Rambo II (Rozkaz) (David Morrell)

12.

Rambo prodělal naštěstí i zdravotnický výcvik. Prohlédl zajatce, jehož oči v propadlých důlcích bloudily od jednoho ke druhému.

Když už se zoufalé výkřiky stráží ozývaly z dost velké dálky, zastavili se, aby si odpočinuli a zároveň se zorientovali.

"Jste vůbec skuteční lidé nebo se mi jen zdáte?" Zajatcův hlas slábl vyčerpáním slovo od slova.

"Nám můžete věřit," hovořil Rambo a už se připravoval, že si zase posadí muže na záda.

"Musíte mi prominout, myslím..." zajatec jen těžko popadal dech. Přejel si jazykem okoralé rty. "Pořád s někým hovořím.

Přivolávám si ve snu svou dívku, maminku, otce." "Všechno bude v pořádku, teď mlčte!" "Ježíši, jak jsou teď asi staří?" V myšlenkách přeskakoval sem a tam. "Já vím, že někteří z mých blízkých už jistě ani nežijí. Ale tohle? Je to všechno pravda nebo sen? Odvedete mě teď - domů? Musím se vrátit domů." "Domů," uvažoval Rambo. "Co je to vlastně domov?" Pohlédl na zajatce. "To se ví, že domů." "Díky Bohu!" "Kdo jste?" "Banks. Poručík Banks. Letec. Air Force." Rambo seděl dojatě na místě a neměl daleko k slzám, když slyšel: "Děkuji ti, Ježíši. To se snad stal opravdu zázrak."