CHLAP NEMŮŽE BÝT KURVA
„Měl bys jít trochu očistit auto, ať si ta dívka o tobě nemyslí, že jsi naprosté čuně,“ poradila mi zlomyslně Blanka. Proč říkám zlomyslně! Drazí přátelé, vězte, že o zlomyslnosti vím své a není toho málo. Ne, opravdu nelze mé smýšlení nazývat paranoiou! Proboha, vzpamatujte se! Vždyť bylo dvacet stupňů pod nulou! Mokrý hadr mi přimrzal ke karoserii vozu, octová voda v kýblu byla potažena ledovou krustou a sousedé opouštěli televizní obrazovky, neb právě pod okny jejich bytu probíhal program nesrovnatelně zajímavější. Už jsem slyšel ty průpovídky: „Mámo, koukni na toho vola Krause! Nejspíš se z těch cvoků sám taky zcvoknul!“ (Napadají mě i poznámky hrubšího zrna, ovšem ty se publikovat nedají.)
No co. Šudlal jsem to auto dobrých dvacet minut a ještě po schodech nahoru si polohlasně opakoval tři magická slůvka zaručující šťastné manželství, která jsem už od rána hojně používal: „Máš pravdu, miláčku. Máš pravdu, miláčku...“
Po tomto vrcholně trapném zážitku jsem to už nevydržel, strhal ze sebe montérky (byly tak zmrzlé, že dokázaly stát v koupelně bez cizí pomoci), chvatně se oblékl a zpod postele vytáhl hystericky pištícího Ferdu se slovy: „Blani, raději ho vezmu ještě jednou ven, abych nemusel potom, když už tu bude Jakub a ta Veronika. To víš, chtěl bych se jim plně věnovat...“
Lež jako věž, jistě. Přece se neznáme první den. Samozřejmě že mě to táhlo k Vilmě a pes, to byla propustka z káznice. Moje žena mi báchorku naštěstí zblajzla. Tvářila se udiveně, to ano, ale nijak neprotestovala. Naopak, svým novým, protivně nazálním hlasem zavolala oživlý aristokratický smeták k sobě a začala k němu konejšivě promlouvat. Pak se s ním chvíli cicmala, což mě donutilo odvrátit zrak, neboť tento druh lásky člověka ke zvířeti je mi přece jen poněkud odporný. A nakonec mi ho pohnutě svěřila do péče.
Hned za domem jsem strčil Ferdu pod kabát, čímž jsem si ho částečně udobřil, a běžel na tramvaj. Za čtvrt hodiny jsem již rozechvěle stepoval před brankou Vilminy vilky. Kdybych vám měl vysvětlit, co jsem si od svého počínání sliboval, nedokázal bych to. Chtěl jsem ji prostě vidět i za cenu, že se budu muset chovat jako trotl. Se zatvrzelostí sobě vlastní jsem si namlouval, že pouhým zahlédnutím zbožňované načerpám dostatek sil k zvládnutí dalšího dne pod kuratelou spravedlivě rozhořčené manželky. Ne, zas tak moc mi nevadilo, že mě žena sekýrovala. To se dalo strávit, navíc jsem si uvědomoval, že jsem si to spískal sám. Nebýt mých pletek s Felicií, nikdy by se tak ke mně nechovala, aspoň myslím. Čas strávený s Blankou byl k nepřečkání, protože mě to jednoduše táhlo jinam. A není divu. Vždyť Blanka byla od nepaměti mým zrcadlem. Nemilosrdným, surově pravdivým zrcadlem. Každá její vráska byla zároveň i mou, odevzdaně vyhaslý pohled zobrazoval i moji únavu ze života. Kdykoliv jsem se na ni podíval, měl jsem dojem, že mi něco krásného a hodnotného proteklo mezi prsty. Nabízelo se jednoduché řešení: vyměnit zrcadlo.
Že jsem slídil kolem domu svého nového zrcadla, by nebylo ještě to nejhorší. Jelikož jsem ale nezahlédl ani siluetu Vilmina těla v okně, ani stín, který bych mohl považovat za její postavu, ani ke mně nepronikl výkřik, který by zplodila její ústa, a dům tajemně mlčel, zazvonil jsem. Kdo ví, co vedlo moji ruku. Zoufalství? Touha? Stesk? Hormonální tenze? Neschopnost rozlišit snění od reality? Nevím. Rozumnější by dozajista bylo, nechat si od úslužného švagra předepsat elektrické šoky nebo svěrací kazajku. Já však neuvažoval a místo toho prostě bezmyšlenkovitě strčil hlavu do jámy lvové, aniž bych měl připravenou nějakou věrohodnou výmluvu, proč jsem tak učinil. Blahoslavení chudí duchem, říkáte? Ale ne, to jsou pověry, pikantně okořeněné náboženskou demagogií. V reálném světě se pitomců spíš štítíme, namísto abychom je oslavovali.
Proč však chodím kolem horké kaše a ne a ne se vymáčknout? Je mi tak stydno, že bych se nejraději někde zakopal. Ne, nechci se z vyprávění vyzout. Docel…
