29. Kde je auto?
Vik se dostal domů v pět dvacet. Ve chvíli, kdy jeho žena synovi vytahovala jazyk z krku, procházel se pomalu po obýváku a pomalu, zasněně vracel věci na jejich místa, zatímco Bannerman, detektiv od státní policie a detektiv z kanceláře státního návladního seděli na dlouhé pohovce a pili kávu.
„Už jsem vám řekl všechno, co vím,“ řekl Vik. „Pokud není u lidí, které jste už kontaktovali, není u nikoho.“ Držel koště a lopatku a z kuchyňské skříně si donesl krabici pytlíků na smetí. „Pokud by to nebyl Kemp.“
Rozhostilo se nepohodlné ticho. Vik si nepamatoval, že by kdy byl tak unavený jako teď, nevěřil ale, že by mohl usnout, pokud by mu někdo nedal injekci. Moc mu to nemyslelo. Deset minut poté, co dorazil, zazvonil telefon a on se na něj vrhl jako zvíře, nedbaje prohlášení detektiva žalobce, že to nejspíš bude pro něj. Nebylo: byl to Roger, který chtěl vědět, jestli Vik dorazil a jestli jsou nějaké novinky.
Byly nějaké novinky, ale všechny byly k zbláznění nedokonalé. Otisky prstů byly po celém domě a daktyloskopický tým z Augusty sebral několik skupin v malém obytném prostoru vedle dílny, ve které Kemp donedávna pracoval. Zanedlouho bude porovnání hotové a budou najisto vědět, že to byl Kemp, kdo zdemoloval dům. Vik to považoval za zbytečné; jeho nitro mu říkalo, že to byl Kemp.
Detektiv státní policie projel kartotékou a našel Kempovu dodávku. Byl to Ford Econoline ročník 71, mainská značka 641-644. Barva byla světle šedá, ale od Kempova domácího – vytáhli ho z postele ve čtyři hodiny ráno – se dozvěděli, že na stranách měl namalované pouštní krajinky: duny, pahorky, jehlany. Na zadní straně byly dvě nálepky. Na jedné stálo ŠTĚP DŘEVO, NE ATOMY a na druhé RONALD REAGAN ZASTŘELIL J. R. Velmi vtipný chlápek, ten Steve Kemp, ale pouštní malůvky a nálepky ulehčí identifikaci jeho dodávky, a pokud se jí nezbavil, určitě ho chytí, než skončí den. Pátrání po postrádaném dopravním prostředku bylo vyhlášeno v celé Nové Anglii a v severním New Yorku. Navíc FBI v Portlandu dostala varování o možném únosu, a právě kontrolovali Kempův rejstřík. Našli tři menší přestupky z dob protestů proti válce ve Vietnamu, vždy po roce v letech 1968-1970.
„Je na tom jedna věc, která mi vadí,“ řekl muž z kanceláře žalobce. Na klíně měl svůj zápisník, ale vše, co jim Vik mohl říci, už řekl. Muž z Augusty si jen tak čmáral. „Pokud to tak může říct, sere mě to.“
„Co?“ zeptal se Vik. Zvedl rodinný portrét, podíval se na něj, a pak ho naklonil tak, že rozbité přední sklo sjelo do pytlíku s dalším zlým cinkotem.
„Auto. Kde je auto vaší ženy?“
Jmenoval se Masen – Masen s ‚e‘, informoval Vika, když si třásli pravicemi. Teď přešel k oknu a roztržitě si plácal zápisníkem o nohu. Vikovo ošuntělé sportovní auto stálo na cestě, zaparkované vedle Bannermanova služebního vozu. Vik si ho vyzvedl na Portlandském letišti a vrátil auto, kterým jel z Bostonu.
„Co to s tím má společného?“ zeptal se Vik.
Masen pokrčil rameny. „Možná nic. Možná něco. Možná všechno. Nejspíš nic, ale prostě se mi to nelíbí. Kemp sem přijde, jo? Sebere tvou ženu a syna, jo? Proč? Je blázen. To je dostatečný důvod, nemůže vystát prohru. Možná že je to dokonce jeho zvrácený způsob humoru.“
Toto byly všechno věci, které Vik sám řekl, skoro doslova zopakované.
„Tak co udělá? Narve je do svýho fordu s malůvkama po stranách. Buďto je na útěku, nebo se někde schovává. Jo?“
„Ano, toho se právě…“
Masen se otočil od okna a podíval se na něj. „Takže kde je její auto.“
„No…“ Vik se ze všech sil snažil myslet. Bylo to těžké. Byl velmi unaven. „Možná…“
„Možná měl spolupachatele, který s ním odjel,“ řekl Masen. „To by nejspíš znamenalo únos za výkupné. Pokud je vzal na vlastní pěst, byla to nejspíš momentální šílenost. Pokud to byl únos za peníze, proč to auto vůbec bral? Aby do něj přesedli? Směšné. V tom pintu je úplně stejné horko jako v jeho dodávce, i když je trochu hůře identifikovatelné. A opakuji, pokud neměl žádného spolupachatele, pokud byl sám, kdo potom řídi…
