17. Vystřízlivění
Nejhorší na novém Klářině životě bylo to, že musela držet pusu zavřenou. Měla bojovnou povahu a dostat se s Wanem do konfliktu bylo nesmírně snadné. Wan chtěl jídlo, sex, společnost, sem tam pomoci při práci s ovládáním kosmické lodi – ale jen, když chtěl a nikdy jindy. Klára chtěla přemýšlet. Chtěla přemýšlet o tomhle nesmírně překvapivém vykolejení v jejím životě. K možnosti, že ji někdo zabije, se vždy stavěla – pokud ne odvážně, tak potom docela určitě pevně. Nikdy ji ale nenapadlo, že ji potká taková osudová náhoda, kdy zůstane uvězněná jakoby na vedlejší koleji, uvnitř černé díry, zatímco okolní svět bez ní pokročí o celou generaci. Musela to všechno promyslet.
Wan se ale nijak nestaral o to, co Klára potřebuje. Když ji k něčemu chtěl, tak ji prostě chtěl. Když o ni zájem neměl, dal to jasně najevo. Kláře nedělaly starosti jeho sexuální potřeby. Celkem vzato jí to nedělalo větší potíže, neboť pro ni osobně nebyly významnější než si odskočit na toaletu. Wanova milostná předehra spočívala pouze v tom, že si stáhl kalhoty. Akt samotný se potom odehrával v tempu, jaké určoval on sám, a on byl rychlý. Kláru využití jejího těla obtěžovalo méně než zneužívání její pozornosti.
Nejlépe Kláře bylo, když Wan spal. To obvykle netrvalo moc dlouho. Wan spal jenom málo. Mohla navázat rozhovor s Mrtvými nebo si udělat něco k jídlu, což se Wanovi zvlášť nelíbilo, nebo prostě jenom sedět a upřeně se dívat do vesmíru – nabývalo to na novém významu, když jediné, co člověk mohl dělat, bylo dívat se na obrazovku na vzdálenost lidské paže, na níž byl pohled na samotný vesmír. Zrovna když se uvolnila, ozval se pronikavý, rozzlobený hlas: „Zase nic neděláš, Kláro? Ty jsi ale líná! Dolly by mi upekla celou várku kakaovejch piškotů!“ Nebo, to bylo horší, když si chtěl hrát. To potom přišly na řadu malé papírové balíčky a drogistické nádobky a stříbrné krabičky s růžovými a temně rudými tabletami. Wan právě objevil drogy. Chtěl se o tu zkušenost s Klárou podělit. A tak se někdy – z nudy a stísněnosti – nechala přesvědčit. Nedokázala si píchnout nebo vdechnout nebo spolknout něco, co nedovedla přesně identifikovat a odmítala, co odmítnout mohla. Ale taky toho spoustu přijala. Záchvaty euforie netrvaly dlouho, ale byly požehnaným rozptýlením z prázdnoty života, která klopýtala a umírala a znovu se pokoušela oživit sebe sama. Totálně se otupit s Wanem nebo se s ním dokonce milovat bylo lepší než se pokoušet vyhýbat se otázkám, které jí kladl a na které nechtěla pravdivě odpovídat –
„Kláro, řekni mi upřímně, myslíš, že najdu svýho tátu?“
„Nemáš šanci, Wane, ten už je dávno mrtvej.“
– protože už mrtvý docela jistě byl. Ten člověk, který zplodil Wana, odejel z Gateway na osamělou misi zrovna v době, kdy si Wanova matka začala dělat starosti, že nedostala menstruaci. Záznamy ho prostě prohlásily za zmizelého. Mohla ho samozřejmě pozřít černá díra. Mohl tam ještě být, zamrzlý v čase tak jako Klára.
Ale ta pravděpodobnost byla strašně malá.
Udivující věcí pro Kláru bylo – z těch milionů fascinujících věcí, co těch třicet let s sebou přineslo – jak snadno Wan dokázal zobrazit a interpretovat staré navigační mapy Heechee. V dobré náladě – trvala skoro čtvrt hodiny, byl to téměř rekord – jí ukazoval mapy a označoval objekty, které už navštívil, včetně toho jejího. Když mu dobrá nálada vyprchala a on šel rozzlobeně spát, zeptala se na to Klára opatrně Mrtvých. Nedá se říct, že by Mrtví skutečně mapám rozuměli, ale i to minimum, co věděli, bylo mnohem víc, než kdy znali Klářini současníci.
Některá kartografická pravidla byla vcelku jednoduchá – dokonce samozřejmá jako Kolumbovo vejce, když vám někdo řekl, co znamenají. Mrtví byli potěšeni, že mohli Kláře vysvětlovat, co ty značky obnášejí. Problém spočíval jenom v tom, jak jim zabránit, aby pořád povídali a povídali. A považovali za nutné objasnit úplně všechno. Barvy zakreslených objektů? To je jednoduché, říkali Mrtví; čím modřejší, tím vzdálenější, čím červenější, tím bližší…
