16. Znovu na Gateway
Z Gateway jsem měl všechny moje miliony, ale taky husí kůži. Vrátit se tam znamenalo potkat zase sám sebe. Potkat sám sebe mladýho, úplně bez peněz, vyděšenýho, zoufalý lidský stvoření, co mělo na výběr buď odletět na výpravu, která mohla znamenat smrt, nebo zůstat na místě, kde by nikdo nechtěl žít. To se moc nezměnilo. Nikdo tam pořád nechtěl žít, i když tam lidi zůstávali a pořád tu kvetl turistický ruch. Ale aspoň ty výpravy nebyly tak šíleně nebezpečný jako dřív. Když jsme přistávali, řekl jsem svému programu Albertu Einsteinovi, že jsem učinil filozofický objev, a to, že věci se srovnávají. Gateway se stává bezpečnější, zatímco celá naše domovská planeta Země je čím dál rizikovější místo. „Možná existuje nějaký zákon zachování bídy, který zajišťuje průměrnou kvantitativní hodnotu neštěstí pro každého člověka a všechno, co můžeme skutečně udělat, je roztrousit je do různých směrů.“
„Když vykládáš takové věci, Robine,“ – povzdechl si – „tak si říkám, jestli jsou moje diagnostické programy tak dobré, jak by měly být. Jsi si jistý, že nemáš pooperační bolesti?“ Seděl na kraji židle a když se mnou mluvil, naváděl naši loď na přistání, ale já věděl, že jeho otázka je jenom řečnická. Celou dobu mě samozřejmě monitoroval.
Když se naše loď usadila, vypnul jsem Albertův vějíř, vzal jsem ho pod paži a vydal jsem se ke své nové lodi. „Nepůjdeš se tu porozhlédnout?“ zeptala se Essie a podrobně si mě prohlížela s téměř stejným výrazem jako Albert. „Chceš teda, abych šla s tebou?“
„Já jsem fakt celej pryč z tý lodi,“ odpověděl jsem, „a chci se na ni prostě podívat. Můžeme se sejít později.“ Věděl jsem, že se strašně moc chtěla jít podívat na svou milovanou síť občerstvení, jak si vede tady na Gateway. Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, na co narazí.
Takže jsem nemyslel na nic určitýho, když jsem se protahoval poklopem do své vlastní, soukromé, lidským umem vytvořené mezihvězdné vesmírné jachty a lhal bych, kdybych se nepřiznal, že jsem byl fakt tak natřesenej, jak jsem říkal Essie. Myslím, když jsem mluvil o tom, že se mi moje dětské představy splnily! Byla to pravda. A všechno mi to patřilo a mělo to všechno.
Nebo aspoň skoro všechno. Mistrovsky provedená luxusní kajuta s nádherně širokou anisokinetickou postelí a hned vedle za dveřmi doopravdický záchod. Plná spižírna a něco, co se hodně podobalo skutečné kuchyni. Taky dvě pracovní kabiny, jedna pro Essie a jedna pro mé, se skrytými lůžky pro hosty; v případě, že bychom měli společnost. A taky úplně první lidmi vyrobený řídící systém, který byl kdy úspěšně použit pro civilní loď pohybující se rychleji než světlo – no, byly tam nějaké součásti Heechee zachráněné z poškozených výzkumných lodí, ale většina byla dílem lidského umu. A bylo to silné, s výkonnějším pohonem. Bylo tam taky místo pro Alberta, zásuvka na vějíř, na které bylo vyryto jeho jméno; zasunul jsem ho tam, ale nezapnul jsem ho, protože jsem si vychutnával prohlídku lodi o samotě. Byly tam vějíře plné hudby a piezovizních her a příručky a odborné programy, aby dělaly téměř všechno, co jsem kdy mohl chtít já nebo Essie. Byla tam obrazovka okopírovaná z velké S. Ya, desetkrát větší než ty maličké zastřené placky ve výzkumných lodích. Bylo tam vlastně všechno, co jsem si kdy přál v lodi mít. Chybělo jediné – jméno.
Sedl jsem si na kraj té veliké anisokinetické postele a pocítil jsem na zadku legrační tlak, protože se celá zhoupla nahoru místo do stran jako normální matrace. Přemýšlel jsem o tom. Byla připravena k použití na správném místě, protože ta osoba, která se mnou bude v týhle posteli, je ta, po které chci loď pojmenovat. Ale já už podle ní jednu loď pojmenoval.
Jeden z menších artefaktů, co zbyly po Heechee, byly anisokinetické kleště - jednoduchý nástroj, který dokázal změnit náraz na stejnou sílu působící ve stejném úhlu, ale opačně. Teorie se nakonec ukázala jak důmyslná, tak i elegantní. Lidé ji používali - nejpopulárnějším výrobkem z anisokinetických materiálů byla matrace do …
