Pseudonym
Když bylo po všem, rozpomněla se Klára na to, že je profesionálka a řekla si o honorář. Jako milovnice a sběratelka umění požádala Tatíčka, aby jí věnoval jeden z jeho krásných obrazů. Nahá Heda se jí velice zamlouvala. Učitel se ocitl poněkud v rozpacích. Příliš se mu nechtělo věnovat manželčin akt milence, ale na druhé straně byl potěšen jejím zájmem.
„Máš krásnou, zajímavou ženu,“ hodnotila Klára „a jistě víš, proč sis ji vybral. Nebo to nevíš? Nepochopil jsi, koho si bereš? V tom případě tě ještě pořádně překvapí!“
„Už mě překvapila,“ zahučel Tatíček „a doufám, že v tom nebude pokračovat.“
„Na to se nespoléhej,“ prohlížela si obraz Klára. „Ten erotický náboj musí jednoho dne vybuchnout a explodovat. Vzal sis vampa, který se nemůže proměnit v domácí puťku. Skoro bych si vsadila na to, že tě zničí.“
Tatíček se zarazil. Musel připustit, že Heda už nyní důkladně ničí jeho dobrou pověst. To, co si zde léta svědomitě budoval, začíná být povážlivě ohroženo. Nelze to brát na lehkou váhu! Jistoty se hroutí a vyhlídky jsou všelijaké.
Zato Klára se tvářila spokojeně. Vybírala si mezi čtyřmi akty, které Tatíček vytvořil a posléze ukázala na jeden z nich.
„Tenhle je nejpůsobivější!“ tvrdila. „Ten se ti opravdu povedl! Ta sexuální chtivost a nedočkavost! Tutlaná mírnost, ale za tím skrytá nebezpečná útočnost! Jsi opravdový mistr v odhalování temných vášní. Nikdy bych to do tebe neřekla. Vždycky jsi na mne působil tak seriózně a ušlechtile!“
„Masáková, nevymýšlej si!“ zlobil se učitel. „Má žena není žádná potvora. Velice si jí vážím a doufám, že se uzdraví. Kdyby slyšela tvé hodnocení, patrně by se rozplakala. Její úmysly byly vždy čisté na rozdíl od těch tvých! Již ve škole jsem tě prokoukl a byl pobouřen!“
„Naštěstí ses ovládl,“ řekla „a projevil ses až v době mé dospělosti. Nic nezákonného jsi neprovedl.“
„To jistě ne,“ souhlasil, „ale jsem člověk nepevný a chybující. Jsi příliš krásná, než abych ti dovedl odolat. I když vím, že jsi dívka lehkých mravů a nevalné pověsti. Rozhodně jsi to mohla dotáhnout dál! Kdyby sis tehdy vytkla nějaký ušlechtilý cíl, jistě bys uspěla. Učivo jsi zvládala bez větších potíží i když mnohé lajdáctví by se ti dalo vytknout. I ostatní učitelé by mé hodnocení potvrdili. Bohužel se nikomu nepodařilo tě ovlivnit a usměrnit. Měla jsi svou hlavu a tak jsi propásla velkou příležitost!“
Bylo zřejmé, že s tím nesouhlasí. Do další polemiky se jí ale nechtělo. Prohlížela si obrázek, který v této chvíli již považovala za svůj majetek.
„Chybí tady ovšem umělcův podpis,“ upozornila autora. „Jsi tak přehnaně skromný, nebo se za své dílo stydíš? Jistě víš, že je to dost neobvyklé.“
„Nejsem profesionální malíř,“ vysvětloval „a mé jméno obrazu cenu nedodá. Navíc jsem se obával dopadu na veřejnost, kdybych nahou manželku veřejně vystavil. Je nutno brát v úvahu mínění spoluobčanů. Což kdyby z toho byl nakonec skandál?“
„Umělec se musí umět se skandály porvat,“ poučila ho. „Jistě znáš mnoho případů z historie, kdy skandál pomohl malíři k popularitě.“
„O to rozhodně neusiluji,“ tvrdil. „Namaloval jsem tyto akty víceméně pro radost z tvorby. Dostavila se inspirace a tu jsem neoslyšel. Na druhé straně jsem neviděl důvod k svému zviditelnění.“
„Ale já na tvém podpisu trvám,“ řekla, „protože si doma nechci pověsit obraz od nějakého anonyma. Doufám, že mě neodmítneš a pod své dílo se také zvěčníš! Už je na čase, abys odhodil falešnou skromnost a stal se z tebe skutečný malíř, plně stojící za svou tvorbou!“
Učitel se rozpačitě hryzal do rtů.
„No dobrá,“ zahučel poté. „Jestliže na tom trváš, tedy ti vyhovím.“
„Počkat!“ zadržela ho. „Můžeš mi říci, co tam chceš napsat?“
Nechápal její otázku. Jeho jméno přece dobře zná a není důvod psát tam něco jiného. Jí se to ale nezdálo.
„Pod takový nádherný obraz se nemůže podepsat nějaký Tatíček,“ mínila, „protože tak se umělec jmenovat nemůže. Lahůdkář Tatíček vyrábí kuřecí rolády a je to tak v pořádku. Tady ale jde o úplně jiný žánr. Musíme pro tebe vymysl…
