Zcela nečekaná událost
Výstava se zdála být na úrovni. Otevřena byla v neděli ráno, takže prvními návštěvníky se mohli stát lidé, kteří strávili předchozí chvíle v kostele. Ten stál téměř naproti kulturnímu domu a tak šlo o vítané prodloužení duchovních zážitků.
Konfliktů nebylo třeba se obávat. Žádné provokativní umění se na výstavě neprezentovalo, protože ředitel Ondruš se svými spolupracovníky nepatřil k pomateným rebelům nebo výtržníkům. Na stěnách tří sálů visely pouze krásné obrazy od slušných lidí. Někteří z tvůrců byli přítomni už při zahájení, jen Tatíčkovi se poněkud zpozdili. Ondruše to trochu mrzelo, protože učitel patřil k prominentům výstavy a u prvních návštěvníků sklízel zasloužený úspěch. Babičky dojatě pokyvovaly hlavami a pánové uznale pomlaskávali. Ani mladší generace neprotestovala.
Tatíčkovi konkurenti pochopitelně využívali situace. Naparovali se, přátelsky se usmívali a zapřádali s diváky poučené rozhovory, při kterých by si výtvarní teoretici přišli na své. Ale jinak se nic otřesného nedělo. Tatíček byl doma jako na trní, protože Heda si dávala načas. Zdálo se, že jde o jakýsi pozdní a marný protest.
Heda se těžko smiřovala s absencí aktů na tak důležité výstavě. Brala to jako osobní pokoření a manželovu malou statečnost. Avšak posléze i ona podlehla Tatíčkovu naléhání a trochu odměřeně se tváříc, vyšla s ním do ulic města.
Učitel se okamžitě začal pátravě rozhlížet. Zajímalo ho, jestli lidé vezmou Dům kultury útokem, ale vůbec to na mimořádný zájem nevypadalo. Zejména po dětech nebylo ani památky.
„Kultura mládež nezajímá,“ hučel nespokojeně pedagog, „toliko to pokleslé. Kdybych pořádal nějaký divoký koncert, hrnula by se tam celá třída. Dětské názory jsou zkrz naskrz pomýlené. Dívky chtějí být modelkami, včetně baculek a křivonožek. Žák Dolejší se nechal slyšet, že se jednou stane pasákem nevěstek a na veškeré učivo, které mu vtloukáme do hlavy, rád zapomene. Pak se nelze divit, když ho nezajímají věci, které by ho mohly povznést!“
Hedu napadlo, že by Dolejšího možná zaujaly akty, ale nehodlala manžela provokovat.
„Dělám, co mohu,“ mumlal Tatíček, „ale učitel má malé pravomoci. Kdysi to bývalo jiné!“ Opět se zasnil a přemítal na své oblíbené téma. Usmíval se při představách, jak v kabinetě vyplácí zvrhlé dívky na holou. To by je zájem o modeling rázem přešel!
Realitu však nebylo možno změnit. Manželé důstojně a pomalu docházeli ke kulturnímu domu. Tu a tam je někdo pozdravil, jako by chtěl poopravit image kulturně zaostalého města. Dětí ale příliš na ulicích nebylo.
„Sedí u televize,“ hádal učitel. „Sledují přiblblé pořady, nebo dokonce vyhledávají na internetu nestydatosti. Jsou každým rokem hůře vychovatelné. Nebýt obětavých učitelů, patrně by docela zpustly. Naše zásluhy ovšem nikdo neocení!“
Což samozřejmě nebyla úplně pravda a pan učitel silně přeháněl. Sám patřil k osobám, které se v Kojíně těšily značné prestiži.
Manželé Tatíčkovi došli až do kulturního domu a ponurá nálada se začala rapidně měnit. Především zásluhou občanů bažících po kultuře a uznávajících talentované amatéry. Sešlo se několik desítek členů ochotnického spolku, fotografického kroužku i tanečního souboru. Přišli dokonce i přátelé mariáše a dva filatelisté. Prohlíželi si obrazy a uznale pokyvovali hlavami.
Tatíček se také začal bodře vítat s umělci, kteří zde rovněž vystavovali. Všichni se navzájem chválili a radovali se, jak ředitel Ondruš se svým kolektivem výstavu krásně připravil. Jako by šlo o uznávané profesionály!
Ondruš se nadýmal a tvrdil, že jde pouze o začátek. Teď se pokusí sehnat sponzory a zorganizuje putovní výstavy po širokém okolí.
„Ale na něco jsem zapomněl!“ vydechl náhle. „Vy, umělci se navzájem dobře znáte, avšak přece jen vás něčím překvapím. Za chvíli přijede architekt Pacička, jehož obrazy visí v té místnosti za záchodky. Je to velice osobitý malíř, který jezdí malovat až kamsi na Mostecko. Libuje si v měsíční krajině a má rád dokonce skládky. Zajímavé, že ano? Zdá se, že jde o sy…
