Věž vlaštovky
Čtvrtá část ságy o Zaklínači
Vysogota z Corvia, zneuznaný filozof, který žije ve vyhnanství uprostřed močálů, nachází jednoho dne těžce zraněnou dívku. Ošetří ji a zachrání jí život. Čas plyne a ona mu vypráví svůj příběh, snažíce se zakrýt pod pramenem vlasů hlubokou jizvu hyzdící její tvář...
OBSAH:
1. kapitola
Různá znamení prokazují, že se stalo něco hrozného člověku z královské krve. Někomu, kdo je svázán s Cintrou. Lidé se na různých místech budili ze spaní a mysleli přitom na Ciri.
Starý Vysogota, který žije uprostřed bažin sám ve své chatrči, najde při své obchůzce pastí zraněnou dívku a dopraví ji k sobě. Jako bývalý lékař ji ošetří a zašije jí roztrženou tvář. Dlouho má však pochybnosti, zda dívka vůbec přežije infekci.
Ciri (neboť je to ona) se nakonec začne pomalu zotavovat. Napřed se snaží Vysogotu přesvědčit, že by měl odjet, protože ji hledají nebezpeční lidé, ale nemá na to dost sil, a tak podléhá jeho ujišťování, že ji uprostřed pustiny nemají jak najít.
Vysogota jí vypráví, že pracoval jako lékař, ale kvůli svým revolučním myšlenkám musel emigrovat a později byl strčen do jednoho pytle s povstalci, a proto se uchýlil daleko od lidí. Poté začala povídat Ciri.
2. kapitola
Když byla ještě jako Falka u Potkanů, přijel k jejich bandě Hotsporn, muž, který jim čas od času nosil jisté příkazy a za to od něj měli určitou míru ochrany. Tentokrát jim přijel nabídnout milost, když se dají do služeb kupecké gildy. Potkani ho neodmítnou, ale berou si čas na rozmyšlenou. Hotsporn jim pak prozrazuje, že na ně někdo najal Bonharta - lovce lidí. A řekne i něco, co vyburcuje Ciri. Že Cirilla (tedy jako ona) je u císaře a má se za něj vdát.
Hotsporn odjede, Ciri naposledy spí s Mistle a ráno se tiše vykrade, aby ho následovala. Mistle ji však slyší a jde se ještě rozloučit. Ciri jí slibuje, že se pro ni vrátí. Sama se chce totiž přihlásit jako pravá princezna a konečně zase jednou žít v pohodlí.
Dohoní Hotsporna, jenž ji celkem nepokrytě svádí a využívá k tomu i toho, že má překrásnou klisnu, na které může Ciri oči nechat. Jsou však přepadeni, Hotsporn je smrtelně zraněn a umírá Ciri v náručí. Ona si pak bere jeho klisnu, jíž pojmenuje Kelpie a spěchá do osady Žárlivost, kde přebývá Bonhart, na něhož míří zbytek bandy Potkanů.
Dojede na místo právě ve chvíli, kdy Bonhart uštědřuje smrtící ránu mečem Mistle a zbytek skupiny se už válí v krvi na zemi. Ciri se s Bonhartem bije, avšak i on má podobnou školu jako ona a navíc je silnější. Porazí ji, zmlátí a sváže. Pak přikázal vesničanům, aby ji podrželi a přinutil ji dívat se, jak jejím mrtvým přátelům uřezává pilou hlavy.
3. kapitola
Marigold zapisuje události na ukradené papíry. Celá jejich družina cestovala nějaký čas s královským vojskem. Geraltovi se rytířství nějak zalíbilo. Ovšem pouze do chvíle, kdy se od směru odvrátili, pak potajmu všichni dezertovali a ještě pobrali nějaký proviant. Pak se dostali přes řeku Jarugu, přímo pod nosem nilfgaardských hlídek, kterým namluvili, že jsou v Emhyrových službách.
Triss se dozvídá v městečku, že Yennefer údajně zahynula. Vypráví to rybářka, která ji vytáhla z moře po jejím riskantním teleportu z Lóže.
Císař neustále pátrá po Cahirovi, jeho ministr se domluví s Riencem, že dodají jeho hlavu.
Zaklínačova společnost dorazila na místo, kde přebývali druidové, tam se však dozvěděli, že byli vyhnáni a nikdo neví, kde jsou. Místní obyvatelé však celou skupinu najali, aby je doprovodili na Svahy, a protože nikdo neměl ponětí, kde by mohli druidové být, šli s nimi.
4. kapitola
Soud vyslýchá jistou Selborne Kennu, která byla ve skupině Stefana Skellena jako vnímačka (umí číst myšlenky a dávat jiným lidem psychické rozkazy, takže ji musí poslechnout). Skellen dostal do císaře příkaz, aby sestavil hanzu (bandu schopných lidí) a našel Vilgefortze či Bonharta.
Bonhart Ciri ještě mnohokrát zbil a pak ji odvezl s sebou do městečka Fano, kde pro ni sháněl u proslulého řemeslníka meč. Ten se nakonec vytasil s elfskou prací, mečem, který se jmenoval Zireael - Vlaštovka (v jiném jazyce Ciri). Bonhart ho chtěl koupit, ale byl mu pro Ciri darován, ať se stane, co se má stát. Bonhart pak pokračoval s Ciri do Claremontu. Tam se setkal s přítelem, který se jmenoval Houvenagel, a domluvil se s ním, že Ciri půjde s mečem do arény, aby pro pobavení publika zabíjela. Nahnali ji do arény (bývalá svatyně) a dali jí Vlaštovku. V tu chvíli dorazili lidé od jistého barona, jenž chtěl Ciri umučit za to, že s Potkany přepadla jeho dceru. Bonhart jim řekl, že pokud se jim ji podaří odvést, můžou ji mít.
Ciri nechtěla zabíjet, ale ani se nechat odvést, a tak, když pro ni muži začali skákat do arény, se bránila a zabíjela. Pak už nemohla dál a chtěla nalehnout na meč, nenašla však odvahu.
5. kapitola
Zaklínač doprovodil lidi až do Riedbrune, tam si ho nechal zavolat prefekt, protože se dozvěděl od dívky Angoulême, že zaklínače a jeho lidi měla zabít jistá Slavíkova banda. Angoulême to prozradila výměnou za slib, že bude jenom oběšena a ne nabodnuta na kůl, jak bylo plánováno. Zaklínač se zaváže (pod prefektovým vydíráním), že Slavíka zlikviduje, když propustí Angoulême. Prefekt souhlasí. Ve městě se ještě dozví, že druidové odešli do blízkého knížectví.
Geralt podezírá Cahira, že je zradil, protože zločinci měli popis pouze čtyř z nich. Porvali se, ale nakonec se ukázalo, že je nejspíš někdo sledoval magicky a tím pádem nemohl vidět Regise (coby upíra). Geralt se Cahirovi omluvil.
Bonhart Ciri bil tak dlouho, dokud mu neprozradila, kdo doopravdy je.
6. kapitola
Cahir, Geralt a Angoulême se vydají hledat půlelfa, který na ně lapky poslal. Zbytek jejich družiny odjíždí do knížectví Toussaint. Od trpaslíka se dozví, že mohou hledat v šachtě Rialto. Tam se srazí s několika lupiči, které pobijí. Následně je zavolá půlelf Schirrú a chce po nich důkaz, že zabili zaklínače, jak tvrdí. Byla to však lest a zaklínač i s přáteli byl ve chvíli obklíčen. Z beznadějné situace jim pomohla náhoda, šachtu zrovna přepadli partyzáni a v nastalém zmatku zaklínač, Cahir a Angoulême zmizeli.
Cahir je zraněný a jeden z koní, které ukradli, padl. Zaklínač posílá Angoulême, aby o tom spravila přátele a sám se s Cahirem ukrývá. Geralt se Cahirovi svěřuje, že se mu sice o Ciri zdá, ale nic už si nepamatuje. Pokračují po čase v cestě, až narazí na Regise.
7. kapitola
Regis jim sdělí, že zbytek je u druidů. Tam mu také jeho stará známa (flaminka - vedoucí komunity) řekla, že na zaklínače někdo čeká v podzemí a že tam musí jít bez meče, aby dokázal, že nechce zabíjet. Geralt tedy jde. V podzemí na něj čeká, kromě různých příšerek, jeden elf - Vědoucí. Představil se jako Avallac'h. Ukáže mu tajnou skrýš elfské minulosti, kterou maskuje falešnou stěnou - sám ji pomaloval jakoby pravěkými malbami, spoléhaje přitom na to, že lidé to budou brát jako svoji historii a stěnu nezničí. Avallac'h Geraltovi tvrdí, že jeho výprava za Ciri nemá smysl, on ho však neposlouchá. Pomocí elfových schopností, chce Ciri alespoň zahlédnout, místo toho uvidí, že jeho přátelé jsou i druidů v nebezpečí. Elf mu zajistí nejrychlejší odvoz na jedné z příšer - klepáčovi, který Geralta donese do lesa druidů.
Za pomoci rytířů, kteří se místě objeví, pobijí bandity. Pak však naše přátele posbírá kráčející strom vedený jednou druidkou. Než se vše vysvětlí, má Milwa značně pošramocená žebra. Druidové je tedy nechají naživu, ale zbytek lidí včetně půlelfa upálí, aniž by dali zaklínači možnost ho vyslechnout. Spolu s půlelfem shoří i zaklínačův medailon, který měl Schirrú u sebe.
8. kapitola
Dijkstra jede do nezávislého království Kovir, aby tam získal finanční podporu na vojsko proti Emhyrovi. Král Esterad má však zatím s Nilfgaardem smlouvu, proto přemýšlí, jak by věc zaonačil. Jeho žena Zuleyka najde něco v proroctví Lebedy z Dobré knihy, kterou pilně studuje: Zařiď, aby chudákovi dal meloun někdo jiný a nedávej blízkému psa, kterého miluješ, ale toulavého kocoura, kterého nemáš rád. Král si to převedl do svých podmínek, a tak nakonec onen milion, který Dijkstra žádal, šel částečně z nilfgaardské pokladny, protože to byl jejich kapitál vložený do obchodu. Toulavým kocourem se pak stali vězni a disidenti, které král nechal povolat a poslat do Redanie jako část vojska. A právě z těchto jeho "škůdců" vyšli později nejznámější velitelé.
9. kapitola
Yennefer, po svém pádu do moře, čeká, až se vrátí z moře Crach an Craite - jarl Skellige. Ten ji však chce napřed předat do rukou úřadům za údajnou zradu na Thannedu. Yennefer mu však připomene jeho přísahu, která se týkala bezpečí pro Ciri a urguje ho, že jí musí pomoct.
Yennefer potřebuje sehnat velký diamant, aby mohla sestrojit přístroj pro komunikaci s ostatními čaroději. Jenže jediný, který by jí vyhovoval, je zabudován do sochy Modron Freyji - Veliké matky, kterou uctívají kněžky. Představená svatyně říká Yennefer, že jedinou možnost pro ni vidí v modlitbách. Yennefer se tedy účastní jedné mše a má podivné viděni, kdy s ní rozmlouvá Freya. Když se z něho probere, diamant leží soše volně u nohou.
Yennefer pomoci přístroje komunikuje s jinými čaroději a získává od nich informace. Někdy za peníze, jindy vydíráním. Rovněž mluvili i o dvou portálech. Ve Věži racka a vlaštovky.
Stejnou informaci hledá i Vysogota s Ciri. Zjišťují, kde zhruba by mohla Věž vlaštovky být, ale také to, že ji nemůže spatřit každý a už vůbec ne do ní vstoupit.
Yennefer riskantně vyplula na podivné místo na moři - Hlubinu Sedny, kde kdysi ztroskotala i Cirinina matka Pavetta. Ještě než vyrazí, spojí se s Triss (u které je i Filippa Eilhart) a obě čarodějky prosí, aby - jestli zmizí - doložily zaklínači, že nikoho nezradila. Filippa to však odmítá, protože v zájmu Lóže je, aby Yennefer zůstala zrádkyní.
Loď, na které se Yennefer plavila, zmizela v magické bouři, která se druhého drakkaru (který byl poblíž) ani nedotkla.
10. kapitola
Kenna dál vzpomíná, jak ve Skellenově skupině zjistila, že se mezi nimi pohybuje někdo neviditelný. Špeha pomocí jejích schopností odhalili a spoutali ve vesnici Govorožec. Zjistili, že je to Rience. Skellen mu vyhrožoval mučením, a tak Rience ze sebe vysypal, že ho poslal Vilgefortz, aby zjistil, kde je Ciri. Zrovna do toho s ní ale přijel Bonhart.
Vysogota přinese Ciri zprávy, že ve vesnicích okolo jsou vždy tři až čtyři muži, kteří ji mají chytit, pokud se objeví. Když se to dozví, chce napřed odjet, ale rozhodne se ještě zůstat a dopovídat Vysogotovi, co se stalo ve vesnici Govorožec.
Bonhart ji nechal hlídanou na dvoře a sám se šel domlouvat se Skellenem do domu. Pomocí magického vynálezu xenofonu, který přinesl Rience, je kontaktuje Vilgefortz a slíbí Bonhartovi, že pokud mu Ciri dodá, nechá ho dívat se, co s ní udělá. Chce od Ciri pouze její placentu, zbytek ho nezajímá. Dozvídáme se, že Skellen jedná na pokyn zrádců císaře, když chce Ciri zabít.
Kenna se pokusí číst Ciri myšlenky a vrátí jí tím Moc, které se vzdala na poušti. Pomocí znovu nabytých schopností Ciri zlikviduje strážce, ukradne Vlaštovku, sedne na Kelpii a ujíždí pryč. Skellen po ní hodil hvězdici a rozsekl jí tvář (od toho rána, kterou jí zašil Vysogota). Kelpie přeskočí obrovskou bránu, a tak se Ciri podaří utéct.
Ciri odjíždí od Vysogoty do vesnice Dun Dâre, kde na ni číhají Skellenovi muži. Překvapí je v hospodě a všechny čtyři zabije. Vysogota sám umírá asi na srdeční příhodu ve své chatrči.
11. kapitola
Matka Nenneke vysílá svoje chráněnky vyškolené jako zdravotnice na praxi. Protože se chystá válka, mají se do ní zapojit léčením zraněných. Jarre Nenneke vyčítá, že ho nechce pustit bojovat.
Ciri míří k Věži vlaštovky a v patách má Bonharta s Riencem, Skellenem a jeho družinou. Rience si nadává, že si vybral jako úkol dostat Ciri, zatímco Schirrú zaklínače. Vzpomíná, jak jim padla do rukou Yennefer. Vilgefortz, který má znetvořenou polovinu tváře, jak mu do ní vybuchl na Thannedu portál ve Věži racka, ji napojil na přístroj, kterým mu měla ukázat, kde se nachází Ciri. Yennefer ji však ani po krutém mučení nevyzradila (mimo jiné jí vytrhali nehty), neuhlídala však všechno, a tak se Vilgefortz dozvěděl, kde je zaklínač a poslal Schirrúa, aby zajistil jeho smrt.
Část Skellenovy družiny upustí od stíhání Ciri a dezertuje. Zbytek ji stále pronásleduje po zamrzlém jezeře. Bonhart se od nich oddělí. Po chvíli vyjde najevo, že Ciri si na ledu nasadila brusle a teď jezdí někde kolem skupiny v mlze. Pomalu je vybíjí mečem, jak se vždycky zjeví, sekne a opět zmizí. Rience se pokusí čarovat, ale způsobí jenom to, že led praská a zbytek družiny padá do vody. Sám se zachytí ledu, ale Ciri mu bruslemi ujede prsty, takže se utopí.
Bonhart Ciri dál pronásleduje, ale jeho kůň se splaší a proboří led. Bonhartovi se podaří vyplavat, a tak spatří Ciri, jak vstupuje do Věže vlaštovky. Ciri jí projede a objeví se v jiném světě, kde ji osloví nějaký elf.
— 1 —
Ukázka z knihy
Kapitola třetí
Stalo se to pátého dne po zářijovém novoluní, přesně třicet dní poté, co jsme opustili Brokilon a šest dní po Bitvě na mostě.
Nyní, můj budoucí čtenáři, se poněkud vrátím v čase a zmíním se o tom, kterak naše konání ovlivnila ona slavná a svými následky závažná bitva. Nejdříve však musím doplnit vzdělání těch čtenářů, kteří o Bitvě na mostě nikdy neslyšeli - ať již z důvodů jiných zájmů či všeobecné nevědomosti. Zmíněná bitva byla svedena posledního dne měsíce srpna roku Veliké války v Angrenu, na mostě přes řeku Jarugu u dřevorubeckého tábora známého jako Červené splaviště. V tomto ozbrojeném střetnutí stanul proti sobě oddíl nilfgaardské jízdy a houfec lyrijských partyzánů vedených královnou Meve. Shodou nepříznivých okolností se bitvy musela zúčastnit rovněž naše skvělá družina: to značí moje maličkost, dále zaklínač Geralt z Rivie, upír Emiel Regis Rohellec Terzieff-Godefroy, lučištnice Maria Barring zvaná Milwa a Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach, Nilfgaarďan, jenž s tvrdošíjností hodnou důležitější věci nepřestával dokazovat, že není Nilfgaarďan.
Můžeš se oprávněně ptát, drahý čtenáři, kde se v Angrenu vzala královna Meve, která byla od nilfgaardského červencového útoku na Lyrii, Rivii a Aedirn a následné okupace těchto zemí pohřešována. Nuže Meve nepadla do nilfgaardského zajetí ani nezahynula v boji, jak mnozí soudili. Svolala pod svou korouhev zbytky svého poraženého vojska a také nejrůznější bandity a lapky a započala záškodnickou válku. K té se divoký Angren ideálně hodil, ať již k útokům ze zálohy, tak k následným únikům do lesů, jimiž tento kraj oplývá.
Oddíl Bílé královny, jak byla nazývána svými vojáky, postupně zesílil a získal takové sebevědomí, že se přepravoval i na levý břeh Jarugy, aby nepříteli zasazoval údery hluboko v jeho týle.
Tak se vracíme k našemu dobrodružství, to jest k Bitvě na mostě. Taktická situace byla následující: lyrijští partyzáni chtěli po zdařilém výpadu na území Impéria ustoupit zpět na pravý břeh Jarugy, leč narazili na Nilfgaarďany, kteří měli namířeno pro změnu na břeh levý. Do nejhoršího postavení jsme se dostali my, totiž do samého středu řeky Jarugy, kde jsme byli z levé i pravé strany obklíčeni vojskem. Nemajíce možnost uniknout, stali jsme se proti své vůli hrdiny a pokryli se nehynoucí slávou. Bitvu vyhráli Lyrijci, neboť se jim podařilo to, co měli v úmyslu, to značí ústup na pravý břeh. Nilfgaarďané uprchli neznámým směrem, a dle mého soudu tak bitvu prohráli. Uvědomuji si, že mé hodnocení událostí může vyznít poněkud laicky, proto hodlám svůj text před publikováním ještě prokonsultovat s nějakým vojenským teoretikem. Do té doby však musím brát zřetel na autoritu Cahira aep Ceallach, jediného profesionálního vojáka v naší družině, který mne načisto zmátl tvrzením, že žádná militární doktrína nevylučuje ani vyhrávání bitev spěšným ústupem z bojiště.
Účast naší družiny v boji byla nesporně významná, ovšem měla rovněž neblahý dopad. Milwa, toho času v jiném stavu, následkem zranění potratila. Nám ostatním se poštěstilo natolik, že nikdo z nás nebyl vážněji zraněn. Avšak nikdo též nic nezískal, ba ani poděkování se nedočkal. Jedinou výjimkou byl zaklínač Geralt. Jmenovaný navzdory mnohokrát proklamované neutralitě a indiferenci projevil v bitvě nesmírný zápal. Jinými slovy: bojoval tak efektivně a efektně, že upoutal pozornost samotné Meve, královny Lyrie a Rivie, jež ho po skončené bitvě vlastní rukou pasovala do stavu rytířského. Žel, zanedlouho se ukázalo, že z toho povýšeni vyplynulo více nepříjemností než výhod.
Měl bych tě, milý čtenáři, obeznámit s tím, že zaklínač Geralt byl odjakživa mužem skromným, rozvážným a chladnokrevným, povahy prosté a přímé jako dřevce kopí. Nečekané povýšení ho však poněkud změnilo a zdánlivá přízeň královny Meve na něho měla nepříznivý vliv - kdybych jej neznal tak dobře, řekl bych, že nezřízeně zpychl. Místo aby co nejrychleji anonymně zmizel ze scény, připojil se Geralt ke královnině doprovodu, těšil se a opájel svou hodností a slávou.
Slávu jsme potřebovali ze všeho nejméně. Připomínám, že tentýž zaklínač Geralt, nyní pasovaný rytíř, byl hledán bezpečnostními orgány všech Čtyř království v souvislosti s rebelií zrádných mágů na ostrově Thaneddu. Dokonce i já, člověk nevinný a čistý jako slza, jsem byl obviněn ze špionáže. Naše společnice Milwa kolaborovala s dryádami a Scoia'tael a jak vyšlo najevo, aktivně se účastnila zničení několika výprav lidí do lesa Brokilonu. Nilfgaarďam Cahir aep Ceallach byl zase občan nepřátelské mocnosti, jehož přítomnost na opačné straně by se dala jen stěží vysvětlit. Tak se stalo, že jediný člen naši družiny, kterému nebyly dávány za vinu žádné kriminální či politické delikty, byl upír. Demaskování kohokoliv z nás hrozilo naražením na kůl - v případě posledně jmenovaného by byl pravděpodobně osikový. Každý příjemně, sytě a bezpečně strávený den ve stínu lyrijských praporů zvětšoval riziko odhalení.
Geralt, kterému jsem to důrazně připomenul, měl dva argumenty. První: Milwa potřebovala ve svém stavu lékařskou péči a ve vojsku byli zkušení felčaři. Druhý: armáda Bílé královny postupovala na východ. Než naše družina změnila směr a dostala se do výše popsané bitvy, měla namířeno rovněž tím směrem. Chtěli jsme se dostat na Caed Dhu, abychom od tamních druidů získali informace, které by nám mohly pomoci při hledání Ciri. V přímé cestě na východ nám do té doby bránily nejrůznější vojenské jednotky a bandy marodérů, před kterými jsme se museli neustále skrývat. Pod ochranou lyrijského vojska a jeho královské velitelky jsme měli cestu na Caed Dhu otevřenu - zdála se snadná a bezpečná.
Varoval jsem zaklínače, že je to pouhé zdání, že královnina přízeň je ošidná a panská láska po zajících skáče, avšak nechtěl mne poslechnout. Brzy se ukázalo, kdo měl pravdu. Když nám průzkum ohlásil, že od východu z průsmyku Klamat proti nám táhne nilfgaardská kárná výprava, vojsko neprodleně odbočilo na sever k Mahakamským horám. Snadno se lze domyslet, jak byla Geraltovi taková změna směru proti mysli - spěchal přece k druidům. S bezbřehou naivitou předstoupil před královnu Meve s žádostí o propuštění z armády a královské požehnání pro jeho privátní záměry. V té chvíli skončila královnina blahosklonnost a přívětivost, úcta a obdiv k hrdinovi Bitvy na mostě se rozplynuly jako dým. Rytíři Geraltovi z Rivie byly mrazivým tónem připomenuty jeho rytířské povinnosti vůči koruně. Stále churavá Milwa, upír Regis a autor těchto řádků se rázem ocitli v zástupu markytánek a boje neschopných civilistů, který doprovázel vojsko. Cahir aep Ceallach, urostlý mladík, který na civilistu v žádném případě nevypadal, byl neprodleně opásán modrobílou šerpou a začleněn do takzvané nepravidelné jednotky, oddílu jízdy sestavenému z banditů a marodérů, které Lyrijci posbírali po celém Angrenu a Zaříčí. Tímto způsobem jsme byli rozděleni a vše nasvědčovalo tomu, že naše výprava definitivně skončila.
Jak se jistě domýšlíš, drahý čtenáři, nemohl to býti definitivní konec. Jakmile se Milwa seznámila se všemi okolnostmi, prohlásila se za naprosto zdravou a připravenou a od ní vyšel podnět k činu. Cahir zahodil královské barvy do křoví a dezertoval, Geralt se odporoučel z honosných stanů elitního rytířstva.
Nebudu se věnovat všem podrobnostem, taktéž vrozená skromnost mi nedovoluje nadměrně exponovat své vlastní - nikoli bezvýznamné - zásluhy v popisovaném plánu. Zkrátka v noci z pátého na šestého září se naše družina tajně rozloučila s vojskem královny Meve. Než jsme dali sbohem armádě, neopomněli jsme se bohatě zásobit na další putování, aniž bychom se ptali na svolení proviantního důstojníka. Výraz "loupež", který užila Milwa, považuji za přehnaný: náležela nám přece odměna za naši účast v památné Bitvě o most. A ne-li odměna, tedy alespoň cosi jako odškodné za ztráty, které jsme utrpěli. Pominu-li tragickou nehodu Milwy a zranění Geralta a Cahira, byli v bitvě zabiti nebo zmrzačeni naši koně - kromě mého věrného Pegasa a zaklínačovy jankovité Klepny. Jako rekompensaci jsme si vzali tři dobré jezdecké a jednoho nákladního koně. Pobrali jsme rovněž veškerou možnou výstroj, která nám přišla pod ruku. Na vysvětlenou dodávám, že většinu z těch věcí jsme později museli stejně vyhodit. Jak konstatovala Milwa: "To se stává, když se krade potmě". Nejvíce užitečných věcí z armádních zásob pobral upír Regis, jenž vidí v noci lépe než ve dne. Byl to rovněž on, kdo snížil obranyschopnost lyrijské armády o tlustého šedivého mezka, kterého odvedl z ohrady tak šikovně, že ani nezafrkal, ani nezadupal. Zkazky o zvířatech neomylně cítících vampýry a reagujících na ně panickým strachem tak ztrácejí věrohodnost - ledaže by šlo o některá zvířata a některé vampýry. Po ztrátě nákladního koně, který se nám později zaběhl v lesích, když naše koně splašili vlci, nesl mezek veškerý náš majetek - tedy to, co z něj zbylo. Mezek se jmenuje Drákul. Byl tak pojmenován Regisem bezprostředně po krádeži a jméno mu zůstalo. Regise to pojmenování zjevně pobavilo, soudím, že v jazyku a kultuře upírů má ten výraz nějaký směšný význam, nicméně nám jej Regis nechtěl prozradit, odbývaje nás tvrzením, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku.
Tak se naše družina vydala na další pouť a už tak dlouhý seznam těch, kteří nás neměli rádi, se prodloužil ještě více. Rytíř bez bázně a hany Geralt z Rivie opustil řady rytířstva dříve než bylo jeho pasování potvrzeno patentem a než mu dvorní herold vymyslel erb. Cahir už válčil v tom velkém boji Nilfgaardu s Nordlingy na obou stranách. Na obou stranách byl ale také odsouzen k trestu smrti. Ani my ostatní jsme nebyli v lepší situaci, konec konců oprátka je oprátka a je pramalý rozdíl v tom, zač se visí: za zhanobení rytířského stavu, dezerci anebo nazvání armádního mezka jménem Drákul.
Nelze se divit, že jsme vyvíjeli nejvyšší úsilí, abychom co nejvíce zvětšili vzdálenost mezi námi a vojskem královny Meve. Hnali jsme koně na jih k Jaruze a měli jsme v plánu přepravit se na druhý břeh. Nejen proto, abychom se za řekou ztratili královně, nýbrž i proto, že nám připadalo rozumnější putovat k druidům na Caed Dhu po levém břehu. Třebaže to bylo území nepřátelského Nilfgaardu, zdálo se bezpečnější než válkou zachvácený Angren. Původcem té levobřežní koncepce byl zaklínač Geralt, který po opuštění bratrstva pasovaných nádivů opět získal rozvahu, prozíravost a schopnost logického myšlení. Budoucnost ukázala, že zaklínačův plán ovlivnil další osudy naší výpravy. O tom však později.
Na břehu Jarugy bylo plno Nilfgaarďanů. Císařské jednotky přecházely řeku po spraveném mostě u Červeného splaviště a postupovaly na sever do Angrenu - a jistě i dál, do Temerie, Mahakamu a čert ví, kde ještě naplánoval nilfgaardský generální štáb další ofensivu. Nemohli jsme se přepravit na druhý břeh za pochodu, museli jsme se skrýt a čekat, až vojsko odtáhne. Celé dva dny jsme se schovávali v rákosí, zakládali si na revmatismus a krmili komáry. Ke vší smůle se pokazilo i počasí, mžilo, foukal vítr a ochladilo se, až jsme drkotali zuby. Podobně studené září jsem nepamatoval celá léta. Právě tehdy, vážený čtenáři, jsem mezi věcmi vypůjčenými z lyrijského tábora našel papír a olůvko. Abych si ukrátil dlouhou chvíli a zapomněl na nepohodlí, začal jsem zapisovat naše příhody.
Slota a nucená nečinnost nám zkazily náladu a probudily rozličné černé myšlenky. Nejhůř na tom byl zaklínač. Od začátku našeho putování Geralt počítal dny, které ho ještě dělily od Ciri a každý další uplynulý den jej od ní více a více vzdaloval. V našem úkrytu v mokrém rákosí se zaklínač stával stále zasmušilejší a nemluvnější. Všiml jsem si rovněž, že zřetelně kulhal a když si myslel, že jej nikdo nesleduje, sykal a nadával bolestí. Měl bych ti vysvětlit, drahý čtenáři, že při vzpouře čarodějů na ostrově Thaneddu utrpěl Geralt vážné zlomeniny kostí. Díky magii brokilonských dryád fraktury srostly a vyléčily se, nicméně jejich nepříjemné důsledky stále přetrvávaly. A tak zaklínač Geralt trpěl jak tělesnou, tak duševní bolestí.
Znovu ho začaly pronásledovat zlé sny. Když devátého září ráno doháněl spánek po noční hlídce, znenadání nás všechny poděsil, když vyskočil rovnýma nohama a s výkřikem tasil meč. Zdálo se, že ho posedl amok, naštěstí se ihned vzpamatoval.
Odešel stranou a když se za chvíli vrátil s odhodlaným výrazem v obličeji, oznámil nám, že rozpouští družinu a dál pokračuje sám, neboť se dějí hrozné věci a on nechce nikoho vystavovat nebezpečí a za nikoho nést odpovědnost. Žvanil a žvanil tak nudně a tak nepřesvědčivě, že nikdo neměl chuť s ním diskutovat. Dokonce obvykle výřečný upír ho odbyl jen pokrčením ramen, Milwa odplivnutím a Cahir připomínkou, že meč nenosí proto, aby měl na opasku závaží. Jenže potom všichni zmlkli a významně upřeli zraky na níže podepsaného, patrně v očekávání, že bázlivý služebník múz využije příležitosti a vrátí se domů. Nemusím snad říkat, jak jsem je zklamal.
Leč popisovaná událost nás přinutila k opuštění skrýše a ke smělému činu - překročení Jarugy. Přiznávám, že původní plán mne silně zneklidnil, poněvadž podle něj jsme se měli dostat na druhý břeh plaváním mám-li citovat Milwu a Cahira: "za koňskými ohony". I kdyby to byla jen metafora - a mám obavy, že nebyla - nedovedu si představit ani sebe, ani svého Pegasa během takové přepravy. Upřímně řečeno, plavání nebylo a není mou nejsilnější stránkou. Kdyby moudrá Matka příroda chtěla, abych plaval, jistě by mne neopomenula vybavit plovacími blánami, nemluvě o mém věrném Pegasovi.Mé znepokojení se ukázalo liché, alespoň pokud jde o plavání za koňským ohonem. Přepravili jsme se jiným způsobem, musím přiznat, že ještě šílenějším. S nehoráznou drzostí jsme přejeli přes most, nilfgaardským strážím rovnou před nosem. Jedna z patrol se nás sice pokusila perlustrovat, avšak Cahir se hrozivě zamračil, zahulákal něco o císařské službě a doplnil to vojácky řízným "kurva vaše mať", což mělo okamžitý účinek. Nakonec jsme tím smrtelným nebezpečenstvím prošli hladce a bez překážek. Po přechodu vojenských jednotek přejížděl most transport za transportem, povoz za povozem, jedním i druhým směrem a tak jsme desátého dne měsíce září stanuli na levém břehu řeky Jarugy. Před námi byla jediná cesta, silnice vedoucí na jih, nám však nevyhovoval ani směr, ani množství Nilfgaarďanů, kteří po ní putovali.
Při prvním noclehu v lesích Zaříčí jsem rovněž měl divný sen - na rozdíl od Geralta se mi však nezdálo o Ciri, nýbrž o čarodějce Yennefer. Ten sen byl zvláštní, znepokojivý: Yennefer, jako obvykle v černém a bílém ošacení, vznášela se v povětří nad ponurým horským hradem. Dole stály jiné vědmy, spílaly jí a hrozily pěstmi. Yennefer zamávala širokými rukávy šatů a odletěla jako černý albatros nad širý oceán, rovnou do vycházejícího slunce. Od té chvíle se sen změnil v můru. Podrobnosti zmizely po pro buzení z mé paměti, zůstaly jen matné výjevy, nedávající žádný smysl, avšak byly to výjevy hrůzy: křik, bolest, strach, mučení a smrt... Jedním slovem děs.
Neřekl jsem Geraltovi o tom snu. Jediným slovem jsem se o něm nezmínil. Jak se později ukázalo, bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.
***
— 2 —
Ukázka z knihy
"Před kým se chystáš utéct, Sokoličko? Přede mnou? Anebo před sebou?"
"Chci přestat utíkat. Teď chci naopak něco dohonit. Proto se musím vrátit... Tam, kde všechno začalo. Musím. Pochop to, Mistle."
"Proto... Proto jsi na mne tuto noc byla milá? Poprvé po tolika dnech... Protože to bylo naposledy. Na rozloučenou. Potom zapomeneš."
"Nikdy na tebe nezapomenu, Mistle."
"Zapomeneš."
"Ne, přísahám. A nebylo to na rozloučenou. Najdu tě. Vrátím se pro tebe... Přijedu ve zlatém kočáře, se zástupem dvořanů. Uvidíš. Budu mít nové... Možnosti. Nesmírné možnosti. Změním tvůj osud, uvidíš. Přesvědčíš se, co všechno budu moci udělat a změnit."
"Potřebovala bys obrovskou moc," vzdychla Mistle. "Nebo mocnou magii."
"I to je možné," olízla si rty Ciri. "Mocnou magii... Získat nazpět... Vše, oč jsem kdy přišla, se může vrátit zpět. Být opět moje... Slibuji ti, budeš ohromena, až se znovu setkáme."
Mistle odvrátila ostříhanou hlavu a zahleděla se na oblaka na východní straně, která rozbřesk již zabarvil dorůžova.
"Přesně tak," řekla tiše. "Budu ohromena, jestli se ještě setkáme. Jestli tě ještě někdy uvidím, maličká. Jeď už. Neprotahuj to."
"Čekej na mě," požádala Ciri dojatě. "A nenechej se zabít. Pomysli na tu amnestii, o které mluvil Hotsporn. I kdyby Giselher a ostatní nechtěli... Uvažuj o tom, Mistle. Může to být způsob, jak přežít. Protože já se pro tebe vrátím. Slibuji."
"Polib mě."
Bylo chladno. Obloha se rozjasňovala. Začínalo svítat.
"Miluji tě, Růžičko."
"Miluji tě, Sokoličko. Už jeď."
"Hotspornovo vyprávění překročilo míru mé trpělivosti. Vypěnila jsem... Tolik mi toho nažvanili o mojí sudbě. A nakonec mého práva využije někdo jiný díky prachsprostému podfuku. Někdo se vydává za mne, Ciri z Cintry, a získá všechno... Nemohla jsem myslet na nic jiného. Začalo mi vadit, že se jen občas najím dosyta, že spím na tvrdé zemi pod širou oblohou, že dokonce i intimní místa si musím mýt ve studené vodě z potoka. Já... Chtěla jsem vanu z pozlaceného plechu. Vodu na koupání parfémovanou okvětními plátky růží. Ohřívané osušky. Čisté ložní prádlo. Rozumíš, Vysogoto?"
"Rozumím."
"Dobrá, Potkani," rozhlédl se Bonhart okolo sebe, zvedl meč a plivl na čepel. "Když tancovat, tak tancovat. Muziko hraj!"
Skočili jako vlci, bleskově, tiše, bez varování. Meče zasvištěly vzduchem a ulice se rozezněla řinčením oceli. Kromě něj byly zpočátku slyšet jen zrychlené výdechy.
Pak, náhle a nečekaně, začali Potkani vykřikovat. A umírat.
Tělesně se naše lučišnice brzy spravila, duševně na tom byla hůře. Stávalo se, že po celý den, od svítání do soumraku, na nikoho nepromluvila ani slovo. Na dlouhou dobu mizela nebo se držela stranou, až nás to znepokojovalo. Konečně nadešel přelom. Milwa měla ve zvyku reagovat jako dryáda anebo elfka - impulzivně, zbrkle a ne vždy pochopitelně. Jednoho jitra před očima nás všech vytáhla nůž a uřízla si vrkoč rovnou na krku. "Nesluší se to, poněvadž už nejsem panna," vysvětlila nám, vidíc naše spadlé čelisti. "Ale nejsem ani vdova," dodala, "tedy konec smutku." Od té chvíle byla stejná jako dříve: drzá, jedovatá, hubatá a neslušnými slovy nešetřící. Podle toho jsme usoudili, že kritické období má úspěšně za sebou.
"To je ohavné! Ohavné a hříšné, pane Houvenagle, že v bývalé svatyni provozuješ takové bezbožné, odporné, nelidské hry! Zvířata cítí jako my, pane Houvenagle! Je to zločin, když za peníze štveš němé tváře proti sobě pro potěchu luzy!"
"Utiš se, zbožný muži, a nemíchej se mi do soukromého podnikání. Abych tě však uklidnil, ujišťuji tě, že dnes tady nebude ublíženo ani jedinému zvířeti. Rvát se budou výlučně lidé."
"V tom případě nic nenamítám."
"Z toho prámu a mostu," připomněla tiše Milwa, "jsi mne vynesl na zádech, když jsem se slabostí neudržela na nohou. Kdyby tam se mnou byl zbabělec, nechal by mne tam a utekl. Avšak žádný zbabělec tam nebyl, byls tam ty, Regisi."
"To bylo dobrý, tetka," pochválila ji Angoulême. "Akorát se domejšlím, o co kráčelo, ale řeklas to dobře."
"Nejsem žádná tvoje tetka!" zavrčela Milwa. "Dej si bacha! Ještě jednou mě tak nazveš a uvidíš!"
Nejprve ucítili dým, o chvíli později uviděli oheň a nad ním rožeň, na němž se opékali vykuchaní pstruzi. U ohniště seděl samotný muž.
Ještě celkem nedávno by se Geralt nelítostně vysmál takovému hlupákovi, který by se osmělil tvrdit, že on, zaklínač, bude mít radost, když spatří upíra.
"Ohó," zvolal spokojeně Emiel Regis Rohellec Terzieff-Godefroy a pootočil rožeň. "Pohleďme, koho to kočka přinesla."
"Na mou čest," otřel Rytíř šachovnice svou zbraň o mech. "Těžce se ty šelmy loučí se životem! Nediv se, sire Geralte, že raněné dobíjím. Dříve jsem tak nečinil. Leč ta chamraď se vrací ku zdraví tak rychle, že jim člověk poctivý může jen závidět. Od toho času, co jsem na jednoho ničemu narazil třikrát po sobě, jsem je začal usmrcovat pečlivěji. Tak, aby s nimi byl jednou provždy amen."
"Rozumím."
"Jak jsem pravil: jsem rytíř bludný, ale, na mou čest, ne bludný na duchu. Ha, zde je můj oř. Poběž ke mně, Bucefale!"
Bílé kvítky voněly. Tak omamně vonící střemchu Ciri dosud nepoznala. Nic zvláštního, pomyslela si, ve světě, kde jsem až do této chvíle žila, prostě střemchy voní jinak. V tamtom světě je všechno jiné.
Elf dokončil písničku vysokým trylkem, odložil flétnu a vstal.
"Proč to trvalo tak dlouho?" zeptal se s úsměvem. "Co tě zdrželo?"
— 3 —