4.
Doma si Lansing namíchal pití, sedl si k oknu a díval se, jak se den chýlí ke konci. Ubezpečoval se, že je celá záležitost absurdní. Nemohla se vlastně ani stát, jenže věděl, že se stala. Aby měl jistotu, strčil ruku do kapsy a zacinkal oběma stříbrnými dolary. Bylo to už hodně let, co vlastnil nějaký stříbrný dolar, natož dva. Vyndal je z kapsy a prozkoumal je. Poznal, že jsou oba nové. Všechny dolary s dostatečným podílem stříbra schlamstli už před lety spekulanti a sběratelé mincí. Dva klíče, připevněné k plastikové tabulce, ležely na stolní desce, kam je odhodil. Natáhl ruku, aby je sebral, pak ji odtáhl, aniž by se klíčů dotkl.
Zatímco tiše seděl s pitím v ruce, aniž by se dosud napil, nechával si projít hlavou všechno, co se mu přihodilo, a s úžasem zjišťoval, že se cítí tak trochu poskvrněný a zahanbený, jako by udělal něco nečestného. Pokoušel se pochopit, proč má ten pocit, ale nedokázal přijít na žádný jiný důvod, kromě samotné skutečnosti, že cestu do místnosti za Sklípkem vůbec podnikl; to už samo o sobě nebylo zcela normální. Za celý život nikdy neslídil a ani by slídit neměl, alespoň ne fyzicky. Když však otevřel dveře do zapomenutého skladiště, dostavil se neodbytný pocit, že špehoval, že udělal něco, co se neslučovalo s důstojností postavení zaměstnance fakulty jisté malé, ale dobře zavedené – patrně v jistých ohledech i význačné – univerzity.
Ale to, řekl si sám pro sebe, nebylo všechno. Tou záležitostí se slíděním a pocitem poskvrnění to nekončilo.
Uvažoval o tom a pochopil, že určitou okolnost zatajuje sám před sebou. Cosi, čemu se nechtěl postavit tváří v tvář, něco, co dosud nechtěl připustit. Se sebezapřením se přinutil přiznat si, že tou okolností je podezření, které se v něm vzmáhalo – i když i to nebylo zcela přesné. Pokud by si z něj někdo ztropil žert, infantilní studentský vtípek, skončil by v okamžiku, kdy se Lansing odhodlal slídit v místnosti a nalezl hrací automat. Hrací automat však na něj promluvil – ačkoliv dokonce i to, jestliže někdo vše dokonale naaranžoval, se nejspíš mohlo docela dobře uskutečnit prostřednictvím pásky, kterou mohl aktivovat on sám, když zatáhl za páku.
Tak to ale být nemohlo. Nejenže na něj stroj mluvil, ale Lansing sám mluvil na stroj, vedl s ním dialog. Žádný student by nedovedl sestrojit pásku, která by byla schopna vést smysluplný dialog. A smysluplný dialog to byl: Lansing kladl otázky a stroj na ně odpovídal; dal mu dokonce složité instrukce.
Nedovedl si tedy vysvětlit, co se vlastně stalo; studentský vtípek to nebyl. Stroj mu dokonce vrátil kopanec, když ho Lansing nakopnul; holeň měl ještě trochu pochroumanou, ale už nekulhal. A pokud to nebyl studentský vtípek, byť i geniálně naplánovaný, co to pak, pro lásku Boží, bylo?
Pozvedl sklenici a vypil whisky do dna, a to bylo něco, co nikdy předtím neudělal. Vždycky jen usrkával, nikdy nepil naráz. Měl k tomu i jiný důvod – alkohol nijak zvlášť dobře nesnášel.
Zvedl se z křesla a rázoval po pokoji. Jenže chozením si nijak nepomohl; nemohl přemýšlet. Odložil prázdnou sklenici na kredenc, vrátil se ke křeslu a znovu se posadil.
Tak dobrá, řekl si, už není třeba hrát si na schovávanou, už není třeba snažit se zachovat dekorum a držet se myšlenky, že by neměl vypadat jako pitomec. Vezme to hezky od začátku a pokusí se dobrat jádra věci.
Začalo to studentem Jacksonem. Nic z toho by se nepřihodilo, nebýt Jacksona. A dokonce se to nestalo kvůli Jacksonovi samotnému, spíše kvůli jeho článku, neobyčejně dobře napsanému článku a o to víc dobrému, že se jednalo právě o Jacksona – kdyby nebylo těch vymyšlených citací. Právě citace pramenů Lansinga přiměly, aby Jacksonovi vhodil do schránky krátký psaný vzkaz. Že by si studenta patrně i beztak zavolal a nepřímo mu naznačil, že při psaní tak kvalitního článku musel mít nějakého odborného poradce? Na okamžik se nad tou možností zamyslel, ale dospěl k názoru, že by to velmi pravděpodobně neudělal. Kdyby Jackson chtěl podvádět, nebyla by to už Lansingova záleži…
