26. kapitola:
POSLEDNÍ ZVONĚNÍ
Kefalín seděl spokojeně ve svém oblíbeném ušáku a četl noviny. Den se mimořádně vyvedl a mrtvých bylo habaděj. Spoluobčané se snažili. Sedmdesátiletý stařík vyhodil z okna v šestém patře svou o dva roky starší družku, šestnáctiletý mladík uškrtil nevlastní matku a rusky mluvící zakuklenec vyloupil banku, načež zastřelil náhodného chodce. Řidič v mercedesu přejel invalidního důchodce, zatímco mladík v audině se s tak chatrnou obětí nespokojil a usmrtil manželský pár z Holandska. Žák pomocné školy si utrhl ruku při pokusu s třaskavinou a duševně nemocný architekt utýral siamskou kočku.
„Samé krásné zprávy!“ liboval si Kefalín. „Ještě že nikam nemusím! Určitě bych se stal jednou z obětí a už bych si to ani nemohl přečíst v novinách! Ale v naprostém bezpečí samozřejmě nejsem. Panu Tománkovi vjelo nákladní auto až do pokoje a přejelo mu klimbající tychni. Také lupičům je těžko odolat, a to vůbec nemluvím o exekutorech!“
Leč pokračoval v čtení a byl zvědav, co pozitivního se ještě dozví.“
„A hele!“ zamlaskal záhy spokojeně. „V parku před hospodou se porvali Ukrajinci a navzájem se pobodali noži. Jeden, nějaký A. K., to nepřežil a zemřel při převozu do nemocnice. Kdyby to přežil, stálo by nás to spoustu peněz, protože si určitě neplatil zdravotní pojištění! No – A. K. už to má za sebou. Jak se asi jmenoval? Arkadij Kuzmenko, Andrej Kuličenko nebo Aron Kubinčiak? Možná i úplně jinak. No ale mne se to vůbec netýká!“
To ale nebyla tak úplně pravda. Kefalín netušil, že zapíchnutím Ukrajince přišel dosud nenarozený Rybníkář o svého biologického otce. Narodí se jako pohrobek, ale sotva mu to bude vadit. Nicméně to bude blonďák s modrýma očima. Nic zajímavějšího již v novinách nebylo, a tak je Kefalín odložil na podlahu, aby nemusel vstát z ušáku.
„Je tu božský klid,“ liboval si, „a větší pohodu si nemohu přát. Jen aby nepřišel na návštěvu Anpoš! Na toho teď nejsem v žádném případě duševně připraven!“
Byly to však zbytečné starosti. Anpoš neměl na návštěvy ani pomyšlení, protože si právě přišel pro svých pět švestek k vdově Haluškové. Moniku to dost překvapilo. Zejména proto, že situace se zdánlivě uklidnila. Během Anpošovy nepřítomnosti se Terazky nijak neprojevil. Nezlobil a žádným způsobem o sobě nedával vědět. Choval se ukázněně jako pravý nebožtík. Monika byla přesvědčena, že česnek a Anpošovy čáry skutečně zabraly,
„Vy opravdu chcete odejít?“ zeptala se zklamaně.
„Tady je přece dost místa a nikdo by vás ve vaší práci neomezoval! Přece dobře víte, jak jsem vám nakloněna!“
Anpoš se trochu zastyděl, ale byl již pevně rozhodnut. Další střetnutí s Terazkym nechtěl riskovat.
„Pročetl jsem několik důležitých latinských knih,“ lhal, jako když tiskne, „a zjistil jsem, že ani bílá magie není všemocná. Tomuto domu hrozí nebezpečná recidiva, pokud projevíme bojového ducha. Temné síly zaútočí a nebudou se chovat umírněně. Pan major měl zřejmě tajemné předky, s nimiž se nyní spojil a využil jejich vlivu. Od nich můžeme očekávat cokoliv a obrana proti nim je takřka nemožná. Zejména vy byste byla ohrožena, právě kvůli přísahám, k nimž vás major donutil. Moje přítomnost v tomto domě by mohla být roznětkou k velké explozi. Jako svoditel přitahuji majorův hněv a stávám se hlavním terčem. Do neštěstí bych strhl i vás, a to právě nechci. Vzpomeňte na kanadskou jedli! Je mi to líto, Moniko, ale musím odejít!“
Horko těžko to pochopila.
„Je-li to tak nebezpečné,“ zašeptala, „musíme se tomu podvolit. Andrej vždycky dovedl prosadit svou! Zůstal nesmiřitelným i nyní.“
Anpoš smutně přikývl a odešel se sbalit, což mu nedalo příliš práce. Odjakživa cestoval dost nalehko.
Když byl se vším hotov, naposledy se rozhlédl po prostorném pokoji, který mu nebyl souzen. Chvíli váhal, ale pak odvážně přistoupil k obávanému zrcadlu. Zaujal mužný postoj a směle pohlédl tam, kde tušil protivníka. Ale nevyděsil se. Ze zrcadla na něho zírala vlídná a usměvavá tvář majora Halušky. Ještě nikdy nevypadal Terazky tak přívě…
