TAKY TĚ MILUJU
Následující den mi Vilma řekla: „Evžene, já mám strach.“
Nebyla to pro mě žádná novinka, pochopitelně, vždyť Vilma se docela klidně mohla jmenovat Strach.
„Víš, bojím se, že mě za to osud potrestá, a přitom nedokážu přestat,“ pokračovala.
Prakticky však nebylo s čím přestávat. Dvakrát jsem ji políbil, to bylo všechno. A v tomhle bych vám nelhal!
„Neblázni. Neděláme nic špatného. Ber to tak, že jsme velmi dobří přátelé. Kvůli tomu by tě osud nestíhal, ani kdyby existoval,“ pokusil jsem se ji upokojit. Nacházela se už v takové kondici, že dost často stačilo pár konejšivých vět, a zase se usmívala. V duševní pohodě byla nejen mojí zásluhou, ale také díky prozacu, kterým jsem ji vydatně zásoboval a přitom samozřejmě dohlížel, aby ho nechroupala jako lentilky. (Předpisy jsem získával od svého poťapaného švagra, což mi velmi pomohlo konečně se po čtyřiadvaceti letech vyrovnat s faktem, že jsme v příbuzenském svazku.)
„Ty mi nerozumíš. Nejde ani tak o to, co dělám, jako o to, co cítím,“ kníkla Vilma.
„A co cítíš?“ zeptal jsem se a zatajil dech. Možná jsem se bál, že když budu dýchat, mohl bych ji přeslechnout. Mluvila tak tiše...
„Miluju tě,“ ztlumila hlas ještě víc.
„Taky tě miluju,“ promluvil ze mě nějaký šílenec a já jako v tranzu zjišťoval, že se pod ta slova mohu směle podepsat. A pak jsem se choval už zase jako idiot. Začal jsem se na ni milostně sápat, ale v okamžiku, kdy mi došlo, že bych mohl všechno zkazit, jsem toho jak na povel nechal a zapnul jí halenku až ke krku.
„I ty máš výčitky svědomí, viď?“ vysvětlila si situaci po svém, a jako skoro pokaždé, mylně.
„Já už kvůli těm výčitkám nedokážu ani pořádně spát. Robert si něco takového nezaslouží, vím to, ale nemůžu s tím nic dělat. Pořád na tebe myslím. A on mě za to drásá tou svojí radostí a optimismem. Přímo září, jak si oddechl, že už jsem zase docela normální. Díky tobě je u nás teď daleko veseleji. Uvažovala jsem i o tom, že bych sem přestala chodit, ale myslím, že by se všechno zase brzy vrátilo do starých kolejí. Nevím, co mám dělat...,“ překotně formulovala svoje chaotické myšlenky.
Poprvé mě napadlo, že jsem to s tou slavnou pseudoterapií přehnal. Jedna věc je někomu hojně dolévat sebevědomí a jiná věc je vymýt mu mozek. A já byl v téhle historce za vymývače a vůbec jsem na svoji roli nebyl pyšný. Moc dobře jsem od začátku věděl, co s Vilmou dělám a kam to povede. Pacient lehko podlehne dojmu, že miluje svého psychoanalytika, to je známá věc, a já ten pocit lásky ve Vilmě celou dobu důsledně přikrmoval. A když úsilí přineslo své ovoce, svědomí se nečekaně ohlásilo. Ovšem na nějaké záchvaty čestnosti už bylo pozdě. A navíc jsem Vilmu chtěl. Chtěl jsem ji tak moc, že se mi třásly ruce i hlas. A to už se mi nestalo pěkných pár let!
Vilma mě svým utrápeným hlasem vytrhla z planých úvah: „Robert slíbil, že bude celé svátky doma, asi mě tím chtěl potěšit.“
„Ale to se mu nepovedlo, že ne?“ otázal jsem se s nadějí. Zřejmě jsem už tehdy měl v úmyslu její manželství rozvrátit.
„Ne, to se mu nepovedlo,“ pohladila mě po ruce. „Pořád teď přemýšlím, jak to bez tebe vydržet třináct dní, ale nic mě nenapadá.“
Uvědomil jsem si, že i já si budu hrát se svojí ženou a synem na rodinku, a začalo mi být jaksi úzko.
„Ale zítřek mám ještě volný,“ řekla a do hlasu se jí vloudil skutečně zvláštní odstín.
Okamžitě jsem porozuměl, i když jsem původně v takový úspěch ani nedoufal.
