54. Světlo v mlze
Vždycky když se Zelená příšera odvážila něčeho, co způsobilo ve Sluneční zátoce větší rozruch než obvykle, nedala pak o sobě několik dnů slyšet, jako by po svém činu odpočívala.
"Je jako krysa, probíhající z jedné díry do druhé," pravil Stopař. "Zaběhne-li příliš daleko, zaleze pak na delší dobu, než se odváží zase vyběhnout."
A Stopař byl starý krysař, on znal krysí zvyky z jejich rozbitého dvorečku ve Staré čtvrti!
Ale ačkoliv Zelená příšera natropila v Sluneční zátoce již hodně vzruchu, největší poprask nastal přece jen tenkrát, když jednou večer pověsila na stožár zelený dopis, v němž skuhrala:
"Nehledejte mě mezi sebou. Do tří dnů a do tři nocí se vám zjevím. Zelená příšera."
Tohle bylo už něco jiného! Až dosud hoši viděli vždy jen stopy její práce. Ale teď si Zelená příšera docela troufá ukázat se jim!
Nejvíce se na Zelenou příšeru chystal Rikitan. Dával hochům pokyny, aby měli oči otevřeny, aby se nedrželi pohromadě, nýbrž aby byli na všech stranách, tak, aby jim Zelená příšera nemohla ujít, a sbíral od hochů kdejaký zbytečný provázek, který nepotřebovali,
"Bude to na Zelenou příšeru," pravil přitom zvědavým hochům.
"Ty myslíš, že ji tím svážeš?" pochyboval Tichošlápek. "Možná," odbyl ho vyhýbavě Rikitan.
Bylo zřejmé, že o tom nechce mluvit.
Někteří hoši si povídali, že je Rikitan tentokrát na pravé stopě a že nechce Zelenou příšeru příliš poplašit.
V noci se náhle probudil Stopař a škvírou ve stanu viděl Rikitana, jak chodí po tábořišti, brousí dole po břehu, něco tam kutí, hledá a pozoruje.
Druhý den odpoledne Rikitan oznámil, že se mu ztratily provázky, jež dostal od hochů, a přestože Sluneční zátoku obrátili vzhůru nohama, provázky nenašli.
Ale hodina za hodinou míjela z času, v kterém se Zelená příšera měla objevit, a stále se nic nedělo.
Až nadešel poslední večer, v němž Zelená příšera mohla ještě splnit své slovo.
Bylo velmi sychravo, nad Sluneční zátokou se vznášela hustá mlha, že bylo sotva vidět na protější břeh.
Brzo se setmělo a ve všech stanech svítili. Někteří hoši stáli mezi stany, bylo slyšet denní službu, jak uklízí v kuchyni zásoby. Rikitan byl asi dvacet metrů dále od tábořiště a hoši slyšeli, jak si tam řeže pořádnou lískovou hůl.
Najednou se dole od břehu ozval přidušený výkřik a pak hoši slyšeli Grizzlyho, jak ze sebe zmateně chrlí: "Hleďte tam - tam naproti v té mlze - nad řekou - tam - vidíte, tam přece, ve stráni - Rikitane … rychle …" Hoši se k němu přiřítili i s Rikitanem.
Grizzly měl zřítelnice rozšířené, na čele mu stál pot a pravicí ukazoval přes řeku vzhůru do zamlžené stráně. "Viděl jsem tam zelené světlo, chvílemi se ztrácelo a zase objevovalo. Jak jsem začal volat, zmizelo."
"To byla Zelená příšera!" pronesl temně Vilík.
"Není to tedy nikdo z nás," řekl Větrník, "jsme zde přece všichni a světlo se zjevilo na druhé straně řeky..." Čekali ještě dlouho do noci, ale světlo se neobjevilo. "A víš to určitě, že ses nemýlil?" zeptal se Rikitan Grizzlyho a pátravě se naň zadíval. "Jste všichni, zdá se, tak trochu postrašeni - mohl by to být jen přelud …"
Také hoši začali pochybovat o tom, že Grizzly vůbec nějaké světlo viděl.
"To se ví -" pravil Drobeček. "Praštil se do nosu, zajiskřilo se mu od rány v očích a teď si myslí, že to blýsknutí viděl naproti ve stráni …" A sám se smál tomu nápadu.
Grizzly se tedy vzdal toho, aby hochy přesvědčil, že světlo opravdu viděl.
Ale od té události večer co večer hned od prvního soumraku zdržoval se jen mezi hochy a sám by byl k lesu či dolů k řece neudělal krok ani za živý svět.
A ten podivný strach, o němž s nikým nemluvil, ale jejž na něm všichni pozorovali, přesvědčoval hochy více než všechny jeho řeči a zaklínání, že zelené světlo opravdu viděl …
