87. revír se představuje (Ed McBain)

Lampa zhasla, místnost se pohroužila do tmy.

Nejprve byl slyšet jen přerývaný dech Adély Gormanové. Potom nejasně, tlumeně, jakoby přinesené válející se mlhou od vlhkého opuštěného břehu, zadaly být slyšet zkreslené hlasy, místností zavanul chlad. Hlasy vynikaly na pozadí hlučícího davu, tu více, tu méně, v jakémsi kakofonickém rytmu. K uším dolehla směsice neznámých jazyků. Zavyl vítr jakoby někdo prudce a neočekávaně otevřel dveře do světa přízraků (jaká zima v místnosti!!!) a odhalil zástupy zmatených lidi, pohroužených do nesmyslného hovoru. Zvuky sílily, unášené tím ledovým mrazivým větrem, byly jasnější, bližší, až zaplnily místnost, jakoby žádaly o osvobození z pekelného, nepozemského vězení. A pak se dva, jen dva z těch nehmotných hlasů odtrhly od masy neviditelných stínů a přinášely poryv záhrobního chladu z posmrtného světa. Bylo slyšet šepot. Nejprve mužský, hrdelní, se silným cizím přízvukem, který opakoval jen jedno jméno, „Ralphe!“. Pak se stejně divně, přerývaně přidal ženský. „Adélo, Adélo!“ a pak zas. „Ralphe!“. Hlasy se překrývaly ale byly zjevně nepozemské, úporné, narůstající, dokud se šepot nezměnil v agonizující sténání. Jména roztála a stala se ozvěnou v poryvech větru.

Ve tmě se s Meyerovým zrakem dělo cosi divného. Spolu s narůstáním zvuků se vynořovaly vidiny plnící místnost, které ve skutečnosti neexistovaly. Na pozadí úporného mužského hlasu a zoufalých ženských stenů sotva viditelný nábytek nabýval nezřetelných, beztvarých obrysů. Pak do místnosti vniklo brumlání jiných hlasů, volajících ty dva zpátky, do pochmurného zoufalého sklepení, z něhož se tito na okamžik vyrvali. Vítr zavyl ještě pronikavěji a hlasy nesčetných stínů slábly, opakujíce se ozvěnou a - zmizely.

Lampa se znovu rozsvítila a poskytla chabé světlo. V místnosti se znatelně oteplilo, ale Meyer byl zalit lepkavým, studeným potem.

„Tak co, už mi věříte?“ zeptala se Adéla Gormanová.