18. kapitola:
VELITELŮV DŮM
Anpoš se ocitl na samém vrcholu blaha. Kdykoli v minulosti navštívil na delší čas Prahu, míval veliké problémy. Připadal si jako prosebník a také jím byl. Vnucoval se, škemral a všelijak působil na city. Byla to dřina, protože všichni věděli, že Anpoš v domě není žádné štěstí. Znamenalo to také ho živit a naslouchat jeho teoriím. Nikdy se neusadil v koutku a nebyl zticha. Měl pocit, že musí být slyšen a přednášet jako na stupínku. Každého poučoval, v jednom kuse vykládal karty a staral se o duchovno přítomných. Zejména Kefalína vytáčel téměř nepřetržitě a využíval toho, že tlustý autor nemůže před ním utéct. Proto ho obletoval jako můra petrolejovou lampu a v jednom kuse do něj hučel svá moudra. Kefalín, zabořený do ušáku, nevýslovně trpěl, ale nezmohl se na nic jiného než na občasné posměšky nebo nadávky.
Tentokrát to ale Kefalínovi vyšlo a Anpoš si polepšil. Karta se naštěstí obrátila. Paní Monika přijala upachtěného pedagoga jako starého rodinného přítele a dávala mu najevo své sympatie. Nabídla mu ubytování a hostila ho v domnění, že, chudák, v portugalském lapáku nepřetržitě hladověl.
Anpoš pomlaskával a pochvaloval Moničino kuchařské umění. „Česká strava je česká strava,“ tvrdil. „A v cizině se mi po ní moc stýskalo. Ne že by se tam ke mně chovali macešsky. Předkládali mi ale samé sépie, chobotnice, škeble nebo mořské ježky. Na to my, Moravané, nemáme žaludek. Kde by se také na Slovácku našel mořský ježek? Zato filozofii mají v Portugalsku na vysoké úrovni! Vězeňský hlídač Martinéz měl například vzdáleného strýce, který pravidelně obcoval s mořskými duchy. Šlo většinou o duše utonulých námořníků, za které se nikdo nepomodlil. Ti se teď vznášejí nad vodami a hořekováním se dovolávají soucitu těch, kteří na ně zapomněli. Kvílejí, pláčou a huhlají. Bohužel jsou v mořském příboji špatně slyšet a jen citlivé ucho duchovně založeného jedince může přiměřeně reagovat. Takových lidí není mnoho, ale literatura o tomto problému je rozsáhlá a hodnotná. Také zde můžeme vysledovat různé africké kulty a zakoupit magické předměty. Uvažoval jsem i o tom, že bych v Hodoníně na pouti prodával amulety proti bolestem, ale pak jsem si to rozmyslel. Zdejší věrci by se mi posmívali a považovali by mě za podvodníka. Jsme národ nevěřících Tomášů. Přitom je jasné, že člověk není pouze živočich. Kromě těla má i nesmrtelnou duši a o tu je povinen se starat. V tomto národě se tak bohužel neděje. Duchovně založení lidé strádají a nemají dost teoretických podkladů. Ani nevíte, jak rád bych v tomto oboru pracoval. Určitě bych se prosadil, kdybych měl k tomu patřičné podmínky. V této chvíli mám neutěšený pocit, že jsem dostatečně nezužitkoval svůj život!“
„To ještě můžete napravit, Oldřichu!“ přesvědčovala ho vdova. „Žil jste neurovnaně, ale teď se může vše změnit. Tady budete mít dost místa i času. O všem, co hodláte vymyslet, mě můžete informovat, neboť hořím zvědavostí po nových poznatcích. Andrej byl velkolepý člověk, ale na duchovno moc nedal. Alespoň v době, kdy byl v dobré kondici. Na sklonku života se začínal měnit, ale vaší úrovně pochopitelně nedosahoval. To mi poněkud vadilo.“
„To proto,“ vysvětlil jí, „že jste žena s velikým rozhledem. Nezakrněla jste a zajímáte se o vše podstatné, co nás obklopuje. Rád vám pomohu v rozvoji vašich duchovních sil a budu vás soustavně zasvěcovat do své práce!“
To se Monice zamlouvalo. Anpoš se jí vyloženě líbil. Proti Terazkymu to byl samozřejmě jenom krátkozraký pajdavý skřet, ale jeho teoretické zázemí bylo úchvatné. Když byl v Praze naposledy, věštil pouze z karet a vyvolával duše zemřelých.
Teď se zabývá i mořskými duchy a bůhvíčím ještě! Je to vzdělanec a rozený badatel. Jen je třeba mu trochu hmotně pomoci! Potom jistě vytvoří dílo mimořádných kvalit!
„Víte, Oldřichu,“ pravila, „jsem sice v duchovním směru poměrně zanedbaná, ale když mě povedete a patřičně usměrníte, určitě všechno dohoním. A vy tady budete mít dostatečný prostor. Jsem ráda, že mohu prospět dob…
