KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
1943
{I}
„Vezmeš si mě?“ zeptal se Voloďa Peškov a zatajil dech.
„Ne,“ odpověděla Zoja Voroncovová. „Ale děkuju ti.“
Zoja byla mimořádně věcná v každém ohledu, ale tohle bylo neobvykle rázné i na ni.
Leželi v posteli v přepychovém hotelu Moskva a právě se milovali. Zoja měla dvakrát orgasmus. Dávala přednost orálnímu sexu. Ráda spočívala opřená na hromadě polštářů, zatímco on jí zbožně klečel mezi nohama. Byl ochotným žákem a ona mu to s nadšením oplácela.
Chodili spolu už víc než rok a zdálo se, že všechno probíhá naprosto báječně. Její odmítnutí ho zmátlo.
„Miluješ mě?“ zeptal se.
„Ano. Zbožňuju tě. Děkuju ti, že mě miluješ natolik, abys mě požádal o ruku.“
To bylo trochu lepší. „Tak proč si mě nechceš vzít?“
„Nechci přivádět děti do světa, který je ve válce,“ odpověděla.
„Dobrá, tomu rozumím.“
„Požádej mě o ruku znovu, až vyhrajeme.“
„Jenže to už si tě třeba nebudu chtít vzít.“
„Pokud jsi takhle nestálý, pak je dobře, že jsem tě dneska odmítla.“
„Promiň. Na okamžik jsem zapomněl, že nerozumíš legraci.“
„Musím se vyčurat.“ Vstala z postele a nahá kráčela přes pokoj. Voloďa skoro nemohl uvěřit, že na tohle smí koukat. Měla postavu modelky nebo filmové hvězdy. Její pleť byla mléčně bílá a vlasy světle plavé, stejně jako každý chloupek na těle. Sedla si na záchod, aniž zavřela dveře, a on naslouchal, jak čurá. Její nedostatečná cudnost mu působila trvalou radost.
Voloďa byl oficiálně v práci.
Každá návštěva spojeneckých vůdců uvedla moskevskou zpravodajskou komunitu do zmatku a Voloďův normální pracovní rytmus byl opět narušen kvůli konferenci ministrů zahraničních věcí, která začínala 18. října.
Návštěvníky byli americký ministr zahraničí Cordell Hull a jeho britský kolega Anthony Eden. Přivezli ztřeštěný plán na vytvoření paktu čtyř mocností včetně Číny. Stalin to považoval za naprostý nesmysl a nechápal, proč s tím ztrácejí čas. Američanu Hullovi bylo dvaasedmdesát a vykašlával krev – do Moskvy s ním přicestoval i jeho lékař –, ale to mu nikterak neubíralo na rozhodnosti a na paktu trval.
V průběhu konference bylo tolik práce, že to tajnou policii NKVD donutilo ke spolupráci s nenáviděnými rivaly ze zpravodajské služby Rudé armády, s Voloďovým týmem. V hotelových pokojích bylo zapotřebí ukrýt mikrofony – jeden měli i tady, ale Voloďa ho vypnul. Zahraniční ministři a všichni jejich asistenti museli být pod neustálým dohledem. Jejich zavazadla bylo nutné potají otevřít a prohledat. Jejich telefonické hovory se musely nahrávat, přepisovat, překládat do ruštiny, číst a sumarizovat. Většina osob, s nimiž se členové delegací setkávali, včetně číšníků a pokojských, byli agenti NKVD, ale všechny ostatní, s nimiž náhodou promluvili v hotelové hale nebo na ulici, bylo nutné zkontrolovat, případně zadržet, uvěznit a vyslýchat s pomocí mučení. Měli spoustu práce.
Voloďa byl úspěšný. Jeho špioni v Berlíně dodávali pozoruhodné informace. Předali mu bojový plán Citadela pro německou hlavní letní ofenzivu a Rudá armáda způsobila Němcům drtivou porážku.
Zoja byla také spokojená. Sovětský svaz obnovil jaderný výzkum a Zoja patřila ke skupině, která pracovala na vývoji jaderné bomby. Kvůli zpoždění způsobenému Stalinovým skepticismem byli daleko za Západem, ale náhradou se jim dostávalo nedocenitelné pomoci od komunistických špionů v Anglii a Americe, včetně Voloďova starého kamaráda ze školy Williho Frunzeho.
Vrátila se do postele. „Když jsme se seznámili, zdálo se, že mě moc ráda nemáš,“ poznamenal Voloďa.
„Neměla jsem ráda muže,“ odpověděla. „A pořád nemám. Většina z nich jsou ochlastové, násilníci a troubové. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že ty jsi jiný.“
„Asi bych ti měl poděkovat,“ usmál se. „Ale jsou muži opravdu tak špatní?“
„Podívej se kolem sebe,“ řekla. „Podívej se na naši zem.“
Natáhl se přes ni a zapnul rádio na nočním stolku. I když odpojil odposlouchávací zařízení za čelem postele, člověk nemůže být nikdy dost opatrný. Rádio se rozehrálo, ozval se pochod voje…
