Roznese tě na kopytech (Simona Monyová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

OD PŘÍRODY ŠÍLENÝ

„Ferdo! Ferdíkůůů!“ křičela Blanka a slzy jí ošklivě brázdily tvář. „Opravdu se ti zaběhl někde tady?“ zeptala se mě snad podesáté. A já podesáté kývl.

„Neměla jsem ho s tebou pouštět, nebyl na tebe zvyklý,“ obvi­ňovala se. Jaksi se opět opomněla vztekat na pravého viníka, te­dy na mě. Vlastnost, kterou jsem na Blance celý život bezmezně obdivoval, mi začínala být na obtíž. Připadal jsem si díky ní jak kýbl sraček.

„Ferdíkůůů!“ hlas měla pláčem a křikem ochraptělý. „Je tak maličký,“ vzlykla, „určitě zanedlouho zmrzne, čumáček můj. Kdybych aspoň věděla, že ho někdo našel a vzal si ho domů...“

V tu chvíli jsem se doopravdy nenáviděl.

„Koupím ti jiného psa. Je mi to hrozně líto,“ plácal jsem, ob­čas též zakřičel yorkshirovo jméno a posléze dokonce navrhl vy­věsit v okolí našeho domu plakáty s Ferdovou fotografií a přísli­bem nálezného.

„Půjdu ty letáčky vyrobit,“ popotahovala Blanka. „A ty raději jeď už na nádraží. Autobus by měl za chvíli dorazit, tak ať Jakub nečeká.“

Nemusela mě dvakrát přemlouvat. Nasedl jsem do auta, vrhl na ni ještě několik soustrastných obličejů a ujel, jak nejrychleji se dalo. Na konci naší ulice jsem se přistihl, že jsem se do verze o zaběhnutém psovi natolik vžil, že se neustále rozhlížím a úpor­ně ho hledám.

Ty tam jsou doby, kdy jsem se stavěl k tezím o mužském pře­chodu velmi odmítavě. Z biologického hlediska jde o čirý výmy­sl, z hlediska psychologického o nezvratný fakt. Blanka měla prav­du, i muži trpí klimakteriem. Ostatně, byl jsem toho živým důkazem. Proplul jsem všemi stadii. Chybělo snad už jen, abych si začal barvit vlasy...

A jak jsem tak cestou na autobusové nádraží bilancoval, po­malu mi svítalo. Za půl roku jsem zvládl udělat ze svého po­měrně klidného a spořádaného života naprostou paseku. Mo­je svědomí volalo po rozhřešení. Rozhodl jsem se, že nastoupím krkolomnou cestu k nápravě a začnu jednat fér. Chvályhodné předsevzetí mi vydrželo sotva tři čtvrtě hodiny. Ale pěkně popořadě. Na nádraží jsem dojel pozdě. Jakub se svojí přítelkyní už byli pryč. Trochu mi to pokazilo vzneše­nou náladu. To víte, člověk se rozhodne, že se polepší, a za­čne tím, že prošvihne syna, který po roce přijíždí z Ameriky. Prostě pech.

Rozmrzele jsem jel domů a tajně doufal, že Veronika bude mi­lá, slušná dívka, díky níž se Vánoce v kruhu rodinném stanou as­poň částečně snesitelnými. Jen co jsem vstoupil do bytu, nepřítomnost Ferdy na mne do­lehla. Bude to znít asi neuvěřitelně, ale i mně se po něm stýska­lo. Uvědomil jsem si, oč hůř musí být Blance, která si představu­je jeho ztuhlé tělíčko někde v závěji.

Těžce vydobyté nadšení a odhodlání se rozpouštělo rychleji než kostka ledu v horkém čaji. A to jsem ještě netušil, co mě čeká v pokoji! Otevřel jsem dveře, chtěl se přivítat se synem a seznámit s Ve­ronikou, ale všechna připravená slova zůstala viset někde na ces­tě k hlasivkám.

„Ahoj tatí. Vzali jsme si taxíka,“ překvapeně vysvětloval Jakub a já zíral jak vejr.

„Dobrý den, jmenuju se Veronika... Omlouvám se, že vás tak­hle přepadám, ale tady Jakub mi nabídl, že u vás mohu pár dní zůstat,“ pravila Felicie a významně na mě mrkla.

Musel jsem se zachytit dveřních zárubní. Zatmělo se mi před oči­ma. Ne, vlastně bych to nedefinoval jako zatmění. Byly to takové temně rudé šmouhy a záblesky, které po chvíli teprve pohasly do absolutní tmy. Jako bych padal do žaludku obrovského kanibala.

„Váš manžel je nemocný?“ slyšel jsem z dálky.

„Ne. On je od přírody šílený,“ odvětila moje žena suše.

A Jakub se rozřehtal.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023