KAPITOLA ŠESTÁ
AVEDISSIAN ZJISTIL, že ho Kathleen O’Neillová přitahuje. Nejdřív se snažil namluvit si, že jeho zájem o ni je jen lékařský, a později, když jí z obličeje vymizely modřiny a otoky, že je mu jí líto. Pravda, ztratí toho najednou víc než kdo jiný, protože teď musí přijmout jiné jméno a opustit jedinou vlast, kterou kdy měla. Byla však také pravda, že k ní Avedissian pocítil silnou osobní přitažlivost. Když se jí všechna zranění vyhojila, žasl, jak je ve skutečnosti krásná. Už znal její vlasy a hluboké zelené oči, ale jemné rysy obličeje, které byly bitím znetvořené, byly teď úplně zázračné a dodávaly jí výraz takové poklidné čistoty, která ho přímo uchvacovala.
Bylo mu také jasné, že Bryant ani Jarvis jeho nadšení pro Kathleen nesdílejí a že jí zřejmě přisuzují hříchy její rodiny. Když tam nebyla, mluvil o ní Bryant zásadně jako o „té ženské O’Neillové“. Paul Jarvis byl celkem rezervovaný, ale žádné projevy přátelství jí nenabízel.
I když neměli dovoleno opustit území budovy, směli v rámci svého domácího vězení chodit do zahrady, čehož Avedissian s Kathleen hojně využívali. Jarvis se spíš uchyloval do malé tělocvičny v posledním patře, kde pilně posiloval.
Avedissianovi se nedařilo přimět Kathleen k tomu, aby mu vyprávěla o své rodině a o filozofii, která vedla jejího bratra k jeho názorům. Na procházce zahradou to zase zkusil. „Tomu byste nerozuměl,“ odbyla ho Kathleen.
„Ale proč ne?“ ptal se.
„Nechápete význam naší historie.“
„Historie!“ vykřikl Avedissian. „Pořád ta historie!“
„Ale ano, je to důležité.“
„Já bych řekl, že o moc důležitější je budoucnost,“ tvrdil.
„To je roztomilý a pohodlný názor.“
„Já se snažím tomu porozumět. Opravdu.“
Kathleen se jen usmála a navrhla: „Co kdybychom se přestali bavit o politice?“
Avedissian chvíli váhal a pak souhlasil. „Dobrá. Tak mi povídejte o svých školních zkušenostech. Jste přece učitelka, ne?“
O své práci na střední škole mluvila Kathleen ráda. Zřejmě milovala děti a povolání mělo pro ni opravdu velký význam, možná podobný jako medicína pro něj. Když viděl její nadšení, napadlo ho, jestli si vůbec uvědomuje, že i s tím má už teď konec. Ale neměl to srdce jí to připomenout. Raději se bavil a smál různým veselým zážitkům ze střední školy a vyprávění o jejích žáčcích.
„Byla jste někdy vdaná?“ zeptal se jí, když hovor na chvilku uvízl.
„Ne. A vy?“
„Já ano. Zemřela mi.“
„To je mi líto.“
Kathleeniny otázky na jeho vlastní život a povolání Avedissiana zaskočily. Až do té chvíle přenechávala v jejich konverzaci ochotně veškerou iniciativu jemu a on si na to zvykl. Teď ucítil jakousi potřebu stáhnout se do obrany a to nebylo příjemné.
„Vždycky jste chtěl být lékařem?“
Avedissian uvažoval, jestli z toho má snadno vyklouznout a říct, že ano. Ale z nějakého nejasného důvodu cítil, že Kathleen nechce lhát. „Ne,“ odpověděl a doufal, že vyptávání už tím skončí. „K tomu došlo až později.“
„Později než co?“
Zhluboka se nadechl. „Předtím jsem byl v armádě.“
Kathleen na něj překvapeně pohlédla: „Ale ne tady?“
„Ano, tady. Byl jsem u parajednotek.“
Kathleen odvrátila pohled a pokračovala v procházce. Došli ke keřům růží. Zastavila se a prohlížela si velký žlutý květ. Náhle se zeptala: „Jak se vám to líbilo?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Avedissian.
„A proto jste se stal lékařem?“
„Ano.“
„To bylo dobře.“
Avedissian měl pocit, že se z toho rozhovoru o Kathleen nedověděl nic. Vraceli se do domu a neměli ani tušení, že z okna prvního patra je nějakou dobu pozoruje Bryant.
Když sledoval, jak se Avedissian prochází s tou ženskou O’Neillovou v houští, něco Bryanta napadlo. Za dobu, kdy se zabýval irským problémem, byla Kathleen O’Neillová jeho největší šťastná trefa a nemohla přijít v lepší čas. Možná že mu může být užitečná i nadále.
Porážka INLA vzápětí po jejím novém paktu s IRA Bryanta nadchla a upevnila jeho přesvědčení, že na nepřítele se musí spíš zaútočit než co jiného. Čekat, až dostaneš ránu, a pak ji teprve oplácet, to je koncepce pro školáčka. A to j…
