Dopisovatel časopisu Time, 7. října:
Masakr začal na letišti u Kana, posádkového města 5. praporu. Právě přistálo letadlo z Londýna na cestě do Lagosu, a když byli cestující do Kana doprovázeni k celnici, přiřítil se voják s divokým pohledem, mával puškou a volal „lna Nyamiri“, což hausky znamená: „Kde jsou ti zatracení Igbové?“ Mezi celníky bylo několik Igbů, kteří hned všeho nechali a dali se na útěk, jenže u hlavního terminálu je zastřelili další vojáci.S krvavými kletbami muslimské svaté války hausští vojáci proměnili letiště v jatka, bajonety probodávali zaměstnance v baru, jiné stříleli na chodbách a z letadla vytahovali igboskě cestující a řadili je k popravě.
Z letiště se vojáci přesunuli do centra Kana, kde pronásledovali Igby v barech, hotelech i na ulicích. Jeden oddíl se v landroverech vydal na nádraží, kde přes sto Igbů čekalo na vlak, a postřílel je samopaly.
Vraždění nebylo jen na vojácích. Zakrátko se k nim připojily tisíce hauských civilistů, kteří se městem hnali s kameny, šavlemi, mačetami a podomácku vyrobenými zbraněmi z kovu a střepů. S výkřiky „Na pohany!“ a „Za Alláha!“ dav a vojáci vtrhli do sabon gari (cizinecké čtvrti), kde rabovali, loupili, zapalovali igboské domy a obchody a zabíjeli jejich majitele.
Masakr pokračoval celou noc až do rána. Potom se unavení, ale spokojení Hausové trousili do svých domovů a kasáren, nasnídali se a šli spát. Městské popelářské vozy byly vyslány posbírat zabité a odvézt je do masových hrobů za městem. Počet zabitých se nikdy nedozvíme, ale muselo jich být přes tisíc.
Několika tisícovkám Igbů se podařilo řádění přežít a všichni mysleli na jediné: únik ze severu.
Walter Partington z londýnského Daily Expressu, 6. října:
Ale z toho, co jsem slyšel cestou pronajatými letadly do severních měst, kam běžně létají civilní aerolinky, a během jízdy autem pustou krajinou, děsivé masakry se vyrovnají těm v Kongu. Nevím, jestli v Severní oblasti ještě zbyli nějací Igbové… protože pokud nejsou mrtví, musejí se skrývat někde v buši, která je rozlehlá jako Británie a Francie.
Viděl jsem, jak supi a psi trhají těla Igbů, a ženy a děti mávající mačetami, holemi a puškami.
V Kaduně jsem mluvil s civilním pilotem, který minulý týden přepravil stovky Igbů do bezpečí. Ten vyprávěl: „Mrtvých musí být hodně přes tři tisíce…“ Jedna mladá Angličanka mi řekla: „Hausové odváželi zraněné Igby do nemocnice a zabíjeli je tam!“
Hovořil jsem se třemi rodinami, jež uprchly z Nguru dvě stě osmdesát kilometrů severně odsud [zpráva byla odeslána z Lagosu]. Unikly ve třech landroverech z města, kde bylo přibližně padesát Igbů povražděno násilníky zpitými pivem z několika evropských obchodů. Další Angličan, který odtamtud přijel, vyprávěl, jak dav pronásledoval dva katolické kněze. „Nevím, jestli utekli. Nečekal jsem, jak to dopadne.“ Mnoho zabitých lbů je pohřbeno v masovém hrobě za zdmi muslimského města.
V Josu civilní piloti, kteří létali s Igby do Východní oblasti, mluvili o nejméně osmi stech mrtvých.
V Zarii, sedmdesát kilometrů od Kaduny, jsem mluvil s Hausou v šafránově žlutém rouchu a ten mi řekl: „Zabili jsme tady asi dvě stě padesát lidí. Snad si to Alláh přál.“
Jeden Evropan musel vydat prchající ženu a její dceru a pak viděl, jak je dav lynčuje před jeho domem.
Colin Legum z londýnského Observeru, 16. října 1966:
Zatímco Hausové ze severu vědí, co se odehrálo v jejich městech a vesnicích, jen Igbové mohou vyprávět celý děsivý příběh přibližně šesti set tisíc uprchlíků, kteří se vydali do bezpečí Východní oblasti – pronásledovatelé je sekali, tloukli, svlékali a okrádali o veškerý majetek, a to i sirotky, vdovy a raněné. Jedna žena, oněmělá a otupělá, se po pěti dnech na cestě vrátila do své vesnice a neměla u sebe nic jiného než misku. V ní nesla hlavu svého dítěte, kterou mu usekli před jejíma očima.
Muži, ženy a děti přicházeli se zlámanými končetinami, useknutýma rukama, roztrženými ústy. Docházelo k rozřezávání těhotných žen a vraždění ještě nenarozených dětí. Celk…
