ŠEDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
REACHER ZAPARKOVAL, takže měl pořád klíčky. Z metru odemkl dveře, s prudkým trhnutím je otevřel a naskočil dovnitř. Vrazil klíč do zapalování, nastartoval a zařadil zpátečku. Dupl na plyn, vycouval, zabrzdil, strhl volant a se skřípěním pneumatik vyrazil. Strážci u závory hodil desetilibrovku a nepočkal na drobné. Jen dupl znovu na plyn, jakmile se závora zvedla o čtyřicet pět stupňů. Prořítil se po rampě, prohnal se přes dva pruhy plné aut a zabrzdil u chodníku na druhé straně, protože zahlédl uřícenou Paulingovou. Otevřel jí dvířka, počkal, až nastoupí, a opět vyrazil. Ujel dvacet metrů, než se jí podařilo zabouchnout dvířka.
„Sever,“ vyštěkl. „Kterým směrem je sever?“
„Sever? Sever je za námi,“ odpověděla Paulingová. „Otoč na kruhovém objezdu.“
Hyde Park Corner. Projel dvě červené a kličkoval z jednoho pruhu do druhého jako na autodromu. Osmdesátkou se prohnal znovu přes Park Lane, z opačného směru a téměř na dvou kolech.
„Kam teď?“ otázal se.
„Co se, krucinál, děje?“
„Jenom mě vyveď z města.“
„Nevím kudy.“
„Podívej se do atlasu. Je v něm plán Londýna.“
Reacher předjížděl autobusy a taxíky. Paulingová listovala horečně v atlase.
„Rovně,“ prohlásila.
„To je na sever?“
„Dostaneme se tam.“
S řvoucím motorem projeli Marble Arch. Od Marylebone svítila na všech semaforech zelená. Dostali se do Maida Vale. Potom Reacher trochu zpomalil. Zhluboka vydechl. Měl pocit, že poprvé za uplynulou půl hodinu.
„Kudy dál?“
„Reachere, co se stalo?“
„Říkej mi, kudy mám jet.“
„Doprava do St. John’s Wood Road,“ nakázala Paulingová. „Ta nás dovede k Regent’s Parku. Potom doleva a vyjedem stejnou cestou, kterou jsme přijeli. A vysvětli mi, prosím, co se děje.“
„Dopustil jsem se chyby,“ oznámil Reacher. „Pamatuješ se, jak jsem ti řekl, že se nemůžu zbavit pocitu, že dělám velkou chybu? Mýlil jsem se. Nedělal jsem velkou chybu. Dělal jsem katastrofální chybu. Největší, jakou se mi kdy podařilo spáchat.“
„Jakou chybu?“
„Pověz mi o fotografiích ve svém bytě.“
„Co s nimi má být?“
„Jsou na nich neteře a synovci, správně?“
„Spousta neteří a synovců,“ potvrdila Paulingová.
„Znáš je dobře?“
„Poměrně.“
„Trávíš s nimi hodně času?“
„Ano.“
„Pověz mi o jejich hračkách.“
„O jejich hračkách? Nevím přesně, s čím si hrajou. Pořád je mění. Game Boye, počítačové hry. Každou chvíli mají něco nového.“
„Ne nové hračky. Staré oblíbené. Pověz mi o jejich starých oblíbených hračkách. O takových, pro které by skočili do plamenů, kdyby hořelo. Když jim bylo osm.“
„Když jim bylo osm? Nejspíš medvídek nebo panenka. Něco, co měli od raného dětství.“
„Přesně tak,“ souhlasil Reacher. „Něco důvěrně známého. Něco, co mají nesmírně rádi. Hračku, kterou by si vzali na cestu. Jako rodina, co seděla vedle mě ve vestibulu. Matka je vytahala z kufru, aby uklidnila děti.“
„Proč o tom mluvíš?“
„Jak tyhle hračky vypadají?“
„Jako panenky a medvídkové.“
„Ne, později. Když je dětem osm.“
„Když je jim osm? To už je mají celou věčnost. Jsou pěkně zničené.“
Reacher přikývl za volantem. „Medvídci jsou vypelichaní a leze z nich náplň. Panenky jsou otlučené a bez rukou.“
„Ano. Všechny děti mají takové hračky.“
„Jade je neměla. Přesně to jsem v jejím pokoji postrádal. Povalovaly se v něm jen nové panenky a noví medvídci. Hračky, které dostala nedávno. Ale ne staré oblíbené.“
„Co tím chceš říct?“
„Kdyby Jade před Bloomingdale’s normálně unesli, zůstaly by po ní v pokoji staré oblíbené hračky. Žádné jsem tam ale neviděl.“
„Co to znamená?“
„Jade věděla, že odjíždí. Zabalila si je na cestu.“
Reacher zahnul u Regent’s Parku doleva a vyrazil na jih k M1, která je dovede zpátky na okruh M25. Trochu zpomalil. Nechtěl, aby ho zatkli angličtí dopravní policisté. Neměl na to čas. Spočítal si, že má před Lanem dvě hodiny náskok. Jednu hodinu Laneovi potrvá, než zjistí, že ho nechal ve štychu, a druhou hodinu bude shánět auto a organizovat pronásledování. Takže dvě hodiny. Reacher by přivítal víc, ale usoudil, že dvě hodiny by mohly s…
