Kurt Vonnegut proslul hlavně jako autor výtečných románů
Mechanické piano či
Jatka č. 5, ovšem čtenáři sbírky
Vítejte v opičárně dobře vědí, že jeho zamilovaným žánrem byla povídka. Ostatně právě jako autor povídek pro časopisy Vonnegut začínal. Svazek
Tabatěrka z Bagomba, kterou nyní vydalo Argo ve velmi podařeném překladu Jiřího Popela, je jakýmsi ohlédnutím do minulosti - obsahuje totiž dosud knižně nepublikované povídky z raného autorova období, tj. zhruba z padesátých let. Ty koncem devadesátých let v archivech posbíral Vonnegutův přítel literární vědec Peter Reed, který také knihu opatřil kritickou předmluvou. Sám Vonnegut do knihy nově přispěl nadmíru zajímavým biografickým úvodem a závěrečným esejem "
Dodatek k mé kariéře autora povídek pro časopisy".
Sám Kurt Vonnegut se o své rané tvorbě nikdy nevyjadřoval v superlativech, ba spíše naopak. Několikrát v minulosti dokonce poznamenal, jak je rád, že jeho rané povídky nikdy knižně nevyšly. To může mnohé čtenáře odradit, ovšem Tabatěrka z Bagomba je naštěstí víc než jen sbírka juvenilií. Pravda, některé povídky, třeba "Mnemotechnika" nebo "Jakákoli rozumná nabídka", asi kvalit pozdějších autorových textů nedosahují, ovšem jsou tu i kusy skutečně brilantní jako "Irwinova kouzelná lampa" nebo "Tenhle můj syn". Autorův pohled se v těchto raných povídkách zaměřuje na specifický kulturní prostor amerického Středozápadu - prostor, v němž došlo ke zpřetrhání vazeb se starým kontinentem a ve kterém (alespoň podle Vonneguta) zůstal živý velký americký sen o svobodě, byť zde doznal primitivně materialistické podoby.
Povídky uveřejněné během deseti dvaceti let po konci války v různých amerických časopisech jsou podle Vonneguta jistou vzpomínkou na dobu před nástupem televize, kdy právě časopisecká povídka byla zdrojem rodinné zábavy. A nelze se ubránit zvláštnímu pocitu, když v autorově úvodním eseji čteme, že časopisy jako Esquire či Cosmopolitan přinášely díla spisovatelů formátu Hemingwaye, Steinbecka či Vonneguta.
Je moc dobře, že tyto dnes už zapomenuté texty výborného spisovatele byly vyneseny znovu na světlo. A je ještě lepší, že jsme se jich dočkali i v českém překladu.
Ladislav Nagy, www.iliteratura.cz
— 1 —
Ukázky z knihy:
Kurt Vonnegut o tvůrčím psaní
A teď dávejte bacha. Tady je obdoby vyhlášky pravidel silničního provozu pro tvořivé psaní:
- Využijte čas naprostého cizince takovým způsobem, aby si dotyčný či dotyčná nemysleli, že ho zbytečně promrhali.
- Nabídněte čtenáři aspoň jednu postavu, které by mohl fandit.
- Každá postava by měla něco chtít, byť třeba jen sklenici vody.
- Každý věta musí udělat jednu ze dvou věcí - poodhalit postavu nebo posunout děj o kousek dál.
- Začněte co nejblíž u konce.
- Buďte sadista. Ať jsou vaše postavy sebehodnější a sebenevinnější, proveďte jim něco hrozného, aby čtenář viděl, z jakého jsou těsta.
- Pište tak, abyste potěšili jen jednoho člověka. Když otevřete okno a začnete objímat celý svět, váš příběh dostane zápal plic.
- Nabídněte svým čtenářům co nejvíc informací v co nejkratší době. K čertu s napětím. Čtenáři by měli být v obraze do takové míry, že by byli schopni příběh dokončit sami, kdyby náhodou posledních pár stránek sežraly myši.
Nejlepší autorkou povídek z mé generace byla Flannery O´Connorová (1925-1964). Porušovala prakticky všechny z výše vypsaných zásad kromě první. Velcí spisovatelé mají tendence to tak dělat.
Díky populárním časopisům jsem se naučil psát a stal se ze mě spisovatel. Takové literární učiliště s tak nízkými nároky na učně už dnes neexistuje. Dostal jsem tehdy příležitost, abych poznal, co ve mně je. Lidé, kteří psali pro knižní publikace, měli jednu výhodu, ať už byli talentovaní nebo ne: už tehdy věděli, kdo jsou a co dokážou.
Dneska se na podobnou plavbu za odhalením svých možností pouští možná víc Američanů než kdykoli předtím. Mladí lidé zkoušejí psát příběhy, ať se to komu líbí nebo ne, jak nejlépe dovedou. Každý rok přednáším na osmi středních a vysokých školách. Dělám to už dvacet let. V polovině z těch sto šedesáti ústavů učí nějaký spisovatel tvůrčí psaní. Když jsem odcházel z General Electric, existovaly takové kurzy jen dva, jeden na univerzitě v Iowě a druhý na Stanfordu.
Když si člověk představí, že dnes se už psaním povídek nedá uživit a že šance, že napsaný román bude úspěšný jsou tisíc ku jedné, mohly by krzy tvůrčího psaní vypadat jako nesmyslná ztráta času, jako by byly kurzy farmaceutiky v případě, že by neexistovaly lékárny. Ale ať už je tomu jakkoliv, sami studenti si kurzy tvůrčího psaní vydupali v době, kdy si tak chaoticky a vášnivě vymáhali celou řadu jiných věcí - v době války ve Vietnamu.
Co si studenti vydupali a dostali a co dnes dostává řada jejich dětí, je levný způsob, jak ztvárnit to, co mají uvnitř, jak vidět černé na bílém, kdo jsou a čím se mohou stát. Zvýraznil jsem slovo levný, protože vyrobit film nebo televizní inscenaci stojí obrovskou spoustu peněz, nehledě na to, že při pokusu o takový film se nevyhnete handrkování s tou největší verbeží na světě.
Na celé řadě škol vycházejí časopisy, ale existuje i řada místních novin, týdeníků či měsíčníků, kde vám ochotně vydají povídku, ale nebudou vám za to schopni zaplatit. No a co? Umělecká zájmová činnost není určena k vydělávání peněz. Je to cesta, jak rozšířit svou duši.
Šťastnou cestu.
— 2 —
