III
Když jsem se vrátil do Domu života v novém rouchu a s těžkým zlatým kroužkem na zápěstí, ukláněli se moji učitelé přede mnou, ruce ve výši kolenou. Nicméně jsem byl stále pouhým žákem, i musel jsem sepsat přesnou a podrobnou zprávu o otevření faraónovy lebky a o jeho smrti a potvrdit to svým jménem. Věnoval jsem tomuto spisování mnoho času a své líčení jsem ukončil tím, jak duch unikl jeho nosem v podobě ptáka a letěl přímo ke slunci. Naléhali na mne, abych jim sdělil, zda se faraón vskutku probral na chvíli před svou smrtí, aby řekl "Požehnán budiž Amon", jak tvrdili mnozí jiní svědkové. Když jsem si to dobře rozvážil, nahlédl jsem, že bude nejlépe potvrdit i to — a měl jsem radost, když jsem naslouchal, jak čtou mou zprávu lidu na vnějších nádvořích chrámu každého dne ze sedmdesáti, v nichž bylo tělo faraónovo zaopatřováno pro věčnost v Domě smrti. Po celou dobu smutku byly v městě Vesetu domy rozkoše, krčmy i výčepy zavřeny, takže bylo možno popíjet víno či naslouchat hudbě, jen když se tam vešlo zadním vchodem.
Po těchto sedmdesáti dnech mi také oznámili, že jsem hotovým lékařem a že mohu nyní provozovat své řemeslo, v kterékoli čtvrti chci. Kdybych pak chtěl pokračovat v učení a věnovat se některému zvláštnímu oboru, jako například léčení očí nebo uší, dohlížení nad porody, vkládání rukou, ovládání uzdravujícího nože, nebo vykonávání kteréhokoli ze čtrnácti rozličných oborů, jimž bylo vyučováno v Domě života za vedení nejlepších odborníků a za dohledu královských lékařů, stačí jen říci, který obor si zvolím. To byl projev přízně zcela výjimečný a dotvrzoval, jak Amon dovede odměňovat své služebníky.
Byl jsem mlád a věda Domu života mne již nezajímala. Byl jsem uchvácen vzrušením Vesetu, chtěl jsem se stát bohatým a slavným a využít doby, kdy všichni ještě znali jméno Sinuhet, Ten-jenž-jest-osamělý.
Měl jsem zlato, i koupil jsem malý dům na okraji čtvrti šlechticů, zařídil jsem si jej podle svých možností a koupil si i otroka, který — po pravdě řečeno — byl hubený a jednooký, jinak mi ale plně postačoval. Jeho jméno bylo Kaptah a sám tvrdil, že je dobře, je-li jednooký, neboť bude moci vypravovat mým budoucím nemocným, když budou čekat, až na ně přijde řada, že jsem ho koupil slepého na obě oči a že jsem jeho jedno oko uzdravil. Proto jsem ho také koupil.
Avšak v první jizbě, kde měli čekat nemocní, jsem dal namalovat obrazy. Na prvním obraze dával moudrý Imhotep, bůh lékařů, naučení mně, Sinuhetovi. Byl jsem proti němu maličký, jak se sluší a patří, avšak pod obrazem bylo napsáno: "Nejučenější a nejobratnější z mých žáků jest Sinuhet, syn Senmutův, Ten-jenž-jest-osamělý." Na jiném opět jsem obětoval Amonovi, abych dal Amonovi, což jeho jest, a aby moji nemocní měli ke mně důvěru. Avšak na třetím obraze shlížel na mne z nebeských výšin velký faraón v podobě ptáka a jeho služebníci vážili pro mne zlato a oblékali mne do nového roucha. Tyto obrazy namaloval pro mne Thutmose, třebaže nebyl oprávněným umělcem a jeho jméno nebylo zapsáno v knize chrámu Ptahova. Byl však mým přítelem. Proto jsem mu dal namalovat ty obrazy a on je z úcty k našemu přátelství namaloval po starém způsobu a nadmíru obratně, takže zářily červení a žlutí — což byly nejlevnější barvy —, a podařily se mu zároveň tak, že každý, kdo je poprvé uviděl, zvedl ruce na znamení podivu a řekl:
"Vskutku Sinuhet, syn Senmuta, Ten-jenž-jest-osamělý, vzbuzuje důvěru a obratně léčí své nemocné."
Když bylo vše hotovo, usedl jsem, očekávaje neduživé a nemocné, abych je mohl uzdravit, a seděl jsem dlouho a čekal, ale nemocní nepřicházeli.
Večer jsem šel do krčmy a potěšil své srdce vínem, neboť mi zůstalo ještě dosti zlata a stříbra z faraónova daru. Byl jsem mlád, považoval jsem se za obratného lékaře a nebál se budoucnosti. Proto jsem pil a potěšoval své srdce spolu s Thutmosem a mluvili jsme nahlas o záležitostech obou zemí, neboť v té době všichni lidé na tržištích, před domy obchodníků, v krčmách i v domech rozkoše mluvili nahlas o záležitostech …
