EPILOG
Dr. Swain zemřel dříve, než stačil napsat víc. Odešel do věčné radosti.
Stejně by se nenašel čtenář, který by si přečetl, co napsal - který by si postěžoval na všechny ty nakousnuté a nedořečené historky.
Rozhodně však ve svém příběhu dosáhl klimaxu, když náčelníku lupičů znovu prodal Louisianskou koupi - za dolar, který nikdy neobdržel.
Ano, a zemřel s hrdostí na to, co on a jeho sestra vykonali pro reformu společnosti, neboť zanechal tyto verše, snad v naději, že jich někdo použije jako jeho epitafu:
Jak že jsme úskoky záludné nesli
grotesky člověčí, i Boží, chceš-li?
Bez bázně vší, v pohodlí za kamny,
díky vám,
hrou, v niž jsme vdechnuli tajné své sny.
* * *
Nedostal se už k vyprávění o elektronickém zařízení v Urbane, jež mu umožnilo znovusjednotit svoji mysl s myslí své mrtvé sestry, znovustvořit génia, kterým byli v dětství.
Zařízení, jemuž těch několik málo lidí, kteří o něm věděli, říkalo "chuligán", tvořila zdánlivě obyčejná hnědá kameninová roura - o průměru dvacet centimetrů a dva metry dlouhá. Ležela jen tak - nahoře na ocelové skříni s ovládacími prvky obrovského urychlovače částic. Urychlovač částic byla válcovitá magnetická závodní dráha pro elementární entity, probíhající mezi obilnými lány na okraji města.
Ano.
A sám chuligán byl vlastně duch, neboť urychlovač částic už dávno zemřel na nedostatek elektrického proudu, na nedostatek nadšenců pro své kousky.
* * *
Poklízeč Francis Železo-7 Chuligán ukládal rouru na mrtvou skříň a na okamžik na ni postavil taky svoji bandasku s kávou.
Uslyšel z trubky hlasy.
Došel pro vědce, jemuž tenhleten přístroj patřil, pro dr. Felixe Bauxita-13 von Peterswalda. Ale roura odmítala znovu promluvit.
Dr. von Peterswald nicméně svou ochotou uvěřit nevědomému panu Chuligánovi prokázal, že je velkým vědcem. Nechal poklízeče vyprávět jeho příběh pořád dokola.
"Bandaska," řekl konečně. "Kde máte tu bandasku?"
Chuligán ji držel v ruce.
Dr. von Peterswald mu nařídil, aby ji umístil do téhož postavení ve vztahu k rouře, v jakém byla předtím.
Roura opět nabyla hlasu.
* * *
Mluvčí se prohlásili za bytosti ze záhrobí. Z pozadí se ozýval demoralizovaný chór duší, které si navzájem stěžovaly na fádnost, společenské přezírání, nicotné bolístky, a tak dále.
Jak si dr. von Peterswald zapsal do svého tajného deníku: "Ze všeho nejvíc to připomínalo zvuky doléhající k nám za deštivého podzimního dne z druhé strany telefonního spojení - z mizerně vedené krocaní farmy."
Haj hou.
* * *
Když dr. Swain hovořil prostřednictvím chuligána se svou sestrou Elizou, byla u toho vdova po dr. von Peterswaldovi, Wilma Zimostráz-17 von Peterswald, a její patnáctiletý syn David Narcis-11 von Peterswald, bratr dr. Swaina a oběť Touretteovy nemoci.
* * *
Chudáka Davida postihl záchvat jeho choroby - právě když dr. Swain začínal hovořit přes Velkou Propast s Elizou.
David se usilovně snažil mimovolný proud oplzlostí potlačit, ale podařilo se mu jen stoupnout hlasem o oktávu výš.
* * *
A dr. Swain se přestal krotit. Mimovolně vylezl na skříň, jak byl vysoký a starý. Nahrbil se nad rourou, aby byl sestře co nejblíž. Svěsil hlavu nad aktivním koncem roury k zemi a skopl veledůležitou bandasku na podlahu, čímž spojení přerušil.
"Haló? Haló?" řekl.
"Ořití... hovno... žlázy," řekl chlapec.
Vdova po dr. von Peterswaldovi byla na urbanském konci jedinou střízlivě uvažující osobou, takže to byla ona, kdo vrátil bandasku na patřičné místo. Musela ji trochu neurvale nacpat mezi rouru a prezidentovo koleno. Vzápětí se ocitla polapena v groteskní poloze, ohnutá do pravého úhlu přes vrchol skříně, jednu ruku nataženou a nohy několik centimetrů nad zemí.
Prezident se nesvalil jenom na bandasku, ale zalehl jí taky ruku.
"Haló? Haló?" řekl prezident, s hlavou svěšenou k zemi.
* * *
Z druhého konce odpovídalo štěbetání, hudrování, kničení a kvokání. Někdo kýchl.
"Buzerant... kálet... kulky," řekl chlapec.
* * *
Než stačila Eliza opět promluvit, vycítili zemřelí v pozadí, že chu…
