KAPITOLA PÁTÁ
KDYŽ AVEDISSIAN DOJEL DO NEMOCNICE, pršelo a zdivo tím deštěm úplně zčernalo. Celá budova působila nějak tísnivě. Proplétal se mezi sanitkami, zaparkovanými neuspořádaně před Úrazovou a pohotovostní jednotkou, a před vstupem do lítacích dveří se zastavil, aby vytřepal déšť z kabátu. Když už vešel, zastavil se znova před tabulí s ukazateli a nápisy. Našel mezi nimi i ten, který hledal. Bylo na něm jméno Dr. S. Harmon, konzultant, Pohotovost.
Šel po naleštěné chodbě okolo čekárny, kde bylo asi dvacet lidí. Někde poblíž křičelo dítě, vzpouzelo se sestře i matce, které se ho snažily upokojit. Na vozíku před rentgenovou vyšetřovnou ležel chlapec s obnaženou nohou se silně nateklým kotníkem. Po chodbě čile sem a tam pobíhaly sestry a boty jim pleskaly po linoleu.
Ukázalo se, že Harmon je drobný člověk, něco přes čtyřicet let. Černé kštici hustých vlasů odpovídal i tmavý stín vousů na tvářích. Pohlédl na Avedissiana přes půlměsíčky brýlí a vypnul diktafon, do kterého předtím něco zaznamenával. „Ano?“ zeptal se.
„Já jsem Gillibrand,“ představil se Avedissian.
„Posaďte se. Hned jsem u vás.“
Mluvil tónem, ze kterého se nedalo nic vybrat. Avedissian v něm nezachytil ani přátelství ani nepřátelství. Sedl si a díval se na druhou stranu k oknu, které ovšem skýtalo zase jen výhled na okno další budovy. Než Harmon dodiktoval svůj dopis, napočítal v něm dvě sestřičky a tři pacienty v županech.
„… dá se tudíž očekávat, že kloub bude ještě nějakou dobu poněkud ztuhlý. S pozdravem a tak dál.“ Klap. „Vítejte v Belfastu,“ řekl Harmon a převzal dokumentaci, kterou si Avedissian přinesl. Krátce ji přehlédl a hodil do drátěné přihrádky na psacím stole. „Vím, že nejste Gillibrand,“ poznamenal. „Tyhle žvásty jsou pro administrativu,“ ukázal hlavou na papíry.
Teď už Avedissian postřehl v ovzduší mírnou nechuť
„Řeknu vám docela otevřeně,“ řekl Harmon, „že se mi vůbec nezamlouvá, když se mi někdo zvenčí míchá do personálního obsazení mého oddělení, dokonce se mi to z duše protiví.“
„Docela vás chápu,“ připustil Avedissian.
„U nás v Belfastu se vidí případy, s jakými jsme se nesetkali od korejské války. Mám tu sáhodlouhý seznam čekatelů, doktorů, kteří by tu rádi pracovali, a strčej mi sem zdravotníka, který Pohotovost neviděl od studentských let.“
Avedissian po celou dobu projevu mlčel.
„Nevím, proč jste tady, Gillibrande…“
„Já také ne,“ přerušil ho Avedissian, jehož už začalo unavovat kázání od člověka, který by za jiné situace mohl být spíš jeho kolegou než nadřízeným.
„Myslíte to vážně?“ podivil se Harmon.
„Ano.“
Harmon dlouze vzdychl. „Bože, jak já nesnáším všechny ty tajnosti, intriky a…“ Zvedl ruce, jako by hledal správná slova. „Šarády. Někdy se nemůžu kvůli pánům v šedém, kteří se schovávají za plastové průkazy, ani pohnout.“
„Co tím míníte?“ zeptal se Avedissian.
„V minulých měsících navštívili každou Pohotovost v provincii tajní agenti.“
„No, za daných okolností bych to považoval za docela normální.“
„Ale já nemyslím jen obyčejný policejní zájem o to, kdo přichází a odchází. Děje se tu něco jiného. Něco se stalo, nebo stane, a oni mají nastražené uši. Nemám tušení, po čem jdou, ani to nechci vědět. Já bych si jen přál, aby mi uhnuli z cesty.“
„Možná že to souvisí se smrtí toho O’Donnella,“ nadhodil Avedissian. „Možná že se potřebují dozvědět něco o tom novém vedení.“
Harmon přikývl. „To by mohlo být, jenomže všechno tohle začalo ještě před O’Donnellovou smrtí. Ale když už jste na to narazil, předpokládám, že jste si vědom, že tady všichni sedíme na soudku s prachem?“
Avedissian připustil, že už zaslechl pověsti o novém vedení IRA a o možnosti, že se vynasnaží dát najevo svou sílu.
„Naposledy jsme za podobných událostí naplnili čtyři kontejnery různými částmi těl,“ řekl Harmon.
Avedissian se zašklebil odporem.
„Přál bych těm prevítům, aby potom, co odpálí ty svoje zatracené bomby, přišli hezky sem, postavili se doprostřed tady toho sálu a pronesli přednášku o svém ‚boji za svobodu‘ přímo uprostře…
