1 MUELLER
Byl jsem poslední, kdo zjistil, co se to se mnou děje. Nebo jsem alespoň jako poslední zjistil, že to vím.
Saranna to pochopila ve chvíli, kdy mi vyjela rukou po hrudi, a místo hladce naběhlých prsních svalů, vypracovaných hodinami cvičení s mečem, oštěpem a lukem, se její prsty zachytily na tkáni, která byla jaksi volnější. Její ruce si vzpomněly, jak před pár lety učinily stejný objev na vlastním těle. Jako pravá dcera Muelleru, nadaná bystrým zrakem a pronikavou myslí, pochopila vše: vše, co mne v budoucnosti čeká, vše, co se mezi námi najednou zhroutilo. Ale zároveň jako pravá dcera Muelleru neřekla nic. Nedala najevo žal. Prostě se mne od té chvíle až do mého odchodu z Muelleru přestala dotýkat, přinejmenším tak, jak se mne dotýkala dřív: s příslibem desítek let vášnivé lásky, jež máme před sebou. Poznala to, ale já ještě nevěděl nic.
Všiml si toho také Dinte. Pozoroval mne jako vždycky, druhorozený syn, který doufá, že se mi stane nějaká nehoda, aby mohl zdržet případnou pomoc, číhá na sebemenší náznak vrozené demence, aby mohl být po otcově smrti jmenován regentem, všímá si všech nedostatků a slabostí v mém válečnickém umění a uvažování, aby nade mnou mohl získat výhodu, až – nikoli jestli – mne zradí; pozoroval mne tak dychtivě, že mu nemohlo uniknout, že mi košile po hrudi klouže jinak. Pokud by si mohl vybrat, jak zařídit, abych byl shledán nehodným usednout na otcův trůn, určitě by mu udělala největší radost právě tato varianta. Jako chabá náhražka za Muellerova syna, okamžitě si tím zvedl sebevědomí. Nepojmenoval moji nemoc, ale začal mi dávat najevo takovou aroganci, jakou i zbabělci prokazují pouze mrtvole svého nepřítele, tolik mají slušnosti. Poznal to, ale já stále nevěděl nic.
Otec si toho všimnout nemohl. Muellera vždy zaměstnávalo příliš mnoho práce; neměl čas, aby mne sledoval sám. Ale nechával mne sledovat všemi mými učiteli a polovinou přátel; obzvlášť v rozhodujícím období dospívání, kdy hrozí největší nebezpečí.
Těla nás, kterým v žilách koluje čistá krev Muellerů, mají velký dar: jsou schopna tak rychlého hojení, že jizvy se vytvoří dřív, než zaschne krev, a každá část, kterou ztratíme, může dorůst. Je proto velice nesnadné nás zabít.
Naši nepřátelé tvrdí, že Muellerové necítí bolest, ale není to pravda. Jim to tak připadá, protože se v boji nebráníme přijmout nebezpečný úder, který by každý jiný člověk musel odrazit, aby si zachránil život, a dokud meč nepřítele vězí v našem těle, můžeme mu zasadit smrtelný úder a vzápětí vyhledat jiného nepřítele, s nímž se utkáme, zatímco se naše rána již hojí.
Ale bolest cítíme stejně jako všichni ostatní. Naše ženy omdlévají, když jim porod trhá tělo. Když nám strčíte ruku do ohně, pálí nás v mozku stejně mučivá bolest jako kohokoli jiného. Cítíme bolest; to, co neznáme, je strach. Nebo spíš, naučili jsme se oddělovat bolest a strach.
Pro jiné lidi bolest znamená, že jejich život je v ohrožení; aby se zachránili, potřebují reflex, který jim velí za každou cenu bolesti zabránit. Ale pro Muellera bolest znamená, že nebezpečí je malé. K nám smrt přichází pouze po cestách, které jsou bezbolestné – pozvolnou sešlostí věkem, studeným, těžkým dechem utonutí, ztrátou všech pocitů, když je tělo odděleno od hlavy. Obyčejná řezná rána, popálení, bodnutí nebo zlomená kost znamená pouze to, že rychlé hojení bude tělo stát trochu sil; znamená to, že si po skončení bitvy dáme krvavý biftek a ne ředkvičky.
A největší strach, který pociťují jiní – strach ze zmrzačení, ze ztráty prstů, končetin, uší, nosu nebo genitálií – tomu se jen smějeme.
Proč se toho nejvíc bojí? Protože si zvykli považovat svou současnou podobu za své pravé já, a když tu podobu ztratí, ztratí své já, stanou se i ve vlastních očích zrůdami.
Ale my, Muelleři, jsme již dávno zjistili, že naše současná podoba vůbec nejsme my. Můžeme mít mnoho různých podob, a přitom zůstat těmi, jimiž jsme byli vždy. Je to ponaučení, které si osvojíme při mladickém třeštění. V nějakých dvanácti, čt…
