Tři
To, že Gerham–on–Sea byl tak blízko Skelmoru, považoval Saracen za jednu z mála výhod, které místo ve Skelmorské všeobecné nabízelo. Měl slabost pro anglická přímořská výletní místa, aniž věděl, jestli je to pozůstatek šťastných prázdnin, které strávil jako dítě s kyblíčkem a lopatičkou na britském písku, nebo zdali je to něco, co si osvojil, až když z tohoto nevyhnutelného období vyrostl. Ať už byl důvod jakýkoliv, Saracen Gerham miloval; bylo to pro něj typické místo svého druhu.
Gerham–on–Sea měl všechno, co podle Saracena mělo takové letovisko mít: dlouhou přístavní hráz s biografem na konci, přístaviště záchranných člunů a řady prkenných domků se spolehlivě odhadnutelnými jmény. Během své první návštěvy se bavil tím, že hledal Vyhlídku, a našel ji. Pak zkusil Bella Vistu a úspěšnou sérii zakončilo Bellevue na konci ulice Na pláži.
Mnoho domů zdobily obvyklé spleteniny složené ze jmen jejich majitelů a Saracena vždycky rozesmálo, když si představil okamžik, kdy je poprvé napadlo, jaké jméno použijí.
„Už to mám, Margareto! Nazveme to Jimar!“
„To je skvělý nápad, Jime!“
Ani v nejmenším se tomu nevysmíval. Saracenova náklonnost k tomuto místu byla zcela upřímná.
Onoho dubnového dne byl Gerham–on–Sea téměř dokonale opuštěný, ale on tu vlastně, jak si Saracen uvědomil, stále vládl zimní spánek. Bude to trvat ještě další dva měsíce, než se do ulic vrátí čilý ruch, rolety se zvednou, okenice rozletí a košíčky s barevnými hračkami na pláž se začnou vysypávat na chodník. Každý den přesně ve tři odpoledne se na promenádě objeví stan s pimprlovým divadlem a prodavači zmrzliny se budou promenovat pomalu sem a tam. Před restauracemi se budou skvět jídelní lístky napsané křídou na černé tabuli a nahoře nad schody na pláž zaujmou místo rozkládací lehátka. Pak celé město zatají dech v očekávání, jestli mu kurs libry vůči španělské pesetě a vrtkavé anglické počasí dopřejí přežít další sezónu.
Několik kaváren a obchodů na pláži už přiznalo Mallorce a Costě vítězství, ale Saracen navzdory všemu optimisticky doufal, že místa jako Gerham by mohla válku vyhrát a že Jimar by jednoho dne mohl zase pyšně vyvěsit do čelního okna ceduli Plně obsazeno.
Když opustil útočiště úzkých dlážděných uliček a přešel přes promenádu, aby se dostal ke schůdkům na pláž, zvedl Saracen límec bundy. Studený vítr, plný soli s příchutí mořských rostlin, se proháněl po břehu, ale nebe bylo jasné a bledá sluneční záře se odrážela od vrcholků vln, které se vrhaly na břeh. Přešel napříč pásem měkkého písku a vydal se po pevném mokrém povrchu, který tam vytvořil vracející se příliv.
Saracena potěšilo, že je zrovna odliv, protože měl rád pocit prostornosti a volnosti, který mu dávala široká pláž. Napravo viděl půl míle nerušené vodní hladiny, nalevo čela gerhamských domů, obrácená k moři.
Čas od času zvedl kámen a hodil ho do vody. Vzdálenost byla jen poměrná veličina, směr zcela nezajímavý. Musel si připomínat, že k dosažení největší délky hodu je optimální úhel čtyřicet pět stupňů, ale jako by to vymyslel sám Wittgenstein, všechno bylo jinak. Vytrvale dosahoval úspěchu při strmějších hodech.
Pláž Saracen opustil, když došel k Jakubově stezce, klikatící se pěšince, která šplhala sem a tam po stěně útesu, jenž se z tohoto úhlu pohledu tyčil nějakých dvě stě stop nad břehem. V půli výstupu se zastavil, opřel se o řetězové zábradlí, rozhlížel se přes moře a chytal dech. Jak mraky přikryly slunce, voda dostala studenou šedivou barvu.
Nahoře na útesu byl vítr mnohem silnější, ale Saracenovi to nevadilo, protože ho čekala cesta zpátky do města a oběd v hostinci U lodě. Nad hlavou mu ječeli racci, kteří chytali vzdušné proudy stoupající podél útesu a nakláněli se, aby větru nastavili nehybná křídla pod správným úhlem. Zdálo se, že jsou tlustí a dobře živení, tihle nebeští rváči, popeláři a zloději. Saracena napadlo, jestli by to měli tak lehké, kdyby byli černí, a ne čistě bílí.
Náhle si uvědomil, že už není v krajině sám; ve viktoriánském altánku na …
