TRPKÁ GROTESKA
"Uklízím sám v sobě a obrozuju se pro léta, která přijdou teď a která budou zcela jiná. Za podobných duchovních okolností dal hrabě Tolstoj svobodu svým nevolníkům, Thomas Jefferson svobodu svým otrokům. Já hodlám propustit všechny literární postavy, jež mi tak oddaně sloužily za mé spisovatelské kariéry."
Tak doprovodil Kun Vonnegut, Jr. svůj román Snídaně šampiónů (Breakfast of Champions) z roku 1973, jehož příběhy hovoří o Zemi a "jedné její části, nazývané Spojené státy americké", jako o světě dávno minulém a vyhaslém, o jehož existenci by obyvatelé jiné planety mohli pochybovat, jak se zdá absurdní a neskutečnou. Tímto románem skončil Vonnegut podle vlastních slov jednu etapu své tvorby.
Groteska, která vyšla o tři roky později, patří tedy již do etapy následující a - podobně jako další román Kriminálník (Jailbird) z roku 1978 - je neobvykle transformovanou autobiografickou výpovědí, hyperbolicky ztvárněnou na způsob vědeckofantastické novely.
Základní téma příběhu - trauma osamělosti ve světě, kde lidé "nepatří už nikam" a ztrácejí pro sebe na zajímavosti, protože se stali "zaměnitelnými součástkami amerického stroje" - epizodicky předznamenává pohřeb vypravěčova strýce Alexe; byl to člověk, který hrál roli alkoholika, ač jím nebyl, aby tak ve sdružení Anonymních alkoholiků našel náhradu za rozpadlé příbuzenské svazky. (Neboť: "Láska je tam, kde ji nacházíte") Rozpad a odcizení ve víru krizí a válek postihují celou rodinu, příbuzenstvo, ba komunitu - stávají se čímsi všeobecným a neodvratným.
Také "neandertaloidní" sourozenci Wilbur a Eliza se narodili "vybaveni schopností a odhodláním být maximálně šťastni za všech okolností". Jejich dětství je archetypem dosud nerozděleného, nespecializovaného, nefragmentovaného lidského bytí, jež se vyznačovalo tím, že spolu "netvořili pouze jedinou mysl, ale celý hustě zabydlený vesmír". Jejich "ráj", jejich "národ dvou" zničí vpád zákonitostí výdělkářské společnosti a způsobí jejich vzájemné oddělení a znicotnění.
Tyto zákonitosti nejsou abstraktní a anonymní; uvádějí je do chodu lidé - jejich tvůrci a nositelé. Vonnegut je sarkasticky demaskuje například v postavě manipulátorské psycholožky Dr. Cordinerové. Vkládá jí do úst slova, jimiž tato snobská intelektuálka zesměšňuje přání sourozenců zůstat pospolu: Jestli vám to ještě nikdo neoznámil, tak žijeme ve Spojených státech amerických, kde nikdo nemá právo spoléhat na druhého - kde se každý učí jít svou vlastní cestou." Toto je podle ní moudrost amerikanismu: "Pádluj svou vlastní kánoi."
Základním tématem Grotesky je tedy konfrontace sobectví, omezeného individualismu, odcizených vztahů s láskou, kolektivismem, spoluprací a pospolitostí. A nebyl by to Vonnegut, kdyby sarkasticky nekomentoval americkou každodennost, její lidsky vyprázdněné poměry, institucionální formy bez člověčiny, stereotypy.
Stojí za to připomenout, jak zlehčuje ústavně proklamovaná práva amerického lidu jako nereálná, a proti nim klade mocenskou instituci "slavné a mocné rodiny volených zástupců". K zesměšnění intelektuálního snobství mu stačí pouhý šleh: "K přijetí na Harvardovu univerzitu stačí, když člověk umí číst a psát?" Jiná - stavebně důležitá - je sarkastická demystifikace prezidentských "velkých programů". Wilbur se jako uchazeč o prezidentský úřad prosadil svým programem likvidace osamělosti na základě umělého rozšíření "rodin"; administrativní zásah - změna prostředního jména - má vést k obrodě společnosti. Vonnegut tu míří i na pověstnou sdružovací mánii, která je tak rozšířena zejména ve středních vrstvách americké společnosti a jaksi kompenzuje dehumanizační následky sociální atomizace. Ad absurdum dovádí tuto představu ohlas na aféru Watergate, motivy jejíchž účastníků vysvětluje prezident Wilbur tím, že Nixon a jeho společníci nebyli v podstatě zločinci, ale "toužili po členství v bratrstvu, jež spatřovali v organizovaném zločinu". A aby tomu nasadil korunu, dodá: "Lepší rodina kriminálníků než vůbec žádná rodina.…
