63. Loučení se Sluneční zátokou
Zlaté, rozjásané dny přeletěly přes Sluneční zátoku. Koroptve začaly vyvádět mláďata, barevné mraky pluly k večeru po nebi a slunce se ztrácelo ze Sluneční zátoky dříve než obvykle. Jitra byla již studená, slunce již tolik nehřálo.
A pak přišla doba toho nejsmutnějšího, o čem nikdo nemluvil, a o čem přece všichni věděli, že to musí přijít: doba návratu domů do města.
Všichni hoši si tak zvykli v Sluneční zátoce, všem se zde tak líbilo a zdálo se jim, že by bylo velice krásné, kdyby se mohli prohánět zde v té divočině se zapomenutými, opuštěnými roklemi a údolími po celý svůj život. Ale povinnost je volala zpět do města.
V okolí kvetly ještě tisíce žlutých divizen a vřes z lesa voněl. Břehy Bobří řeky byly rudé záplavou slziček Panny Marie.
Ale nic z toho neviděly oči chlapců.
Ve Sluneční zátoce bylo ticho jako po vyhoření a hoši byli zamlklí. Chodili jako mátohy, sedávali dlouho na jednom místě a prohlíželi každou mez, každou louku a každý balvan u břehu, aby se jim navždy vryly do paměti.
Hlavou jim bzučely ty nejsmutnější písničky a tiše je hvízdali.
"Alespoň si uděláme dnes naposledy hodně veselý a veliký táborový oheň, abychom měli hezké vzpomínky," pravil Rikitan hochům předposlední den ráno při snídani. "A dnes večer je také měsíc v úplňku," připomněl Vilík. "Vím, spojíme obojí dohromady," odtušil Rikitan.
A tak posledního večera hořel ve Sluneční zátoce táborový oheň naposled. Hoši byli při něm tak nějak divně, nezvykle veselí; snažili se přehlušit lítost nad zítřejším odchodem.
Vilík, Jirka a Grizzly uspořádali u ohně kouzelnické představení, Stopař přednášel báseň o indiánském kmeni a Rikitan zahrál na Zvučící dřevo píseň o mrtvém plavčíku.
Pak Grizzly s Drobečkem předvedli zápasnické cvičení a Mirek udivil hochy stojkou a chůzí po rukou i přemety ve vzduchu.
Tím skončil program, ale ne ještě táborový oheň. Hoši zpívali toho večera dlouho do noci a vzpomínali všech událostí ze Sluneční zátoky. Nikomu se nechtělo spát. Vždyť to byl poslední večer … Tajemná světlá noc se klenula nad krajinou. Větřík ovíval tváře hochů, rozpálené ohněm, a zanášel sem vůni otav z dalekých luk. Sýček chvílemi zahoukal z černého stínu a žába v rákosí zaskřehotala. Na řece temně hučel proud, jako by zpíval slizkým kamenům pohádky o utopencích.
A zítra v noci bude zde hučet zase, sýček bude také houkat, otavy budou vonět a žáby skřehotat - jen hoši tu již nebudou …
Ale ještě něco mělo přijít u posledního táborového ohně.
Celý den to již Rikitan na chlapcích pozoroval. Hoši se drželi v hloučcích a rokovali. Když se Rikitan přiblížil, nenápadně se rozešli. A když teď náhle jako na povel vše zmlklo a Rikitan se díval zamyšleně do plamenů, všichni hoši vstali.
Luděk postoupil dopředu před překvapeného Rikitana a promluvil k němu jasným příjemným hlasem: "Rikitane, my jsme se dnes usnesli poděkovat ti za to, že jsi z nás vytvořil Hochy od Bobří řeky. Nebýt tebe, nikdy bychom nezažili všechny ty příhody. Nepomalí bychom Rokli úmluvy, nelovili bychom třináct bobříků, nedozvěděli bychom se o Royovi, Zelená příšera by nestrašila, naše očí by nikdy nespatřily Sluneční zátoku. Nestali bychom se Hochy od Bobří řeky.
Radili jsme se dlouho, jak bychom ti to vše nejlépe řekli, ale nic se nám nezdálo dosti vhodné.
Jistě jsme tě mnohdy zarmoutili, zklamali, ale nebylo to nikdy úmyslně.
Ubezpečujeme tě svým přátelstvím, víš to jistě sám, jak tě máme všichni rádi. Ukázal jsi nám, co krásného mohou hoši prožít, vědí-li jen, jak do toho. Udělal jsi nás lepšími, než jsme byli. Nikdy ti toho nezapomeneme." Hlas se mu nezvykle zachvíval a hoši na něho pohlíželi s obdivem.
Když skončil, Rikitan k němu přistoupil, podal mu pravici a řekl:
"Děkuji ti, Luďku, a děkuji vám všem, moji dobří hoši. Chtěl bych vám všem najednou podat ruku, učinil jsem tak za vás za všechny Luďkovi.
I já mám zač vám děkovat, neboť jste mi dopomohli k tomu, abych tím, že jsem z vás udělal vzorné hochy - mladé zdárné občany, vykonal …
