9
Tansy a MacLean se znovu vrátili do Coulsonovy kanceláře. Tansy se omluvila za své chování a dr. Coulson chápavě zamručel. MacLean ho přesto podezíral z neupřímnosti. Tenhle člověk už říkal podobné fráze milionkrát a bylo to na něm znát.
„Čekal jsem, že vám ten pohled způsobí šok,“ poznamenal Coulson, zatímco si urovnával písemnosti. „Ale dnes už dokážeme dělat pravé divy.“
A začal vysvětlovat, jaké léčebné postupy přicházejí v úvahu. Při tom si stále uklízel stůl. Hovořil o sérii kožních transplantací a MacLean mu naslouchal s těžkým srdcem. Zato Tansy visela na každém slovu. „O jakém časovém úseku je řeč?“ zeptala se nakonec.
„Obávám se, že jde o celé roky,“ připustil Coulson.
Tansy cítila, jak se jí svírá srdce, ale tvářila se stále stejně. Uvědomovala si, že se musí rozhodnout, co udělá v případě, že se MacLean nedostane k Cytogermu, ale ptala se dál jako automat. „Odkud vezmete kůži na plastiku obličeje?“
„Obecně řečeno, z jiných částí těla,“ odpověděl Coulson. „Ze stehen, hýždí a tak dále. Tohle je naše nejmodernější pomůcka.“ Uchopil cosi, co se podobalo splasklému balónku. „Voperujeme ji pacientovi pod kůži a postupně ji nafukujeme. Kůže musí odpovídajícím způsobem zvětšovat svou plochu, čímž se vytváří dostatečná zásoba tkáně pro transplantaci.“
Tansy přikývla, ale v duchu se vracela k tomu, co jí kdysi řekl MacLean, když vychvaloval zázrak zvaný Cytogerm. Dodnes si pamatovala větu: „Transplantace kůže ze zadku na obličej nebyla zdaleka tak efektivní.“ Také MacLean si pamatoval svůj výrok a teď trpce litoval, že kdy něco takového vypustil z úst.
Coulson pohlédl na hodinky a vzpřímil se v křesle, jakoby chtěl naznačit, že se schůzka chýlí ke konci. „Chcete se ještě na něco zeptat?“
„Už mě nic nenapadá,“ řekla Tansy a tázavě pohlédla na MacLeana.
„Předpokládám, že na první operaci si ještě musíme počkat,“ podotkl MacLean.
Coulson přikývl. „Nejdříve musíme stabilizovat pacientčin stav. Uvidíme, jak se jí bude dařit, a v závislosti na tom přikročíme k transplantaci.“
„Dobře. Viďte, že nic nepodniknete bez konzultace s paní Nielsenovou?“
Coulson jej probodl chladným pohledem. „Samozřejmě že ne.“
„Výborně,“ odtušil MacLean co nejzdvořileji.
Když pak odcházeli z nemocnice. Tansy se ho zeptala: „Kam jsi tím mířil?“
„Byl bych nerad, aby s Carrie něco prováděli bez tvého vědomí.“
„Než se do něčeho pustí, potřebují moje svolení, nebo ne?“
„Teoreticky ano, ale někteří doktoři hledí na příbuzné pacientů jako na obtížný hmyz. Není vůbec neobvyklé, že udělají, co sami uznají za vhodné, a ‚papírování‘ nechají na potom.“
„A to se příbuzní neozvou?“ podivila se Tansy.
„Není nic snazšího než jim namluvit, že se všechno děje jen a jen pro pacientovo dobro.“
„Chápu,“ přisvědčila Tansy.
MacLean se usmál. „Chtěl jsem, aby věděl, že my dva bychom se rozhodně ozvali.“
„Pořád se učím,“ povzdechla si Tansy. „Když si pomyslím, jak jsem vždycky věřila doktorům…“
Když se MacLean před časem nastěhoval k Tansy, dal jí všechny peníze, které v té době měl. Tansy správně předpokládala, že teď nemá z čeho žít, a předala mu obálku. „Kdy budeš potřebovat nějakou pořádnou sumu?“ zeptala se.
„Dej mi čas. Musím si to promyslet a naplánovat.“
„Uvidíme se?“
„Co takhle zítra večer?“
Tansy přikývla a nabídla se, že ho vezme s sebou zpátky do města, ale on odmítl. „Radši ne. Musíme být opatrní.“
Tansy ho pohladila po tváří. „Viď že má Carrie doopravdy naději?“ ujistila se. Její oči, v nichž se zrcadlila dětská bezbrannost, prosily o kladnou odpověď.
„Ano, má.“
„Dej na sebe pozor,“ řekla mu na rozloučenou.
„Ty na sebe taky.“
MacLean se díval za odjíždějícím austinem a cítil, jak se mu do zátylku opírá slunce. Cítil, že právě vykročil na cestu, jejíž konec halí neprostupné mraky. Třebaže si dobře uvědomoval, jakým rizikům bude muset čelit,jedno věděl jistě: nemůže couvnout. Čím dřív se pustí do promýšlení konkrétních kroků, tím lépe.
Když večer ležel v posteli, napadlo ho, že musí především vyřešit způsob, jak se vráti…
