Cesta na veřejnost
„Příteli,“ vrhl se na Tatíčka ředitel Domu kultury Ondruš, „dopadlo to skvěle! Výstava regionálních amatérských malířů je schválena a jistě na sebe opět upozorníme. Přilákáme tisk a televizi. Je samozřejmé, že počítáme s tebou. Už teď tě neoficiálně žádám, abys na výstavu půjčil přibližně deset obrázků. Více jich nikdo mít nebude.“
Učitel byl očividně potěšen. Půjde jen o to, aby jeho výtvory zaujaly správná místa. Ale na to jistě bude možno dohlédnout.
Nyní pospíchal domů, aby tu radostnou novinu sdělil své modelce. Ta byla den ze dne krásnější a zdálo se, že vybředla ze všech svých depresí. I o domácnost se starala vzorně, včetně zametání a luxování rozmačkaného koksu. Také se ráda, ba s nadšením dívala na zdařilé akty, jichž byla inspirátorkou. Když jí učitel oznámil, že se chystá rozsáhlá výstava, okamžitě zpozorněla.
„Jistě ji také obešleš svými posledními obrazy,“ řekla. „Myslím, že nic lepšího jsi až dosud nenamaloval. Lidé budou překvapeni, jaký pokrok jsi udělal. Ne, že by předešlé obrazy neměly velkou uměleckou úroveň, ale přece jen, díky tématice, nejsou tak působivé.“
Učitel se trochu zarazil. Vlastně ne trochu, ale hodně. I jemu se akty velice zamlouvaly, ale obeslat jimi výstavu nehodlal.
„Miláčku,“ pravil, „návštěva výstavy bude doporučena i dětem. Našim žákům, o kterých si nemůžeme dělat žádné iluze. Jak mohou, v nestřeženém okamžiku někde vyrýpnou, nebo nastříkají fixem nestydatý kosočtverec. Čtou nevhodnou literaturu a vyhledávají na internetu věci i pro dospělého člověka těžko přijatelné. Bývá mi z toho někdy smutno. Přesto se snažím vést je tím správným směrem. Avšak co by se stalo, kdyby na obrazech spatřily svou učitelku úplně nahou?“
Heda to nechápala. Byla na společné dílo pyšná a s námitkami proti zveřejnění rozhodně nesouhlasila.
„Ať si ti spratkové říkají, co chtějí,“ tvrdila. „Akty jsou svatá věc a bez šatů se nechaly malovat i vznešené vévodkyně.“
„Ty ale nebyly ukazovány zvlčilým nezletilcům,“ namítl Tatíček, „kteří jsou ochotni cokoliv zneužít. A já bohužel nejsem klasik a dvorní malíř. Musím se chovat tak, aby to nepobuřovalo veřejnost. Už to, že maluji vlastní ženu, se může zdát mnohým nepřijatelné. Žijeme na malém městě!“
„Právě proto se musíme chovat svobodně,“ řekla, „a ukázat těm zabedněncům správnou cestu. Musí poznat pravé umění třeba proti své vůli! Nestála jsem modelem proto, aby zdařilé akty skončily v utajení!“
„Jde jen o dočasné utajení,“ vysvětloval, „které má své důvody. Netoužím po morálním konfliktu! Vybudoval jsem si tu dobrou pozici, jsem vážený pedagog a nechci, aby se v městě říkalo, že pan učitel je sviňák!“
Ani tyto názory se Hedě nejevily jako dost průkazné. Byla přesvědčena, že ty nádherné akty musí spatřit světlo světa. Ani pan učitel nemá právo být zbabělý!
Tatíček jen nešťastně vzdychal. Jako umělec samozřejmě trpěl, ale jako učitel věděl své. Nahá Heda by na výstavě působila jako časovaná puma. Určitě by protestovali i ti, kteří budou vystavovat s Tatíčkem. Pošmistr Dolana maluje květiny, lakýrník Rumpál se pokouší o abstrakci a podnikatel Bláhový si potrpí na myslivost. Ti všichni by se cítili zaskočeni a Tatíčkovy akty by chápali jako promyšlenou ránu pod pás. Byl by z toho skandál a nikdo nedovede odhadnout jeho konec.
Nicméně Heda to odmítala pochopit. Jako žena se příliš prosadit nedovedla a proto toužila, aby ji široká veřejnost přijala jako úspěšný model. Za to přece stojí něco obětovat. To ale bylo proti mysli jejímu manželovi.
Tatíček byl přesvědčen, že Heda nedomýšlí situaci a není schopna docenit jeho pozice. Je nejenom úspěšným učitelem, ale i zástupcem ředitelky před důchodem. Píše do okresních novin a odborných časopisů. Je uznávaným stylistou, organizátorem besídek a v malování nemá konkurenci. Ztvárnil i Mistra Jana Husa, Aloise Jiráska a Zborovskou mohylu. Ta dokonce visí v bytě pana starosty, který je mu zcela mimořádně nakloněn. Za tohoto stavu je možno stoupat pouze vzhůru, ale to je třeba činit s rozmyslem…
