7
Když Fenton přišel domů, zjistil, že ani důkladné vyspání, ani klidný den strávený doma o samotě Jenninu duševní rovnováhu nijak nezvedly. Úsměvu, kterým ho vítala, chyběla přesvědčivost. Vlasy jí zplihle visely a oči měla bez lesku; bylo vidět, že ještě stále prožívá stres. Měl však pocit, že ji trápí ještě něco jiného, ale nevyptával se. Tušil, že až bude chtít, poví mu to sama. Uprostřed jídla najednou poznamenala: „Zavolala jsem dneska Grantovi.“
Fenton ztuhl.
„Pověděl mi, co se stalo.“
„Jenny, moc mě to mrzí. Neměl jsem tam vůbec jezdit.“
Jenny měla oči plné slz. Řekla měkce: „Ale vždyť je to v pořádku, já vím, že ses jen snažil nějak pomoct. Grant to ví taky. Vlastně myslím, že se ti podařilo mého bratra přesvědčit, že jsem mu dítě nezabila já.“ V hlase jí zaznívala hořkost, vzápětí si přitiskla na ústa kapesník. Fenton vyskočil a zezadu ji objal. Položil si tvář na její vlasy a něžněji kolébal ze strany na stranu.
Když se Jenny trochu uklidnila, pověděl jí Fenton o své virové teorii. Jako by jí někdo ve tmě rozžehl svíčku. „Opravdu si to myslíš?“ zeptala se s takovým oživením v hlase, jaké už u ní Fenton dlouho nezaznamenal. Přece jen však měla trochu pochybnosti. Váhavě se zeptala: „Neříkáš to jen tak, viď?“
Fenton se zaklínal, že ne, a vyložil jí, jak ke všemu dospěl. Jenny se jeho nadšením brzy tak nakazila, že bez dalšího pobízení dokázala podpořit jeho argumenty vlastními poznámkami. Zoufale toužila jim uvěřit, ale na druhé straně ji to nutilo i do role ďáblova advokáta. „Ale žádné viry, které způsobují nezadržitelné krvácení, přece nejsou známé, nebo snad ano?“ namítala.
Fenton se snažil její pochybnosti vyvrátit: „O existenci legionářské choroby se také nic nevědělo, dokud neskolila celou fůru Američanů. A pak teprve začali lékaři na celém světě nacházet u svých případů podobné symptomy, se kterými se sice setkávali celá léta, ale které hodnotili jako virové infekce nebo horečnaté stavy neznámého původu.“
Tyhle argumenty Jenny uznala a Fenton pokračoval: „Jisté je, že u všech postižených se vyvinula vysoce akutní hemofilie. Nemusíš nic říkat, já vím, že hemofilie je geneticky podmíněná porucha, ale nevidím důvod, proč by ji nemohl napodobit virus. Pokud ovšem napadne ty správné buňky.“
Jenny už pro jeho myšlenku úplně hořela a snažila se z něj vytáhnout, co v tom hodlá podniknout.
„Je třeba získat vzorek z těla některé oběti a snažit se v něm virus najít,“ odpověděl Fenton.
„Ale jak to uděláš?“
„Už jsem to udělal.“ Fenton vylíčil Jenny své zážitky a pozoroval, jak jí postupně klesá brada.
„Ale co kdyby tě byli chytili?“ děsila se.
„Jenže mě nechytili a ten vzorek mám.“
Teď jej pod falešným jménem pacienta pošle na analýzu. Zároveň podá speciální požadavek, aby jím naočkovali pokusná zvířata a pak mu poslali jejich krevní vzorky. A až bude mít důkaz o infekčním činiteli, předloží ho Tysonovi.
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala se Jenny.
„Pět dnů.“
Jenny dostala svou dávku naděje a morálka se jí pomalu zvedala. Začala dokonce uvažovat o návratu do práce; v duchu už slyšela, jak se jí všichni omlouvají a ujišťují ji, že „nikdo ani na vteřinu nevěřil…“
Fentona její proměna těšila – bylo to tak pěkné, vidět zase její úsměv – jenže zároveň cítil, jak mu na ramena doléhá tíha. Co když testy dopadnou negativně? Jak jí to potom řekne? Věděl dobře, že rána v Jennině duši není úplně zacelená, ale jen zalepená dočasnou náplastí. Až náplast odpadne, může se rána rozšklebit znova a to, jak věděl z vlastní zkušenosti, by bylo katastrofální. Život by se tak snadno dokázal proměnit v poušť deprese, v pustinu, v níž se zastavil čas. Nesmí připustit, aby se Jenny tohle přihodilo.
„Už zase prší,“ zavrčel Fenton, jakmile v pátek ráno vstal. Když se posadil na kraj postele, bezděky se otřásl a pak si začal zuřivě třít paže, aby se v chladné ložnici zahřál.
Ale Jenny se nenechala povídačkami o počasí oklamat. Prohlásila: „Tak dneska dostaneš zprávu.“
„Měl bych,“ Fenton se snažil odpovídat zcela věcně. …
