Groteska aneb už nikdy sami (Kurt Vonnegut Jr.)

31

Tři týdny poté, ráno v den mých padesátých narozenin, jsem jel na svém koni Budweiserovi dolů do vesnice - abych si vyzdvihl poštu.

Byl v ní lístek od Elizy. Stálo v něm jenom tohle: "Všechno nejlepší k našim narozeninám. Odjíždím do Číny!"

Zpráva byla podle poštovního razítka čtrnáct dní stará. V téže poště byla však ještě čerstvější zpráva. "S lítostí Vám oznamujeme, že Vaši sestru zasypala na Marsu lavina." Podepsán byl: "Fu Manchu."

* * *

Četl jsem tyto tragické zvěsti stoje na staré dřevěné verandě poštovního úřadu, ve stínu sousedního kostelíka.

Zmocnil se mě neobyčejně zvláštní pocit, jemuž jsem v prvním návalu žalu přisuzoval psychologický původ. Zdálo se mi, že jsem do verandy zapustil kořeny. Nemohl jsem od ní odlepit nohy. Co víc: rysy mého obličeje tíhly k zemi jako tající vosk.

Pravda byla taková, že obrovsky vzrostla zemská přitažlivost.

Z kostela zazněla ohlušující rána. Věž upustila svůj zvon.

Pak jsem se propadl verandou a strašlivou silou jsem byl přimáčknut k zemi pod ní.

* * *

V jiných částech světa se samosebou trhala výtahová lana, letadla se řítila z oblohy, potápěly se lodě, motorovým vozidlům praskaly nápravy, hroutily se mosty, a tak dále, a tak dále.

Bylo to hrozné.