34. Sluneční zátoka
Až čtvrtého dne dorazili hoši k cíli.
Bylo to dopoledne, kdy se stezka, po níž se ubírali, začala pomalu svažovat, ale zároveň byla stále zarostlejší, takže místy bylo nutno prosekávat houští, aby vozíky mohly projet.
To byl nejpernější den cesty, ačkoliv vzdálenost, již ušli, byla ze všech dnů nejmenší.
K poledni se do ševelu stromů počalo mísit šploucháni řeky, zprvu nejasně, pak stále silněji, a záhy začala probleskovat voda.
Byla to Bobří řeka.
Les počal řídnout, až konečně hoši vyrazili na malý palouček, sevřený mezi řeku, les a skály. To byla vysněná Sluneční zátoka.
Hoši, ač k smrti znaveni, začali jásat, křičet, zlézali kdekterou okolní skalku, přelézali nakupené stromy, jiní se nahrnuli k vodě a hledali nejlepší koupaliště. Sluneční zátoka sotva kdy předtím viděla takové veselí.
Byla to malá loučka, ze všech stran uzavřená. Její břeh, porostlý trávou, přecházel pomalu do písečného pásu. Na všech ostatních stranách od břehů až dozadu byl divoký les, místy s velikými balvany a skalkami a s ohromnými stromy, vyvrácenými od vichřic, které zde před mnoha jary řádily. Mezi těmito mrtvými kmeny vyrůstaly stromky nové, proplétaly se křížem krážem mezi ležícími velikány a vše dohromady dávalo spleť takřka neprostupnou.
Loučka byla rovná a beze stromů, s nízkou trávou. Slunce ji zalévalo svou září a Rikitan pravil, že se tam slunce točí tak, že na ni od rána do večera nepadne stín.
Naproti loučce za řekou byla příkrá stráň, spadající přímo do řeky. Veliké balvany ležely na úpatí a stráň byla právě tak divoká a neprostupná jako pozadí loučky. Dole mezi balvany rostlo husté, vysoké rákosí.
Jak se tu hochům hned v první chvíli zalíbilo! Ano - právě tak si svou Sluneční zátoku představovali, když jim o ní Rikitan vypravoval.
"Bude zde nutno vyhloubit studánku," řekl Rikitan. Mirek brzy našel nejvhodnější místo pro skok do vody, jiní se dali na Rikitanův pokyn do vaření polévky s masovou konzervou.
Po obědě, když hoši odpočívali ve stínu mezi spoustami stromů, zporážených vichřicemi, Rikitan zahovořil: "Nuže, hoši, splňuje se nám další část Royovo příběhu. Zde máme prožít padesát východů a západů slunce. Snažme se všichni strávit zde tuto dobu co nejlépe, Zbavujme se svých špatných vlastností, odpouštějme druh druhu a hleďme si vždy ve všem vyhovět. Buďme takoví, jako byl Roy: dobří, šlechetní a stateční. Když to dokážeme, stane se nám Sluneční zátoka místem, na které budeme vzpomínat po celý život vždy jen s úsměvem v srdci i na rtech."
Pak Luděk, jenž byl vždy mluvčím všech hochů, povstal a řekl:
"Myslím, Rikitane, že ti můžeme slíbit, že zde budeme žít tak, jak je zvykem Hochů od Bobří řeky. Vynasnažíme se, abychom tě ani jednou nezarmoutili a aby nám ani jedna ošklivá příhoda nezkazila to skvělé pokračování Royovo příběhu."
"Výborně, výborně!" křičeli hoši a všichni s obdivem pohlíželi na Lud'ka. Obdivovali vždy jeho pohotovost, s jakou pronášel své mínění.
A mluvil-li nyní takto za všechny hochy, mohli na něm Vilík s Jirkou nechat oči. V jeho tváři bylo v té chvíli cosi slavnostního, hrdého. Lehce se zarděl, stál zpříma a jasné oči měl široce rozevřeny. I Rikitanovi se jeho přímý slib líbil.
"Dnes, hoši, nebudeme již nic dělat," pravil posléze, když se veselý křik hochů opět utišil.
"Využijte volného času k dokonalému odpočinku. Práce, kterou jsme až dosud vykonali, není ničím proti tomu, co nás teprve očekává. Zítra při východu slunce s tím začneme."
Obrátil se za sebe k neprostupné lesní divočině a pravil: "Pohleďte tam! Všechny ty dusící se mladé stromky mezi hnijícími velikány bude nutno vykácet, přiřezat a postavit z nich stěny stanů."
"S tím budeme hotovi do večera," kasal se Drobeček, ale Rikitan se smál a usadil Drobečku poznámkou: "Bude to ohromný výkon, postavíme-li svůj tábor za týden."
Drobeček jen vyvalil kukadla, škytl své "ježkovy oči" a ztichl jako pěna.
