Pondělí, 4. ledna 13: 25
Louis Martin se probudil v pooperačním pokoji a nejprve měl dojem, jako by mu někdo spálil krk letlampou. Už dříve ho bolelo v krku, ale nikdy se to ani trochu nepřiblížilo bolesti, kterou cítil, když se ted po operaci pokusil polknout. A aby to bylo ještě horší, v ústech měl sucho jako na Sahaře.
Sestra, která se zničehonic objevila u jeho postele, řekla, že bolest je dúsledkem endotracheální trubice, kterou mu anesteziolog vsunul před operací do krku. Dala mu vlhkou žínku a poradila mu, aby ji cucal. Bolest polevila.
Než ho dovezli do pokoje, pocítil jinou bolest, která začínala mezi nohama a vystřelovala někam do kříže. Louis věděl, co tu bolest působí.
Bylo to místo, kde mu operovali zvětšenou prostatu. Tahle zatracená věc ho nutila, aby každou noc nejmíň čtyřikrát nebo pětkrát vstával a chodil na záchod. Naplánovali mu operaci na druhého ledna. To obvykle nebyla příliš rušná doba v obří počítačové společnosti na sever od Bostonu, které šéfoval.
Právě když už ho začínala přemáhat bolest, jiná sestra mu přidala další dávku Demerolu do infúze, kterou měl stále ještě připevněnou k levé paži.
Láhev s infúzní tekutinou visela na tyči ve tvaru T, upevněné za jeho hlavou.
Po Demerolu zase usnul zdrogovaným spánkem. Nebyl si jistý, kolik času uplynulo, až si pak uvědomil, že mu někdo stojí u hlavy. Musil vynaložit všechnu svou sílu, aby otevřel oči, měl pocit, že má víčka z olova.
U hlavy postele stála sestra a něco dělala s plastovými trubičkami, které vedly od stojanu s infúzí. V pravé ruce držela injekční stříkačku.
„Co to je?“ zamumlal. Podle hlasu by se zdálo, že je opilý.
Sestra se na něj usmála.
„Vypadá to, že jste měl přes míru,“ řekla.
Louis zamrkal a snažil se zaostřit na její snědé rysy. Byl tak omámený, že mu její obličej připadal jako šmouha.
„Nepotřebuju další léky proti bolesti,“ vypravil ze sebe Louis.
„To není lék proti bolesti,“ řekla sestra.
„Aha.“ Sestra vstříkla injekci a Louis si uvědomil, že stále ještě neví, co mu to dávají. „Co to je za lék?“ zeptal se.
„Zázračná medicína,“ odpověděla sestra a odložila stříkačku.
Louis se navzdory všemu zasmál. Chtěl se ptát dál, ale sestra uklidnila jeho zvědavost.
„Jsou to antibiotika,“ řekla. Pohladila Louise po rameni, aby ho uklidnila. „Teď zavřete oči a odpočiňte si.“
Louis padl zpátky na postel. Potichu se zasmál. Měl rád lidi se smyslem pro humor. V duchu si opakoval, co sestra řekla: zázračná medicína.
Antibiotika jsou nepochybně zázračné léky. Vzpomněl si, že mu doktor Handlin řekl, že mu možná nasadí antibiotika, aby předešli pooperačním komplikacím. Louis matně uvažoval, jaké to asi bylo v nemocnicích před vynálezem antibiotik. Byl rád, že žije v současnosti.
Louis zavřel oči, jak mu sestra poradila, a uvolnil svaly. Bolest byla stále ještě přítomná, ale díky narkotikům ho příliš neobtěžovala. Narkotika jsou skvělá věc, stejně tak jako anestetika. Louis rád přiznal, že je zbabělec, pokud jde o bolest. Nikdy by nevydržel operaci v minulých dobách, kdy ještě nebyly žádné „zázračné léky“.
Usínal a přemýšlel přitom, jaké zázračné léky přinese budoucnost. Řekl si, že se na to bude muset zeptat doktora Handlina.
