V
Když povzbudil Kaptah svou mysl vínem, pravil hlasem zcela vyhaslým:
"Pane můj, zapal pochodeň, neboť odtud světlo nevychází, i neprozradí nás, a tato tma je horší než temnoty zásvětní, jimž se nikdo nevyhne, ale do této tmy jsme vstoupili ze své svobodné vůle."
Dýchl jsem tedy do oharků a zapálil pochodeň, i viděl jsem, že jsme ve veliké jeskyni, jejíž vchod uzavíraly měděné brány. Z této jeskyně vycházelo desatero chodeb, jež směřovaly na různé strany a jež byly odděleny silnými cihlovými stěnami. Avšak na to jsem byl připraven, ježto jsem kdysi slyšel, že bůh Kréty obývá bludiště a babylónští kněží mne poučili, že bludiště se staví podle střev obětních zvířat. Proto jsem věřil, že najdu správnou cestu, vždyť jsem tak často viděl při obětování střeva býků, a soudil jsem, že krétské bludiště bylo jistě postaveno podle býčích střev. Proto jsem ukázal Kaptahovi na nejvzdálenější chodbu a řekl:
"Pojďme tudy."
Avšak Kaptah prohlásil:
"Vždyť snad nemáme tak příliš naspěch a opatrností se loď nepřevrhne. Proto bude lépe, pojistíme-li se, abychom nezabloudili, a především pojistíme-li se, abychom došli zpět zase sem, jestliže se vskutku vrátíme, v což nikterak nevěřím, neboť se silně obávám, že se už nevrátíme."
Při těchto slovech vyňal ze svého váčku klubko nití a jeho konec přivázal na kost, kterou pevně vklínil mezi dvě cihly. Tato myšlenka byla v celé své prostotě tak moudrá, že bych sám jaktěživ nebyl na ni připadl, nicméně jsem mu nic neřekl, abych neztratil na své důstojnosti v jeho očích. Proto jsem mu pouze nařídil, aby si pospíšil. Šel jsem napřed do bludiště temného domu, maje neustále na mysli obraz býčích střev, a Kaptah odmotával klubko, jak jsme postupovali.
Kráčeli jsme klikatými chodbami a stále nové chodby se otvíraly před námi, a někdy jsme se vraceli, když se před námi objevila stěna, a vydali jsme se do jiné chodby, až se Kaptah zarazil a vdechl dlouze vzduch a zuby se mu rozcvakaly a pochodeň se mu rozhoupala v ruce, když řekl:
"Můj pane, cítíš býčí pach?"
I já jsem ucítil ostrý, hnusný pach, jenž připomínal býky — ale byl ještě hroznější — a zdálo se mi, že vychází ze zdí, mezi nimiž jsme kráčeli, zcela tak, jako by celé bludiště bylo nesmírnou býčí stájí.
Avšak Kaptahovi jsem nařídil, aby šel dále a nevdechoval vzduch, a když se dlouze napil ze džbánu, kráčeli jsme rychle vpřed, až mi noha sklouzla po čemsi hladkém, i sehnul jsem se a spatřil, že na zemi leží shnilá ženská lebka, na níž byly ještě vlasy. A jak jsem na ni hleděl, uvědomil jsem si, že Mineu naživu nenajdu, ale nesmyslná touha poznat pravdu mne hnala vpřed, takže jsem rýpl do Kaptaha a zakázal mu naříkat, i kráčeli jsme dále, odmotávajíce nit. Avšak brzo se před námi objevila opět stěna, i museli jsme se vrátit a jít jinou chodbou.
Náhle se Kaptah zastavil a ukázal na zem a řídké vlasy na jeho hlavě se zježily a tvář zesinala. Podíval jsem se také, i viděl jsem, že na dlažbě chodby leží suché zvířecí lejno, ale jeho koláč byl zvíci lidského těla, a pocházelo-li od býka, muselo být toto zvíře tak obrovských rozměrů, že si to nebylo možno představit.
Kaptah uhodl mé myšlenky a řekl:
"To nemůže být býčí lejno, neboť takový býk by se nevměstnal do těchto chodeb. Myslím však, že je to lejno nějakého obrovského hada."
Sotva to vykoktal, napil se zhluboka, cvakaje zuby o okraj džbánu, a já zatím přemýšlel o chodbách, které jako by byly postaveny pro velikánského hada, a jednu chvíli jsem uvažoval o návratu. Avšak tu jsem si opět vzpomněl na Mineu a strašná beznaděj se mne zmocnila, i táhl jsem Kaptaha za sebou a šel vpřed, svíraje ve svých zvlhlých rukou nůž, ačkoliv jsem věděl, že je zde zcela zbytečný.
Jak jsme však postupovali, stával se zápach ostřejším a ostřejším, až proti nám vyrazila smrdutost jako z ohromného mrchoviště, takže jsme stěží dýchali. Ale má mysl se zaradovala, neboť jsem věděl, že budeme brzy u cíle. Přidali jsme do kroku, až šero naplnilo chodbu jako předzvěst vzdáleného světla, i vstoupili jsme do hory,…
