Inspektor Artur Brown byl černoch, velice černý, s kudrnatou hlavou, velkým chřípím a plnými ústy Nepodobal se ani Harrymu Belafonte, ani Sydney Poittierovi, ani Adamu Claytonu Powellovi. Podobal se jen sám sobě, což zas nebylo tak málo při jeho vzrůstu šest stop čtyři palce a váze dvě stě dvacet liber. Když ho spatřili, běloši přecházeli na protější chodník, přesvědčeni, že to tupé hovado (velký a černý - to znamená, že je to tupé hovado!) je určitě přiškrtí nebo píchne nožem, nebo si vymyslí ještě něco horšího - kdo ví? Dokonce když Brown ukazoval svůj průkaz detektiva, mnoho bělochů se nemohlo zbavit podezření, že je to zločinec, převlečený za policejního důstojníka.
Proto pro Browna bylo příjemným překvapením setkat se se svědkem, kterého nezajímaly ani jeho rozměry, ani barva kůže. Svědkyní byla drobná stařenka s jasně bleděmodrým deštníkem v ruce. Deštník slušel modrým stařenčiným očím, stejně jasným a pronikavým jako tento říjnový den. Na hlavě měla šikovně posazený klobouček s květinou. Kdyby stařenka byla mladší, její dlouhý černý kabát by se dal nazvat maxi. Spatřila Browna vstupujícího do lahůdkářství, rychle povstala a zvolala úsečným sonorním hlasem:
„Konečně!“
„Madam?“ zvedl obočí Brown.
„Jste inspektor, že?“
„Detektiv,“ přiznal se Brown.
„Já jsem paní Farradyová, dobrý den.“
„Detektiv Brown,“ představil se návštěvník a kývl.
Spokojil by se s tím, ale paní Farradyová mu podala ruku. Brown ji tedy stiskl a zdvořile se usmál. Paní Farradyová opětovala úsměv a uvolnila ruku.
„Řekli mi, abych tu počkala. Čekali vás každou chvíli, ale už tu jsem půl dne.“
„Odpusťte paní Farradyová. Vyptával jsem se sousedů od osmi od rána. Víte, nejde to tak rychle.“
„Ano, umím si to představit,“ soucitně pravila žena.
„Hlídka mi hlásila, že pro mne máte informace. Je to tak?“
„Tak. Viděla jsem dva bandity,“
„Kdy jste je viděla?“`
„Když vybíhali zpoza rohu. Šla jsem domů z kostela. Vždycky chodím na mši na šestou, k sedmé mše končí a já si zajdu k pekaři pro pečivo - manžel v neděli rád pečivo nebo kávový dort.“
„Chápu.“
„Ale do kostela se mnou nechodí.“
„Tak?“
„Vycházela jsem z pekařství, bylo asi sedm třicet a viděla jsem ty dva. Vyběhli zpoza rohu. Nejdřív jsem si myslela...“
„Co měli na sobě paní Farradyová?“
„Černé pláště. A masky. Jeden byl dívčí obličej, druhý nějaké strašidlo. Tedy masky, samozřejmě. Nevím, co to bylo za strašidlo. Měli pistole. Oba. Ale to není důležité, detektive.“
„A co je důležité?“
„Sundali si masky. Hned jak vyběhli zpoza rohu, hned si sundali masky. Dobře jsem si je prohlédla.“
„Můžete je popsat?“
„Samozřejmě.“
„Výborně.“
Brown vyndal blok, otevřel ho, vyndal psací pero - patřil k tomu málu detektivů, kteří ještě dávali přednost psacím perům před kuličkovými,- odšrouboval kryt a zeptal se.
„Jsou to černoši, nebo běloši, paní Farradyová?“
„Běloši,“ odpověděla žena.
„Věk?“
„Mladí lidé.“
„Jak dalece mladí? Dvacet? Třicet?“
„Ne-ne. Přes čtyřicet. Řekla jsem mladí lidé, nikoli kluci, detektive.“
„Vysocí?“
„Jeden je jako vy, takový udělaný. Kolik měříte vy?“
„Šest-čtyři.“
„Tak ten jeden byl stejný.“
„A druhý'?“
„Mnohem nižší. Pět-osm nebo devět, tak nějak.“
„Barvy vlasů jste si všimla?“
„Ten malý byl blonďák. Vysoký měl tmavé vlasy.“
„Co barva očí čirou náhodou?“
„Utíkali rychle, nevšimla jsem si.“
„Jizvy? Tetování? Mateřská znamení?“
„Ne, neviděla jsem.“
„Byli oholení?“
„Tedy zda měli plnovous a kníry?“
„Ano, madam.“
„Ne, oba byli oholení.“
„Říkáte, že oba si sundali masky hned, jak zatočili za roh, že?“
„Ano, strhli si je.“
„Čekalo na ně auto?“
„Ne, detektive, myslím že auto neměli. Neutíkali by tak rychle, co myslíte?“
„Ještě nemohu nic říci, paní Farradyová. Mohla byste mi ukázat to pekařství?“
„Ale jistě, je hned tady za rohem.“
Policista vyšel se stařenkou z obchodu. Hlídka u vchodu se Browna zeptala.
„Nevíte pane, kdy mě vystřídají?“
„Proč?“
„Myslím, že je to nedorozumění. Ani tu není můj rajon.“
„A kde je tvůj rajon?“
„Na Grover-aven…
