KAPITOLA DEVÁTÁ
JARVIS PROHLEDAL SHELBYHO MRTVOLU a odebral mu zbraň. Dal ji Avedissianovi. „Radši si ji nech,“ řekl. Pak odtáhl tělo od dveří a pátral kolem, až našel klíč od pokoje. „Zamkneme tu za sebou,“ navrhl. „Aspoň to déle potrvá, než někdo najde tady tu paseku.“ Ještě jednou se s odporem zadíval na jehlu, trčící Rokerovi zpod nehtu, a zavelel: „Jdeme.“
Když pospíchali chodbou, vzpomněl si Jarvis: „Tenhle hotel má postranní východ. To bude bezpečnější. A radši pojďme po schodech,“ poradil Avedissianovi, když viděl, že se zastavil u výtahu.
Avedissian, nesoucí v náručí chlapečka, který byl stále v bezvědomí, ho následoval k nouzovému schodišti, zatímco Kathleen mu přidržovala otevřené lítací dveře. Cestou dolů nepotkali vůbec nikoho a Jarvis schoval pistoli, kterou celou dobu držel připravenou.
Postranní vchod hotelu používali výhradně dodavatelé, takže chodby vedoucí k němu nebyly nijak zvlášť vymalovány a vyzdobeny. U stropu vedla spleť nezakrytých trubek a stěny byly holé, pouze vybílené. Větráky hlasitě hučely, ale nedokázaly z nepříjemně horkého vzduchu vyhnat pachy jídla. Někde blízko cinkalo a chrastilo nádobí a ozývaly se hlasy, ale nikdo jim cestu nezkřížil.
Když došli k nenápadným malým postranním dveřím, zastavili se a snažili se nabrat dech. Kathleen odtáhla z chlapcovy tvářičky deku a podívala se na něj. „Chudinka malá! Jak mu to mohli udělat?“
Byla to spíš řečnická otázka, ale v Avedissianově hlavě vzbudila jakýsi nápad. Předal zabaleného chlapce do její náruče a oznámil: „Musím se ještě vrátit! Budu hned zpátky.“ Než mohla Kathleen nebo Jarvis cokoli namítnout, byl pryč.
Bral schody nahoru po dvou, a než se dostal do patra, kde byl Jarvisův pokoj, stěží popadal dech. Proběhl chodbou, zkusil otevřít dveře, ale byly zamčené. Jarvis měl klíče u sebe. Avedissian odstoupil k protější stěně, rozběhl se proti dveřím a vrazil do nich levým ramenem. Ozval se tříštivý zvuk, ale zámek stále držel. Po dvou dalších nárazech se však rozletěly a zůstaly viset na pantech.
Avedissian uslyšel, že v chodbě se otvírají dveře a hoteloví hosté začínají pátrat, co se to děje. Neměl však čas se tím zdržovat. Šlo jen o pár sekund. Sebral, pro co si přišel, a běžel po chodbě zpátky, přičemž málem srazil tlustou dámu v županu a natáčkách, která neskrývala své pohoršení.
„Pro co jsi se proboha musel vracet?“ zeptala se Kathleen, když se objevil dole.
„Pro chlapcovu budoucnost,“ vyrazil ze sebe Avedissian, stále ještě bez dechu. „Ale musíme rychle zmizet. Způsobil jsem tam malé pozdvižení.“ S těmi slovy si zase od ní dítě vzal.
Jarvis před ním otevřel vnitřní i vnější dveře, pak vyšel ven, rozhlédl se oběma směry a řekl: „Všude klid.“
Pospíchali ke světelnému nápisu, který označoval vchod do podzemních garáží. Zastavili se nahoře na rampě. „Vy s chlapcem počkejte tady a já přivezu auto,“ rozhodl Jarvis.
Jak tam čekali v tichu a klidu, Avedissian pohlédl nahoru. Vzduch byl stále nehybný a horký a na nebi plno hvězd. Ucítil slabou vůni květin a to mu připomnělo Cambridge v Anglii. Z horního patra hotelu bylo slyšet hudbu. Snažil se upamatovat, co je to za písničku, ale vtom otřásla budovou mohutná, ale tlumená exploze a rozbouřila noční klid.
Z garáží se vyvalil černý kouř a zůstal nerozhodně viset nad vjezdem, jako by čekal na sebemenší závan větru. Avedissian s Kathleen na něj upřeně zírali a nechtěli uvěřit tomu, čeho se obávali, že se asi muselo přihodit. Ale nedalo se před tím utéct. Jarvis je zcela určitě mrtvý. Ve voze byla zřejmě bomba.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Kathleen s hrůzou v očích.
„Hlavně odsud zmizíme,“ vyhrkl Avedissian, ale dál nedokázal domyslet.
Běželi uličkou pryč a jen krátce se otočili zpátky. Kouře trochu ubývalo. Roztahoval se přes neonový nápis nad garážemi, jako mrak přes měsíc. Nahoře na rampě už se shluklo pár lidí a blížilo se kvílení sirény.
Náhle vjela do uličky černá limuzína a vystoupili z ní tři muži. Zdálo se však, že víc než to, co se stalo v garáži, je zajímá muž s…
