57. Tajemství ostrůvku v rákosí
I Rikitan se velmi rozzlobil nad zkázou voru. Mračil se, skoro ani nemluvil. A kdyby byl tehdy, jak Zelená příšera začala řádit, neřekl, že záhadu vypátrají sami, bez přiznání hocha, který snad Zelenou příšeru dělá, uhodil by přísně na hochy. A představitel Zelené příšery, jestliže ovšem byl mezi hochy, musil by s barvou ven.
Takto se ale nedalo nic dělat a všichni se musili znovu pustit do práce.
Ještě odpoledne byl vor sestaven znovu, svázán - a navíc ještě zdokonalen tím, že jej hoši opatřili stěžněm a plachtou.
Plachtu sešiti ze dvou největších přikrývek a Rikitan zhotovil plachtové zařízení. Po obědě vor pokřtili na "Plujícího bobra" a slavnostně na něm vypluli z pískového přístavu.
Větřík jej pomalu hnal proti proudu Bobří řeky. Pod tíhou dvanácti chlapců a Rikitana se vor takřka ponořil pod hladinu, ale hochům to nevadilo. Nic se jim nemohlo stát. Byli jen v plavkách a všichni již dovedli plavat.
Však také každou chvíli některý z hochů schválně pro potěšení skočil do vody a znovu se drápal na vor. Ten se vždy nebezpečně nakláněl, ale hoši jej zase hned vyrovnali. O zábavu nebylo při plavbě nouze.
Rikitan jako zkušený mořeplavec manévroval s plachtou. Vilík pomáhal bidlem, aby vor plul rychleji, a Drobeček si zrobil dalekohled z papíru a nadmíru vážně se rozhlížel po hladině.
Drc!
Najednou se vor otřásl a zarazil, div hoši nespadli do vody, a větřík se marně opíral do jeho plachty.
"Uvázli jsme na nějakém balvanu," smál se Rikitan. "Slezme všichni do vody, tím se vor nadlehčí a dostaneme jej opět do pohybu."
Hoši tak učinili za velikého chechtotu, přičemž Drobeček k svému zármutku upustil do vody svůj papírový dalekohled, což vyvolalo ještě větší smích.
Vor se skutečně uvolnil a plavba začala znovu za veselého pokřiku hochů.
Náhle Rikitan zvolal: "Poplujeme k protějšímu břehu. Vidím tam v rákosí nějaký malý ostrůvek."
Ani jeden z hochů sice ostrůvek ve spleti rákosí nerozeznával, ale to nevadilo.
"Ano - probádáme jej," vzkřikl Pirát, jenž měl kolem hlavy ovázaný ručník jako pirátský šátek.
A Jiřík dodal; "Možná že tam najdeme nějakého robinzona"
Kdyby jen byli tušili, co je tam očekává! Vor se blížil k rákosí.
Tam Rikitan stočil plachtu bokem, vor zmírnil plavbu, až se pomalu a majestátně kolébal ve stínu hustého rákosí, přeplul kolem uzoučkého říčního ramene, které oddělovalo zarostlý ostrůvek od pevniny, a hoši vystoupili na břeh.
Bidlo, jímž Vilík odstrkoval vor, teď chlapci hluboko zabodli do měkké půdy a vor k němu přivázali provazem, aby jim neuplaval.
Hoši se prodírali, hustým rákosím a volali na sebe. Chvílemi se ani neviděli.
"Je to tady jako v džungli," křičel odkudsi nadšeně Stopař,
"Tak jsem si vždycky představoval pusté ostrovy," hulákal někde Pirát, a nikdo ho při tom neviděl.
Všichni se smáli. Bylo to zase něco nového!
Sešli se skoro najednou uprostřed ostrůvku, ale tu se všichni zarazili.
V rákosí nalezli udupané místo, jako by zde někdo ležel. Všechno zde páchlo ondatřím pižmem.
"Podívejte se - tamhle je chýše," zvolal Tichošlápek v úžasu.
Skutečně! Primitivní přístřešek z větví, chvojí a nalámaného rákosí stál v pozadí.
"A zde - podívejte!" Po celé zemi byly temně zelené skvrny.
A vtom již zase Rikitan volal: "Pojďte sem! Rychle! Něco jsem tu našel!"
Shýbal se k něčemu v přístřešku. Byly to zbytky jakéhosi zeleného oděvu - a všude kolem bylo opět plno podivných zelených skvrn. A zpod cárů látky vytáhl Rikitan najednou několik známých zelených papírů!
"Už vím!" vykřikl vzrušeně Stopař, jako by ho někdo píchl. "Nalezli jsme brloh Zelené příšery!" Všichni byli jako ohromeni.
Tak přece jen Zelená příšera skutečně byla, nedělal ji z žertu žádný z hochů, jak se domnívali!
"Teď už rozumím," pravil Rikitan zachmuřeně, "proč nám chtěla Zelená příšera překazit stavbu voru."
"Ano," dodal Stopař. "Bála se, že bychom při výpravách po vodě objevili její brloh!"
"Zdařilo se nám to, ale tím jsme nad ní ještě nezvítězili," řekl zvolna Rikitan. "J…
