Nevšední událost
Nikdo nemůže nařknout učitele Tatíčka, že by se nestaral o to, jak probíhá nemoc jeho ženy. Právě se za ní vypravil a dříve než se s ní mohl spojit, vyhledal primáře Sekyrníka. Ten se tvářil dosti starostlivě.
„Milý příteli,“ oslovil učitele. „S vaší paní se dějí podivné věci. Nejeví intenzivní známky choroby, ale seznámila se zde s dost nevšedními pacientkami. Je to kartářka Omelková a jasnovidka Prouhová. Ty tři v sobě našly zalíbení, stále diskutují o parapsychologii a chtějí tady vyvolávat duše zemřelých. Navíc se pod jejich vliv dostal i ošetřovatel Salaba, kterého zajímá, kam jeho zesnulý strýc uschoval uspořený milion. Pozoroval jste na své ženě, že by měla takové sklony?“
Tatíček se zamyslel.
„Byla velice vnímavá a citlivá,“ pronesl uvážlivě. „Nicméně o duchy se nestarala. Pokud to ovšem přede mnou netutlala. Do člověka nevidíš, ani když žije po tvém boku. Má teta podezírala strýce plných dvacet let z nevěry a on zatím chodil do myslivny mastit karty.“
„Ano, jsou takové případy,“ přikývl primář „a proto je potřeba věnovat vaší paní mimořádnou pozornost. Považoval bych za profesní prohru, kdybych vám místo hysterky vrátil domů jasnovidku, nebo médium. Z toho byste patrně neměl radost. Je to inteligentní dáma a měla by se úplně uzdravit.“
„S tím také počítám,“ přikývl učitel „i když připouštím, že jste mě poněkud znepokojil. Heda je učitelkou a jako taková nesmí žákům plést hlavy. Vyvolávání duchů není přípustné ani o velké přestávce!“
Primář naprosto souhlasil.
„Nesmíme nic uspěchat,“ řekl „a jistě dosáhneme optimálního výsledku.“
Potom se Tatíček mohl setkat se svou ženou. Heda vypadala výtečně. Jen byla poněkud zasněnější než obvykle a na učitele zírala, jako by ho viděla poprvé v životě.
„Vyrušil jsi mě,“ pravila po chvíli mlčení, „protože jsem se věnovala nesmírně důležité práci, která vyžadovala mimořádné soustředění.“
„Vyvolávala jsi duchy?“ otázal se Tatíček „nebo jsi vykládala karty?“
Téměř soucitně se usmála. Viděla, že manžel stojí na zcela jiném břehu řeky. Vlastně nemělo smysl cokoliv mu vysvětlovat. Avšak to by zavánělo zbytečným konfliktem.
„Bylo to mnohem závažnější,“ řekla, „protože jsem se rozhodla vykonat pomstu. Musela jsem to učinit. Před chvílí jsem zabila člověka. Už se to nedá vzít zpět!“
Učitel se vyděsil.
„Koho jsi zabila?“ vykřikl. „Snad ne toho ošetřovatele Salabu kvůli mizernému milionu?“ Toto nařčení rozhořčeně odmítla.
„Pan Salaba je citlivec,“ vysvětlila „na kterého bych nikdy nevztáhla ruku. Velice si ho vážím a přeji mu, aby získal potřebné informace. Ten, kterého jsem usmrtila, není z tohoto ústavu.“
To byla dobrá informace. Tatíček cítil, že mu spadl kámen ze srdce. Došlo mu, že se Heda pokoušela o nějaké kouzlo a takové počínání bylo nutné tolerovat. Pacienti psychiatrické kliniky mají všelijaké nápady.
„Zdá se, že mi nevěříš,“ usmála se, „ale brzy se přesvědčíš o pravdivosti mých slov. Zabila jsem příčinu svého utrpení. Zbavila jsem života odporného opilce, kterého jsem nikdy neměla potkat. Vždycky jsem toužila se s ním vyrovnat a nyní k tomu došlo!“
„Chceš mi naznačit,“ drmolil zmateně, „že jsi na dálku zabila pana Bujáčka? To není možné! Jde o výplod tvé fantazie! Měla by sis vzít nějaké uklidňující prášky! Vrať se do reálného světa, Hedo! Uvažuj jako zdravý člověk a toho Bujáčka konečně vypusť z hlavy!“
„Bujáček už není,“ pravila zcela klidným vyrovnaným hlasem. „Zemřel v patnáct hodin, dvacet minut. Přesně!“
„No dobrá,“ vzdychl Tatíček, neboť si právě vzpomněl, že bláznům se nemá odporovat. „A jak se ti daří? Nebolí tě něco?“
Nebolelo ji nic, ale zřejmě neviděla důvod se s manželem dále vybavovat. Rychle návštěvu ukončila a on to kvitoval se zřejmou úlevou. Už se těšil na domácí prostředí. Nicméně se ještě střetl s primářem a svěřil se mu s tím, co se právě dozvěděl.
„Tím se vůbec neznepokojujte,“ chlácholil ho primář, „protože u nás se smrt na dálku nevyskytuje. Jsme ve střední Evropě. Na dálku se zabíjí v Africe, kde mocní šaman…
