Celá e-kniha Egypťan Sinuhet ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VI
Nazítří jsem nařídil svému sluhovi Kaptahovi; aby poslal pryč všecky nemocné, kteří ke mně přijdou, a doporučil jim vyhledat jiného lékaře. Sám jsem šel k bradýři a pak jsem se očistil a oblékl a pomazal své tělo vonným olejem a byl jsem již na odchodu k Nefernefernefer, když vstoupil Haremheb a zadržel mne.
"Příteli můj, Sinuhete," řekl. "Všecky stojí za stejné hovno."
"Pospíchám," poznamenal jsem netrpělivě. "Jdi však k mému sluhovi, on ti dá slanou rybu a džbán chladného piva."
A chystal jsem se odejít, avšak Haremheb mne zadržel a byl silnější než já, takže mne snadno vrátil do domu, abych vyslechl jeho strasti. Ukusoval ze slané ryby a popíjel pivo a vypravoval:
"Žena, s kterou jsem včera odešel, byla ke mně vlídná, avšak nevím, zdali nakonec mi poskytla více, než může muži poskytnout i obyčejná otrokyně." Zamyslil se na chvíli.
"Opravdu musím přiznat, že její tělo bylo měkké a pleť bílá, i že jsem byl jako opilý, když jsem slyšel její vzdechy nad mou silou, avšak přece jen nevím, zda stálo za to vidět tolik bolesti kvůli té věci. Kromě toho je to vdaná paní, třebaže její muž je na cestách, a já musím zabít jejího muže, až se vrátí, nebo jinak její muž přijde a zabije mne."
"Toho se nemusíš obávat," řekl jsem netrpělivé. "To ve Vesetu není zvykem. Jestliže u ní potkáš někdy jejího muže, musíš se před ním uklonit, ruce ve výši kolenou. Potom ti její muž nabídne víno a sám se opije, načež se můžeš obveselit s jeho ženou v jeho vlastním loži. Tak tomu bylo a tak tomu bude, a oba budou spokojeni, žena s tebou a muž proto, že mu žena dovolí opít se do němoty a nebude mu bránit a neustále ho napomínat, jak je zvykem žen."
"Její muž je hubený a lysý a lakomý, tak aspoň mi řekla," vypravoval Haremheb dále a napil se piva. "Proto jsem jí dal svůj zlatý řetěz ze svého hrdla, neboť zlato je jako prach u mých nohou a nemá pro mne ceny, pokud se nezíská v boji. Ona mi dala darem svou paruku, vždyť jsme byli oba věru řádně opilí, ačkoliv nemám potuchy, co budu dělat s tou parukou."
Haremheb vytáhl zpod své zástěrky paruku, jejíž lesknoucí se vlasy byly umně obarveny světlou zelení, a začal jí nedbale pohupovat v rukou.
"Jediné, co mne zlobí, je, že jsem v opilosti zapomněl pod jejím lůžkem své důtky, takže mne vojáci na ulici již nezdraví. Myslíš-li pak, že bych mohl na trhu vyměnit paruku za důstojnické důtky? Neboť se mi nechce vrátit se k ní zpět, jakkoli byla něžná."
Řekl jsem, že je to docela možné, a ještě jednou jsem mu připomněl, že pospíchám.
Avšak Haremheb se neměl k odchodu. Pravil, že má v ústech chuť, jako by snědl hlínu, a že je mu odporná ženská vůně, jež mu zůstala na rukou. Přičichl také ke mně a usoudil, že i já jsem jistě minulé noci spal se ženou, ježto jsem voněl po mastích.
Řekl jsem mu, že jsem byl u bradýře, poněvadž by se mi bylo zdálo ponižujícím, kdybych byl připodobnil Nefernefernefer k oné ženě. Mně bylo totiž, jako bych byl činil něco zcela jiného než on, jako by celá má bytost byla ovinuta neviditelnými zlatými vlákny. Možná že jsem měl pravdu, neboť snad nemá význam to, co člověk činí, nýbrž jedině to, co srdce jeho cítí, když činí to, co činí.
"Zda se pamatuješ na přísahu, kterou jsem přísahal?" zeptal se Haremheb. "Věru, vypil jsem hojně vína, avšak víno mi objasnilo mnohé věci. Objasnilo mi, že všichni ti druzí, kteří se radují a jsou pyšni na své statky a svá důstojenství, jsou pouhými mouchami kolem mne. A snad i princezna Beketamon, ta, kterou miluji, je jen tvrdošíjnou mouchou kolem mne. Jediné, co má význam, je moc. A beze zbraní není moci. Proto měl pravdu můj krahujec, když ze mne učinil vojáka."
"Moc nemají ti, kteří bojují," řekl jsem, "nýbrž ti, kteří posílají vojáky, aby za ně bojovali."
"Nejsem hloupý," řekl Haremheb. "Avšak všichni ti, kteří si myslí, že poroučí a sedí na vysokých křeslech, neporoučí nakonec nikomu, nýbrž moc je skryta v rukou zcela jiných mužů. Tak si myslím, že rada Amonových kněží má velkou moc v egyptské zemi i že kněz, jenž sedí po pravici …
