13.38
Robert Armstrong a uniformovaný policejní seržant vystoupili z policejního vozu a prodírali se davy do rozlehlého areálu Princezniny budovy, kde byla spousta klenotnictví a zlatnictví, prodejen potřeb pro fotografy i fotografických ateliérů, prodejen elektroniky s nejposlednějšími zázraky. To vše v přízemí staromódní, vysoké budovy v centru. Razili si cestu ke zdvižím, kde se zařadili do fronty. Konečně se dostali do výtahu. Vzduch byl těžký, vlhký, atmosféra nervózní. Číňani je pozorovali stísněně a úkosem.
V sedmém patře Armstrong a seržant vystoupili. Chodba byla matně osvětlená a úzká, na každé straně byly dveře ke kancelářím. Chvíli stáli a rozhlíželi se. Na informační ceduli byl pokoj 720 označen jako ‚Ping, sing Wa – laboratoř‘, 721 jako ‚Asijská a Čínská loďařská společnost.‘ Hřmotně kráčeli dolů chodbou.
Když došli na roh, vyšla z pokoje 720 Číňanka ve středních letech, oblečená v bílé košili a tmavých kalhotách. Všimla si jich, zbledla a začala couvat. Armstrong došel ke dveřím a čekal, že budou zamčené, ale nebyly, a když je rozrazil, viděl, jak zadními dveřmi prchá muž v bílé košili a za ním ještě jeden, který ho v panice prudce strčil dopředu, protáhl se za ním a dveře za oběma muži zaklaply.
Armstrong vzdychl. V kanceláři, složené ze tří neuspořádaných, neútulných místností seděly dvě rozcuchané sekretářky a kulily na něj oči, jedna držela v ruce tyčinku nad kuřecím vývarem s nudlemi. Nudle jí sklouzly z tyčinky zpátky do talíře.
„Dobré odpoledne,“ řekl Armstrong.
Obě ženy jen mlčky zíraly a očima klouzaly z Armstronga na seržanta a zase zpátky.
„Můžete mi říct, kde je pan Lim, pan Tak a pan Lo, prosím?“
Jedna z dívek pokrčila rameny a druhá, kterou to přestalo zajímat, se pustila znovu do jídla. Hlučně. Kancelář byla neuklizená, byl tam binec. Dva telefony, všude kolem poházené papíry, plastikové šálky, špinavé talíře a misky a použité tyčinky. Konvice na čaj a čajové šálky. Koš plný plechovek.
Armstrong vyndal příkaz k prohlídce a ukázal jim ho.
Dívky jen užasle hleděly.
Armstrong podrážděně zvýšil hlas. „Mluvíte anglicky?“
Obě nadskočily. „Ano, pane,“ řekly sborem.
„Dobře. Řekněte seržantovi vaše jména a odpovězte na jeho otázky. To–“ V tom okamžiku se zadní dveře otevřely znovu a dva uniformovaní policisté přiváděli oba muže, které dole chytili. „Dobrá práce, desátníku. Teď mi vy dva řekněte, proč jste utíkali!“
Muži okamžitě začali hlasitě protestovat v plynné kantonštině a tvrdili, že jsou nevinní.
„Zavřete hubu!“vyjel na ně Armstrong. Zmlkli. „Jak se jmenujete?“ Zírali na něj. Přešel na kantonský dialekt a řekl: „Řekněte mi jak se jmenujete a radši nelžete nebo se naštvu.“
„On se jmenuje Tak Čou-Jan,“ řekl muž s vystouplými zuby a ukázal na toho druhého.
„Jak se jmenuješ ty?“
„Er, Lo Tup-sop, ctihodnosti. Ale já nic neudě–“
„Lo Tup-sop? A není to náhodou Lo Tup-lin?“
„Och ne, ctihodný superintendente, to je můj bratr.“
„Ten je kde?“
Muž s předkusem pokrčil rameny. „Nevím. Co se, prosím, dě–“
„Kam jste tak spěchali, Zoubku Lo?“
„Zapomněl jsem, že mám schůzku, ctihodnosti. Byla moc důležitá. Spěchá to a já přijdu o velké bohatství, pane, jestli hned nepůjdu. Mohu už tedy jít, ctihod–“
„Ne! Tady mám příkaz k prohlídce. Teď to tu prohledáme a vezmeme s sebou všechny papíry, kte–“
Oba začali vehementně protestovat. Armstrong je znovu zarazil. „Chcete, abych vás nechal teď hned odvézt na hranici?“ Muži zbledli a zavrtěli hlavou. „Dobře. Takže, kde je Thomas K.K. Lim?“ Žádný neodpověděl, tak Armstrong píchl ukazováčkem do mladšího z nich. „Ty, Zoubku Lo! Kde je Thomas K.K. Lim?“
„V Jižní Americe, ctihodnosti,“ řekl Lo nervózně.
„Kde?“
„To nevím, pane, má s námi jen společnou kancelář. To je jeho podělaný stůl.“ Zoubek Lo mávl nervózně rukou do vzdáleného kouta. Byl tam stůl s hromadou papírů, kartotéka a telefon. „Nic jsem neprovedl, pane. Cizinec Lim je ze zlaté hory. Tady čtvrtý bratranec Tak mu jen pronajal kus kanceláře, pane. Cizinec Lim přijde a odejde, jak se mu z…
