Na stole Artura Browna zadrnčel telefon. Brown zvedl sluchátko, stiskl jej mezi bradou a ramenem.
„Osmdesáté sedmé oddělení. Inspektor Brown,“ a pohlédl přes ušmudlané ohrazení tam, kde hlídka krotila zadrženého v poutech.
„Vy jste inspektor?“ zeptal se ženský hlas ve sluchátku.
„Ano, madam. Inspektor Brown, detektiv l.třídy.“
„Ráda bych oznámila zmizeni svého manžela.“
„Ano, madam, vteřinku.“
Brown vysunul stolní zásuvku, vyndal z ní klíč od prostoru pro zadržené s černou dřevěnou koulí a řetězem místo přívěsku a hodil ho hlídce. Muž klič nezachytil. Zadržený se zasmál. Policista rychle klič zvedl, strčil zadrženého k zamřížovaným dveřím, otevřel je a hodil ho dovnitř.
„Vopatrně!“ vyštěkl zadržený.
Policista mlčky zamkl dveře, přešel k Brownovu stolu a přisedl si na kraj. Mlčky si posunul brigadýrku do čela a zapálil si cigaretu. Brown mluvil do telefonu.
„Tak. Představte se, madam, prosím.“
„Mary Allingamová. Manželka Donalda Allingama.“
„Hláskujte, prosím.“
„A-L-L...“ Pokračujte.“ „I-N-G-A-M-O-V Á.“
„Vaše adresa, paní Allingamová?“
„Severní Trinity-street, 742.“
„Rozumím. Kdo zmizel, paní Allingamová?“
„Můj manžel.“
„To je jeho plné jméno? Donald Allingam?“
„Ano. Ačkoliv ne. Donald E. Allingam. Edvarda
„Rozumím. Kdy zmizel?“
„Minulý pátek to byl týden.“
„Už se někdy něco takového stalo, paní Allingamová?“
„Ne, nikdy.“
„Nikdy před tím nebyl delší dobu mimo domov?
„Z jakýchkoliv důvodů?“
„Nikdy.“
„A vy říkáte, že ho pohřešujete od... vteřinku... od pátku devátého?“
„Ano.“
„Byl v práci v pondělí dvanáctého?“
„Ne.“
„Volala jste mu do práce?“
„Ano, volala.“
„Ani se jim neozval?“
„Celý týden o něm neměli žádné zprávy.“
„Proč to hlásíte až dnes, paní Allingamová?“
„Chtěla jsem mu dát šanci, aby se vrátil. Pořád jsem to odkládala, chápete? Nejprve jsem vám chtěla volat po několika dnech, pak z toho byl týden, pak jsem mu dala možnost ještě jeden den, pak byla pryč sobota a... to už jsem se rozhodla vám to hlásit.“
„Pije váš manžel, paní Allingamová?“
„Ne. Ačkoliv samozřejmě dá si, ale nepřehání to. Není alkoholik, jestli jste to myslel takhle.“
„Nevšimla jste si u něj zájmu...jaksi... o jiné ženy?“
„Ne.“
„Chci říci, paní Allingamová...“
„Rozumím vám. Nemyslím, že by odešel k jiné ženě. Ne.“
„Máte nějaká podezření, paní Allingamová?“
„Mám strach, jestli ho třeba nepřejelo auto.“
„Ptala jste se v nemocnících?“
„Ano. Nikde není.“
„Ale stejně se obáváte, že ho srazilo auto?“
„Třeba leží někde mrtvý,“ ve sluchátku se ozvaly vzlyky.
Brown se mlčky podíval na strážníka.
„Paní Allingamová?“
„Ano.“
„Rád bych se u vás dnes odpoledne zastavil. Budu potřebovat nějaké informace pro službu pátrání po pohřešovaných. Budete doma?“
„Ano.“
„Mám vám předem zatelefonovat?“
„Není třeba, budu celý den doma.“
„Výborně. Tak tedy zatím nashledanou, kdybyste se něco dozvěděla...“
„Samozřejmě, dám vám vědět.“
„Nashledanou, paní Allingamová.“
Brown zavěsil.
„Zmizel jí manžel,“ vysvětlil hlídce.
„Jako vždycky, šel před rokem pro chleba'?“ pokýval hlavou strážník.
„Jo. A zapomněl se vrátit.“
Brown kývl hlavou k prostoru pro zadržené.
„Co je to za prezent?“
„Čapnul jsem ho při činu na rohu Páté a Fridlanderovy. Na požárním schodišti ve 3. patře. Vypáčil okno a zrovna se tam soukal.“
„Nádobíčko má s sebou?“
„Hm. Tam na lavici.“
„Přines to sem.“
Hlídka vyšla na chodbu.
Brown přešel k prostoru pro zadržené.
Chlap se na něj drze podíval.
„Jak se jmenuješ?“
„A ty?“
„Detektiv Artur Brown.“
„Moc mě těší,“ uklonil se posměšně vězeň.
„Mě taky,“ chladně odpověděl Brown, „takže jak se jmenuješ “
„Frederik Spaet.“
Hlídka přinesla koženou černou kabelu. Obsah nemohl nikoho nechat na pochybách, ruční vrtačka a vrtáky různých velikostí, sada šperháků, několik průbojníků a polotovarů na klíče, pár štípacích kleští, ocaska, pár látkových hnědých rukavic, třídílné rozebírací páčidlo.
Brown si prohlédl nástroje a nic neřekl.
„Jsem jenom tesař,“ začal vysvětlovat Spaet.
Brown se obrátil na hlídk…
