ŠÍLENÝ VEČER U ŠÍLENÉ KRÁVY
Pomalu se do mé mysli vkrádalo podezření, že jsem se nehezky přecenil a pošetile se pustil do akce, na kterou mi síly ani zdaleka nestačily. Ano, necelé dva měsíce od seznámení s Felicií jsem byl již ochoten připustit, že mi to rozporuplné děvče přerůstá přes hlavu. Obrazně řečeno. Ve skutečnosti byla o pár centimetrů vyšší než já. A to nejsem žádný prcek. Neberte to jako vychloubání, ale co se týče stavby těla, jsem opravdu kus chlapa, jak se říká. Přesto zabředl onen kus chlapa do velice nepříjemného marastu. (Ne z předstírané slušnosti, nýbrž z ohledu k případné útlocitnosti čtenářek jsem celou záležitost nenazval trefněji — průserem.)
První nepřeslechnutelné zvuky skřípání se ozývaly přímo od manželského stolu a bohužel ještě zřetelněji od manželského lože. Bylo to, jako bych uvízl v turniketu. Nemohl jsem nic dělat a moje žena Blanka se mnou komunikovala již pouze prostřednictvím psa Ferdy.
„Tak co, Ferdíku? Myslíš, že by pánečka moc neobtěžovalo, kdyby šel s námi zase jednou na procházku?“ tak nebo hodně podobně se otázala jednoho nevlídného říjnového odpoledne. Pravda je, že jsem měl tehdy volný víkend, takže mi nic nebránilo, abych ty dva doprovodil do parku. Venku však mrholilo a mně se chtělo spát nebo jen tak hnípat v křesle a sledovat veskrze stupidní televizní program. Pokusil jsem se odmítnout svoji jindy příkladně tolerantní ženu co nejzdvořileji: „Blani, odpusť, ale dnes bych raději zůstal doma. Nějak mě škrábe v krku a venku je psí počasí.“ Přišlo mi směšné použít výraz psí počasí právě v souvislosti s venčením psa.
Blanka se s mým názorem neztotožňovala. Naopak. Velmi zřetelně mi dala najevo, že tady již přestává veškerá legrace. „Aha, čumáčku. Páneček nám naznačuje, že když prší, je to dost dobré pro paničku, ale pro něj už ne! On je něco víc!“ rozzlobila se.
Pochopil jsem, že nastalo období komplikované komunikace. Občas asi na mozek každé ženy působí uražené city obdobně jako komunistická rušička na radiové signály a žena není schopna vyslat větu, které by muž bez problémů porozuměl. Obyčejný, neškolený muž. Já mám s obdobným způsobem hovoru praxi a umím číst mezi řádky. Život mě naučil. Dovolte, abych i pro vás dešifroval manželčino nesrozumitelné, nahněvané prohlášení. V překladu by mohlo znít asi takhle: Jsem naštvaná, že musím chodit ven se psem sama. Ani mně se nechce do takového počasí, ale někdo ho vyvenčit musí. Ty už doma neuděláš vůbec nic. Kdybys šel se mnou a dokázal projevit aspoň mírné nadšení, docela bych se do parku těšila.
Objektivně vzato, byla moje žena v právu. V posledních týdnech jsem ji zanedbával, a proto si zasloužila prostor pro spravedlivé rozhořčení. V zájmu pročištění ovzduší jsem jí potřebný prostor hodlal v hojné míře poskytnout. „Blani, je mi líto, že teď mám pořád tolik práce a na tebe tak zoufale málo času,“ přijal jsem roli kajícníka.
„Ferdíku! On se nám tady snaží namluvit, že nemá čas, ale my dva si spíš myslíme, že už o nás nestojí, když ho ti jeho cvoci zajímají víc než my dva, viď?“
V překladu: Bojím se, že už mě nemáš rád. Doma skoro nejsi a nespali jsme spolu dva měsíce.
Bylo to tak. Vážně jsem s ní nespával celou tu dobu, co jsem se tahal s Felicií. Tušil jsem, že tentokrát to nová kabelka nespraví. Bylo potřeba přikročit k nejúčinnější metodě, to jest metodě pěkného večera. V praxi to znamenalo zamluvit stůl v drahé restauraci, být celý večer zábavný, pozorný a nedívat se na hodinky či ceny vybraných pokrmů a vín. Potud to bylo bez problémů. Jistou komplikaci jsem však spatřoval ve finiši smiřovací akce. Abyste rozuměli, v dobách podzimu našeho manželství se nemohl pěkný večer obejít bez kvalitního pomilování v závěru. Ačkoliv jsem se svojí ženou spával bezmála čtvrt století, tenkrát to prostě nešlo. Ano, jistě. Za vším stála Felicie. Doufám, že aspoň pánové mne pochopí. Představte si, že celých osm týdnů souložíte takřka denně (a už to by v mém věku stačilo na dočasnou impotenci v manželské poste…
