Doslov překladatele
Jako poslední nesplacený dluh vůči českým čtenářům Fredericka Forsytha vychází překlad jeho první knihy Příběh Biafry: Zrození africké legendy. Ta spatřila světlo světa v roce 1969 jako The Biafra Story a podtitul The Making of an African Legend byl k názvu přidán teprve ve vydání z roku 1977. Jak autor uvádí v prologu, převážná část textu vznikla v lednu 1969 a pozdější dodatky ke kapitolám druhé části vylíčily události až do konce téhož roku. Epilog z roku 2001 pak shrnuje vývoj v Biafre a Nigérii v následujících třiceti letech.
Proč Biafra vychází stále znovu (anglicky naposledy v roce 2009) a stojí za pozornost a přečtení i po více než čtyřiceti letech od prvního vydání? Důvodů je několik. Především se od všech ostatních Forsythových prací liší tím, že nejde o beletristické, ale přinejmenším stejně napínavé reportážní dílo, pojednávající o skutečných lidech a o událostech, které se doopravdy odehrály. Čtenář ze svědomitě odvyprávěného děje a hojnosti detailů získává jasnou představu o pečlivosti přípravy na vlastní psaní, napříště jedné z neodmyslitelných ingrediencí autorova úspěchu. Strhující vyprávění dokazuje, že romanopisec Forsyth staví na zkušenostech mladého novinářeForsytha, který působil jako dopisovatel agentury Reuters ve Východním Berlíně a reportér BBC v Africe. Jeho žurnalistickou kariéru ukončily právě válečné reportáže z Biafry, protože byl kvůli svým příliš kritickým postojům propuštěn. Africkou zkušenost následně zúročil v románu Žoldáci z roku 1974 (jeho nové vydání chystá Knižní klub v roce 2012).
Čtenář hlouběji neobeznámený s africkými dějinami dvacátého století může Biafru samozřejmě vnímat prostě jako další Forsythův politický thriller a s jistým napětím očekávat, jak příběh dopadne. Koneckonců, Biafra bývá v učebnicích a encyklopediích označována jako „krátce existující státní útvar“, „odtržená nigerijská provincie“ či „země s jepičím životem“ Zasvěcencům se možná vybaví, že její jméno si za svůj pseudonym zvolil Jello Biafra, někdejší zpěvák punkrockové skupiny Dead Kennedys, a někdo si snad vzpomene, že spojení „Biafra ducha“ použil francouzský básník Louis Aragon pro vystižení situace v Československu po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. V tomto ohledu je pro českého čtenáře obzvlášť zajímavé Forsythovo střízlivé zhodnocení mediální pozornosti, které se dostalo srpnovým událostem a hladomoru ve vzdálené africké zemi.
Přestože šlo v době vzniku o reportáž, dnes lze Biafru číst také jako historický dokument o epizodě v dějinách nejlidnatější země černého kontinentu. Nezávislá Biafra existovala jen od května 1967 do ledna 1970, a přece je možné na jejím příkladu dokumentovat řadu typických afrických problémů, od národnostní roztříštěnosti států uměle vzniklých v hranicích bývalých kolonií přes krutost vojenských režimů až po strádání civilního obyvatelstva, neodmyslitelně doprovázející většinu ozbrojených konfliktů. Zároveň je třeba mít na paměti, že jde o dějiny poměrně nedávné. Někdejší nigerijský vůdce Yakubu Gowon dosud žije ve Velké Británii a jeho biaferský protějšek Chukwuemeka Odumegwu Ojukwu zemřel 26. listopadu 2011, shodou okolností jen pár dnů poté, co byl dokončen český překlad Biafry.
Michal Prokop, prosinec 2011
