24. kapitola:
VÝLET NA OBZORU
Zcela nečekaně se objevil poručík Hamáček. Viditelně zestárl, zpustl a tvářil se jako bezdomovec, kterému ukradli bundu. Byl neoholený, postříkaný blátem a oděv měl nepředstavitelně zválený. Nebudil dobrý dojem. Šilhal více než jindy a dělal nezvyklé grimasy. Monika se ho lekla a Anpoš k tomu neměl daleko. Tím spíše, že se poručík pohyboval vratce, kolébal se ze strany na stranu a udržoval rovnováhu pomocí rukou, jako provazochodec mezi dvěma kostelními věžemi.
„Přišel jsem na návštěvu, a to proč?“ spustil chrčivým hlasem, který zněl jako dohrávající deska. „Přišel jsem na návštěvu proto, že jsem starej, nemocnej, vygumovanej a ještě k tomu smutnej. Už ani do hospody nesmím, protože jsem na biliáru tágem prošťouchnul sukno. Nikdo mě nemá rád a mně zase všichni můžou být ukradený! Celý lidstvo může zahynout a mně to bude fuk. Já totiž nejsem co? Já totiž nejsem humanista! To je, doufám, o mně všeobecně známo! Lidstvo je ksindl, a proto si nezaslouží žádnej soucit!“
„To jsou příliš silná slova,“ zamračila se Monika. „Potřebujete si odpočinout a trochu se napít.“
Hamáček rozhodně zavrtěl hlavou a odmítl jakékoliv pohoštění.
„Já nepotřebuju nic,“ prohlásil, „a to proč? Nepotřebuju nic, protože už jsem úplně vyřízenej. Chci jenom jedno jediný. Mám veliký přání, na který myslím už kolik dní, ať jsem střízlivěj nebo vožralej. Než to tady definitivně zabalím, chci se ještě podívat kam? Než to tady definitivně zabalím, chci se ještě jednou podívat do svýho rodnýho města Stádu. Víte vy vůbec, kde je Stád?“
„Nedaleko Plzně,“ odpověděl pohotově Anpoš. „To musel vědět každý můj žák, pokud nechtěl dostat nedostatečnou!“
„Správně!“ přikývl spokojeně Hamáček. „Stád je krásný město, protože jsem se tam narodil. Hamáčkovi tam odjakživa měli co? Hamáčkovi tam měli odjakživa řeznictví a uzenářství. Strejdovi Hamáčkovi nakonec udělali z krámu masnu a já jsem úderničil na jatkách v Plzni. Jenomže Stad je mýmu srdci milejší.“
„To je pochopitelné,“ souhlasila Monika, „já jsem se narodila v Kardašově Řečici a taky na ni nedám dopustit!“
„Kardašova Řečice je možná malebná,“ připustil kymácející se poručík, „ale Stad je mnohem malebnější. Kdo nebyl nikdy ve Stadu, přišel o moc! Je tam krásnej kostel a taky co? Je tam krásnej kostel a taky fotbalový hřiště! Na zeď kostela jsem kreslil neslušný obrazce a dostal jsem za to trojku z mravů. Za to na fotbalovým hřišti jsem hrával na levým beku a byl jsem extratřída. Žádný pravý křídlo na mne nevyzrálo a některý, pokud už neumřely, možná kulhaj dodnes. Já jsem bejval tvrdej, šestkrát vyloučenej a jednou jsem dokonce inzultoval koho? Jednou jsem dokonce inzultoval rozhodčího Koudelku! Na ty krásný doby se nedá zapomenout. Málo platný, já ten rodnej Stad musím ještě jednou v životě spatřit. To je mý poslední přání a někdo mi ho musí, sakra, splnit! Do Stadu se musím podívat za každou cenu!“
Monika i Anpoš mu okamžitě jeho přání schválili. Učitel dokonce vypadal dojatě.
„Celá naše zem je krásná,“ vydechl, „a láska k rodnému městu je pochopitelná.“
„To je hezký,“ houkl Hamáček, „ale já už jsem takovej lazar, že se tam sám nemůžu vydat. Buď bych zabloudil a umřel na neznámým místě, nebo by se stalo ještě něco horšího. Proto jsem si řekl, že se mnou pojede nějakej kamarád. Jenomže kamarádi jsou jaký? Kamarádi jsou neochotný. Vata se vymlouvá, že nemá nohy, a tváří se, jako bych mu je ušmiknul já. Kefalín se sice nevymlouvá, ale někam se přede mnou zašil. Na to von je machr, to se o něm vědělo už na vojně. Když byla nějaká práce, tak všichni hledali Kefalína. Měl jsem mu tenkrát napařit prokurátora a bylo by po čem? Bylo by po ptákách!“
Hamáček se zatvářil krvelačně, ale vzápětí odevzdaně mávl rukou.
„Vata zklamal,“ řekl, „Kefalín zklamal, a tak zbejváš, Anpoš, jedině ty! Jak tak na tebe koukám, cesta do Stadu ti určitě prospěje!“
Učitel se očividně zarazil. I když právě prožíval nejednoduché chvíle, do Stádu se mu nechtělo. Vlastně ani tak o Stád nešlo. Prostě se…
