20. Čekání na listonoše
Toho úterního rána se Charity Camberová probudila přesně úderem páté a krátkou chvíli nevěděla, kde je: žluté tapety místo dřevěných stěn, zeleně potištěné záclony místo bílých, úzká postel místo široké manželské, která se uprostřed začala propadat.
Pak si vzpomněla: je ve Stratfordu, v Connecticutu – náhle pocítila nával radostného očekávání. Celý den si bude moci povídat se svou sestrou, vzpomínat na staré časy, dozví se, co její sestra posledních pět let dělala. A Holly říkala něco o tom, že by mohli zajet na nákup do Bridgeportu.
Probudila se půldruhé hodiny dříve než normálně a nejspíš o dvě dříve, než začínal den v této domácnosti. V cizí posteli spí člověk dobře až třetí noc. Říkávala to její matka, a byla to pravda. Ticho začalo vydávat své malé zvuky, a jak tam ležela, naslouchala mu a pozorovala slabé světlo, které proudilo kolem páté hodiny ranní do pokoje mezi polozataženými záclonami… světlo počínajícího úsvitu, vždy tak bílé, čiré a jemné. Slyšela vrznutí prkna, ptáka, který se po ránu vztekal, první ranní dělnický vlak do Westportu, Greenwiche a New Yorku.
Prkno opět zapraskalo.
A znovu.
Nebyl to jen přirozený zvuk domu, byly to kroky. Charity se posadila a přikrývka se jí v záhybech poskládala kolem pasu její střízlivé růžové noční košile. Kroky teď pomalu kráčely po schodech dolů. Byl to lehký krok bosých nohou nebo nohou jen v ponožkách. Byl to Brett. Když člověk s někým žije, naučí se rozeznávat jeho krok.
Odhrnula přikrývku, vstala a přešla ke dveřím, jež vedly do chodby v patře. Stačila jen zahlédnout temeno Brettovy hlavy, viděla, jak mizí ze schodů, nad nimi byla jen špička kštice a potom nic.
Vydala se za ním.
Když došla Charity ke schodům, Brett právě mizel dolů chodbou, která vedla napříč domem od vchodu až po kuchyň. Otevřela ústa, aby na něj zavolala, ale pak je zavřela, znervózněna tichým domem, který nebyl její.
Něco s jeho krokem… a držením jeho těla… vždyť to ale byly roky –
Rychle sešla dolů a následovala Bretta do kuchyně. Měl na sobě pouze světle modré pyžamové kalhoty, bílý provázek mu od pasu visel k rozkroku. I když byl teprve začátek července, Brett byl krásně opálen, po tátovi byl tmavý a lehce chytal barvu.
Stála tam ve dveřích a viděla ho z profilu, jak tam slídil u skříněk nad sporákem, pultem a dřezem. Jemné, čiré ranní světlo mu stékalo po těle a její srdce bylo plné úžasu a strachu zároveň. Je krásný, pomyslela si. Vše, co je krásné nebo kdy bylo krásné v nás, je v něm. Byla to chvíle, na kterou nikdy nezapomene. Viděla svého syna oblečeného jen v kalhotách od pyžama a na chvíli matně pochopila tajemství jeho chlapectví, o které tak brzy přijde. Její mateřské oči laskaly štíhlé křivky jeho svalů, jeho čistá chodidla. Zdál se… naprosto dokonalý.
Viděla to jasně, protože Brett nebděl. V dětství míval problémy s náměsíčností, mezi čtvrtým a osmým rokem se mu to přihodilo. Nebála se, že jsou to počáteční příznaky šílenství – každý, kdo znal Bretta, věděl, že je chytrý a normální. Ona se však bála, aby si v tom divném stavu neublížil. Dostala strach, proto bez Joeova vědomí vyhledala doktora Greshama. Ten jí řekl, že je to vysoce nepravděpodobné a že většina divných předsudků, které lidé o náměsíčnosti mají, pochází ze špatných filmů.
„O náměsíčnosti toho víme málo,“ řekl jí, „ale víme, že se objevuje častěji u dětí než u dospělých. Mezi tělem a duší existuje určité spojení, vzájemně na sebe působí, paní Camberová. A hodně odborníků, kteří náměsíčnost studovali, věří, že v době růstu to může být příznak dočasné a bezvýznamné poruchy rovnováhy mezi těmito dvěma částmi lidské bytosti.“
„Jako bolesti růstu?“ zeptala se pochybovačně.
„Velmi podobně,“ řekl Dr. Gresham s úsměvem. Nakreslil na svou stolní podložku křivku, naznačující, že Brettovo náměsíčnictví dosáhne vrcholu, chvíli se tam udrží, pak začne polevovat a nakonec úplně zmizí.
Odešla od něj trochu uklidněná. Přesvědčil ji, že Brett nevypadne z okna ani se nebude procházet středem si…
