Celá e-kniha Egypťan Sinuhet ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KNIHA DESÁTÁ
MĚSTO NEBESKÝCH VÝŠIN
I
Když se Haremheb vrátil ze země Kuš, byla právě doba nejpalčivějšího sucha. Vlaštovky již dávno zmizely a zahrabaly se do prsti, voda v jezerech kolem města hnila a kobylky a hrotnatci ožírali obilí. Avšak zahrady vesetských bohatců se zelenaly temnou zelení a byly svěží a široká cesta kamenných beranů zářila květy všech barev, neboť čerstvé vody se nedostávalo ve Vesetu pouze chudým a pouze chudým znečišťoval potravu prach, který ležel na všem jako nejjemnější len a pokrýval listí sykomor a akácií v jejich čtvrti.
Ale na druhé straně řeky, dále na jihu, zvedaly se v oparu dne zdi a zahrady faraónova zlatého domu jako modravý a rudě žhnoucí sen. Ačkoliv byla doba nejpalčivějšího sucha, neodplul faraón do svého letního sídla v Dolní zemi, nýbrž zůstal ve Vesetu. Tak všichni věděli, že se něco stane, a neklid naplnil srdce lidí jako ve chvíli, kdy ztemní obloha před písečnou mlhou.
A nikdo nebyl udiven, když jednoho časného rána začal proudit do Vesetu zbrojný lid všemi cestami od jihu. Se zaprášenými štíty, s kopími, jejichž hroty zářily mědí, s napjatými tětivami luků kráčely černé voje ulicemi, otvírajíce do široka oči zvědavostí, až jim bělma hrozivě svítila ze zpocených tváří. Šli za svými prostými válečnými znameními do prázdných domů vojáků, v nichž brzy vzplanula ohniště a ohřívaly se kuchyňské kameny pro veliké hliněné hrnce. Zároveň přistávaly válečné lodi při březích a válečné vozy velitelů a koně s vysokými chocholy byly vykládány z vlečných člunů, a ani v těchto vojích nebylo lze spatřit Egypťany, nýbrž byli to Nubijci z jižních osad a Šardeni ze severozápadní pouště. Obsadili město a na rozích ulic zapálili strážné ohně a uzavřeli řeku.
Uprostřed dne se zastavila práce v dílnách a ve mlýnech, v domech obchodníků i ve skladištích. Obchodníci odnesli své zboží z ulic do domů a zatarasili okenicemi svá okna a majitelé krčem a domů rozkoše najali spěšně silné muže s holemi, aby chránili jejich domy. Lidé se oblékli do bílého roucha a ze všech čtvrtí města — jak bohatých, tak chudých — proudili do velkého chrámu Amonova, až jeho nádvoří byla přeplněna k zadušení, ba i vně jeho hradeb stály veliké zástupy.
V téže době se roznesla zvěst, že chrám Atonův byl v noci zneuctěn a znečištěn. Na jeho oltář byl pohozen zdechlý pes a strážce byl nalezen s hrdlem rozříznutým od ucha k uchu. Když to lidé uslyšeli, rozhlíželi se plni strachu, ale mnozí se nemohli zdržet skrytého škodolibého úsměvu.
"Očisti své nástroje, můj pane," řekl Kaptah vážně. "Myslím totiž, že budeš mít mnoho práce ještě před večerem, a snad budeš muset otvírat i lebky, nemýlím-li se."
Nicméně před večerem se nestalo nic pozoruhodného. Pouze opilí černí vojáci vykradli několik obchodů a znásilnili několik žen, ale stráže je dopadly a zbičovaly před očima lidu, což bylo oloupeným obchodníkům a znásilněným ženám k pramalé radosti.
Slyšel jsem, že Haremheb je na velitelské lodi, i šel jsem do přístavu, abych ho pozdravil, ačkoliv jsem nemyslil, že mne k němu vpustí.
K mému podivu mne stráž nedbale vyslechla a odešla mne ohlásit a ve chvilce se vrátila, vyzývajíc mne, abych vstoupil na loď do velitelova stanu. Tak jsem vkročil poprvé na válečnou loď, i rozhlížel jsem se zvědavě, avšak pouze ozbrojením a velkou posádkou se lišila od jiných lodí, neboť také na obchodních lodích mořských jsou pozlacené přídě a různobarevné plachty.
Tak se stalo, že jsem opět spatřil Haremheba. Zdál se mi ještě delší a vznešenější a jeho ramena byla široká a svaly paží silné, avšak do jeho tváří se vryly vrásky a jeho oči byly zkrvavělé únavou a chmurné. Uklonil jsem se před ním hluboce, ruce ve výši kolenou, a on se zasmál a zvolal zatrpklým hlasem:
"Hle, toť Sinuhet, Syn divokého osla, můj přítel! Přicházíš vskutku v pravý čas."
Nemohl mne nicméně obejmout, aby nezadal své důstojnosti, nýbrž obrátil se k malému, tlustému vojevůdci, jenž stál přihlouple před ním, oči vypouleny a těžce oddychuje v podvečerním dusnu. Haremheb m…
