9. Anonym
Většinu odpoledne před dlouhým víkendem strávil Vik plánováním detailů cesty s Rogerem. Roger věnoval detailům tolik pozornosti, že to až hraničilo s paranoiou. Hotel a letenky rezervoval přes cestovní kancelář. Jejich letadlo do Bostonu vzlétalo v 07:10 v pondělí. Vik řekl, že pro Rogera přijede s jaguárem v půl šesté. Považoval to za zbytečně brzo, ale znal Rogera a jeho zvláštnosti. Mluvili o cestě jako o celku, vědomě se vyhýbali jakýmkoliv jednotlivostem. Vik si své nápady z přestávky nechal pro sebe a ubrousek měl bezpečně schovaný v kapse saka. Na cestě bude Roger k jeho nápadům vnímavější a otevřenější.
Vik chvíli přemýšlel, jestli nepůjde dříve domů, a pak se rozhodl vrátit se do kanceláře a zkontrolovat odpolední poštu. Lisa, jejich sekretářka, už odešla, aby si prodloužila svátek. Bylo zhola nemožné sehnat sekretářku, která by zůstala v práci do pěti, svátek nesvátek. Vik to považoval za další znak rozkladu západní civilizace. V této chvíli se krásná, jednadvacetiletá a skoro plochá Lisa nejspíše připojila k proudu dopravy na dálnici směrem na jih do Old Orchardu nebo Hamptonsu, oblečená do přiléhavých džín a průhledné blůzičky. Zklidni se, Liso, pomyslel si Vik a trochu se usmál.
Na jeho stole ležel jediný, neotevřeny dopis.
Udiveně ho zvedl. Nejdřív si všiml slova SOUKROMÉ pod adresou, potom toho, že adresa je napsaná verzálkami.
Držel obálku, otáčel ji v rukou a náhle pocítil, jak se do jeho unavené spokojenosti vkrádá náznak neklidu. Někde hluboko vzadu v jeho hlavě, skoro nevědomě, se objevila touha dopis roztrhat na půlky, čtvrtky, osminky a kousky hodit do koše.
Místo toho roztrhl jen obálku a vyndal z ní list papíru.
Další verzálky.
Jednoduché sdělení, šest vět, ho zasáhlo těsně pod srdce jako střela. Sesunul se do židle. Z hrdla mu uniklo heknutí, zvuk, jaký doprovází vyražený dech. V hlavě se honila jen bílá prázdnota času, který nechápal, nemohl pochopit. Kdyby v té chvíli vstoupil Roger, myslel by si asi, že Vik dostal infarkt. Jistým způsobem by měl pravdu. Vikův obličej byl bílý jako papír, ústa otevřená dokořán. Pod očima se mu objevily namodralé kruhy.
Znovu si dopis přečetl.
A znova.
Zpočátku jeho oči přitahovala první otázka:
CO TI PŘIPOMÍNÁ TO MATEŘSKÉ ZNAMÉNKO TĚSNĚ NAD JEJÍM OCHLUPENÍM?
To je omyl, přemýšlel zmateně. O tom neví nikdo kromě mě… no, její matka. A otec. Pak bolestně pocítil první střípky žárlivosti: I její plavky to překrývají… její mrňavé plavky…
Projel si rukou vlasy. Odložil dopis a projel si vlasy oběma rukama. Přetrvával v něm pocit, jako by dostal pěstí do hrudi, pocit, že jeho srdce pumpuje vzduch místo krve. Pociťoval strach, bolest a zmatek. Ale z těch tří byl nejsilnější, všechno přehlušující pocit hrozného strachu.
Dopis na něj civěl a křičel:
NEBYLO ŠPATNÝ JÍ POŘÁDNĚ PROTÁHNOUT KOMÍN
Tato linka neustále přitahovala jeho oči, nechtěly se od ní odtrhnout. Slyšel hukot letadla opouštějícího letiště, letí výš a výš, dál a dál, a míří neznámo kam. Pomyslel si: NEBYLO ŠPATNÝ JÍ POŘÁDNĚ PROTÁHNOUT KOMÍN. Vulgární, to je vulgární. Ano, vážený, ano, vážená, ano, ano. Byl to zásah tupého ostří. PROTÁHNOUT JÍ KOMÍN, jaké představy to v něm vyvolávalo. Toto sdělení na něj mělo stejný účinek, jako kdyby mu někdo stříkl do očí kyselinu vodní pistolkou.
Pokoušel se myslet v souvislostech, ale (NEBYLO ŠPATNÝ) prostě (JÍ POŘÁDNĚ PROTÁHNOUT KOMÍN) nemohl.
Jeho oči sklouzly na poslední řádku a začal ji číst znovu a znovu, jako kdyby se pokoušel nacpat její smysl do mozku, ale pocit obrovského strachu mu v tom neustále zabraňoval.
MÁŠ TY NĚJAKÉ OTÁZKY?
Ano. Najednou měl hromadu různých otázek. Jenže, jak se zdálo, na žádnou z nich nechtěl znát odpověď.
Nová myšlenka mu projela myslí. Co když Roger nešel domů? Když viděl, že se u Vika svítí, často nakoukl před odchodem do jeho dveří. Dnes večer, před plánovanou cestou, to bylo ještě pravděpodobnější. Při této myšlence zpanikařil. Vzpomněl si, jak v pubertě často seděl a onanoval na z…
