7
Jak by to bývalo pěkné, a obzvlášť pro Elizu, neboť byla přece jen dívka, kdybychom byli ošklivými káčátky - a postupně rostli do krásy. Ale my jsme na tom každým dnem byli hůř a hůř.
Měřit dva metry a být mužského pohlaví mělo svých pár výhod. V přípravce a na univerzitě si mne považovali jako hráče košíkové, i když jsem měl úzká ramínka, hlásek jako konipásek a nikde ani náznak vousů nebo mužského ochlupení. Ano, a později, když mi hlas zmohutněl a já kandidoval na úřad senátora za stát Vermont, mohl jsem na svých volebních plakátech hlásat: "Velké dílo žádá velkého muže!"
Ale Eliza, která byla stejně vysoká jako já, neměla šanci, že by jí někde stavěli slavobrány. Neexistovala jediná myslitelná konvenční ženská role, kterou by bylo možno přizpůsobit na tělo čtyřiadvacetiprsté, čtyřprsé, neandrtaloidní polovině génia - vážící rovný metrák a dva metry vysoké.
* * *
Už jako malé děti jsme věděli, že v žádné soutěži krásy nikdy nevyhrajeme.
Eliza o tom mimochodem pronesla prorocká slova. Nemohlo jí být tenkrát víc než osm. Řekla, že by snad mohla vyhrát soutěž krásy na Marsu.
Bylo jí ovšem souzeno na Marsu umřít.
Elizinou cenou krásy se měla stát lavina pyritu, známějšího coby bláznovo zlato.
Haj hou.
* * *
V jistém období našeho dětství jsme ještě shodně pokládali za štěstí, že nejsme krásní. Věděli jsme ze všech těch zamilovaných románů, které jsem předčítal svým pisklavým hlasem, často i s příslušnými gesty, že soukromí krásných lidí bývá zničeno vpádem vášnivých vetřelců zvenčí.
Nechtěli jsme, aby se nám stalo něco takového, neboť jsme spolu netvořili pouze jedinou mysl, ale celý hustě zabydlený vesmír.
* * *
Alespoň tohle však musím říct o našem zevnějšku: naše oblečení bylo nejlepší, jaké se dalo koupit za peníze. Naše udivující rozměry, měsíc od měsíce doznávající radikální proměny, byly na příkaz rodičů pravidelně zasílány nejlepším krejčím, ševcům, švadlenám, výrobcům košil a módních doplňků na světě.
Ošetřovatelky, které nás oblékaly a svlékaly, propadaly vzdor tomu, že jsme nikdy nikam nechodili, dětinskému vytržení, když nás mohly oblékat na pomyslné společenské události milionářských dítek - na odpolední taneční čaje, na přehlídky jezdeckých koní, na zimní lyžařské prázdniny, na docházku do nákladných přípravných škol, na návštěvu divadelního představení tady na Manhattanu a pozdější večeři se spoustou šampaňského.
A tak dále.
Haj hou.
* * *
Uvědomovali jsme si, že je to všechno komedie. Ale jak jsme byli bystří, když jsme dali hlavy dohromady, tak jsme až do svých patnácti let zhola netušili, že se také nacházíme v samém středu tragédie. Domnívali jsme se, že naše ošklivost je lidem z vnějšího světa pouhým zdrojem zábavy. Neuvědomovali jsme si, že by se někomu cizímu, kdo se s námi nečekaně střetne, mohlo udělat zle od žaludku.
Byli jsme stran důležitosti dobrého vzhledu skutečně tak nevědomí, že jsme v pohádce O ošklivém káčátku, kterou jsem jednoho dne Elize předčítal - v mauzoleu profesora Elihu Roosevelta Swaina - nenacházeli skorém žádný vtip.
Pohádka ovšem vyprávěla o ptáčeti vychovávaném kachnami, pro které bylo nejsměšnějším káčátkem, jaké kdy viděly. Když ale káčátko vyrostlo, ukázalo se, že je to labuť.
Jak si vzpomínám, Eliza tenkrát poznamenala, že by se jí daleko víc líbilo, kdyby se to ptáčátko vykolébalo na břeh a proměnilo se v nosorožce.
Haj hou.
