KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Role tisku
Světový tisk konfliktu mezi Nigérii a Biafrou věnoval přiměřenou pozornost. Nějaký čas však trvalo, než příběh, novinářsky řečeno, dostal šťávu.
Ze začátku válka postupovala mílovými kroky a reportéři předpokládali, že si do Biafry zaskočí jen na týden. Brzy mělo být po všem. Kromě toho není jednoduché „prodat“ africkou válku šéfům zahraničních redakcí, kteří dobře vědí, že převážnou část jejich čtenářů násilí v Africe ničím neohromí. Obrovskou většinu světových hromadných sdělovacích prostředků ovládají běloši; vyrábějí nejvíc novin a časopisů i rozhlasových a televizních programů a jejich cílovou skupinou jsou také zejména běloši.
Tisk v Asii a Jižní Americe je spíše provinční a zprávy ze světa, jichž nepřináší mnoho, přebírá od mezinárodních zpravodajských agentur. V Africe noviny, jak je známe z Evropy a Severní Ameriky, téměř neexistují a o šíření zpráv se stará hlavně rozhlas, přičemž éter ovládají vysílače podávající události z pohledu vlád Británie, Spojených států, Egypta, Ruska a Číny.
Na jaře 1968 byla válka pro většinu obyvatel západníEvropy a Severní Ameriky pořád okrajovou záležitostí. Vyšlo pár článků, ještě méně hlubších analýz a série reportáží většinou vycházely jeden týden, což znamenalo, že noviny na místo právě na tak dlouho vyslaly reportéra a nechtějí, aby se za jejich peníze zašíval. Nikomu se však nedařilo vzbudit celostátní zájem nebo zapůsobit na veřejnost mimo Nigérii.
V polovině dubna se do regionu vypravili čtyři reportéři z nejvlivnějších britských listů. Byli to William Norris z Times, Walter Partington Daily Expressu, Richard Hall z Guardianu a Norman Kirkham z Daily Telegraphu. Viděli bombardování Aby nigerijským letounem Iljušin Il-28. Při náletu zahynulo přes osmdesát lidí a skoro sto bylo zraněno. Nečekaný a barbarský útok v poklidném čase oběda, proměna obyčejné ulice v márnici během několika vteřin a pohled na roztrhaná těla, to všechno na reportéry hluboce zapůsobilo. Všichni čtyři nálet barvitě vylíčili a dva nikoho nenechali na pochybách, co si o něm myslí. V Británii jejich texty vzedmuly první vlnu zájmu veřejnosti.
V polovině května vyšel můj článek v Sunday Times a měl jistý omezený ohlas. Šlo o výsledek desetitýdenního pobytu u biaferské armády, často ve společnosti komand, která při bleskových výpadech pronikala za nigerijské linie. Naskytla se mi možnost na vlastní oči vidět, jak se nigerijští vojáci chovají k igboskému civilnímu obyvatelstvu. Události, jichž jsem byl svědkem, později v Lagosu rozhodně popřel generál Gowon, ale od té doby několik cizinců potvrdilo, že se doopravdy dějí.
Velký zvrat přišel v červnu. V tomto měsíci po Biafře cestoval Michael Leapman, dopisovatel listu Sun pro země Britského společenství, a v masové míře se projevily první známky hladovění a podvýživy dětské populace. Leapman zavětřil téma a Sun mu pár dní po sobě poskytoval několikastránkový prostor. Biafra konečně pronikla do titulků. Ostatní noviny se přidaly. Biafřanům, kteří v Londýně lobbovali za svou zemi, se náhle dostávalo sluchu. V parlamentu padaly všetečnější dotazy nejen ohledně možné humanitární pomoci Biafře, ale také v souvislosti s britskými dodávkami zbraní do Nigérie.
Vichřice nabírala na síle. Novináři houfně odlétali do Biafry, někteří psát zprávy o osudu dětí a jiní hledat odlišné „úhly pohledu“. Jejich články otřásly svědomím světa. Dva měsíce po Britech se o věc začali zajímat Západoevropané. Po celé západní Evropě významné organizace svolávaly protestní akce.
Na podzim už Britové a Evropané po tisících pracovali pro Biafru, pro zemi, kterou nikdy neviděli, a její obyvatele, s nimiž se nejspíš nikdy nesetkali. Vybrali peníze, demonstrovali, drželi hladovky, platili celostránkové inzeráty v novinách, přednášeli, tlačili na volené zástupce a vyzývali k činu.
Britská vláda byla nucena odpovídat na stále nepříjemnější otázky, absolvovat dvě debaty ve Sněmovně lordů, popírat, slibovat, vysvětlovat a poskytovat dary. Navzdory ujištění, že pokud v Biafře dojde k závěrečnému útoku nebo „zbytečnému zabíjení“, Británie bude nucena „více než jen přehodnotit svou politiku“, a následné argumentaci, že podpora „rychlé války“ je vlastně v zájmu Biafřanů, se jí stále nedařilo parlament přesvědčit.
Československo, Belgie a Nizozemsko mezitím oznámily, že přestanou Nigérii dodávat zbraně, a zrušily již uzavřené obchody. Itálie vycouvala bez jediného slova. Amerika prohlásila, že nikdy žádné zbraně neposlala (což nebyla pravda), a se stejným tvrzením vystoupily rovněž Francie a Západní Německo (v jejich případě to pravda byla).
V Basileji ve Švýcarsku vedly protesty proti britské vládě ke zrušení Britského týdne a v Downing Street demonstranti rozbili okna. Novináři psali další a další články a veřejnost je nepřestávala hltat. Ve zpětném pohledu je zvláštní, že navzdory úsilí biaferských publicistů a lobbistů přeměnit zapomenutou válku v buši v celosvětový problém, se to podařilo teprve díky důslednému používání psacího stroje a filmového pásu. Projevila se nesmírná moc tisku ovlivňovat mínění, pokud jeho představitelé jednají ve shodě. Zprávy většinou výstižně popisovaly realitu. Některé byly příliš emocionální, jiné nepřesně zacházely s údaji, další vyznívaly kýčovitě či urážlivě. Reportéři zpravidla přicházeli s fakty a novináři v redakcích faktům dodali šťávu, což je obvyklý postup.
Rozhlasové stanice, většinou vlastněné vládami a pověřené úkolem obhajovat vládní stanoviska, se ve zpravodajství zaměřovaly spíše na Nigérii. Kupodivu se ukázalo, že „odbomíci“ na západní Afriku mají špatný odhad, a s nejlepšími zprávami přicházeli obyčejní reportéři, kteří prostě popisova li, co vidí. Většina veteránů ze západní Afriky se na začátku nechala unést, uvěřila v rychlé vítězství Lagosu a šeredně se spletla. Pročítat staré články může být zábavné. V prvních dnech byla hrstka těch, kteří předvídali dlouhou a krvavou válku bez jasného výsledku, zatíženou těmi nejtemnějšími perspektivami mezinárodních intervencí a následné eskalace, považována za naivní blázny se slabostí pro Igby.
Po několika měsících západoafričtí veteráni přicházeli s těmi nejbizamějšími vysvětleními, proč Nigérie nedosáhla rychlého vítězství. Do zpráv i těch nejrealističtějších novinářů se vloudila nevraživost a nevyhnutelně se zaměřila proti arogantnímu národu, který se nadále vzpíral svému rozhodnutému osudu.
Důvodem, proč služebně starší dopisovatelé tisku orientovaného na vládu mívají blízko k lidem, kteří jsou právě u moci, a čerpají od nich nejvíc informací, jsou konexe z dob studií. Londýnské vládní orgány výrazně stranily Nigérii. Dopisovatelé, jejichž životní prostor vymezilo na jedné straně sídlo Úřadu Britského společenství národů a příslušné večírky a na straně druhé kancelář Anthonyho Enahora a bar hotelu Ikoyi, raději věřili všemu, co slyší, než aby se se vypravili do terénu obeznámit se s fakty. Coby příznivci stávajícího uspořádání věcí nechtěli marnit čas na okraji blyštivého světa diplomacie, a proto sepisovali články tak jednostranné, že v nich spíše ospravedlňovali vlastní počínání, než realisticky hodnotili situaci. Dvěma důležitými výjimkami jsou Walter Schwarz, západoafrický dopisovatel Guardianu, a Michael Leapman, dopisovatel deníku Sun pro země Britského společenství. Dokázali, že je možné psát vyvážené a objektivní zprávy, a třebaže se nepřiklonili na jednu ani druhou stranu, říkali věci, které se znepřáteleným vládám nemohly líbit. Oba jsou dodnes nežádoucími osobami jak v Nigérii, tak v Biafře, což vzhledem k zaslepenosti jiných novinářů působí jako ironie osudu.
Z rozhlasových stanic si zmínku zaslouží zahraniční vysílání BBC a hlavně jeho africká část. Po celou válku posluchači i někteří přispěvatelé africké redakce žasli nad množstvím a rozsahem dezinformací, které v programech BBC zazněly. Redakční komentáře se volně prolínaly s údajnými spolehlivými zprávami z Lagosu, takže zanedlouho byl každý, kdo si v Biafře naladil noční vysílání BBC, bez ohledu na barvu pleti neochvějně přesvědčen, že události jsou popisovány z výrazně pronigerijského pohledu.
Reportáže dlouze líčily věci, k nimž prý došlo v Biafře, ale ve skutečnosti se nestaly, zprávy o dobytí biaferských měst přicházely mnohem dřív, než do nich vkročila noha nigerijského vojáka, a prostor dostávaly divoké spekulace vycházející z pouhých fám nebo přehnaně optimistických očekávání nigerijských úřadů. Když se například zbožný katolík plukovník Ojukwu v roce 1968 stáhl před Velikonocemi na týden do ústraní a postil se, hned se hovořilo o tom, že utekl ze země nebo se stal obětí pučistů, a jindy byla popisována demonstrace v Umuahii na podporu Čou En-laje. Ani jedna informace se nezakládala na pravdě.
Neznalý posluchač měl podle všeho nabýt dojmu, že Nigerijci bojují za správnou věc, zatímco Biafřané nikoli, a matoucí bylo rovněž neustálé zdůrazňování, že Biafra stojí na pokraji zhroucení. Reportáže zahraničních vysílání ani zdaleka nedosahovaly novinářských standardů, které se od BBC očekávají a k nimž se sama BBC hrdě hlásí.
Důsledkem bylo všeobecné znechucení Biafřanů i rozčarování Britů žijících v zemi. První si postoj BBC vůči Biafře vysvětlovali tím, že roční rozpočet zahraničního vysílání není hrazen z koncesionářských poplatků, ale ze zvláštních zdrojů přidělovaných ministerstvem financí přes ministerstvo zahraničních věcí a pro záležitosti Britského společenství.
Výjimku představovaly zprávy, které z Nigérie přicházely od Johna Osmana, dopisovatele BBC pro země Britského společenství. Osman jako zkušený a svědomitý reportér poskytoval objektivní a vyvážené informace a později ho plukovník Adekunle při jednom ze svých pověstných záchvatů vzteku vypověděl z Port Harcourtu.
* * *
Ze všech britských i jakýchkoli jiných novin se nejúplnějšími a nejobjektivnějšími zprávami o dění na obou stranách války vyznačovaly londýnské Times. Tomuto deníku se jako jedinému podařilo udržet vysoký standard faktické přesnosti, kdekoli a kdykoli ji okolnosti umožňovaly, a doplňoval jej rozsáhlými a informativními zvláštními články. Zprávy jednoho z reportérů Times, Michaela Wolferse, čněly vysoko nad příspěvky jiných novinářů, kteří v Lagosu bezmyšlenkovitě přebírali tvrzení mluvčích Nigerijské nebo Britské vysoké komise, aniž k nim cokoli přidali. Omezoval se na přesný popis dění, které v nigerijském hlavním městě sám viděl, a vyhýbal se spekulacím o událostech, jež se odehrávaly o šest set kilometrů dál. Jeho práce během pobytu v Lagosu v roce 1969 může sloužit jako vzor toho, jak má vypadat zahraniční zpravodajství.
V únoru a březnu v Londýně došlo k dalšímu periodickému vzedmutí parlamentního, veřejného a novinářského zájmu o Biafru a tentokrát byla přímou příčinou série zpráv a článků, které pro Times sepsal Winston Spencer-Churchill.
Ten se z pověření redakce vypravil nejprve do Nigérie a pak do Biafry. Po návštěvě obou zemí vyprávěl autorovi, že když se vrátil z Nigérie do Londýna, pevně věřil, že v Biafře nejsou bombardovány civilní objekty a že údaje o obětech hladomoru jsou značně přehnané. Toto přesvědčení prý pramenilo zejména z ujišťování britského vysokého komisaře v Lagosu, sira Davida Hunta, a britského vojenského atašé, plukovníka Boba Scotta. Několikadenní návštěva v Biafře pak všechno obrátila naruby.
Když Spencer-Churchill na vlastní oči viděl utrpení způsobené blokádou a teroristickou taktiku nigerijského válečného letectva, pochopil, že žádný britský úředník nemá přehled o tom, co se skutečně děje. Jako první novinář měl odvahu říci (v jedné z úvodních zpráv), že „se zahanbením“ přiznává, že se nechal ošálit lagoskými dezinformacemi.
Třebaže se v Spencer-Churchillových textech neobjevilo nic převratného – o hladomoru a zákeřných náletech se bez většího zájmu psalo už několik měsíců –, spustily v Londýně vlnu dalších článků, dopisů a veřejného zájmu a dodaly na důvěryhodnosti názoru, který do té doby zastávala jen hrstka izolovaných novinářů, totiž že válečné operace nemohou přinést řešení konfliktu mezi Nigérii a Biafrou. Vzápětí se Fleet Street poprvé ohradila proti očerňování jednotlivých novinářů ze strany Britské vysoké komise v Lagosu a londýnského Úřadu pro záležitosti Britského společenství jen kvůli tomu, že popsali, co v Biafre sami viděli, a společně z kolegy z jiných zemí dospěli k jistým závěrům.
Jakmile vyšly Spencer-Churchillovy články, úřady stejnou taktiku vyzkoušely také proti němu. V úvodníku z 12. března si Times stěžovaly na „nenápadnou kampaň“ proti Spencer-Churchillovi a v závěru odsoudily „pokus zakrývat fakta o hladovění, bombardování a umírání s pomocí odkazů na osobní záležitosti“.
Následujícího dne Michael Leapman v dopise šéfredaktorovi Times sdělil, že jeden pracovník Úřadu pro záležitosti Britského společenství volal zástupci šéfredaktora jistého regionálního listu a varoval ho, aby Leapmanovi po jeho třech cestách do Biafry a jedné do Nigérie příliš nevěřil.
Později Leapman prozradil, že o něm kolují pomluvy, že mu za jeho články platil Ojukwu.
Tím osobní výpady úředníků proti novinářům podle všeho skončily a britský tisk mohl o nigerijsko-biaferské válce psát, co sám uznal za vhodné – a převážně se držel faktů.
Osmadvacátého června Times otiskly úvodník „Politika hladomoru.“ Šlo o ostře formulované, argumentačně silné a upřímně vyznívající odsouzení politiky britské vlády ve vztahu ke konfliktu. Nikdo z vlády na něj nereagoval, ve skutečnosti to ani nešlo. Do konce roku proti vládní politice dodávek zbraní Lagosu, které umožňovaly pokračování války, vystoupily všechny důležité britské deníky s výjimkou Daily Telegraphu. Mínění britského tisku však mělo na Wilsona a Stewarta zhruba stejný vliv jako názor církve na konferenci labouristické strany. Přesto lze konstatovat, že ať je Británie kvůli své politice terčem jakéhokoli opovržení, není to vina tisku, který odvedl svou práci a nic jiného dělat nemohl.
