9
Uložili nás do postýlek vyrobených na míru - v oddělených, avšak sousedících ložnicích. Ložnice byly propojeny tajnými dveřmi v ostění. Postýlky byly velké jako nákladní vagóny. Když zdvihali jejich postranice, dělalo to strašlivý randál.
Předstírali jsme s Elizou, že jsme okamžitě usnuli. Po půlhodině jsme se však opět sešli v Elizině ložnici. Služebnictvo k nám nikdy nevcházelo. Naše zdraví bylo koneckonců ze železa a získali jsme si pověst, řečeno jejich slovy, že "...spíme jako zlatý poklad ve vatičce".
Ano, a prolezli jsme padacími dveřmi pod Elizinou postýlkou a za chvíli jsme se už střídali v okukování našich rodičů sedících v knihovně - dírkou, kterou jsme provrtali zdí a horním rohem rámu obrazu profesora Elihu Roosevelta Swaina.
* * *
Otec matce vyprávěl, o čem se dočetl předchozího dne v nějakém obrázkovém časopisu. Čínští vědci podle všeho experimentovali se zmenšováním lidských bytostí, aby nemusely tolik jíst a nespotřebovaly tolik látky na šaty.
Matka civěla do krbu. Otec jí tu fámu o Číňanech musel dvakrát opakovat. Když jí to říkal podruhé, netečně poznamenala, že podle jejího mínění dokáží Číňané všecko, co si zamanou.
Bylo tomu právě asi měsíc, co vyslali Číňané dvě stě průzkumníků na Mars - aniž by použili jakéhokoli vesmírného dopravního prostředku.
Žádný vědec západního světa netušil, jak tenhle kousek dokázali. Číňané o tom žádné podrobnosti neposkytli.
* * *
Matka řekla, že jí už připadá jako věčnost, co taky něco vynalezli Američané. "Zničehonic," povídala, "vynalézají všecko Číňani."
* * *
"Dřív jsme všecko vynalézali my," řekla.
* * *
Byla to strašně otupující debata. Stupeň oživení byl tak nízký, že naši krásní mladí rodičové z Manhattanu mohli být docela dobře po krk v medu. Vypadali, tak jak pro Elizu a pro mne vypadali vždycky, jako by byli zakletí a museli mluvit pouze o věcech, které je pranic nezajímaly.
A skutečně byli pod kletbou. Její pravou povahu jsme však Eliza ani já netušili: že jsou spoutáni a ochromeni touhou po smrti svých dětí.
Avšak v jednom za naše rodiče ručím, i když se mohu opřít jen o pocit v morku kostí: ani jeden druhému tak či onak nikdy nenaznačil, že by si naši smrt přál.
Haj hou.
* * *
Ale pak z krbu zaznělo mohutné prásk. Z pasti nějakého míznatého polena unikla pára.
Ano, a matka, neboť jako všechno živé byla i ona symfonií chemických reakcí, zděšeně vykřikla. Její chemikálie si vynutily, aby v odpověď na to prásk vykřikla.
A jakmile ji chemikálie přiměly k tomuhle, požadovaly toho od ní mnohem víc. Napadlo je, že je nejvyšší čas, aby pronesla, co k Elize a ke mně skutečně cítí, což také udělala. A sotvaže to vyslovila, rozpadlo se všecko vniveč. Ruce se jí křečovitě sevřely. Páteř se jí prohnula do oblouku. Obličej se jí scvrkl a proměnil ji v starou, prachstarou čarodějnici.
"Nenávidím je, nenávidím je, nenávidím je," řekla.
* * *
A po několika málo vteřinách matka s krutou upřímností vyjevila, koho že to nenávidí.
"Nenávidím Wilbura Rockefellera Swaina a Elizu Mellon Swainovou," řekla.
