Celá e-kniha 87. revír se představuje ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Žena z bytu naproti 5 C byla vyšší než detektiv Willis, dokonce i vyšší než Genero, což však nebylo nijak divné. Willis měl pověst nejmenšího detektiva ve městě a byl jen o vlas vyšší než minimum požadované pro přijetí k policii pět stop a osm palců. Vypadal jako baleťák s hnědýma očima a kaštanovými vlasy, když tak stál vedle Genera, který se nad ním tyčil v celé své výšce pět stop a devět palců. Richard Genero se pokládal za velmi vysokého. Po otci zdědil nádhernou černou kadeřavou kštici, mohutný neapolský nos, smyslná ústa a vlídné hnědé oči po matce vysokou milánskou postavu, která vyznačovala všechny jeho bratrance a strýce s výjimkou strýce Dominica, který to dotáhl jen na pouhých pět stop a šest palců. Ale dáma, která jim otevřela dveře do bytu 5 B, to bylo něco. Willis i Genero současně zvedli hlavy a pak se na sebe podívali s údivem.
Měla na sobě růžové kombiné a jinak nic. Bosá, s velkými prsy a rudými vlasy, zelenooká, podepírala si ruce o boky potažené nylonem.
„No?“
„Policie.“ Willis jí ukázal odznak..
Dáma ho pečlivě prozkoumala a opakovala.
„No?“
„Rádi bychom vám položili pár otázek,“ promluvil i Genero.
„O čem?“
„O mladém člověku z protějšího bytu, Louisi Scottovi.“
„A co je s ním?“`
„Znáte ho?“
„Drobet.“
„Jenom drobet?“ podivil se Genero. „Vždyť bydlíte přímo proti jeho bytu.“
„No a? Dyť je to město.“
„Ale přece...“
„Mně je čtyřicetšest. A kolik je tomu klukovi? Osmnáct? Devatenáct? Proč si myslíte, že bych se s ním měla znát?“
„Jistě, madam, ale...“
„Dobrá, drobet ho znám. Co je s ním?“
„Viděla jste ho dnes v noci?“ zeptal se Willis.
„Ne, a co? Stalo se něco?“
„Nic nezvyklého jste v noci v jeho bytě neslyšela?“
„Co myslíte tím - nezvyklého?“
„Řinkot skla.“
„Nebyla jsem v noci doma. Byla jsem na návštěvě u kolegy.“
„V kolik jste odešla?“
„V osm.“
„A kdy jste se vrátila?“
„Nevracela jsem se. Přenocovala jsem tam.“
„U kolegyně?“
„Ano.“
„Jak se jmenuje?“
„K o 1 e g a se jmenuje Morris Straus.“
„Ó,“ na víc se Genero nezmohl. Podíval se s trapným výrazem na Willise.
„Kdy jste se vrátila domů, madam?“`
„Kolem páté ráno. Morris pracuje v mlékárně. Vstává moc brzy. Posnídali jsme spolu a já jsem šla domů. A co? Co se stalo? Lu něco vyvedl?“
„Viděla jste ho vůbec včera?“
„Ano, když jsem šla na nákup. Zrovna vcházel do domu.“
„Kolik bylo hodin, můžete si vzpomenout?“
„Kolem půl páté. Šla jsem si pro kafe. Už mi došlo. Denně vypiju snad šest set šálků. Tak jsem šla do lahůdek pro kafe a potkala jsem ho.“
„Byl sám?“
„Ne.“
„Kdo s ním byl?“
„Někdo z jeho přátel.“
„Mládenec, nebo dívka?“
„Mládenec.“
„Znáte ho?“
„Nestýkám se s výrostky.“
„Třeba jste ho někde viděla?“
„Ne.“
„Jak byl vysoký?“
„Bylo mu asi jako Lu. Osmnáct-devatenáct, nevím. Vysoký.“
„Můžete ho popsat?“
„Dlouhé světlé vlasy, mroží knír. Měl na sobě takovou divokou bundu.“
„Co to znamená - divokou?“
„No, jako zvířecí kůže a kožišinou dovnitř, jak se to řekne, ovčína snad. Ovčína?“
„Pokračujte.“
„Kůži měla ven a kožišinu dovnitř. Bílou kožišinu. Na zádech měl namalované velké oranžové slunce.“
„Co ještě?“
„To vám nestačí?“
„Asi ano,“ souhlasil Willis. „Moc vám děkujeme, madam.“
„Není zač,“ odpověděla žena. „Nechcete kafe? Mám ho na plotýnce.“
„Ne, díky. Musíme se ještě podívat na ten byt,“ vysvětloval Genero. „Ale stejně děkujeme, moc jste nám pomohla.“
Žena se usmála tak nečekaně a tak oslňujícím úsměvem, že se Genero málem poroučel k zemi.
„Prosím,“ pravila něžně a potichu zavřela dveře.
Genero zvedl obočí, jak se snažil přesně si vzpomenout svá slova a jejich tón. „Co jsem řekl?“
„Nepamatuju se.“
„Vzpomeň si sakra, co jsem řekl? Co že se tak začala usmívat a najednou roztála?“
„Asi jsi jí navrhnul šlofíka,“ zasmál se Willis.
„Ne,“ odpověděl vážně Genero, „ne, nic takového jsem jí určitě nenavrhl.“
Pomocí univerzálního klíče, vypůjčeného od domovníka, Willis odemkl dveře bytu číslo 5 C. Genero pokračoval v přemýšlení o výslechových fintách.
Do dvora ústila dvě okna. Spodní výplň levéh…
