Příběh Biafry (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ZAPOJENÍ RUSŮ

Od prosince 1968 pozorovatele stále více znepokojoval sílící sovětský vliv v Nigérii. Třebaže první zásilka ruských stíhaček MiG a bombardérů Iljušin dorazila do severní Nigérie na konci srpna 1967 a v následujících více než patnácti měsících přicházely další, aby nahradily ztráty, a s nimi dvě až tři stovky sovětských techniků, teprve podepsání sovětsko-nigerijské smlouvy v listopadu 1968 otevřelo dveře ruské infiltraci.

Tato smlouva znepokojovala západní diplomaty už ve stadiu vyjednávání a Britové se třikrát snažili odradit Nigerijce od jejího podpisu. Každým pokusem dosáhli určitého zdržení, ale nakonec byla smlouva 21. listopadu uzavřena v přítomnosti nezvykle početné delegace z Moskvy.

V následujících týdnech byla sovětská přítomnost stále citelnější, což zneklidňovalo nejen Brity a Američany, ale také mnoho umírněných Nigerijců.

Smlouva stanovila jisté oblasti pomoci Ruska Nigérii, například vybudování ocelářského průmyslu. Zdá se však, že její podpis souvisel s jinými činnostmi. Nedlouho po něm začaly ze severní Nigérie přicházet zprávy o nočních zásilkách velkého množství sovětských pěchotních zbraní přes letiště na jižní Sahaře do Kaduny a odtud nigerijské 1. divizi v Enugu. Původně Rusové dodávali jen stíhačky, bombardéry, bomby, rakety, námořní hlídkové čluny a pro pěchotu bazuky a granáty. Ve druhé polovině roku 1968 přibyla nákladní auta, džípy, nástroje pro hloubení okopů a ruští poddůstojníci, kteří obsluhovali podpůrné zbraně, přítomnost vybavení se dala snadno odhalit podle ukořistěných exemplářů a o sovětských poradcích vypovídali zajatci, především jeden jorubský velitel roty, podle něhož se Rusové netajili svou národností a nařídili nižším důstojníkům navštěvovat přednášky, na nichž vychvalovali klady sovětského životního stylu.

Avšak ke konci války a po podepsání smlouvy byla 1. divize pro ofenzívu proti Biafřanům v lednu 1969 vybavena i sovětskými pozemními zbraněmi včetně tisíců samopalů AK 49, standardní pěchotní zbraně Varšavské smlouvy, a kulometů Kalašnikov.

Také na jiných místech Nigérie si dopisovatelé začali všímat skupin ruských poradců v různých oborech. Někteří byli představováni jako mineralogové, geologové, agronomové a podobně. Zazněly obavy, že nigerijská krajní levice, již tak výrazně ovlivňující odborové hnutí, ještě posílí, a ke konci roku se konaly protizápadní demonstrace.

V Ibadanu skandující dav studentů a odborářských pořadatelů trhal americké a britské vlajky, zapaloval je a šlapal po nich.

Ke konci roku 1968 se o dlouhodobém sovětském cíli v Nigérii stále jen spekulovalo. Někteří předpokládali, že si Sověti nepřejí rychlé ukončení války, ale její protahování, dokud se Nigérie beznadějně nezadluží a nebude ochotná postoupit Rusům koncese daleko za rámcem vzájemné pomoci. Jiní se domnívali, že cílem je získání monopolu na cenné nigerijské rostlinné produkty jako burské oříšky, bavlnu, kakao a palmový olej, které dostávali za zbraně a další pomoc místo plateb v hotovosti, takže se Nigérie v sedmdesátých letech tak jako tak dostane do sféry sovětského vlivu. Další hovořili o strategických cílech – získání leteckých základen v severní Nigérii a možná i přístavu na jižním pobřeží. Političtí komentátoři připomínali řetěz britských letišť od Anglie přes Gibraltar, Maltu, Libyi, Kypr, Aden a Maledivy až po Singapur, který Britům v šedesátých letech umožňoval rychle zasáhnout východně od Suezu. Předpokládalo se, že Rusko s přístupem z Krymu do Súdánu přes Damašek, Port Said a Horní Egypt potřebuje už jen Kadunu a Calabar, aby propojilo síť letišť až do jižní Afriky. Ruští technici si do konce roku 1968 opravdu postavili základnu v Kaduně a na malých regionálních letištích v Kaduně a Calabaru vybudovali dlouhé přistávací dráhy, které mohly využívat bombardéry Iljušin a nákladní letouny Antonov i za špatného počasí a v noci.

* * *

Uvádět podrobně všechna data, jména, místa i odkazy a všechny činy a prohlášení, které britská vláda v roce 1969 učinila pro naplnění své přiznané politiky podpory nigerijského válečného úsilí, by bylo do jisté míry opakováním toho, co tato kapitola již obsahuje.

Postačí říci, že navzdory přibývajícím důkazům o nesmírném utrpení britská vláda pokračovala v pomoci nigerijskému režimu a vzhledem ke skutečnosti byla její politika nedomyšlená a diletantská. Přesto se na ní nic neměnilo. Po celý rok ministerské a úřední zprávy překrucovaly fakta o situaci, ačkoli byly ve většině případů k dispozici spolehlivé důkazy a svědectví. Tisk, parlament a veřejnost byly několikrát záměrně klamány ve snaze zajistit širokou podporu vládní pomoci nigerijskému režimu a jeho politice války a vyhladovění.

Pokud občas vznikl dojem, že britská vláda podniká kroky v zájmu míru, nevyhnutelně se tak stalo jedině v případě, že na její svědomí momentálně zapůsobilo veřejné mínění a názory tisku. Z dnešního pohledu se zdá, že každá taková iniciativa nebyla ničím víc než cvičením v propagandě, určeným důvěřivým divákům, ale bez záměru docílit konkrétních výsledků.

První z těchto iniciativ přišla po bouři protestů novinářů a poslanců, rozpoutané v březnu články Winstona Spencer-Churchilla v listu Times. Jedním z důsledků této bouře byl zvýšený tlak uvnitř parlamentu, který vedl k další debatě, tentokrát 20. března. Jako obvykle šlo o mrhání silami. Vládě se podařilo odvrátit hovor na téma dodávek zbraní do válečného konfliktu, v němž lidé trpí v takovém rozsahu jako v Biafře. Konzervativní strana nejspíš neměla žádnou konstruktivní politiku, můžeme-li soudit podle jejích neinformovaných mluvčích, ani se nepostavila na odpor vládě v tématu tak zásadním, že by jí mohlo získat jednohlasnou podporu Liberální strany a jisté sympatie v zadních řadách Wilsonových poslanců.

Po debatě Wilson oznámil, že se do Nigérie osobně vypraví. Tisk a Dolní sněmovna vyjádřily pochybnosti, zda má tato cesta nějaký smysl a praktický význam. Předpokládalo se, že půjde o exhibici, na jaké byla veřejnost od labouristického předsedy vlády zvyklá, a přesně tak to i dopadlo. Ale protože ministr zahraničí Michael Stewart řekl v předvečer Wilsonova odletu v Dolní sněmovně, že „ministerský předseda nevylučuje návštěvu Biafry“, a novináři podle probíhajících příprav usuzovali, že se tato návštěva doopravdy chystá, optimisté doufali, že britská vláda přinejmenším vyslechne obě strany konfliktu a nezaměří se jen na fakta, která vyhovují jejím předpokladům.

Zřejmě s touto nadějí generál Ojukwu pozval Wilsona do Biafry, přičemž musel překonat silnou vnitřní opozici, neboť se obracel na muže, kterého biaferské obyvatelstvo ze srdce nenávidělo.

Optimismus byl předčasný, protože Ojukwuovo pozvání vyvolalo mezi britskými úředníky znepokojení. Wilson hodlal po návratu do Londýna seznámit se svými osobními dojmy Dolní sněmovnu. Nikdo si nedokázal představit, že by Wilson přijal Ojukwuovo pozvání, zavítal do Biafry, viděl na vlastní oči tamní situaci a poté přednesl projev, který by byl v souladu s dosavadní politikou a prohlášeními jeho kolegů. Problém byl zapeklitý, ale brzy se jej podařilo vyřešit.

H. B. Boyne z listu Sunday Telegraph, který s premiérovou svitou cestoval po Nigérii, v článku z 30. března rozpačité čtenáře uklidnil. „Mimochodem,“ napsal, „pan Wilson nikdy neměl v úmyslu zavítat na odtržené území.“

V Sunday Times Nicholas Carroll čtenářům nabídl jakési vysvětlení kolegovy krátké poznámky. „Třebaže návštěva pana Wilsona pochopitelně musí být krátká, viděl dost na to, aby se potvrdilo, co mu již dříve říkali jeho hostitelé i poradci.“

To bylo vše. Cvičení patrně splnilo svůj účel.

Jedna zvláštní, ale pozoruhodná okolnost návštěvy byla odhalena o několik měsíců později, kdy kapitán letectva Leonard Cheshire, který týden před Wilsonovou cestou do Lagosu zavítal do Biafry a mluvil s generálem Ojukwuem, prozradil, proč tam jel. V článku pro magazín Guardianu z 22. listopadu tento bývalý bombardovací pilot a válečný hrdina odhalil, že Biafru navštívil jako vyslanec ministerstva zahraničí, byť neoficiální.

Biafřany a některé další pozorovatele na jejich území to tehdy, v posledních deseti březnových dnech, nepřekvapilo, ale tajemství zůstalo zachováno až do listopadu, kdy se o něm poprvé dozvěděli britští čtenáři.

Kapitán Cheshire oznámil, že ho osobní přítel z ministerstva zahraničí požádal, aby se vypravil do Biafry a zkusil se zeptat generála Ojukwua, jaký má názor ohledně vyhlídek na mír. Cheshire měl také zhodnotit situaci v Biafře a osobně podat hlášení Wilsonovi v Lagosu.

Úkol splnil. Bohužel pro ty, kteří ho vyslali, dospěl k těmto závěrům:

Rozhovor s Ojukwuem si budu napořád pamatovat kvůli atmosféře naprosté upřímnosti… V Lagosu, kam jsem přijel den před návštěvou ministerského předsedy, jsem přednesl celou zprávu vysokým členům britské delegace a pak jsem zhruba patnáct minut mluvil s panem Wilsonem. Řekl jsem mu, že Biafra je země, která bojuje za své neochvějné přesvědčení, nikoli země oklamaná politickými vůdci… Zdůraznil jsem svou víru v Ojukwuovy dobré úmysly a prosil jsem ho, aby Biafru navštívil, neboť jen pak lze doufat v mír. Odpověděl, že návštěva nepřichází v úvahu…

Na konci článku kapitán Cheshire popsal, jak na ministerstvu zahraničí v Londýně jeho hlášení vyslechl zjevně skeptický úředník, který na závěr jejich rozhovoru pronesl: „Je zvláštní, že úplně každý, kdo jede do Biafry, si ji zřejmě zamiluje.“

Povýšená blahosklonnost, která kapitána Cheshirea přivítala, ačkoli ho pro misi vybralo samo ministerstvo zahraničí, je typická pro přístup odborníků tohoto ministerstva na nigerijskou politiku ke každému, kdo se z oblasti vrátil s osobní zkušeností. K těmto lidem patřili členové Sněmovny lordů i Dolní sněmovny, kněží, experti, novináři a fotografové. Podle odborníků na ministerstvu se všichni ostatní mýlí, třebaže jen málokdo z nich byl v Nigérii a vůbec nikdo v Biafře.

Na situaci se nic nezměnilo v průběhu celého roku 1969.V říjnu 1968 proběhlo sloučení Úřadu pro záležitosti Britského společenství, jehož poradci měli hlavní díl viny na zavlečení Británie do zmatku mezi Nigérii a Biafrou, a ministerstva zahraničí, tradičně považovaného politickými komentátory v Londýně za profesionálnější instituci než úřad společenství. O to větší bylo zklamání.

Někteří doufali, že jakmile se věci ujme ministerstvo zahraničí a část přebytečných zaměstnanců úřadu v tichosti odejde do penze, Británie by během roku 1969 mohla zaujmout realističtější postoj k otázce Nigérie a Biafry. Nestalo se tak.

Skutečnost, že v britské politice nedošlo k žádné změně, dokonce ani z čirého pragmatismu, byla převážně způsobena ministrem zahraničí Michaelem Stewartem, mužem s prakticky nulovou duševní přizpůsobivostí. Dávno předtím, než se stal jediným představitelem britské zahraniční politiky, z jeho veřejných i soukromých prohlášení vyplynulo, že jakmile si jednou vytvoří názor, nenechá se rozptylovat fakty. A ohledně Nigérie byl jeho názor už před sloučením ministerstva a úřadu opravdu pevný a otřásla by jím pouze nálož třaskavin. V otázce hladomoru v Biafře Stewart opakovaně prohlásil v parlamentu i mimo něj, že dohoda o leteckých dodávkách potravinové pomoci Červeného kříže po jejich zastavení v červnu nebyla uzavřena výhradně vinou generála Ojukwua. Nikdy nepopsal průběh událostí, z něhož vyplývalo, že když federální vláda navrhla, aby letadla s pomocí místo nočních letů operovala ve dne, byl to cynický podvod. Ani to neotřáslo Stewartovým přesvědčením, že představitelé lagoského federálního režimu jsou v podstatě andělé milosrdenství.

Ve snaze přesvědčit své kolegy v Dolní sněmovně, tisk a veřejnost zašel do pozoruhodných extrémů, dokonce i na politika. Když Mezinárodní červený kříž pod tlakem Lagosu předal svou mnohamilionovou humanitární operaci do rukou Nigerijské komise obnovy a pozastavil noční lety do Biafry, čímž pomoc Biafře poklesla o padesát procent, Británie tento krok otevřeně podporovala. Stewart o něm v červnu hovořil v parlamentu a prohlásil, že postup Mezinárodního červeného kříže schválily všechny zúčastněné charitativní organizace. Byla to bezostyšná lež a okamžitě se proti ní ohradily církve sdružené v programu Joint Church Aid (Walter Schwarz, „Pan Wilson a biaferský hladomor“, magazín Guardianu, 22. listopadu 1969.). Když jednání mezi Lagosem a Biafrou o denních letech skončilo neúspěchem, Stewart 17. listopadu obvinil v Dolní sněmovně generála Ojukwua, že z vojenských důvodů odmítl přes den otevřít letiště v Uli. Dodal, že kdyby byly denní lety schváleny, Američané by se prý postarali, aby z nich nevzešla žádná výhoda pro federální síly. Ve skutečnosti Američané nikdy takovou záruku nenabídli a ani žádné jiné letectvo nebylo připraveno zajistit, aby nigerijské vzdušné síly respektovaly nedotknutelnost humanitárních letadel a letišť podle dohody o denních letech. („Role Británie v Nigérii“, vydavatelská poznámka, magazín Guardianu, 22. listopadu 1969.)

V komentáři k tomuto vystoupení ministra zahraničí magazín Guardianu následující sobotu poznamenal: „Pan Stewart opět hanebně klamal ohledně role Británie v nigerijské válce.“

Je politováníhodné, že během působení Michaela Stewarta ve funkci ministra zahraničních věcí Jejího Veličenstva se lhaní a překrucování, jež sotva mohlo pramenit pouze ze špatných informací, stalo přinejmenším v této záležitosti natolik obvyklým, že mu ani vydavatelská poznámka nevěnovala příliš pozornosti.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024