7 ENSEL
Již jsem nekrvácel, ale bolest dosud nepřešla, a ještě bolestivější byla vzpomínka na nenávist, kterou v sobě vojáci měli. Znal jsem jich jen několik, ale vždycky ke mně byli laskaví, a s některými jsem se od dětství přátelil. Teď se radovali z mé bolesti, chtěli, abych trpěl, a přesto bylo jasné, že nic z toho, co mi dělají, pro ně není dostatečným trestem, jaký bych si zasloužil. Jejich nenávist bolela o to víc, že jsem si ji nezasloužil, a přesto jsem neměl naději, že dokážu svoji nevinu.
A tak jsem ležel v kobce z mrtvých kamenů, kde mne nakonec nechali odpočívat, dokud dalšího dne nepřijde smrt. Rány se mi poměrně rychle hojily. Vyčerpávalo mne to, ale zanedlouho bych byl v pořádku. Otec mi daroval noc a ráno, než zemřu. Rozhodl jsem se ten čas využít nikoli přípravou na smrt, ale hledáním způsobu, jak uniknout.
Přiznávám, že mi to nemyslelo dobře. Od mého návratu ze Schwartzu uplynula příliš krátká doba, takže jsem normálními starostmi zatím pohrdal stejně ostentativně jako oni. Co jsem přišel do Muelleru, nikdo mi nedal nic jíst, ale hlad jsem neměl. Nikdo mi nenabídl vodu, ale žízeň jsem necítil. A jelikož jsem ustávající bolest dokázal přehlížet, co jiného mi mělo připomenout, že musím jednat rychle a bezprostředně, pokud si chci zachránit život?
Zachránit – a proč?
Ve Schwartzu jsem měl za cíl vrátit se a varovat svou rodinu. Varování přišlo pozdě a o moje zprávy teď stejně nikdo nestál. Co bylo horší, zavřeli mne do vězení z mrtvého kamene, takže jsem nemohl ani promluvit se skálou, ponořit se do půdy a uniknout.
Jistě, mohl jsem se zabít, ale můj přirozený odpor k takovému řešení ještě posilovala nesnesitelná představa, o kolik více bolesti by země musela vytrpět. Skála se musí vyrovnat s mnoha vraždami i bez výkřiku smrti sebevraha.
Venku přede dveřmi mé kobky se ozvalo cupitání lehkých kroků. Závora se zvedla a dveře se neochotně otevřely.
„Laniku,“ pravil hlas ze tmy. Okamžité jsem jej poznal a nedokázal jsem uvěřit, že je to opravdu on. Ale to už mne Saranna držela a vzlykala. „Laniku, i oči ti vydloubli.“
„Už dorůstají,“ odvětil jsem. „Jsem rád, že jsem zase doma.“
„Laniku, měli jsme o tebe takový strach!“ Mluvila se mnou, jako bych nikdy neodešel, jako by se nic nezměnilo. Její ruce se přesně hodily na ta místa mých zad, kam podle prastarého zvyku ruce takové velikosti patřily. Tiskla mne tak, jak jsem to naposledy cítil včera (před rokem), a její dech, její pleť, kterou jsem cítil, když se naše tváře třely o sebe, její vůně, dokonce i rozcuchané chomáče vlasů šimrajících mne na noseĽ
Pevně jsem ji k sobě přitiskl, protože alespoň na chvíli zapudila přízrak posledních několika dní, měsíců a let a udělala ze mne Lanika, syna Ensela Muellera, následníka trůnu a šťastného mladého muže. Pekelně šťastného. Propadlého peklu.
„Proč jsi přišla?“ zeptal jsem se.
„Máš přátele, Laniku. Někteří z nás ti věří.“
„Pak jste museli zešílet. Na mém příběhu není nic, čemu by se věřit dalo.“
„Znám tě dost dlouho, abych poznala, kdy mluvíš pravdu. Nechci, aby tě zítra vláčeli a rozčtvrtili. Pojď se mnou.“
„Doufám, že si nemyslíš, že mne můžeš z tohoto vězení dostat ven.“
„S pomocí mohu.“
Vzala mne za ruku a vedla mne chodbami pryč. Tiskla mi ji jednou, když jsme došli ke schodům, které vedly nahoru, dvakrát u schodů, které klesaly dolů. Snažili jsme se našlapovat co nejvíc potichu a já jsem protentokrát nedýchal. Bylo to tak snazší. Oči se mi rychle hojily, byly už dokonce kulaté, ale ještě nějaký čas mělo trvat, než se nervy náležitě zahojí, než se zrak úplně obnoví. Bylo to děsivé, být slepý a muset někam jít, jako té temné noci, kdy jsem se plazil po mokrých, kluzkých větvích v Nkumaji. Tenkrát jsem neměl nejmenší ponětí, co mám před sebou. Dnes v noci také ne – ale dnes mne někdo držel a vedl. Dnes v noci jsem svůj život nesvěřil instinktům, ale ženě, kterou jsem vždycky považoval za bytost tak trochu nezodpovědnou. Samozřejmě věrnou a nádherně divokou při milování, ne však spolehlivou. Zje…
