37
Zvuk tříštícího se skla, pak výbuch jako ze zápalné pumy.
Vhump…
Lucy upustila mikrofon. Dole se něco děje. Vzala pušku a běžela dolů.
V obývacím pokoji hořelo. Centrum ohně bylo v rozbité sklenici na zemi. Henry vyrobil nějakou bombu z benzínu z džípu. Plameny se šířily po Tomově ošoupaném koberci a olizovaly všechny volné deky na jeho staré tříkusové soupravě nábytku. Chytil peřím naplněný polštář a oheň sahal až ke stropu.
Lucy popadla polštář a vyhodila ho rozbitým oknem, popálila si přitom ruku. Strhla si kabát a hodila ho na koberec a dupala po něm. Zase ho sebrala a hodila ho na květovanou pohovku.
Ozvalo se další rozbíjené sklo.
Přicházelo to zezhora.
Lucy vykřikla: „Jo!“
Pustila kabát a spěchala po schodech do přední ložnice.
Faber seděl na posteli, Joa měl na klíně. Dítě bylo vzhůru, cucalo si palec a mělo svůj ranní pohled s rozšířenýma očima. Faber mu hladil rozcuchané vlasy.
„Hoď pušku na postel, Lucy.“
Ramena jí poklesla a udělala, co řekl. „Vylezl jsi po zdi a dostal ses sem oknem,“ řekla hluše.
Faber si sundal Joa z klína. „Jdi k mamince.“
Jo k ní přiběhl a ona ho zvedla do náruče.
Vzal obě zbraně a šel k vysílačce. Pravou ruku si držel v levém podpaží a na saku měl skvrny od krve. Posadil se. „Zranilas mne,“ řekl. Pak obrátil svoji pozornost k vysílačce.
Náhle promluvila. „Pokračujte, Storm Islande.“
Zvedl mikrofon. „Haló?“
„Okamžik.“
Následovala pauza, pak se ozval další hlas. Lucy poznala, že je to ten člověk z Londýna, který jí řekl, že má zničit vysílačku. Zklamala ho. Řekl: „Haló, tady Godliman. Slyšíte mne? Přepínám.“
Faber řekl: „Ano, slyším vás, profesore. Viděl jste v poslední době nějaké pěkné katedrály?“
„Cože… to je –“
„Ano;“ usmál se Faber. „Těší mne.“ Pak mu úsměv náhle zmizel z obličeje, jako by bylo po hře, a začal manipulovat se stupnicí na vysílačce.
Lucy se otočila a odešla z pokoje. Šla neslyšně dolů a do kuchyně. Teď neměla co na práci, jen čekat, až ji zabije. Nemůže utéct – nemá na to sílu a on to samozřejmě ví.
Podívala se z okna. Bouřka skončila. Vyjící vichřice se změnila v ostrý vánek a už nepršelo a obloha na východě byla jasná a slibovala sluníčko. Moře –
Zamračila se a podívala se zase.
Ano, Bože, je to ponorka.
Zničte vysílačku, řekl ten člověk.
Minulou noc Henry zaklel v cizím jazyce… „Udělal jsem to pro svoji zemi,“ řekl.
A když blouznil, říkal něco o čekání v Calais na falešnou armádu…
Zničte vysílačku.
Proč by s sebou člověk bral krabičku s filmem na rybářský výlet?
Celou dobu věděla, že není šílený.
Ponorka byla německá ponorka, Henry je nějaký německý agent… špión?… a právě teď se určitě pokouší spojit s ponorkou vysílačkou…
Zničte vysílačku.
Nemá právo vzdát to, nemůže, teď to pochopila. Věděla, co musí udělat. Ráda by dala Joa někam jinam, kde by to neviděl – to ji vadilo mnohem víc, než bolest, o které věděla, že přijde – ale není na to čas. Henry jistě každou chvíli najde svoji frekvenci a pak už může být pozdě –
Musí zničit vysílačku, ale ta je nahoře u Henryho a ten má obě zbraně a zabil by ji.
Věděla, že existuje jediný způsob.
Postavila jednu Tomovu židli doprostřed pokoje, stoupla si na ni, natáhla se a vyšroubovala žárovku.
Sestoupila ze židle, šla ke dveřím a stiskla vypínač.
„Budeš vyměňovat žárovku?“ zeptal se Jo.
Lucy vylezla na židli, chvilku zaváhala a pak strčila tři prsty do živé objímky.
Následovala rána, okamžik bolesti a pak bezvědomí.
Faber ránu slyšel. Našel na vysílačce tu správnou frekvenci, přepnul na „Vysílání“ a zvedl mikrofon. Právě chtěl promluvit, když se ten zvuk ozval. Hned nato zhaslo světlo na všech stupnicích a bezdrátová vysílačka přestala fungovat.
Obličej se mu zalil zlostí. Zkratovala elektřinu v celém domě. Nečekal od ní tolik důvtipu.
Měl ji zabít. Co to s ním je? Nikdy dosud nezaváhal, než potkal tuhle ženu.
Vzal pušky a šel do kuchyně.
Dítě plakalo. Lucy ležela v bezvědomí ve dveřích do kuchyně. Faber si všiml prázdné objímky a židle pod ní. Zamračil se překvapením.
Udě…
