ZAPOJENÍ RUSŮ
Od prosince 1968 pozorovatele stále více znepokojoval sílící sovětský vliv v Nigérii. Třebaže první zásilka ruských stíhaček MiG a bombardérů Iljušin dorazila do severní Nigérie na konci srpna 1967 a v následujících více než patnácti měsících přicházely další, aby nahradily ztráty, a s nimi dvě až tři stovky sovětských techniků, teprve podepsání sovětsko-nigerijské smlouvy v listopadu 1968 otevřelo dveře ruské infiltraci.
Tato smlouva znepokojovala západní diplomaty už ve stadiu vyjednávání a Britové se třikrát snažili odradit Nigerijce od jejího podpisu. Každým pokusem dosáhli určitého zdržení, ale nakonec byla smlouva 21. listopadu uzavřena v přítomnosti nezvykle početné delegace z Moskvy.
V následujících týdnech byla sovětská přítomnost stále citelnější, což zneklidňovalo nejen Brity a Američany, ale také mnoho umírněných Nigerijců.
Smlouva stanovila jisté oblasti pomoci Ruska Nigérii, například vybudování ocelářského průmyslu. Zdá se však, že její podpis souvisel s jinými činnostmi. Nedlouho po něm začaly ze severní Nigérie přicházet zprávy o nočních zásilkách velkého množství sovětských pěchotních zbraní přes letiště na jižní Sahaře do Kaduny a odtud nigerijské 1. divizi v Enugu. Původně Rusové dodávali jen stíhačky, bombardéry, bomby, rakety, námořní hlídkové čluny a pro pěchotu bazuky a granáty. Ve druhé polovině roku 1968 přibyla nákladní auta, džípy, nástroje pro hloubení okopů a ruští poddůstojníci, kteří obsluhovali podpůrné zbraně, přítomnost vybavení se dala snadno odhalit podle ukořistěných exemplářů a o sovětských poradcích vypovídali zajatci, především jeden jorubský velitel roty, podle něhož se Rusové netajili svou národností a nařídili nižším důstojníkům navštěvovat přednášky, na nichž vychvalovali klady sovětského životního stylu.
Avšak ke konci války a po podepsání smlouvy byla 1. divize pro ofenzívu proti Biafřanům v lednu 1969 vybavena i sovětskými pozemními zbraněmi včetně tisíců samopalů AK 49, standardní pěchotní zbraně Varšavské smlouvy, a kulometů Kalašnikov.
Také na jiných místech Nigérie si dopisovatelé začali všímat skupin ruských poradců v různých oborech. Někteří byli představováni jako mineralogové, geologové, agronomové a podobně. Zazněly obavy, že nigerijská krajní levice, již tak výrazně ovlivňující odborové hnutí, ještě posílí, a ke konci roku se konaly protizápadní demonstrace.
V Ibadanu skandující dav studentů a odborářských pořadatelů trhal americké a britské vlajky, zapaloval je a šlapal po nich.
Ke konci roku 1968 se o dlouhodobém sovětském cíli v Nigérii stále jen spekulovalo. Někteří předpokládali, že si Sověti nepřejí rychlé ukončení války, ale její protahování, dokud se Nigérie beznadějně nezadluží a nebude ochotná postoupit Rusům koncese daleko za rámcem vzájemné pomoci. Jiní se domnívali, že cílem je získání monopolu na cenné nigerijské rostlinné produkty jako burské oříšky, bavlnu, kakao a palmový olej, které dostávali za zbraně a další pomoc místo plateb v hotovosti, takže se Nigérie v sedmdesátých letech tak jako tak dostane do sféry sovětského vlivu. Další hovořili o strategických cílech – získání leteckých základen v severní Nigérii a možná i přístavu na jižním pobřeží. Političtí komentátoři připomínali řetěz britských letišť od Anglie přes Gibraltar, Maltu, Libyi, Kypr, Aden a Maledivy až po Singapur, který Britům v šedesátých letech umožňoval rychle zasáhnout východně od Suezu. Předpokládalo se, že Rusko s přístupem z Krymu do Súdánu přes Damašek, Port Said a Horní Egypt potřebuje už jen Kadunu a Calabar, aby propojilo síť letišť až do jižní Afriky. Ruští technici si do konce roku 1968 opravdu postavili základnu v Kaduně a na malých regionálních letištích v Kaduně a Calabaru vybudovali dlouhé přistávací dráhy, které mohly využívat bombardéry Iljušin a nákladní letouny Antonov i za špatného počasí a v noci.
* * *
Uvádět podrobně všechna data, jména, místa i odkazy a všechny činy a prohlášení, které britská vláda v roce 1969 učinila pro naplně…
