Sedm
Když Saracen krátce po půl deváté odcházel z bytu, začínalo pršet. Nejprve jen zlehka, ale než dorazil k Okresní nemocnici, byl z toho liják, který vyhnal lidi z ulic, a neodbytné bušení deště narušovalo jen svištění pneumatik.
Okresní nemocnice stála na jižním okraji Skelmoru a tvořila ji skupina budov podobných horským boudám postaveným z červeného pískovce a pospojovaných prosklenými chodbami, které byly na první pohled novějšího data. Nemocnice původně sloužila jako sanatorium pro souchotináře, než streptomycin doslova vyhnal prokletí tuberkulózy, a stála proto nenápadně stranou od města. Léta však neúprosně ubíhala a městská obydlí dorazila až přímo k jejímu plotu.
Saracen projel bránou, zahnul doleva a zamířil k patologii, která byla umístěna v mělkém úvozu hezky daleko od vlastní nemocnice a před zraky kryta řadou topolů. Na tabulce u odbočky stálo prostě Soukromá cesta. To mělo odradit procházející se pacienty a jejich návštěvníky, aby se nepřibližovali ke skupině budov, mezi nimiž byla i místní márnice.
Saracen pomalu minul ceduli a zahnul do dvora. Stálo tam jediné auto, tmavě modrý rover, a Saracen si řekl, že zřejmě patří Wyliemu. Zaparkoval až u zadních dveří, aby byl na dešti co nejkratší dobu, až poběží ke vchodu.
Když vstoupil do budovy, přivítal ho teplý vzduch a pach formaldehydu, který v něm okamžitě vyvolal vzpomínky na události ve skelmorské márnici. Už tady na patologii předtím byl, ale vždycky za světla. V noci mu připadala nepříjemně strašidelná.
Světla svítila, ale jinak nebylo nikde ani živáčka. Nebylo to nic nečekaného, vždyť věděl, že Wylie tu bude sám, ale taky si myslel, že ho Wylie uslyší přijíždět. Takhle musel nahlížet do jednotlivých místností, kde nacházel jen prázdné lavice a zaprášené psací stroje. Nechtěl přijít o psychologickou převahu, o které si myslel, že ji nad Wyliem má, a rozhodl se, že nebude vykřikovat patologovo jméno nahlas.
V polovině chodby uslyšel, jak něco kovového udeřilo o cosi, co znělo jako kámen, a instinktivně pochopil, že je to mramor, protože zvuk se ozval z rohové místnosti na konci budovy: z místa, kde se konaly pitvy. Saracen se opatrně vydal k vysokým dveřím a lehce zatínal zuby, protože tohle se mu moc nezamlouvalo. Opřel se do dveří, otevřel je a zůstal stát, jako by neměl chuť překročit práh.
Wylie vzhlédl od stolu, a když uviděl, že tam stojí Saracen, ušklíbl se. Saracen se na něj díval, ale neřekl nic. Celá scéna mu připadala bizarní. Wylie i mrtvola, na které pracoval, byli sevřeni jasným světlem z veliké lampy podobné obrácené míse jako herci v nějakém ohyzdném výjevu. Když Wylie vytáhl ruce z hrudní dutiny a narovnal se, z rukavic mu odkapávalo cosi slizkého. „Pojďte dál,“ řekl, „a zavřete za sebou. Nechci, aby mi tímhle zatraceným smradem čpěl celý barák.“
Saracen tiše zavřel dveře, pomalu došel ke stolu a zastavil se kousek před ním, aby na něj něco necáklo. „Řekl bych, že na tenhle zápach už musíte být zvyklý,“ poznamenal.
Wylie se hořce usmál a odpověděl: „Třicet čtyři let, a pořád ještě to nesnáším.“ Odhodil použitý skalpel na podnos vedle sebe a zaklel, když nástroj minul cíl a zařinčel na podlaze. Saracen si všiml, že Wylie nevyslovuje příliš jasně.
„Kde je zas…,“ zavrčel Wylie, rozhlédl se a pak se začal vztekle prohrabávat hromadou nástrojů, až konečně našel ten pravý. Podíval se na Saracena a zamával nožem, který držel v ruce. „Řekněte mi, doktore,“ vyzval ho, „máte vůbec představu – máte vy sakra vůbec představu – co to je, strávit třicet let života touhle prací?“ Znechuceně se podíval na mrtvolu. „Máte?“
Saracen neměl nejmenší chuť si to představovat, ale o Wyliem se z toho proslovu dověděl hodně. Pití už dávalo jistý smysl a jeho zatrpklá, drsná povaha taky. Ten člověk svou práci nenávidí; celý život strávil tím, že dělal něco, co nesnáší. Jak by mohl vypadat jinak po třiceti letech odporu a nechuti? Chvíli to trvalo, než mu došla celá hrůza Wylieho situace. Spousta lidí přijde na to, že se živí něčím, co jim vůbec ni…
