KAPITOLA ČTVRTÁ
Jeruzalém, Izrael
Eli Aswar se necítil dobře. Dali mu pilulky, ale on je nespolkl; všechno mu už bylo podezřelé. Nechal Bennyho vypít skoro všechno víno, aby překonal svou počáteční váhavost, takže jemu samotnému teď nepomáhala zbavit se strachu ze všech doktorských záležitostí ani opilecká kuráž. Držel pilulky pod jazykem, a když se Ignatius na chvilku odvrátil, vyplivl je do hrsti a strčil do kapsy. Měl podezření, že je to nějaká uspávací droga, a to nechtěl. Teď Bennyho vyslýchají a on by rád věděl, proč na to potřebovali jehly a co s nimi udělají. Nechat se zhypnotizovat je jedna věc, ale nechat si píchnout nějakou drogu pravdy, to už zavání něčím nebezpečným. O takových věcech už něco slyšel. Jak máte tohle v sobě, nemůžete si pomoct a musíte mluvit pravdu. A v Eliho minulosti bylo pár věcí, které by radši držel pod pokličkou.
Z místnosti vycházely dvoje dveře. Jedny vedly do té ordinace, kde drží Bennyho, a o druhých právě zjistil, že jsou zamčené. Pomalu uvolnil kliku, aby nebylo nic slyšet. Možná že by mohl prostě přeběhnout pokojem, kde mají Bennyho, ale obával se, že dveře nahoře budou zamčené. Druhá alternativa byla vypáčit zámek dveří, který stále držel. Mechanismus byl celkem jednoduchý a on měl v těchto věcech trochu zkušeností; nebyl vždycky umývač nádobí. Tohle byla možnost, kterou musí zkusit.
Stroud nechal na stolku u postele ležet nějaké nástroje. Eli si z nich vybral ty, které se mu zdály být nejvhodnější, a začal s nimi pracovat na zámku. Z vedlejší místnosti slyšel další úzkostné výkřiky svého přítele, a i když se za to styděl, byl rád, že při nich aspoň nebude tolik slyšet hluk, který by mohl způsobit. Ignatius křičel. Byl rozzuřený, ale ne na Bennyho, protože bylo slyšet i Strouda, který mu hlasitě odporoval. Nerozuměl, o co se hádají, ale nechtěl se zdržovat posloucháním. Nakonec se mu podařilo udělat improvizovaný šperhák, zámek se otevřel a on vyšel ven do úzké dlážděné chodby.
Srdce mu pokleslo, když viděl, že patrně nikam nevede. Vypadalo to, že asi pět metrů nalevo od něj končí, ale rozhodl se, že ji stejně prozkoumá. Postupoval jí pomalu, s rukou nataženou dopředu. Chodba sice končila zdí, ale vlevo byl malý výklenek, ve kterém stál žebřík. Měl drsný povrch a páchl jako staré ztrouchnivělé dřevo.
Když si oči zvykly na šero, viděl, že žebřík vede ke sklopným dveřím ve stropě. Jiná možnost úniku nebyla, tak se vyšplhal nahoru a pokoušel se pohnout rezavou závorou, která dveře zajišťovala. Vyžádalo si to několik pokusů, než závora povolila a v oblaku kovového prachu se vysmekla. Musel zamrkat, aby se zbavil prachu z očí, a vyplival jej z našpulených úst. Vystoupil o další příčel a opřel se rameny o poklop, čímž si vysloužil další oblak špíny, ale poklop se konečně pohnul. Ještě jej trochu nadzvedl a vyhlédl skulinou na dlouhou klenutou chodbu. Byla širší než ta dole a po celé délce v pravidelných odstupech osvětlená lampami. V malých výklencích byly také zapálené svíčky, které osvětlovaly sochy svatých. Chodba vypadala opuštěná, tak otevřel poklop úplně a protáhl se otvorem nahoru. Chvilku zůstal sedět na jeho okraji a rozmýšlel se, jestli je moudré spálit za sebou mosty.
Chodba byla zjevně součástí kláštera, ale Eli necítil příznačný pach, žádné kadidlo ani nemocniční odér jako dole ve sklepě. Smrdělo to tu… jako v kriminále. Na ten měl Eli už hodně dávné vzpomínky, ale na jeho pach, se nedá nikdy zapomenout. Pořád ještě váhal, jestli má pokračovat, když ho z úvah vytrhl zoufalý výkřik z dolního tunelu. Neměl z toho dobrý pocit, ale nechal poklop zapadnout zpátky a rozhodl se jít dál.
Chvíli poslouchal a pak se vydal novou chodbou. Uklidňovala ho představa, že teď musí být na úrovni přízemí. Když bude mít štěstí, může být brzy venku. Vyvolá poplach a sežene pomoc pro Bennyho. Na prvním rohu se otočil a ztuhl, když vepředu uslyšel nějaké zvuky. Nejdřív myslel, že jsou to nějaké zpěvy, na které si křesťané tak potrpí, ale když se přiblížil k dřevěným dveřím, odkud z…
