34. Špatné zprávy z Maine
Když Holly zavolala Charity k telefonu, bylo tři čtvrtě na čtyři. Holly vypadala lehce zneklidněně. „Zní to jako někdo úřední,“ řekla. Přibližně o hodinu dříve se Brett vzdal pod nekonečnou palbou proseb Jima juniora a odešel s ním na hřiště u Stradford Community Center.
Od té chvíle byl dům tichý, zněly zde pouze hlasy žen, když si povídaly o starých časech; zlatých starých časech, němě dodala Charity. Povídalo si o tom, jak otec jednou spadl z valníku přímo do obrovského kravince (ale ani slovo o tom, jak je třískal za nějaký opravdový nebo domnělý přestupek, až nemohly sedět); o tom, jak se jednou vplížily do starého biografu v Lisbon Fallsu na Elvise Presleyho v Love me Tender (ale ne o tom, jak matce jednou v Red & White zatrhli úvěr a jak v slzách vycouvala z obchodu, kde musela nechat plný košík nákupu před všemi nakupujícími); jak se Red Timothy vždycky po cestě ze školy pokoušel Holly políbit (ale ne o tom, jak Red přišel o paži, když se s ním převrátil traktor v srpnu 1962). Zjistily, že jde nakouknout do skříní… pokud se v nich člověk nezačne přehrabovat moc hluboko. Protože se tam ještě mohly skrývat věci, připravené kousnout.
Dvakrát Charity užuž Holly chtěla říct, že zítra s Brettem odjedou, a dvakrát se zarazila a pokoušela se přijít na způsob, jakým to říct, aby se Holly neurazila.
Tento problém byl teď na chvíli zapomenut, když seděla u telefonního stolku, po ruce šálek čerstvého čaje. Cítila se trochu nesvá. Člověk na dovolené nerad slyší hovory, které zní úředně.
„Haló?“ řekla.
Holly viděla, jak obličej její sestry zbělel, slyšela, jak její sestra řekla:
„Co? Co? Ne… ne! To musí být omyl. Říkám vám, že to musí…“
Pak zmlkla a poslouchala. Po drátu k ní dorážela nějaká hrůzná zpráva z Maine, pomyslela si Holly. Viděla to v postupné proměně obličeje své sestry, i když z telefonu neslyšela nic než jakési nesmyslné skřeky.
Špatné zprávy z Maine. Znala to nazpaměť. Bylo v pořádku, že tady spolu seděly v slunečné kuchyni, pily čaj, jedly pomeranče a povídaly si o plížení se do kina. Bylo to v pořádku, neměnilo to ale nic na faktu, že každý den, na který si ze svého dětství vzpomněla, s sebou přinesl malou částečku špatných zpráv, každá částečka byla kousek skládanky jejího raného života, jehož celistvý obraz byl tak strašný, že by jí vlastně vůbec nevadilo, kdyby svou sestru už nikdy neviděla. Roztrhané bavlněné spodky, ze kterých si ostatní holky ve škole utahovaly. Sbírání brambor, dokud ji nezačala bolet záda, a když se moc rychle narovnala, krev najednou odtekla z hlavy tak rychle, že měla dojem, že omdlí. Red Timmins. Jak opatrně se s Charity vyhýbaly námětu Redovy paže, tak rozdrcené, že ji museli amputovat, ale když o tom Holly tenkrát uslyšela, měla radost, takovou radost. Protože si vzpomněla, jak na ni Red jednou hodil jablko, které ji zasáhlo do obličeje a rozbilo jí nos. Vzpomněla si, jak jí Red dělal ohníčky a smál se při tom. Vzpomněla si na občasnou výživnou večeři, která se skládala z vloček a burského másla, když byli v mimořádně špatné situaci. Vzpomněla si, jak v létě smrděla latrína, smrděla hovny, a pokud byste to nevěděli, není to příjemný smrad.
Špatné zprávy z Maine. A nějak věděla, že se Charity z nějakého bláznivého důvodu, o němž si nikdy nepromluví, ani kdyby se dožily stovky a prožily spolu posledních dvacet staropanenských let, rozhodla setrvat při tomto životě. Skoro všechna její krása byla tatam. Kolem očí měla vrásky. Prsa jí visela, i v podprsence jí visela. Dělilo je pouze šest let, nezasvěcený by ale spíše hádal na šestnáct. A nejhorší bylo, že se zdála naprosto netečná k tomu, že odsuzuje svého příjemného, inteligentního syna k podobnému životu… pokud mu to nedojde samotnému. Pro turisty, pomyslela si Holly s rozzlobenou hořkostí, že se časy nemění, je to výborné místo pro dovolenou. Když člověk ale byl z venkova, den za dnem dostával špatné zprávy. Pak se jednoho dne podíval do zrcadla a tvář, která na něj hleděla, byla tvář Charit…
