32. Cesta k Bobří řece
Ze začátku se hochům s jejich těžce naloženými vozíky jelo dobře. Byli odpočinutí, sluníčko ještě nepálilo a cesty, po nichž se ubírali, byly pěkně upraveny.
Hoši se smáli, křičeli, pobízeli se navzájem a Devět šrámů běhal, štěkal a skákal před karavanou.
Občas udělali malou zastávku, aby si trochu odpočinuli, a jen v poledne ji poněkud protáhli. První den měli hoši potraviny ještě z domova, takže nebylo nutno zdržovat se vařením jídla.
K večeru prvního dne dorazili do skalnatého údolí. "Nepůjdeme již dále," rozhodl Rikitan a unaveným hochům to bylo docela vhod. Vyhledali rovné chráněné místo. "Zajeďte s vozy sem do kruhu - a za nimi dokola postavíme stany."
"Jsou v téhle bedně," řekl Stopař a ochotně pomáhal Kytičkáře otevřít víko bedny. Hoši si rozebrali plátna a za chvíli již se ozývalo údolím tlučení kolíků do země, radostný hovor a veselé hvízdání hochů.
"A uděláme si dnes táborový oheň?" ptal se dychtivě Grizzly.
"Mohli bychom - ano, uděláme..." navrhovali a domlouvali se hoši.
Ale Rikitan nesouhlasil: "Jste všichni unaveni, musíte jít hned spát. A ráno brzo vstáváme." Tím byla věc vyřízena.
Chvíli ještě seděli před stany a rokovali, jak si vše v Sluneční zátoce zařídí.
Uděláme si hlídkovou věž v korunách stromů, abychom viděli daleko do kraje," navrhoval Větrník.
"Myslím, že tam budeme mít práce víc než dost," usmíval se Rikitan. "Nakonec se vám ani nebude chtít do něčeho, co nebude opravdu nutné."
Hochům se klížily oči po celodenní únavě, hovor vázl a Rikitan je brzo vybídl, aby šli spát.
Ještě si zazpívali písničku o hvězdách nad stepí, a než jí ukončili, několik hochů již vsedě spalo.
Noc byla klidná, podmračná. Devět šrámů sice několikrát štěkal a Rikitan vždy vyběhl ze stanu, který obýval sám, ale nikdy nic podezřelého nespatřil.
Hochům se spalo velmi dobře; teprve ráno cítili únavu z předešlého dne.
Celé tělo je bolelo, nejvíce nohy a záda. Ale nikdo nevzdychal.
Ve třech kotlících vonělo už vábně kakao s přísadou kondenzovaného mléka. Slunce stoupalo oblohou a všichni byli v dobré náladě. Brzo se vydali na další cestu. Dopoledne uběhlo dosti dobře, ale odpoledne se ráz krajiny změnil. Z dobré cesty se stala kamenitá, neschůdná stezka, běžící po srázných kopcích i rozmočenými údolími.
Často bylo nutno svolat všechny hochy, aby pomohli vytáhnout uvízlý vozík přes nějaké obtížné místo a potom přepravit tímto zdlouhavým způsobem i vozíky ostatní. Někdy musili s vozíků skládat náklad, jinak by se byly převrhly.
Tak se jim vedlo i třetí den. Kolem dokola vládla dokonalá divočina, ale hoši ji téměř ani nevnímali.
Zdálo se jim, že neudělají už ani krok, jak byli znaveni. Skoro nikdo již nemluvil, každý jen slepě táhl, vkládaje do své práce poslední zbytek sil.
Dopoledne se silně zdrželi správkou jednoho vozíku, který se rozbil.
