Poslední bydliště Bernarda Goldentala bylo na Severní Straně ve skladištní čtvrti přiléhající k řece Garb. Dům, ve kterém bydlel, byl zmáčknut dvěma obrovskými budovami, které jakoby ho chtěly rozdrtit. Ulice už byla prázdná. Provoz je v neděli slabý. I remorkéry na řece strnuly. Carella s Brownem vešli do domu, prohlédli si poštovní schránky - jméno bylo pouze na jedné, ale jiné, ne Goldentalovo. Vystoupili do druhého patra, kde měl v bytě 3A bydlet Goldental. Za dveřmi nebyly slyšet žádné zvuky. Carella kývl Brownovi a ten zaklepal.
„Kdo je?“ ozval se zpoza dveří mužský hlas.
„Pan Goldental?“ zeptal se Brown.
„Ne,“ odpověděl muž. „O co jde?“
Brown se ohlédl po Carellovi. Ten kývl.
„Policie. Otevřete, prosím.“
Za dveřmi se ozval šramot. Carella si rozepjal plášť a položil ruku na pažbu revolveru. Dveře se otevřely. Stál v nich muž, asi tak čtyřicátník, velký jako Carella ale mohutnější. Černé vlasy trčí v chomáčích jako býlí v zahradě. Hnědé oči si tázavě prohlížejí policisty, husté černé obočí měl pozdvižené.
„Ano?“ zopakoval muž. „O co jde?“
„Hledáme Bernarda Goldentala,“ řekl Brown, „bydlí tady?“
„Bohužel ne,“ odpověděl muž, „ten tady nebydlí.“
Hovořil jemným hlasem, jako mluví dospělí a dětmi nebo starými lidmi, aby smazali nepříznivý dojem ze své fyzické převahy.
„Podle našich údajů tu ale má bydlet,“ vstoupil do debaty Carella.
„Bohužel ne. Není tady. Dřív tu bydlel, ale odstěhoval se.“
„Jak se jmenujete?“ otázal se Carella.
Jeho plášť byl stále ještě rozepjat. Ruka se zlehka dotýkala pouzdra.
„Herbert Gross.“
„Můžeme dál, pane Grossi?“
„Proč?“
„Abychom se přesvědčili, že tu pan Goldental není.“
„Řekl jsem vám, že tu není.“
„Dovolte nám, abychom se podívali sami,“ řekl Brown.
„No já nevím... nerad bych někoho pouštěl,“ nevzdával se Gross.
„Goldental je nebezpečný recidivista,“ vysvětlil Carella, „hledáme ho v souvislosti s nedávným zločinem. Podle našich údajů jeho poslední adresa zní. Forrester, 911, byt číslo 3 A. Toto je Forrester, 911, byt číslo 3 A a rádi bychom si ověřili, jestli máme správné informace.“
„Vaše informace nejsou správné,“ odmítavě kývl hlavou Gross, „jsou zastaralé.“
„Nikoli, jsou zcela čerstvé.“
„Jak staré?“
„Ani ne tříměsíční.“
„A já tu bydlím už dva měsíce, to znamená, že se odstěhoval ještě dřív.“
„Tak pustíte nás dál, pane Grossi?“'
„Ne, myslím že ne.“
„Pročpak?“
„Nerad bych, aby sem policisté vtrhli v neděli, to je všechno.“
„Máte tam někoho?“
„Co je vám do toho?“
„Poslyšte, pane Grossi,“ rozhodl se začít z jiného soudku Brown. „Můžeme se vrátit s povolením, jestli si to přejete. Ale nač ztrácet čas? Pomozte nám.“
„Proč bych vám měl pomáhat?“
„A proč ne?“ zeptal se Carella, „něco snad schováváte?“
„Nic neschovávám.“
„Tak o co jde?“
„Promiňte.“ řekl Gross a zabouchl dveře.
Policisté uslyšeli cvaknutí zámku.
Oba inspektoři stáli na chodbě a mlčky přemýšleli co dál. Goldental mohl být ozbrojený. V tom případě už byl připraven a kdyby chtěli vylomit dveře, okamžitě by zahájil palbu. Možná jsou informace identifikačního odboru opravdu zastaralé a Goldental se opravdu odstěhoval z bytu před více než dvěma měsíci. V takovém případě by Gross získal nádhernou možnost zahojit proti nim soudní řízení. Obvinění z nezákonných způsobů vyšetřování by bylo jisté.
„Tak co?“ zašeptal Brown.
„V lahůdkářství byli dva,“ stejně šeptem odpověděl Carella. „Třeba ten druhý je Gross?“
„Odpovídá popisu té babči,“ souhlasil Brown. „Zkusíme tam vtrhnout?“
„Pojď, počkáme dole. Jestli je s Goldentalem opravdu ve spojení, pokusí se zdrhnout, na sto procent!“
„To je fakt. Jdeme.“
Před tím nechali Brownův sedan přímo pod okny bytu. Věděli, že je Gross sleduje a tak nasedli a odjeli na sever směrem k řece. Brown zahnul doprava na River Highway a jel směrem ven z města. Na příští křižovatce znovu zahnul doprava a dojel na roh Skovil-avenue a Forrester-street, kde zaparkoval auto u obrubníku. Vystoupili na chodník.
„Myslíš, že se ještě dívá?“ zeptal se Brown.
„Sotva. Ale ne…
