Román, jehož námět je čerpán z ještědského kraje, zdůrazňuje mravní odpovědnost a opravdovost ženy, kterou společnost spoutává svými náboženskými předsudky a pokrytectvím.
Charakteristika hlavních postav
Antoš - pracovitý čeledín, poté moudrý muž, zamiluje se do Sylvy
Sylva - vesnická dívka, vychovaná u svého strýce, pak je u rychtářky
rychtářka - zpočátku velmi milá a dobrá žena i manželka, po sňatku s Antošem se výrazně změnila na tvrdou a žárlivou ženu, nestarající se o své děti
Jírovcová - Antošova matka, zbožná to žena
Děj
Hlavním hrdinou románu je Antoš Jírovec. Jeho matka byla velice pracovitá vdova, široko daleko nebylo hezčí ženy, než byla ona. Měla dost nápadníků, ale nikdy si žádného nevybrala. Chtěla zůstat věrná svému muži.
Když bylo Antošovi sedm let, dala ho do služby k rychtářovi. Antoš byl velmi šikovný i pracovitý a za chvíli ho rychtář s rychtářkou brali za vlastního, protože rychtářka si moc přála syna, ale měla pouze dceru. Protože byl Antoš ještě mladý, nebyl u rychtáře celý týden, ale každou sobotu chodil za matkou domů. Jírovcová ho vždy pořádně umyla a učesala. Antoš jí musel podrobně říct, co za celý týden u rychtáře dělal.
Antoš nechodil do školy, ale byl velmi učenlivý a ostatní děti mu ukazovaly, co se naučily a on si vždycky vše zapamatoval.
Když vyrostl, postoupil u rychtáře na pacholka. Navštívil matku, aby jí to všechno pověděl. Vyrostl z něj krásný muž a každé děvče se za ním otočilo.
Dcera rychtářky nebyla moc hezká, ale matka jí našla ženicha. Byl to mlynář, jenž byl velmi lakomý. Dcera s ním pak odešla do jeho kraje. Po jejím odchodu rychtář náhle onemocněl a zemřel. Statku se tak musel ujmout jeho zeť-lakomý mlynář, jemuž vadí Antoš, proto vymýšlí kdejaký způsob, jak se ho zbavit. Chce ho poslat na vojnu...
Rychtářka byla nešťastná a nedokázala bez svého muže žít. Jednoho dne se velmi pohádala s mlynářem kvůli statku, kterému on teď velel. Další večer vidí na hřbitově Antoše, jak pláče u rychtářova hrobu. Pak si Antoš začne rychtářce stěžovat, jak nechce na vojnu a neví co dělat, aby tam nemusel. Rychtářka mu nabídne sňatek, aby nemusel na vojnu a ona aby zpátky dostala svůj statek. Antoš nad tím dlouho přemýšlel a nakonec souhlasil.
Rychtářka pak vyhodí mlynáře i s dcerou. Avšak Antošova matka byla velmi zklamaná, že si její syn bere rychtářku za ženu a nedostavila se ani na jejich svatbu.
Za necelý rok se jim narodil syn. Rychtářka chce mít svého muže stále u sebe. Za nějaký čas ho začala obviňovat dokonce z nevěry, ale on nikdy na jinou ženu ani nepomyslel. Antoš je s ní velmi trpělivý, jednou však jeho trpělivost přeteče, když s ním nechce jít na místní slavnost. Antoš tedy jde sám. Večer se setká se Sylvou, jež ho urazí a poraní. Sylva je následně předvolána k soudu a musí týden strávit ve vězení.
Po propuštění jí rychtářka nabídla místo služebné a ze Sylvy se tak stává její spojenkyně proti Antošovi. On už to dále nemůže snést a odchází znovu do světa, kde úspěšně podniká s koňmi. Sylva si mezi tím uvědomí svou vinu.
Antoš se vrací na Štědrý den, nejprve ale navštíví svou matku, kde nečekaně najde Sylvu i své děti. Je nemile překvapen Sylvinou přítomností, ale Antošova matka ji však brání. Sylva poznala, jaká je pravá tvář rychtářky a pečuje o Antošovu matku i děti. Antoš pochopí, co vše pro něj Sylva dělá. Poté znovu odjíždí a vrátí se až za čas, aby navštívil děti a podíval se, jak se daří Sylvě. Děti jsou nemocné, mají neštovice. Antoš také onemocní a o všechny se pečlivě stará právě Sylva, protože rychtářka před nemocí odjela.
Antoš se rozhodne se svou ženou rozvést a chce si vzít Sylvu. Rychtářka chce za to na Antoše uvalit kletbu, ale Sylva se jí v tom snaží zabránit. Rychtářka spadne a umírá. Sylva, která se zřekla Antoše v jeho prospěch, se stane služebnou v alžbětinském klášteře. Antoš se odstěhuje i s dětmi za svou matkou a brzy po její smrti umírá i on.
— 1 —
Antošovi zemřel otec v lomu, když mu byl asi rok. Jeho matka si však nechtěla vzít jiného muže, i když o ni byl zájem, protože chtěla zůstat svému muži věrna i za hrob. Antoš šel dělat k rychtářům. Rychle se učil a vydobyl si slušného postavení, i vojnu mu odvrátili. Rychtářovi měli jenom jednu dceru – nebyla moc rozumná. Rychtářka ji provdala za zlého mlynáře. Rychtář zemřel. Mlynář převzal statek a drancoval ho. Antoš se začal bát více vojny, protože ho mlynář nesnášel. Rychtářka byla také naštvaná – vzala si Antoše – aby nemusel jít na vojnu – i přes odpor Jirovcové. Statek vzkvétal a Antoš byl celkem šťastný. Narodili se mu dva synové. Rychtářka do něho byla velmi zamilovaná a chtěla aby se k ní choval stejně – hodně žárlila. Z nudy a zlomyslnosti mu začala provádět ze začátku malé a později i velké lumpárny. Antoše to přestalo bavit a jednou jí málem zmlátil. Poté odešel do světa a začal obchodovat s koňmi. První dělal konkurenci koňařům, ale později se spojili. Měl z toho celkem slušné peníze. Statek navštěvoval jen zřídka. Ještě než odjel stihl se znepřátelit se Sylvou – porazila všechny při popravách kohouta a vynadala všem hochům. Utíkala před nimi. Antoš ji chytil, ale ona ho pořezala nožem. Rychtářka si ji vzala na statek – protože věděla, že se to nebude Antošovi líbit. Sylva pomáhala rychtářce nejen s domácností, ale i proti Antošovi. Jednou jak špehovala, tak ji Antoš málem rozbil hlavu dveřmi. Pověděl jí co má vzkázat rychtářce a vylil jí z části své srdce. Od té doby se Sylva změnila. Stala se z ní konečně žena. Již nepomáhala rychtářce proti Antošovi. Starala se o Antošovy děti, které rychtářka zanedbávala, a navštěvovala jeho matku v horách. Jednou o Vánocích se dostal Antoš domů. Šel za matkou. Překvapilo ho, že tam potkal i Sylvu s jeho chlapci. Byl na ni naštvaný, ale matka mu vysvětlila, že se změnila. Hezky si popovídali. Jak se vrátil příště domů, vyznala mu Sylva lásku. Zjistil, že jeho děti mají neštovice. Vyhnal Sylvu – nechtěl aby je ošetřovala. Málem odešla, ale Antoš se zhroutil a dostal je taky. Pečlivě je spolu s Jirovcovou ošetřovala, zatímco rychtářka odjela pryč – aby se nenakazila. Antoš se chtěl dát s rychtářkou rozvést a vzít si Sylvu – s kterou by šel do Ruska (pod Ochranov) i se svými syny a popř. i matkou. Jak se dozvěděl o rozvodu hospodský – zavolal si Jirovcovou, aby to šla synovi rozmluvit. Po dlouhém rozhovoru ve městě se jí to podařilo. Jak se tuto zprávu dozvěděla rychtářka, šíleně zuřila. Hospodský to řekl i Sylvě, která šla pro Jirovcovou (bydlela u ní). Čekala na ní u rozcestí. Stál zde kříž. Sem přišla rychtářka a zaklínala Antoše a všechny jeho příbuzné. Nakonec se Sylva probrala a běžela za ní. Ta na ní skočila. Tak je polomrtvé našla Jirovcová vracejíc se z města od Antoše. Rychtářka brzy zemřela. Sylva se uzdravila a šla do Prahy dělat sestru do kláštera. Statek dostala první dcera s mlynářem. Antoš nechal podnikání a koupil si k matčině chalupě pole, o které se se svými syny staral. Matka zemřela v pokoji a brzy po ní i Antoš.
Myšlenky díla: Ctít všechny lidské i mravní zákony; nemusí to však hned být ke prospěchu věci. Štěstí nelze dosáhnout porušením mravních zákonů (Jirovcová).
— 2 —
Šest neděl minulo od smrti rychtářovy a rychtářka chodila dosud jako tělo bez duše. Neměla nikdy ani za možné, že by ji mohl bůh navštívit takovou bolestí a muže od ní vzíti, jemuž byla tak velice uvykla, že si nemohla život bez něho ani představit. Scházel jí všude, kam se podívala, na co pomýšlela. S vášnivým žalem pohřešovala kolem sebe jeho laskavou tvář, jeho mírná slova, jeho klidné, přívětivé působení. Teď teprv oceňovala jeho dobrotu, jeho smířlivost, i počala tušiti, že by snad nebyla s tím světem tak dobře vycházela, kdyby on nebyl stál mezi ní a ním, hledě vždy k tomu, aby v tichosti upevnil a napravil, co byla náruživou myslí svou zviklala. Cítila, že byl dobrým jejím duchem, a bála se další pouti pozemské, co on od ní odstoupil. V její modlitby za věčný jeho pokoj mísilo se smělé reptání proti bohu, že jí ho tak krutě a neočekávatelně odňal, i proti muži svému, že uposlechl, opustiv ji, jak smrt naň zavolala. Celý den až pozdě do noci sedávala na manželově hrobě a okolojdoucím usedalo srdce lítostí nad pláčem zoufalé vdovy. Kdo na rychtářku něco věděl, umlkl teď náhle, dojat její žalostí.
Jednou se vracela rychtářka o polednách z hřbitova domů. Nesla si v klíně několik hrstí "líčka Panny Marie". Její oči náhodou utkvěly na této travině, když odpočívala na cestě k domovu na pokraji louky. Uškubla ji pro krávu, v níž míval nebožtík její muž zvláštní zalíbení. Nevolal na ni jinak než "hraběnko", poněvadž nosila vždy hlavu vzhůru, jako by byla něco lepšího než ostatní.
Přišedši domů vešla především do chléva, ale "hraběnky" tam nebylo. Skotačka jí pověděla, že jí nynější hospodář před několika dny prodal.
Toho bylo rychtářce velmi líto.
"Kdybych byla věděla, že hodláš hraběnku prodat," pravila zeťovi, vstoupivši do světnice, kde sedal s čeládkou právě k obědu, "tu bych byla bývala prvním na ni kupcem." A přitom zaplakala.
"Proč?" drsně tázal se zeť, "nedostáváte svoje mléko a svoje máslo jak se patří? Nejen vy, ale pět osob by s vaším výměnkem stačilo. Z toho, co vám dávám, můžete dobrou polovici rozdat nebo prodat, k čemu chcete tedy ještě krávu?"
"Neříkám, že se mi něčeho nedostává," odvětila vdova a přestala plakat, "byla bych si krávu jen proto koupila, že jí přál nebožtík muž. Jemu jedině na památku byla bych ji do smrti krmila."
"A kam byste ji chtěla postavit?" znovu se otázal zeť s úsměvem jizlivým, pokládaje přitom na stůl železnou lžíci, s níž lovil tak horlivě chlebová sousta z řídké vodní polívky, že si musili ostatní velmi přispíšit, chtěli-li také něco pro sebe chytit.
Vdově vstoupila krev do bledé tváře. Vzpřímila se ponejprv zas od té chvíle, co věděla, že musí muž do země, a podívala se zeťovi zostra do tváře.
"Snad jsou u nás chlévy dosti veliké," odpověděla se starou pánovitostí; "kde stojí třicet krav, vpraví se, trvám, bez velkých obtíží i jednatřicátá."
