32. Hořké vítězství
Donna se málem natáhla, v takovém stavu byly její nohy. Zachytila pád a chmátla po pálce. Neodvážila se podívat po Cujovi, dokud nebude mít pálku pevně v rukou. Bála se, že by tím opět přišla o rovnováhu. Kdyby bývala měla čas ohlédnout se o trochu víc – jen o kousek, uviděla by v trávě služební revolver George Bannermana. Jenže ten čas neměla.
Obrátila se na nejistých nohou ke Cujovi, který se k ní blížil.
Bodla po bernardýnovi tlustým koncem pálky a její srdce pokleslo, když ucítila, jak volně se pálka v jejích rukou komíhá. Rukověť byla silně naštípnutá. Bernardýn zavrčel a stáhl se. Její ňadra v bílé podprsence se rychle zvedla a klesala. Podprsenka byla pocákaná krví; utřela si do ní ruce poté, co ji Tad kousl.
Stáli a civěli na sebe, měřili se v tom klidném letním slunečním svitu. Jediné zvuky, které se ozývaly, bylo její rychlé oddychování, temný vrčivý zvuk, který vycházel z Cujovy hrudi, a radostný vřískot vrabce. U nohou jim ležely jejich stíny, krátké a beztvaré.
Cujo se začal pomalu přesouvat na svou levou stranu. Donna se posunula napravo. Kroužili kolem sebe. Držela pálku na místě, kde si myslela, že je prasklina nejhlubší. Její ruce pevně svíraly hrubý povrch izolepy, která obtáčela držadlo.
Cujo se napjal.
„Tak pojď!“ zaječela na něj a Cujo skočil. Mávla pálkou jako Mickey Mantle po rychlém míčku. Minula Cujovu hlavu, ale pálka ho zasáhla do žeber. Ozval se hlasitý, temný náraz a uvnitř Cuja něco prasklo. Pes ze sebe vydal zvuk, znějící jako výkřik, a roztáhl se ve štěrku. Cítila, jak se pálka pod páskou nepříjemně pohnula; zatím ale ještě držela.
Donna vykřikla vysokým přeskakujícím hlasem a pálkou srazila k zemi Cujův zadek. Něco dalšího prasklo. Slyšela to. Pes vyjekl a pokusil se odlézt, ale to už se do něj znovu pustila, řvala, mlátila, máchala pálkou. Její hlava byla lehké víno a těžká ocel. Svět tančil. Byla harpyjí, byla třemi sudičkami, byla ztělesněnou pomstou; ne za sebe, ale za to, co udělal pes jejímu synovi. Naštípnuté držadlo vydouvalo izolepu a bušilo pod ní jako srdce závodníka.
Pálka teď byla zkrvavená. Cujo se stále snažil uniknout, jeho pohyby se zpomalily. Vyhnul se jednomu úderu – hlavice pálky odskočila od štěrku – ale další ho zasáhl doprostřed zad a on dosedl na zadní.
Myslela si, že má Cujo dost, dokonce i poodstoupila. Dech jí hvízdal v plících jako nějaká horká kapalina. Pak ze sebe Cujo vydal temné, vrčivé, zlostné zaštěknutí a opět po ní skočil. Mávla pálkou a zase uslyšela ten dunivý zvuk… ale když se Cujo natáhl na štěrk, stará pálka se definitivně rozštípla. Tlustý konec odletěl a narazil do pravého předního talíře pinta s melodickým bing! V rukou jí zbyla rozštípnutá půlmetrová tyčka.
Cujo se opět stavěl na nohy… rval se o to. Krev mu stékala po obou bocích. Oči mu blikaly jako světélka na porouchaném hracím automatu.
A pořád se jí zdálo, že se usmívá.
„Tak pojď!“ zaječela.
Troska toho, co kdysi bývalo hodným psem Bretta Cambera, se naposledy vrhla na ŽENU, která způsobila všechno toto utrpení. Donna se vrhla dopředu se zbytkem pálky a dlouhá, ostrá, tenká tříska zajela hluboko do Cujova pravého oka a potom do jeho mozku. Ozval se tichý, nedůležitý pukavý zvuk, jako když člověk mezi prsty náhle zmáčkne zrno hroznu. Cujova setrvačnost ho donesla na ni a ona se svalila. Jeho zuby jí teď cvakaly jen pár centimetrů od obnaženého hrdla. Nastavila paži a Cujo po ní popolezl výše. Oko mu teď stékalo po straně tváře. Jeho dech byl příšerný. Pokoušela se mu čumák vypáčit nahoru, ale jeho čelisti se jí sevřely kolem paže.
„Přestaň!“ vykřikla. „Sakra, přestaň, copak nikdy nepřestaneš? Prosím! Prosím! Prosím!“
Krev jí stékala do obličeje v husté spršce; její krev, psova krev. Bolest v její paži byla hořlavý závoj, který se zdál zahalovat celý svět… a pomalu ji stlačoval. Rozštíplé držadlo pálky se groteskně třáslo a komíhalo, zdálo se vyrůstat z jeho hlavy v místě oka.
Chňapl jí po hrdle.
Donna na něm ucítila jeho zuby a s konečným třaslavým…
