Část 5
25
Tenhle dům je strašně malý, uvědomila si Lucy náhle. Když šla po svých ranních pracech – zapálení kamen, vaření kaše, uklizení, oblékání Joa – připadalo jí, že se na ni zdi přímo lepí. Koneckonců, jsou to jen čtyři pokoje spojené malým průchodem se schodištěm, nemůžete tudy projít, aniž byste vrazili do někoho jiného. Když jste se zastavili a poslouchali, mohli jste slyšet, co kdo dělá: Henry si napouštěl vodu do umývadla, David klouzal dolů po schodech, Jo plísnil v obýváku svého medvídka. Lucy by ráda měla chvilku pro sebe, než se setká s ostatními, čas na to, aby se jí události předchozí noci usadily v paměti, ustoupily z hlavního proudu jejích myšlenek, aby se mohla bez vědomé námahy chovat normálně.
Věděla, že nebude umět dobře klamat. Není to pro ni přirozené. Neměla s tím žádné zkušenosti. Pokoušela se přijít na nějakou jinou situaci ve svém životě, kdy někoho blízkého oklamala, a nemohla si vzpomenout. Ne že by žila podle takových vznešených principů – pomyšlení na lež ji tak netrápilo. Bylo to hlavně proto, že nikdy neměla důvod zachovat se nečestně.
David a Jo se posadili ke kuchyňskému stolu a pustili se do jídla. David nemluvil a Jo mluvil neustále jen pro tu radost z tvoření slov. Lucy jíst nechtěla.
„Ty nebudeš jíst?“ zeptal se David nedbale.
„Už jsem trochu jedla.“ Tak – první lež. Nebylo to tak zlé.
Bouře klaustrofobii ještě zhoršovala. Déšť byl tak hustý, že Lucy sotva viděla z kuchyňského okna na stodolu. Člověk se cítil ještě zavřenější, když otevřít okno nebo dveře bylo všechno, co se dalo udělat. Nízké, ocelově šedé nebe a cáry mlhy vytvářely stálé pološero. Na zahrádce déšť tvořil řeky mezi řádky brambor, ostrůvek s bylinami byl mělkým rybníkem. Vrabčí hnízdo pod neužívanou střechou to spláchlo a ptáci v panice poletovali sem a tam kolem okapů.
Lucy slyšela, jak Henry schází po schodech, a cítila se líp. Z nějakého důvodu si byla jistá, že on umí klamat dobře.
„Dobré ráno!“ řekl Faber srdečně. David, sedící u stolu v kolečkovém křesle, vzhlédl a vlídně mu pokynul. Lucy se točila kolem plotny. Do celého obličeje má vepsáno provinění, všiml si Faber a potlačil zasténání. Nezdálo se, že by si David všiml výrazu ve tváři své ženy. Faber si začínal myslet, že David je docela tupý… alespoň co se týče jeho ženy…
Lucy řekla: „Posaďte se a dejte si snídani.“
„Děkuju mockrát.“
David řekl: „Obávám se, že vás nemůžeme vzít do kostela. Zazpívat si hymnu podle rádia je to jediné, co můžeme dělat.“
Faber si uvědomil, že je neděle. „Vy patříte k lidem, kteří chodí do kostela?“
„Ne,“ řekl David. „A vy?“
„Ne.“
„Pro farmáře je neděle den jako všechny ostatní,“ pokračoval David. „Pojedu na druhý konec ostrova za svým ovčákem. Můžete jet se mnou, jestli se na to cítíte.“
„To bych rád,“ řekl mu Faber. To mu dá šanci prozkoumat ostrov. Bude potřebovat znát cestu k domu, kde je vysílačka.
„Chtěl byste, abych vás tam zavezl?“
David se na něj ostře podíval. „Dokážu to docela dobře.“ Následovalo napjaté ticho. „V tomhle počasí je cesta pouhou vzpomínkou. Bude mnohem bezpečnější, když za volantem budu já.“
„Samozřejmě.“ Faber se pustil do jídla.
„Je mi to jedno,“ pokračoval David. „Nechci, abyste jezdil, pokud by to pro vás mělo být příliš –“
„Pojedu rád, opravdu.“
„Spal jste dobře? Nenapadlo mne, že byste mohl být ještě unavený. Doufám, že vás Lucy nezdržovala příliš dlouho.“
Faber si přál, aby se nepodíval na Lucy, ale koutkem oka zahlédl, že náhle zrudla.
„Včera jsem spal celý den,“ řekl a pokoušel se udržet Davidovy oči svým pohledem.
Nebylo to k ničemu. David se díval na svoji ženu. Věděl to. Otočila se.
David teď bude protivníkem a nepřátelství je cestou k podezření. Není to, jak už usoudil dříve, nebezpečné, ale může to rušit.
Zdálo se, že David znovu rychle nabyl rovnováhu. Odstrčil vozík od stolu a jel ke dveřím kuchyně. „Vyjedu s džípem ze stodoly,“ řekl, spíš pro sebe. Vzal z věšáku pláštěnku, přehodil si ji přes hlavu, otevřel dveře a vyjel ven. Za těch pár okamžiků, co …
