KNIHA DEVÁTÁ
U KROKODÝLÍHO OCASU
I
Tak jsem vyspěl v muže a již jsem nebyl mlád, když jsem se nyní vracel po třech letech do Simyry, nashromáždiv si v mnohých zemích vědění dobré i zlé.
Mořský vítr rozptýlil můj vinný opar do dáli a mé oči byly opět jasné a údy silné, takže jsem jedl a pil a choval se jako ostatní, ačkoliv jsem již tolik nemluvil, neboť jsem byl ještě osamělejší než dříve. Samota nicméně přísluší věku mužnému, je-li tak předurčeno, avšak já jsem byl osamělý od svého dětství a cizincem všude na světě od té chvíle, kdy mne přinesla lodička z rákosu k břehu Nilu, i nebylo mi třeba vyspívat do samoty, jak musí mnohý jiný, nýbrž samota mi byla domovem i ložem v tmách.
Stál jsem na přídi lodi a moře se vzdouvalo zelené kolem mne a vítr rozvíval všecky marné myšlenky, ale já stále ještě viděl kdesi v dáli oči, které byly jako měsíční zář na moři, a slyšel jasně Minein rozmarný smích a viděl ji tančit na udusaných mlatech při cestách babylónských, v lehkém šatě, mladou a ohebnou jako rozvíjející se rákos papyru. A tento obraz mi již nepůsobil ani bolesti, ani utrpení, nýbrž byl jako lahodná muka, jež pociťuje člověk po probuzení, vzpomíná-li na sen, který byl krásnější než život sám. Proto jsem se radoval, že jsem ji potkal, a nikterak jsem si nepřál vymazat ze svého života jediný okamžik, jejž jsem žil vedle ní, neboť jsem věděl, že by má míra nebyla bývala naplněna, kdybych ji nebyl potkal.
Příď byla jen chladné, malované dřevo, ale měla tvar ženského obličeje, i cítil jsem v její blízkosti, že má mužnost je ještě mocná, i věděl jsem, že se budu ještě obveselovat s mnohými ženami, ježto osamělému je příliš zima, leží-li samoten po celé noci. Avšak byl jsem si jist, že všecky ty ženy budou pro mne jen malovaným chladným dřevem a že budu hledat v jejich objetích jedině Mineu, jedině záblesk oka jako měsíční zář na moři, jedině teplo úzkého boku a cypřišovou vůni pleti, kterou jsem druhdy tolik na ní miloval. Tak jsem se rozloučil s Mineou u dřevěné hlavy na přídi.
Naše cesta byla nesnadná, neboť vichřice zuřila a loď se zmítala bez ustání proti větru a vlny jako hory se řítily přes palubu lodi. Proto Kaptahovi nikterak nepomáhala jeho kouzla a zaříkadla, a nepomáhalo mu ani, že si stáhl břicho pevným, několikrát obtočeným pasem, ba ani chrobák mu nepomáhal, nýbrž obětoval všecičko bohům moře a postil se na jejich počest a přál si, aby se nebyl nikdy narodil na tento svět. Nicméně se však již neobával — jako dříve —, že zemře, nýbrž v jeho strastech mu bylo útěchou vědomí, že se opět uzdraví, jakmile vystoupí na pevnou zem, ačkoliv prohlašoval, že by to bylo k nevíře, kdyby se o tom nebyl sám již přesvědčil.
Proto když jsme konečně vystoupili v Simyře na pevnou půdu, vrhl se Kaptah na zem a líbal svými ústy dlažební kameny přístaviště a plakal a přísahal při chrobákovi, že nikdy již nohou nevstoupí na palubu lodi. Také já jsem byl dojat, když jsem spatřil úzké uličky Simyry a její vysoké domy, dlouhé a těžké obleky chodců, psí mršiny a hejna much kolem košů s rybami, neboť jsem žil v Simyře po dva roky svého života a zvykl jsem si na ni a získal jsem tam své první bohatství.
Můj dům byl na svém místě, třebaže zloději vylomili jeho okenice a odnesli vše, co stálo za to odnést a co jsem při svém odjezdu neuložil ve skladištích obchodních domů. Když pak se má nepřítomnost prodlužovala, použili sousedé dvora a vyhazovali tam odpadky a konali na něm své potřeby, takže zapáchal strašlivě — a krysy ležely nataženy na dlaždicích podlahy, když jsem vstoupil do jizeb a strhával pavučiny z pažení dveří. Moji sousedé nebyli nikterak potěšeni, že mne vidí, nýbrž odvraceli se ode mne a zavírali své dveře přede mnou a říkali si:
"Je Egypťan a všecko zlé pochází z Egypta."
Proto jsem se usídlil na hospodě, zatímco Kaptah dával dům do pořádku, abychom v něm mohli bydlet.
I šel jsem do obchodních domů, kam jsem kdysi uschoval svůj majetek. Po třech letech jsem se totiž vracel do Simyry chudší, než jsem byl při odjezd…
