ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
REACHER PŘEVZAL VEDENÍ. Zamířil s Paulingovou po Hudson na sever, přes Houston, k bloku mezi Clarkson a Leroy. Řekl: „Myslím, že muž bez jazyka bydlí někde tady.“
„Někde tady bydlí dvacet tisíc lidí,“ opáčila Paulingová.
Reacher neodpověděl.
„Co teď?“ otázala se Paulingová.
„Zpátky ke krajním prostředkům. Ztratili jsme trochu času, víc nic. Promrhali jsme trochu energie. Naprosto moje chyba. Byl jsem pitomý.“
„V jakém směru?“
„Viděla jste, jak byl Hobart oblečený?“
„Levné nové džíny.“
„Chlap, kterého jsem viděl dvakrát odjet v autě, měl staré džíny. Pokaždé. Staré, měkké, oprané, obnošené, vybledlé, pohodlné. Sovětský domovník tvrdil to samé. I starý Číňan. Člověk, který se právě vrátil z Afriky, by je na sobě nikdy neměl. A nemusel by se vrátit jenom z Afriky. Uvést džíny do takového stavu nějakou dobu trvá. Náš muž seděl pět let pěkně doma, měl po ruce pračku a neválel se v nějakém příšerném vězení.“
Paulingová mlčela.
„Můžete teď skončit,“ navrhl Reacher. „Dozvěděla jste se, co jste potřebovala. Smrt Anne Laneové jste nezavinila. Byla mrtvá dřív, než jste o ní slyšela. Nehrozí vám bezesné noci.“
„Nebudu ale spát klidně. Protože nemůžu Edwardu Laneovi nic dokázat. Hobartovo svědectví nemá žádnou váhu.“
„Protože je z druhé ruky?“
„Svědectví z druhé ruky někdy projdou. Prohlášení učiněné Knightem těsně před smrtí by soud přijal, protože by předpokládal, že neměl důvod, aby na smrtelné posteli lhal.“
„V čem tedy spočívá problém?“
„Žádné prohlášení na smrtelné posteli neučinil. Během čtyř let předložil spoustu divokých fantasmagorií. Hobart si jen vybral jednu z nich. A upřímně přiznává, že byli s Knightem většinu času nepříčetní. U soudu by se mi doslova vysmáli.“
„Vy mu ale věříte.“
Paulingová přikývla. „Naprosto.“
„Tak se můžete spokojit aspoň s půlkou bochníku. Patti Josephová taky. Stavím se u ní a povím jí, co jsme se dozvěděli.“
„Spokojí se ona s půlkou bochníku?“
„Řekl jsem, že můžete skončit. Já ne. Já jsem ještě neskončil. Na mém programu přibývají každou minutou nové položky.“
„Zůstanu s vámi.“
„Vaše rozhodnutí.“
„Já vím. Chcete mě vůbec?“
Reacher se na ni podíval. Odpověděl upřímně. „Ano, chci.“
„V tom případě se mnou můžete počítat.“
„Nečekejte ale, že si budu brát servítky. Tahle záležitost se nevyřeší před žádným soudem prohlášením učiněným na smrtelné posteli.“
„Jak se tedy vyřeší?“
„Prvního plukovníka, který vystoupil z řady, jsem střelil do hlavy. A Lanea mám v současné chvíli daleko méně rád než toho prvního. Ten byl v porovnání s Lanem úplný světec.“
„Půjdu s vámi k Patti Josephové.“
„Ne. Sejdu se s vámi přímo na místě,“ odmítl Reacher. „Za dvě hodiny. Musíme se pohybovat odděleně.“
„Proč?“
„Pokusím se nechat zabít.“
Paulingová přislíbila, že bude za dvě hodiny ve vestibulu Majesticu, a vydala se k podzemce. Reacher zamířil na sever po Hudson, ani rychle, ani pomalu, prostředkem levého chodníku. Dvanáct podlaží nad sebou a deset metrů za svým levým ramenem měl okno vedoucí na sever. Přelepené silnou černou látkou. Nahoře kousek odchlípnutou, jako by se osoba v místnosti chtěla naposledy podívat na panoráma města.
Reacher přešel Morton, pak Barrow a potom Christopher. Na Západní desáté začal kličkovat úzkými uličkami lemovanými stromy ve Village. Jeden blok na východ, na sever, na západ a opět na sever. Vyšel na dolním konci Osmé Avenue a chvíli kráčel na sever a potom opět začal kličkovat tichými ulicemi v Chelsea. Zastavil se ve skrytu honosného vstupního schodiště do budovy z načervenalého pískovce, sklonil se a zavázal si tkaničku. Pokračoval dál, zastavil se za velkou umělohmotnou popelnicí a zkoumal cosi na zemi. Na Západní dvacáté třetí ulici zahnul na východ a potom opět na sever na Osmou. Držel se prostředku levého chodníku a pomalu pochodoval vpřed. Patti Josephová a Majestic ležely pět kilometrů v přímé přímce před ním a on měl celou hodinu, aby se k nim dostal.
O třicet minut později vstoupil Reacher z Columbus Circle do …
