Myslím si, že by nikdo nedokázal říci, kdy to vlastně začalo. Zprvu to vypadalo jako smrtelná choroba, Tucty, možná celé stovky lidí byly pohřbeny, nebo poslány do krematorií, než se přišlo na to, co to vlastně pomalé koma (či jak se říkalo "pomkom") je.
Tahle pseudosmrt udeřila naprosto neočekávaně. Neexistoval žádný příznak, žádný varovný symptom, který by ji signalizoval předem.
Její oběti byly často nalezeny v posteli, na první pohled spící, ale ztuhlé a neprobuditelné. Objevovali je na chodníku, s prázdnýma očima a znehybnělé doslova uprostřed kroku. V úřadech byli Pomalí nalézáni s nehybnými pohledy, upřenými do papírů, tužky napřažené nad chybějící tečkou či čárkou.
Těla si udržovala svou teplotu. Podrobným pozorováním se zjistilo, že ze vzduchu odčerpávají kyslík a vracejí do něj kysličník uhličitý. Ztuhlost jejich těl se však podobala smrtelnému ztuhnutí pouze v jediné věci. Stejně tak jako při rigor mortis vzdorovala každému pokusu pohnout některou z končetin.
Něco takového nikdo nikdy předtím nezažil. Brzo se rozběhl celosvětový projekt výzkumu.
Několik týdnů po tom, kdy byla epidemie určena, dovrzala kolečka vládní aktivity tak daleko, že vtáhla do toho zmatku i mne. Než se Úřad pro řízení krizových situací dostal tak daleko, aby začal probírat své seznamy nenormálních poradců, viděl jsem, jak nová choroba zasáhla několik mých známých - dva z blízkých známých, dva z blízkých přátel a - přímo před mýma očima - mého literárního agenta.
Byli jsem s Larry Carpisem na obědě u Goldfarba, což je restaurace ve střední cenové třídě nedaleko jeho kanceláře. Tradičně tam vodí na obědy ty své klienty, které řadí do třídy "bystrý, mladý a slibný". Sotva jsem se svého bifteku dotkl, byl jsem úplně pohlcen vlastní originalitou. Doširoka jsem rozhazoval rukama a vyprávěl jsem Harrymu o zápletce další povídky z mého seriálu o pirátu Haroldovi.
Jedno z Carpisových pravidel bylo jíst pomalu a u jídla mluvit co nejméně. Často se na chvíli odmlčel a rozvažoval, než odpověděl nebo učinil nějakou poznámku. Právě proto jsem nebyl schopný určit, kdy ke změně došlo. Všiml jsem si, že se mu na tváři objevil nesmírně užaslý výraz a vidlička plná tajemství šéfkuchaře mu znehybněla na půl cesty k ústům. Pozorně upíral oči mým směrem, ale když jsem se na sedadle posunul, všiml jsem si, že mě očima nesleduje.
Už jsem se nikdy nedozvěděl, co si Harry o mé povídce myslí. Pokud ji mám zhodnotit sám, byla to výborná povídka. Přirozeně, že jsem ji už nikdy nenapsal.
O něco později mě časně ráno jednoho praštěného dne probudilo bušení na dveře. S očima napůl zalepenýma spánkem jsem šel otevřít a ocitl jsem se tváří v tvář dvěma velice škrobeným vojenským policistům.
"Jste Daniel Brand, spisovatel sci-fi?" zeptal se ten větší.
"Ano, to znamená science fiction, víte? Já ale píšu i jiné věci..."
Mluvil jsem jen podvědomě. Tady mně ve dveřích stáli dva empíci a já jsem je krmil jednou z těch automatických odpovědí, které jsem používal na večírcích a koktejlech. Jak se prodat co nejúspěšněji.
"Tak promiňte, pane. Science fiction. Budu si to pamatovat," pokýval hlavou. "Pane Brande, máme příkaz požádat vás, abyste šel s námi. Byl jste na základě předchozí dohody povolán do činné služby v Úřadu prd řízení krizových situací."
Musel jsem vypadat jako manekýn z výlohy. Jediné, co jsem z toho všeho pochopil bylo, že mě mají ti ostří hoši s pistolemi odvést bůhví kam... A to tak brzo, že jsem si nestačil ani vypít svůj ranní pomerančový džus!
V této chvíli by můj hrdina vytáhl laserovou pistoli... nebo by začal mluvit hodně nahlas, aby mohl automatický dveřník později tlumočit jeho nejlepšímu příteli, co se stalo. Nebo by své věznitele neohroženě odzbrojil a prchl by světlíkovým okénkem v koupelně.
Já jsem tato ohraná klišé nahradil tím, že jsem zahuhlal: "Kam že jsem to byl povolán?"
"Byl jste povolán do činné služby v Úřadu pro řízení krizových situací, pane. Dostáváte roční služební plat a vaše jméno a adresa jsou vedeny na seznamu spec…
