13 ZRADA
Nezjistil jsem, jak ho našli, ale určitě to nebylo těžké. Největší podezření padalo na upřímnost správce podniku; bylo možné, že pověst o našem hodně neobvyklém poledním příchodu tak dlouho postupovala symbiotickým řetězcem zločinců a strážců pořádku, až pronikla k uším někoho, kdo věděl o Bartonově zázračné záchraně před lukostřelci. Znetvoření jeho těla pravděpodobně souviselo s tím, že když mě chameleóni a jejich nevědomí pochopové znovu spatřili poté, co jsem měl být mrtev, chtěli mít tentokrát jistotu, že se určitě nezmýlí. A nechali ho v nevěstinci, abych ho určitě našel.
Byl jsem stále ve zrychlení, když jsem zkázu svého přítele obhlížel. Pro mne uběhlo deset „dní“ od odchodu z Andersonu, devatenáct „dní“ od chvíle, co jsem opustil Bartona. V reálném čase však byl teprve podvečer dne, kdy jsem odešel. Nedokázal jsem se ubránit úvahám, jestli bych Bartona nezachránil, kdybych se vrátil o něco dřív nebo kdybych neodešel tak brzy. Ale při jeho oplakávání jsem si uvědomil, že vina, kterou cítím, protože jsem ho mohl zachránit, je malicherná ve srovnání s bolestí obsaženou v tom výkřiku země v Andersenu. Země mi nedávala odpovědnost za Bartonovu smrt. Poté, co chameleóni připojili Bartonovu vraždu na seznam svých zločinů, jsem už nedokázal cítit vinu za to, že jsem toho šeredného muže v Andersonu zabil. Proto jsem ze sebe tuto vinu setřásl a zapamatoval jsem si jen to, že jsem toho muže měl rád, že byl dobrý a že musím zabránit tomu, aby rukama chameleónů umírali další lidé jako on.
Teď, když byl Barton mrtvý, jsem neměl důvod odkládat další etapu své cesty; naopak jsem měl mnoho důvodů, abych ji urychlil. Žádný chameleón neunikne. Bylo mi jedno, co to bude stát, ale byl jsem rozhodnut neskončit dřív, než od nich Zrada bude očištěna. Veškeré pochybnosti, které jsem o oprávněnosti zamýšlených vražd měl, byly pryč. Nepřemýšlel jsem o tom, chtěl jsem jen vykonat rozhodnutí, k němuž jsem dospěl velmi váhavě, a přesto jsem teď k jeho naplnění přistupoval s pochmurným zadostiučiněním.
Šlo o stanovení priorit. Než něco podniknu proti Andersonům, kteří jsou u moci v jiných rodinách, potřeboval jsem zařídit vylidnění jejich rodného ostrova. Žádné střídání, žádná rozezlená, lstivá, nepřemožitelná andersonská armáda nesměla dostat šanci vládce zachránit. A obyvatel Andersonu mohlo být až milion, určitě ne méně než sto tisíc. Ve zrychlení by to byla dlouhá a vyčerpávající práce, kdybych musel chodit od jednoho k druhému, vyzbrojen pouze železným nožem. Můj život by stačil sotva na polovinu. Jejich likvidace si vyžadovala katastrofu, které by nedokázali vzdorovat, která by je zabila všechny najednou. Jak to udělat, to jsem nevěděl.
Potřeboval jsem pomoc, kterou jsem mohl získat jen na jediném místě. Ale bylo v mých silách přesvědčit obyvatele Schwartzu, aby spáchali vraždu, i kdyby tou vraždou zachránili jiné životy – a co bylo možná ještě důležitější, milionům životů by dali větší cenu? Věděl jsem až příliš dobře, že ve schwartzovském uvažování není mnoho prostoru pro hodnotové soudy. Život byl život. Vražda byla vražda.
A já, který jsem od nich odešel ještě nevinný, jsem se vracel s krví na rukou a chtěl jsem, aby mi pomohli vraždit.
Několik týdnů jsem žil ve zrychlení úplně sám, nejedl jsem, nepil, nemluvil jsem a kromě té krasavice v Andersonu jsem nezaslechl lidský hlas. Ale zároveň jsem neměl času nazbyt. Proto jsem v dalších třiceti dnech přešel celou jižní část kontinentu z Woodu do Hussu. Stromy vystřídaly bujné traviny. Trávu vystřídaly keře, které dokázaly přežít nedostatek srážek. A nakonec keře vystřídal nekonečný písek a sluncem rozpukané skály.
Ve zrychlení jsem zastavil u posledního keře, který jsem viděl, a sklouzl jsem do reálného času. Nevěděl jsem, jak Schwartze najít. Oni museli najít mne. A věděl jsem, že mne najdou.
Ještě chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že se obrátím. Moje znovushledání s nimi nebude šťastné. Zabít mne nemohli, ale když jsem s nimi žil, poznal jsem, jakou lásku mohou …
