ŽIVOT NA RUBY
Celou sobotu jsem prospal v ordinaci. Kontrolka mého opotřebovaného a značně přetěžovaného organismu varovně blikala, já bez váhání uposlechl a odpočíval. Mám se přece jen příliš rád, abych se po probdělé noci neprodleně jal řešit svůj vztah k nebezpečné milence a rozzuřené manželce. Pro své pacienty-workholiky mám v zásobě takovou pitomoučkou teorii, že nic není tak důležité, aby to nešlo odložit. Aniž bych patřil k lidem postiženým pracovní horečkou, rád jsem se té formulce podřídil, a potěšeně zjistil, že na terapeutickém lehátku se dá spát stejně pohodlně jako doma v ložnici. Probudil jsem se někdy k večeru, příjemně osvěžen a pln činorodé energie. Udělal jsem si kávu, zapálil dýmku a usedl k pracovnímu stolu. Ačkoliv jsem celý den nejedl, nepociťoval jsem hlad. Prázdný žaludek byl možná příčinou té podivné lehkosti, kterou jsem prožíval, ale tehdy jsem si to neuvědomil a přičítal všechny libé pocity jakémusi duševnímu obrození. Blaženě jsem popotahoval z dýmky a dělal si přitom na papír poznámky. Rozhodnutí přistoupit ke svému problému s manželkou a Felicií jako k případu některého klienta se mi zdálo být takřka geniální. Během hodinky jsem měl načrtnutu základní osnovu banálního manželského trojúhelníku, několik variant řešení a po zralé úvaze jsem se pro jednu z nich rozhodl. Musím sebekriticky přiznat, že jsem vybral metodu nejpohodlnější a nejméně bolestivou, kterou bych sotva poradil potenciálnímu klientovi, neboť riziko neúspěchu zde bylo značné. Ale už jsem se rozhodl a nic mne nemohlo zviklat.
Ptáte se, v čem spočíval můj plán? Tak předně: za žádných okolností nekontaktovat manželku. Blančina důvěra i hrdost byla zraněna do té míry, že metoda pokání a soustavného odprošování mohla situaci ještě více vyhrotit. A to jsem pochopitelně nechtěl. Vše jsem tedy vsadil na možnost, že Blance brzy začnu chybět, její stesk bude větší než křivda, kterou jsem jí způsobil, a ona mne po čase ráda přijme zpět. Jak jsem Blanku znal, měla tato teorie velkou šanci na úspěch. A jelikož jsem měl být nějaký měsíc či dva slaměným vdovcem, nic nebránilo tomu, vídat se s Felicií dál. Zdálo se mi daleko rozumnější rozejít se s ní, až mě bude nudit, a ne v době, kdy jsem na ni byl nucen myslet téměř nepřetržitě. Jistě se mnou budete souhlasit, že okoukaná, vysloužilá milenka se opouští snáze. Potud jsem měl tedy v celé situaci jasno a na to, jak se Felicie zbavím, až přijde čas, jsem raději zatím nemyslel. (Nyní už samozřejmě vím, že na to jsem měl myslet v prvé řadě, že všechny plány postupu byly holé nesmysly a že Felicie se vymykala všem mým poznatkům o ženách, a tudíž se nedala zařadit do žádné škatulky.)
Tehdy jsem se ovšem blaženě kolébal na vlnách samolibosti a ještě týž večer pelášil za Felicií. Otevřela mi rozespalá, v županu, který měla na sobě před zhruba šestnácti hodinami, kdy jsem ji opustil. Navzdory tomu, jak moc jsem se na ni těšil, jsem byl rozhodnut důrazně jí vyčinit za to, co mi provedla. Musím přiznat, že jsem naprosto nelogicky obdivoval její rafinovanost a byl jsem ochoten velice záhy jí odpustit. Jako člověk znalý života jsem si však uvědomoval, že jsem to já, kdo musí vymezit hranice našeho vztahu, kdo je nucen vštípit té nevychované bytůstce zásady fair play a kdo musí zkrotit její svéhlavou povahu. Ve své totální zaslepenosti, ba přímo slepotě, jsem si byl jist, že jedině já jsem ten vyvolený, který to hravě dokáže. Jak jsem mohl tušit, že ta nána je mnohem lepší psycholog než my, všichni studovaní dušezpytci s tituly před i zájmenem dohromady?
„Proč jsi to udělala?“ vybafli jsem na Felicii přísně hned mezi dveřmi.
Nezdála se být překvapená ani vyděšená. Naopak. Elegantně mě odzbrojila: „Tak pojď dál, staroušku, když už seš tady...“
Zajímá vás, co já na to? Ptáte se, jak jsem utřel tu drzou potvůrku? Odpovím vám. Nijak! Ano, slyšíte dobře: nijak. Poslušně jsem vhopkal do předsíně a v předklonu si začal rozvazovat tkaničky svých zánovních polobotek.
„Ani s…
