Ve služební místnosti Brown zavěsil sluchátko a pohlédl na hlídku, která vedla zadrženého k odřenému zábradlí. U svého stolu Copek žvýkal sendvič a chystal se do baru, kde se námořník seznámil s dámou, která uměla tak šikovně vrtět zadkem. Bary se o nedělích otevíraly až od dvanácti. Mělo se za to, že ctnostní věřící by se po návštěvě kostela už pomalu mohli začít opíjet. Ve služebně teď bylo víc lidí než obvykle v tuto dobu o nedělích. Hodiny ukazovaly tři čtvrté na dvanáct. Levin, Dee Meo a Marywether, odvolaní z dovolené, seděli u jednoho ze stolů a čekali na poručíka. Ten mezitím telefonoval s kapitánem Frickem, náčelníkem 87. oddělení o přestřelce v lahůdkářství a o nutnosti sehnat na věc další lidi. Dvojice detektivů samozřejmě reptala. Dee Meo řekl, že na příští dovolenou pojede do Portorika, aby si poručík ušoupal nohy, kdyby ho chtěl zase odvolat. Kooperman je přece také na dovolené, ale je ve Virgin Islands a šéf mu tam zřejmě nechtěl volat. A koneckonců Andy Parker, dodal Levin, byl policista na baterky, a i kdyby ho oddělali docela, co by se vlastně stalo? Marywether, dobromyslný veterán, který se chystal do důchodu, protože mu bylo přes šedesát, smířlivé zabručel.
„No dobře-dobře, chlapi. Je to potřeba. Co se dá dělat, když je to potřeba?“
Dee Meo si místo odpovědi naštvaně odplivl.
Hlídka přistoupila k Brownově stolu a usadila zadrženého na židli. Policista odvedl Browna stranou a něco mu zašeptal. Brown kývl a vrátil se ke stolu. Zadržený seděl, ruce v poutech měl na kolenou. Byl to tlusťoučký človíček se zelenýma očima a nitkovitým knírkem. Inspektor ho odhadl na čtyřicet let. Zadržený měl na sobě hnědý plášť, černý oblek a polobotky, bílou košili s knoflíkovým límcem, žlutohnědou pronikavou kravatu. Brown požádal hlídku, aby vysvětlila zadrženému jeho práva, což bylo s jistou trémou splněno. Sám Brown mezi tím zavolal do nemocnice ohledně Parkerova stavu. Dozvěděl se, že raněný je v pořádku. Brown nad tou zprávou neprojevil nijak zvláštní potěšení. Zavěsil a uslyšel, jak zadržený říká hlídce, že nemá co skrývat a že je připraven odpovídat na jakékoli otázky, otočil se spolu se židlí k mrňousovi a zeptal se.
„Jak se jmenujete?“
Muž se vyhýbal Brownově pohledu, díval se kolem levého detektivova ucha na zamřížované okno a nebe za ním.
„Parry Lians.“
Mluvil velmi tiše, Brown ho sotva slyšel.
„Co jste dělal v parku, Liansi?“
„Nic.“
„Hlasitěji!“ zařval Brown.
Jeho hlas prozrazoval nepřátelství. Hlídka, obočí nasupené, rty sevřené a ruce zkřížené na prsou, se na vyslýchaného dívala nepřátelsky.
„Nic jsem v parku nedělal,“ odpověděl Lians.
„Hlídkující policista Brogan je jiného názoru.“
Lians pokrčil rameny.
„Tak jak, Liansi?“
„Neexistuje zákon, aby se zatýkalo za řeči.“
„S kým jste hovořil, Liansi?“
„S dítětem.“
„Co jste mu říkal?“
„Že je dneska hezký den. To se nesmí?“
„Dítě řeklo hlídce něco jiného.“
„To víte, děti.“
„Kolik let je tomu dítěti?“
„Asi tak devět,“ odpověděl Brogan.
„Vždycky oslovujete devítileté děti v parku?“
„Někdy.“
„Jak často?“
„Neexistuje žádný zákon, aby se zatýkalo za řeči s dětmi. Mám děti rád.“
„No to určitě,“ jízlivě poznamenal Brown, „pověz, Brogane, co ti řekl chlapec.“
Hlídka zaváhala.
„Chlapec řekl, že jste mu nabídl, aby si s vámi lehl do postele, Liansi.“
„Ne,“ zvolal Lians. „Nic jsem mu nenabízel! Mýlíte se!“
„Já se nemýlím,“ namítl Brogan.
„Tak ten prcek lže. Copak bych mohl říci něco takového, pane?“
„Už jste byl někdy zadržen?“ zeptal se Brown.
Lians povadl.
„Odpovězte,“ pobízel ho Brown. „Stejně si to můžeme ověřit.“
„Ano,“ pokleslým hlasem odpověděl zadržený
„Kolikrát? Za co?“
„No...“ Lians pokrčil rameny. „Dvakrát.“
„Za co, Liansi?“
„No, jaksi..- měl jsem kdysi nepříjemnosti.“
„Jaké nepříjemnosti?“
„S dětmi.“
„Z čeho jste byl obviňován, Liansi?“
Lians mlčel.
„Z čeho jste byl obviňován'?“ hrozivě opakoval Brown.
„Donucení k obcování.“
„Obtěžujete děti, Liansi?“
„Ne-ne. To byla pomluva.“
„Byl jste odsouzen?“'
„Ano, ale to…
