10 BRITTON
Okres, kterému se říkalo Hrby, byla divoká země hraničící s klidným mořem. Za dobrého počasí se o strmé pobřežní útesy a rozeklané skály netříštily vlny, ale omývaly je vlnky, které šplouchaly o kameny stejně tiše, jako když stárnoucí pes vítá svého pána. Ve strmých kopcích a úzkých údolích Hrbů to vypadalo, jako by kameny pučely ze země. Řeka hledala cestu k moři a našla ji patnáctimetrovým vodopádem. Ovce se nervózně rozhlížely, když si vyhledávaly bezpečnou cestičku k neposečeným pastvinám. A v takové krajině se několik tisíc Hrbařů staralo o své ovce, dobývalo zeleninu z kamenité půdy a žilo tak nezávisle, jak mohou žít lidé, kteří ještě mají potřebu lidské společnosti a potřebují jíst.
Já jsem jíst nepotřeboval, ale lidská společnost byla příjemná, protože Hrbaři se na nic neptali a na otázky neodpovídali. Již jen najít v této nejodříznutější části Brittonu nějaké město nebylo jenom tak, neboť lidé měli ve zvyku sdružovat se do rodinných skupin po dvou třech prostých drnových domech s doškovými střechami. Za celou dobu se mi nepodařilo objevit nakupení více než dvaceti rodin v okruhu jednoho kilometru.
Tuto izolaci si vynucovala příroda, neboť chudá země nedokázala poskytnout mnoho; jen díky tomu, že všichni měli stejnou nouzi, si tamní lidé nemysleli, že jsou chudí. Přes vzdálenosti, které je oddělovaly, úporně lpěli na společnosti druhých, a tak beze slova chodili pomáhat rodině, které dům strhla bouře, bez nároku na odměnu dávali mladého kozla do stáda, v němž den předtím zemřel chovný kozel, a čas od času se scházeli ve svých domovech, aby strávili večer vyprávěním neuvěřitelných a strašidelných pověstí nebo zpíváním písní o samotě a tiché touze.
A získal jsem ještě jeden dojem, nevtíravý, ale silný. Zavítal jsem za minulý rok do mnoha jiných míst, ale když jsem přišel do Hrbů, hned jsem se tam cítil příjemně. A jestli ne příjemně, pak alespoň připraveně snášet nepohodlí, neboť se hodilo k nezhojeným místům v mém srdci.
Lidé se na mne pochopitelně dívali nedůvěřivě, protože jsem přišel přes kopce ze západu, kde žili na výnosnějších statcích civilizovanější lidé, kteří pro Hrbaře měli jen pohrdání a používali toto jméno, když si chtěli dobírat pomalu chápající děti. Ale zůstal jsem v kopcích týden, aniž bych se s někým dal do řeči, až nakonec moje samota zahrála na jejich strunu soucitu. Stál jsem na hřebenu strmého kopce a pozoroval jsem pastýře, který se hluboko pode mnou snažil přimět ovce k výstupu do sedla, kudy se dalo přejít do nespaseného údolí. Neměl psy, což bylo neobvyklé, a ovce se mu místo šplhání neustále rozbíhaly hned nalevo, hned napravo. Když to nakonec vzdal, sedl si na skálu a rozhlédl se, jak vítězné ovce shánějí potravu ve spaseném údolí, sestoupil jsem z kopce a zůstal jsem stát několik metrů od něho. Nepromluvil jsem, protože jsem neměl co říct; moje nabídka byla obsažena v mojí přítomnosti.
Pastýř přijal. Vstal a začal ovce popohánět. Dělal to tak, že ze sebe vyrážel hluboké, hrdelní výkřiky, které ovce jasně slyšely, ale na dálku byly nezachytitelné. Ovce se daly do pohybu, ale když chtěly tentokrát prchnout nalevo, byl jsem tam já a křikem jsem je zahnal; když uhnuly napravo, zabručel na ně pastýř. Nakonec to vzdaly, vyškrábaly se nahoru, přešly sedlo a rozběhly se dolů, aby se napásly v husté trávě.
Zůstal jsem s pastýřem v údolí po celý zbytek odpoledne. Většinou jsem se zdržoval na druhé straně údolí, než byl on, ale pozoroval jsem, co dělají jeho ovce, a těch několik, které se zatoulaly směrem ke mně, jsem poslal zpátky. Nic mi neřekl a tvářil se, že si mne nevšímá, takže jsem začal uvažovat, jestli nemám tu smůlu, že jsem narazil na Hrbaře, který neumí mluvit. Když se slunce nachýlilo k obzoru, pastýř vstal a začal ovce hnát poměrně snadnou cestou domů. Nešel jsem za ním. Pastýř mi tím dal jasně najevo, že na této cestě moji pomoc nepotřebuje. Když však přešel vrchol stoupání, obrátil se, chvilku si mne prohlížel a pak na mne kývl. Měl jsem s ním jít domů.
Po p…
