23.
STAV VZRUŠENÍ
Pierre LaRoque seděl zády ke kopuli, objímal si kolena a prázdným pohledem zíral na palubu. Zbědovaně přemítal, jestli mu Millie něco píchne, aby vůbec vydržel, než se s lodí dostanou z chromosféry.
To by však naneštěstí nebylo v souladu s jeho novou roli proroka. Otřásl se. Za celou svou kariéru si neuvědomil, co to vůbec znamená, muset události pouze komentovat a ne je sám formulovat. Nedostalo se mu požehnání, ale prokletí.
Otupěle přemýšlel, jestli si ho ta bytost vybrala v nějakém ironickém rozmaru… jako vtip. Nebo mu nějakým způsobem vpravila hluboko do nitra slova, která, šokující a přivádějící ho do strašných rozpaků, vyplují na povrch, až se vrátí na Zemi?
Nebo mám prostě dál předkládat svoje vlastní názory, jako jsem to dělal až dosud?
Pomalu, zbědovaně se kolébal. Podsouvat myšlenky někomu jinému za pomoci své osobnosti je jedna věc. Avšak hovořit, oděn do prorokova hábitu, je něco úplně jiného.
Ostatní se shlukli kolem velitelského stanoviště, aby prodiskutovali další krok. Slyšel je, jak mluví a přál si, aby šli pryč. Aniž zvedl hlavu, cítil, že se k němu obrátili a civí na něj.
Přál si umřít.
„Říkám, že bychom ho měli vyřídit,“ navrhoval Donaldson. „Jestli se ten člověk bude volně pohybovat po Zemi, nadělá nekonečnou řadu problémů,“ doplnil ještě. Jeho hrdelní „er“ bylo velice výrazné. Jacob, který poslouchal poblíž, si přál, kéž by se etnické jazyky nikdy neuchytily.
Martinová se chvilku kousala do rtu. „Ne, to by nebylo moudré. Lepší bude spojit se se Zemí, až se vrátíme na Hermes. Federálové se možná rozhodnou dát ho do izolace, nemyslím si ale, že by někomu prošlo, kdyby Petera skutečně odstranil.“
„Překvapuje mě, jak na šéftechnikův návrh reagujete,“ řekl Jacob. „Člověk by čekal, že se nad tím nápadem zhrozíte.“
Martinová pokrčila rameny. „Teď už vám všem musí být jasné, že zastupuji jednu z frakcí Shromáždění Konfederace. Peter je můj přítel, kdybych však cítila, že je mou povinností vůči Zemi odstranit ho z cesty, udělala bych to sama.“
Vypadala zlověstně.
Avšak Jacoba to až zas tak nepřekvapilo. Pokud šéfinženýr cítil potřebu předvést jistou dávku prostořekosti, aby překonal šok z poslední hodiny, mnoho dalších odhodilo veškerou přetvářku. Martinová byla ochotná myslet na nemyslitelné. LaRoque, který se kolébal o kus dál a očividně se o nikoho nestaral, nijak nezastíral, že má strach.
Donaldson zvedl ukazováček.
„Všimli jste si, že Solarian neřekl vůbec nic o laserovém paprsku? Procházel přímo skrz něj a zdálo se, že je mu to jedno. Zatímco předtím, ten druhý duch…“
„Ten mladistvý.“
„…ten mladistvý, jednoznačně reagoval.“
Jacob se poškrábal na ušním lalůčku. „Je to samá záhada. Proč se ta dospělá bytost pokaždé snažila nedostat se do úrovně našich obvodových přístrojů? Má snad co skrývat? A k čemu všechna ta výhružná gesta při předchozích ponorech, když přitom byla schopna komunikovat už od okamžiku, kdy si před několika měsíci doktorka Martinová přinesla na palubu přílbu na detekci psí?“
„Třeba jí ten váš P-laser dodal určitý prvek, který potřebovala,“ nadhodil jeden z členů posádky, orientálec jménem Chen, se kterým se Jacob setkal pouze na začátku cesty. „Podle jiné hypotézy třeba čekal na někoho s přiměřeným postavením, s kým by hovořil.“
Martinová si odfrkla.
„To je teorie, na které jsme pracovali při posledním ponoru a nebyla k ničemu. Bubbacub předstíral kontakt a Fagin, i přes všechny své schopnosti, selhal… ach tak, vy myslíte Petera…“
Ticho, které zavládlo, by se dalo krájet nožem.
„Skutečně bych si přál, abychom nějaký projektor přece jen našli, Jacobe,“ usmál se Donaldson kysele. „Vyřešilo by to všechny naše problémy.“
Jacob mu úsměv bez jediné stopy humoru opětoval. „Deux ex machina, inženýre? Vy moc dobře víte, že od vesmíru nemůžete očekávat žádné zvláštní laskavosti.“
„To to můžeme rovnou vzdát,“ ozvala se Martinová. „Zřejmě už nikdy dalšího dospělého ducha neuvidíme. Lidé na Zemi byli stejně vůči všem těmto historkám o „antropomorfick…
