20.17
Ještě držel prst na zvonku, když se dveře široce otevřely.
„Linku,“ řekla Orlanda bez dechu a zaplavil ji pocit štěstí. „Už jsem to vzdala. Pojď dál, prosím!“
„Promiň, že jdu pozdě,“ řekl Bartlett, zaskočený její krásou a fantastickou vřelostí. „Doprava je příšerná, parníky přecpané a nedostal jsem se nikde k telefonu.“
„Jsi tady, takže nejdeš pozdě, vůbec ne. Jen jsem se bála…“ Spěšně dodala: „Bála jsem se, že dnes už nepřijdeš a to mě ničilo. Tak, už jsem to řekla a nemůžu už nic předstírat, ale jsem tak ráda, že tě vidím, že je mi to fuk.“ Postavila se na špičky a políbila ho rychle a šťastně, pak ho vzala za ruku a zavřela za nimi dveře. Její parfém byl jemný, skoro jakoby neměla žádný a přesto ho fyzicky vnímal. Na sobě měla šaty po kolena z bílého šifonu, který šeptal, když se pohnula, u krku a na zápěstí těsně stažené. Současně zahalovaly i odhalovaly její zlatou pleť. „Jsem tak šťastná, že jsi tady,“ řekla znovu, vzala jeho deštník a dala ho do stojanu.
„Já taky.“
„Pokoj byl teď večer hezčí, osvětlený většinou svíčkami, vysoké skleněné dveře na terasu otevřené. Byli těsně pod clonou mraků a pod nimi se od hor až k moři rozkládalo město, jehož mlhavá světla občas zasvítila, když se kolem přehnaly cáry nízkých mraků. Hladina moře byla sedm set stop pod nimi. Kowloon byl v mlze, stejně jako přístav, ale věděl, že lodě tam jsou a viděl obrysy obrovské letadlové lodi, jejíž paluba s nosatými stíhačkami byla zalitá světlem, velitelský můstek se tyčil k nebi – hvězdy a pruhy visely nehnutě, nasáklé vodou.
„Hej,“ řekl, opíraje se o zábradlí na terase, „to je ale nádherný večer, Orlando.“
„Och ano, to je. Pojď, posaď se.“
„Radši bych byl tady, jestli ti to nevadí, je tu fantastická vyhlídka.“
„Ovšem, jak chceš. Máš krásný oblek, Linku, a moc se mi líbí tvoje kravata.“ Řekla to šťastně, protože mu chtěla zalichotit, přestože se jí zdálo, že kravata se k obleku moc nehodí. Tak ať, řekla si, nemá holt takový cit pro barvy jako Quillan, potřebuje poradit. Stačí, když budu dělat to, co mě Quillan naučil – nekritizovat, ale jít a koupit to, co se mně líbí a dát mu to. Když se mu to bude taky líbit, bude to skvělé, a když ne, tak nevadí, co na tom záleží – nosí to on. Modrá, modrá by mu šla krásně k očím a hodila by se lépe k té košili. „Oblékáš se moc dobře.“
„Díky, ty taky.“ Vzpomněl si, co Casey říkala o jeho vázance a jak dnes večer cestou na parníku byl vzteklý, jak čekali dlouho na taxi a jak mu ta bába šlápla na nohu, když se hnala dopředu, aby zabrala jeho taxi, ale on ji v tom zabránil a její nadávky jí vrátil.
Vlastně teprve teď se doopravdy uklidnil. Díky nadšení, s jakým ho Orlanda přivítala, řekl si. Už je to hezky dlouho, co se Casey rozsvítila jako vánoční stromeček, když jsem… ale k čertu s tím. Dnes si s Casey nebudu dělat starosti. „Vyhlídka je fantastická a ty jsi hezká jako obrázek!“
Zasmála se. „Ty taky a… tvůj drink, promiň.“ Odšustila do kuchyně, šaty za ní vlály. „Nevím proč, ale s tebou se cítím jako školačka,“ volala. Ve vteřině byla zpátky. Na tácu byla miska s paštikou, čerstvé topinky a láhev chlazeného piva. „Doufám, že je to v pořádku.“
Byla to značka Anweiser. „Jak víš, co mám rád?“
„Řekl jsi mi to dnes ráno, nepamatuješ?“ Znovu ho zahřálo u srdce, jak je nadšená, že on má radost. „Taky jsi říkal, že radši piješ pivo z láhve.“
Vzal si to a usmál se na ni. „Tohle taky bude v tom článku?“
„Ne, ne. Rozhodla jsem se, že o tobě psát nebudu.“
Všiml si, že náhle zvážněla. „Proč?“
Nalila si sklenici bílého vína. „Usoudila jsem, že bych ti v tom článku nemohla učinit zadost, tak jsem si řekla, že ho nenapíšu. Kromě toho, nemyslím, že by tě pomyšlení na něj těšilo.“ Sáhla si na srdce. „Na mou duši, ať se propadnu, žádný článek, všechno v soukromí. Žádný článek, žádné noviny, přísahám při Svaté Panně,“ dodala a myslela to tak.
„Podívej, nemusíš to dramatizovat!“
Opírala se zády o zábradlí, pod nímž byla v hloubce osmdesáti stop betonová zeď. Viděl upřímnost v její tváři a uvěřil …
