3
Otec odjel s právníkem, lékařem a architektem do Galenu - aby tam dohlédli na rekonstrukci zámku pro Elizu a pro mne, aby najali služebnictvo a dr. Motta. Matka zůstala tady v Manhattanu, v jejich městském domě v Želvím zálivu.
Mimochodem, želvy se opět v hojném počtu do Želvího zálivu navrátily.
Otroci Věry Veverky-5 Zappové je s oblibou chytají na polévku.
Haj hou.
* * *
Nemluvě o otcově smrti, byla to jedna z mála příležitostí, kdy se matka s otcem od sebe odloučili na déle než na jeden nebo dva dny. A otec napsal matce z Vermontu půvabný dopis, který jsem našel po matčině skonu na jejím nočním stolku.
Byla to možná veškerá jejich korespondence, kterou kdy svěřili poště.
"Má nejdražší Tiško -" psal otec, "naše děti tady budou šťastné. Můžeme být hrdí. Náš architekt může být hrdý. Řemeslníci můžou být hrdí.
Ať budou životy našich dětí sebekratší, může nás hřát vědomí, že jsme jim poskytli důstojnost a štěstí. Vytvořili jsme pro ně rozkošný asteroid, maličký svět s jediným zámkem, pokrytý jinak samými jabloněmi."
* * *
Potom se vrátil na svůj vlastní asteroid - do Želvího zálivu. Jednou do roka, opět na radu lékařů, pak rodiče přijížděli na návštěvu, vždy o našich narozeninách.
Jejich dům z rezavého pískovce dosud stojí, stále stejně útulný, stále pevně odolávající rozmarům počasí. Právě v něm naše nejbližší sousedka, Věra Veverka-5 Zappová, ubytovala svoje otroky.
* * *
"A až Eliza a Wilbur umřou a odejdou nám do nebe," pokračoval dopis našeho otce, "uložíme je k poslednímu odpočinku mezi jejich předky z rodu Swainů, na soukromý rodinný hřbitov pod jabloněmi."
Haj hou.
* * *
Co se týče těch, kdo na tomto hřbitově odděleném od zámku plotem již spočívali: byli to většinou vermontští pěstitelé jablek, jejich manželky a potomci, samí nevýznamní lidé. Mnozí z nich byli nepochybně právě tak nevzdělaní a nevědomí jako Melodie a Isador.
To jest: byly to nevinné velké opice s omezenými prostředky ke konání zla, což je podle mého názoru, jakožto starého, prachstarého muže, všecko, k čemu byly lidské bytosti od počátku předurčeny.
* * *
Mnoho náhrobních kamenů na hřbitově se propadlo do země nebo bylo vyvráceno. A epitafy těch, jež dosud stály, zahladily větry a deště.
Byl tam však jeden obrovský památník se silnými žulovými zdmi, břidlicovou střechou a velkými vraty, který by určitě přečkal soudný den. Bylo to mauzoleum zakladatele rodinného bohatství a budovatele našeho zámku, profesora Elihu Roosevelta Swaina.
* * *
Řekl bych, že profesor Swain byl zdaleka nejinteligentnější ze všech našich známých předků - Rockefellerů, Du Pontů, Mellonů, Vanderbiltů, Dodgeů a všech dalších. V osmnácti letech promoval na Massachusettské univerzitě a ve věku dvaceti dvou let založil na Cornellově univerzitě katedru civilního inženýrství. V té době měl už několik důležitých patentů na železniční mosty a bezpečnostní zařízení, jež by z něho zakrátko udělaly milionáře.
Ale jemu to bylo málo. A tak vytvořil Swainovu společnost pro stavbu mostů, která navrhovala a dohlížela na stavbu poloviny železničních mostů na celé planetě.
* * *
Byl světoobčanem. Mluvil mnoha jazyky a byl osobním přítelem mnoha hlav států. Když však nadešel čas na stavbu jeho vlastního paláce, nechal jej postavit mezi jabloněmi svých nevědomých předků.
A byl jediným člověkem, který tu barbarskou hromadu kamení opravdu miloval - dokud tam nepřišla Eliza a já. Byli jsme tam strašně šťastní!
* * *
A Eliza a já jsme s profesorem Swainem sdíleli tajemství, přestože byl už půl století mrtvý. Služebnictvo je neznalo. Naši rodiče je neznali. A řemeslníci, kteří zámek renovovali, na ně zřejmě taky nepřišli, ačkoli museli protahovat roury, dráty a trubky ústředního topení nejrůznějšími záhadnými prostorami.
Naším tajemstvím bylo toto: zámek v sobě choval ještě jeden zámek. Vstupovalo se do něho padacími dveřmi a posuvnými panely v táflování. Skládal se ze skrytých schodišť, odposlouchávacích komůrek se špehýrkami a tajných chodeb. Byly v něm i tunely.
…
