nepřítomný pohled.
Opatrně jsem si stoupl několik metrů od ní a řekl: „Jsem Travis McGee. Jste nemocná. Byl tu doktor Ramirez. Přijde zase zítra. Já zůstanu u vás, takže budete v naprostém bezpečí.“
„Mám pocit, že jsem někde daleko. Vůbec nic se mi nezdálo. Kromě, kromě toho jednoho snu.“
„Uvařím vám teď polévku. A přinesu vám prášek.“
„Já nic nechci.“
Upravil jsem příjemnější osvětlení. Pozorovala mě. Už předtím jsem se podíval, kde má uloženy své věci. Našel jsem noční košili z hongkongského hedvábí a položil ji přes postel k jejím nohám.
„Jestli se cítíte dost silná, Lois, tak se zatím, než udělám tu polévku, převlékněte. Koupelna je už čistá.“
„Co se děje? Kdo jste?“
„Matka McGeeová. Neptejte se. Prostě se s tím smiřte.“
Ohřál jsem polévku z konzervy a zahustil ji smetanou. Opekl jsem jednu topinku. Když jsem se vrátil, byla už zase v posteli, na sobě noční košili a župan. Tmavé vlasy si svázala dozadu a smyla poslední stopy rtěnky.
„Točí se mi hlava,“ řekla plaše. „Můžu dostat něco k pití?“
„Záleží na tom, jak…
