KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
ZASE UŽ JELI PO VENKOVSKÝCH SILNIČKÁCH a to znamenalo zpomalení. Napětí ve voze bylo teď téměř k nesnesení. „Královská rodina je už touto dobou určitě na místě,“ poznamenala Kathleen stísněně.
„Jen prosím tě, jeď,“ naléhal Avedissian.
„Kudy teď?“ ptala se Kathleen, když dojížděli ke křižovatce.
„Doprava.“
„Jak je to ještě daleko?“
„Už moc ne. Na příští křižovatce doleva. Crookham by měl být na úpatí…“
Další pokyny byly zbytečné. Když Kathleen zabočila doleva, narazila na policejní vozidlo, zaparkované napříč vozovkou. Strážník s bílými návleky na rukou jim zvednutou rukou přikázal zastavit a dva jeho kolegové, oba ozbrojení, nahlíželi do vozu.
„Tato ulice je uzavřená, madam,“ oznámil jeden z nich. Opřel se o střechu automobilu a rozmlouval s Kathleen přes otevřené okénko na straně řidiče. Ačkoliv mluvil na Kathleen, věnoval zároveň pozornost Avedissianovi a O’Neillovi. „Kam jste měli namířeno?“
„Do Crookhamu,“ odpověděl Avedissian. „Potřebujeme se urychleně spojit s bezpečností! Je to otázka života a smrti!“
Policista se zatvářil rozpačitě a kývl na svého kolegu, aby se k němu připojil. „Myslím, že byste měli raději vystoupit z vozu,“ pravil a ustoupil o krok dozadu.
Avedissian vystoupil první a hned požádal: „Spojte se, prosím, s panem Bryantem. Je to naléhavé.“
„Nesmíme ztrácet ani vteřinu!“ přidala se Kathleen.
„Vy jste Irka,“ konstatoval policista, když slyšel, jak Kathleen mluví, a vytáhl z pouzdra revolver. „Odstupte od auta!“
„Pro boha živého!“ vykřikl Avedissian. „Chystá se tam atentát na královskou rodinu. Sežeňte Bryanta a varujte ho!“
Všichni tři policajti se v rozpacích dívali jeden na druhého.
„A kdo vlastně jste?“ zeptal se jeden.
„Na tohle teď není čas! Zavolejte vysílačkou Bryanta! Ohlaste mu, že mu Avedissian vzkazuje, že Kell už je uvnitř!“
Avedissianova vytrvalost přece jen zapůsobila. Jeden z policistů zapnul svůj přístroj a řekl: „Naléhavá zpráva pro pana Bryanta!“
Ulicí prosvištěl landrover a s kvílejícími brzdami zastavil u bariéry. Bryant vyskočil z místa vedle řidiče s vysílačkou v ruce. Pod rozepnutým sakem obleku byl vidět závěs s pistolí. Policajti se postavili do pozoru, on je však ignoroval a hnal se přímo k Avedissianovi. „Co je, doktore? Co to máte s tím Kellem?“
Okolnosti zabránily Avedissianovi vychutnat si řádně skutečnost, že tohle je okamžik, který si od Harryho smrti v duchu tolikrát představoval, okamžik, kdy se setká s Bryantem tváří v tvář. Teď mu však jenom suše oznámil: „Kell a další dva muži už jsou uvnitř. IRA přepadla domov postižených dětí v Norfolku. Tihle tři přijeli s oficiální delegací.“
Bryant viditelně zbledl. „Uvnitř je přes šest set padesát lidí. Jsou roztroušeni po celém pozemku…“
Avedissian ho přerušil: „O’Neillovi znají Kellovy lidi. Mohou nám pomoct.“
„Pojďte se mnou!“ přikázal Bryant, otočil se na podpatku a pospíchal zpátky k landroveru.
Vozidlo s Avedissianem a O’Neillovými uvnitř vklouzlo na pozemek Crookhamu v okamžiku, kdy se nad pestrobarevnými markýzami rozezněly tóny národní hymny, oznamující příchod královské rodiny. „Která škola to byla?“ ptal se Bryant.
„Trelford House… ve Valhamu.“
Minuli dlouhý průvod a Bryant vyskočil z auta a běžel dovnitř. Vrátil se se svazkem papírů a vlezl opět dovnitř. „Podle plánu měl být Trelford umístěn v sektoru F,“ řekl řidičovi. „Jeďte pomalu, nesmíme je vyplašit.“
„Přijeli školním minibusem,“ informoval Avedissian přes rameno řidiče, který pomalu dojížděl k sektoru F.
„To vozidlo by asi na sobě mělo mít znak školy,“ uvažoval Bryant.
Přiložil vysílačku k ústům a začal předávat rozkazy neviditelným mužům s připomínkou, aby se chovali nenápadně.
„Vidím ho,“ oznámil řidič klidně a díval se přitom přímo před sebe.
„Kde?“ ptal se Bryant.
„Tamhle vpravo. Je k nám obrácený zadními dveřmi. Má bílou barvu a na boku jméno školy.“
„Výborně,“ pochválil ho Bryant. „Zajeďte za ty stromy.“ Řidič zabočil doprava a zaparkoval tak, aby mezi landroverem a minibusem zůstala skupina str…
