7.
Večeře skonala a nanejvýš uspokojila. Nyní, se stolem odsunutým dozadu, seděli před sálajícím ohněm. Za nimi se nad stolem ve druhém rohu místnosti skláněli karetní hráči.
„A co oni?“ Lansing na ně ukázal palcem přes rameno. „Nevečeřeli s námi.“
Hostinský opovržlivě zagestikuloval: „Nikdy té hry nenechají. Když jim naservírujeme sendviče, pokračují ve hře. Nikdy neumdlévají, až pozdě k ránu, a pak tu jsou po krátkém spánku zase. Pak si dají snídani, pomodlí se a odeberou se zase ke kartám.“
„Ke komu se modlí?“ zeptala se Mary. „Snad k bohům hazardu.“
„To nevím,“ zavrtěl Hostinský hlavou. „Nikdy jsem tajně neposlouchal.“
„Tak se mi zdá, že jste nejméně zvědavý člověk na světě,“ posteskl si Pastor. „Víte toho méně o běžných věcech než kterýkoli jiný člověk, se kterým jsem se kdy setkal. Nevíte, v jaké zemi jsme. Nevíte, proč a za jakým účelem tady jsme.“
„Řeknu vám pravdu,“ potvrdil Hostinský. „Nevím z toho nic a nikdy jsem se neptal.“
„Že byste tady neměl nikoho, koho byste se mohl zeptat? Není nikdo, koho bychom se mohli zeptat my?“
„Myslím, že jste to vyjádřil velmi přesně,“ přisvědčil Hostinský.
„Takže nás sem vysypali,“ shrnula Mary, „bez znalostí a bez instrukcí. Někdo či nějaká agentura nás sem vyklopila z bůhvíjakého důvodu. Máte sebemenší představu –“
„Nemám žádnou, má paní. Mohu vám říci jen toto – ostatní skupinky, které se sem dostaly, toto místo opustily a vydaly se po prastaré cestě zjistit, co je dál.“
„Tak tu přece nějaké skupinky byly?“
„Ó, zajisté. Mnoho. Pouze v dlouhých intervalech po sobě.“
„A vracejí se?“
„Vzácně. Jen sem tam nějací opozdilci.“
„Co se stane, když se objeví opozdilci?“
„To nevím. Na zimu zavírám.“
„Ta prastará cesta, o níž jste mluvil,“ zbystřil Brigádní Generál. „Můžete nám o ní říct víc? Kam vede a co na ní můžeme najít?“
„Jenom povídačky. Povídá se o nějakém městě a o nějaké krychli.“
„Jen povídačky?“
„To je vše.“
„Krychli?“ zeptal se Lansing.
„To je všechno, co vím,“ opakoval Hostinský. „Nemám potuchy o ničem dalším. A teď, i když je mi to trapné, jedná se mi o jednu choulostivou záležitost, kterou ale musíme vyřídit.“
„O jakou?“ zeptal se Pastor.
„Je to záležitost s placením. Musíte mi zaplatit za ubytování a za jídlo. Také vedu středisko pro rozdělování proviantu, z něhož si můžete odkoupit jídlo a jiné věci, než vyrazíte na cestu.“
„Nemám u sebe žádné peníze,“ bránil se Brigádní Generál. „Zřídka nějaké nosím. Kdybych věděl, že sem přijdu, nějakou hotovost bych si opatřil.“
„Mám jen několik bankovek a hrst drobných,“ sdělil Hostinskému Pastor. „Jsem chudý jako veškeré kněžstvo v mé zemi.“
„Mohu vám podepsat šek,“ navrhla Mary.
„Lituji. Šeky neberu. Musím dostat peníze v hotovosti, na dřevo.“
„Nerozumím ničemu,“ zanaříkala Sandra Carverová. „Hotovost a šeky?“
„Mluví o penězích,“ vysvětloval jí Brigádní Generál. „Musíte je znát.“
„Ale já je neznám. Snažně prosím, řekněte mi – co jsou peníze?“
„Je to symbol,“ objasňoval mírně Brigádní Generál, „papírový či kovový, na němž je vyznačena hodnota. Používá se k platbě za zboží nebo za služby. Určitě musíte nějaký takový mít, abyste si mohla koupit, co potřebujete, vaši potravu a ošacení.“
„My nekupujeme,“ odvětila. „My dáváme. Já dávám své básně a své písně. Pokud potřebuji, jiní mi dávají jídlo a ošacení.“
„Dokonalá komunistická společnost,“ vydechl Lansing.
„Nevidím jediný důvod, abyste se všichni tvářili tak šokovaně a ohromeně,“ zastal se jí Jurgens. „Sandřina cesta je jedinou smysluplnou cestou, jakou může společnost fungovat.“
„Což znamená, předpokládám,“ podotkl Brigádní Generál, „že ani ty nemáš žádné peníze.“
Otočil se k Hostinskému. „Lituji, starý brachu,“ oznámil mu. „Zdá se, že máte smůlu.“
„Zadržte na okamžik,“ zvolal Lansing a obrátil se na Hostinského. „Stává se někdy, že má ze skupinky peníze jen jeden člověk? Peníze získané od agentury, která sama zahájila každý konkrétní zátah?“
„Někdy se to stává,“ připustil Hostinský. „Když o tom přemýšlím, stává se to tak vlastně vždycky.“…
