9. září 1943, Severní moře
Pro oblačné počasí letka bombardérů B-I7 neuspěla při náletu na primární cíl Essen. Velitel eskadry přes námitky ostatních pilotů určil náhradní cíl operace: loděnice na sever od Bremerhavenu. Nikdo nelétat rád nad Bremerhavert. Křídla stíhaček Messerschmitt a Štuka rozsévala kolem sebe zkázu. Říkali jim sebevrazi z luftwaffe, byla to skupina mladých fanatických nacistů, kteří dokázali zrovna tak do nepřátelského letadla narazit jako ho sestřelit. Nemusel to nutné být výsledek mimořádné odvahy, často to byla pouhá nezkušenost, nebo ještě hůř, prachšpatný výcvik. Vybrat si území severně od Bremerhavenu jako náhradní cíl bylo kruté. Kdyby to byl jejich primární cíl, osmá stíhací eskorta by otupila hlavní úder. V případě náhradního cíle stíhačky před nimi neletěly.
Velitel eskadry byl ovšem tvrdohlavec. A co hůř, odchovanec West Pointu. Náhradní cíl neměl být pouze zasažen, ale zasažen z výšky garantující co nejvyšší míru přesnosti. Nevšímal si velmi hlasité kritiky zástupce velitele v souběžně letícím letadle, který upozorňoval na to, že taková výška by se stěží dala logicky zdůvodnit za přítomnosti stíhací eskorty, ale protože před nimi neletí a protože očekávají silnou protiletadlo-vou palbu, nabývá celá akce absurdních rozměrů. Velitel eskadry na to odpověděl stručným určením navigačního kursu a ukončením rádiového kontaktu. Když se dostali do bremer-havenskéhů koridoru, vynořily se ze všech stran německé stíhačky, protiletecká palba byla vražedná. A velitel eskadry vedl své letadlo přesně do výšky pro precizní zásah a byl vyzmizíko-ván z oblohy.
Zástupce velitele si cenil života i letadla více než jeho westpo-intský nadřízený. Nařídil eskadře zvýšit výšku a pumometčí-kům bombardovat dole vše, co je napadne, a hlavně se proboha zbavit té zatracené zátěže, aby všechna letadla mohla nabrat maximální výšku a zredukovat protileteckou palbu a útoky stíhaček.
V několika okamžicích už bylo pozdě. Jeden bombardér dostal zásah a začal rotovat, pod ním se objevily pouze tři padáky. Dvě letadla byla tak těžce poškozena, že začala prudce klesat. Piloti a většina posádky vyskočili padákem.
Zbytek nabíral výšku, messerschmitty s nimi. Stoupali stále výš a výš, až překročili bezpečnou hranici. Byly nařízeny kyslíkové masky, ne všechny fungovaly.
Ale během Čtyř minut se zbytek eskadry ocitl v čisté půlnoční obloze, vzhledem k absenci vzdušných částic ve stratosféře fantasticky průzračné. Hvězdy mimořádně jasně zářily a měsíc patřil pumometčíkům víc než kdy jindy. Bylo to místo, kam se dalo přede vším na světě utéct.
„Navigátore!“ řekl vyčerpaný zástupce velitele S úlevou do rádia, „udej kurs! Zpět do Lakenheathu, prosím tě.“
Odpověď v rádiu zkalila chvíli úlevy. „Ten je mrtvý, plukovníku. Nelson je mrtvý.“
Tady ve vzduchu nebyl na vyptávání čas. „Vezmi to, letadlo tři. Budete navigovat,“ řekl plukovník v letadle dvě. Byl udán kurs. Letka se zformovala, a jakmile klesli do bezpečné výšky a měli nad sebou mraky, rychle zamířili k Severnímu moři. Uběhlo pět minut, pak sedm, pak dvanáct. Nakonec dvacet Pod nimi byla poměrně malá oblačnost, pobřeží Anglie se v jejich dohledu mělo objevit už nejméně přede dvěma minutami. Většina pilotů začala mít obavy. Několik to řeklo nahlas.
„Udal jsi přesný kurs, letadlo tři?“ zeptal se velitel eskadry.
„Rozkaz, plukovníku,“ zaznělo v rádiu.
„Mají k tomu někteří navigátoři připomínky?“
Ze zbývajících letadel se ozývalo mnoho připomínek.
„Neházejte to na kurs plukovníku,“ zazněl hlas kapitána letadla číslo pět. „Já mám námitky proti provedení.“
„O čem to sakra mluvíte?“
„Podle mých údajů jste udal dva –tři –devět. Soudil jsem, že mám zasažené přístroje…“
Teď se do debaty vložili všichni piloti ze zdecimované letky.
„Já mám jedna –sedm…“
„Já měl kurs zatraceně dva –devět –dva. Měli jsme přímý zásah do…“
„Bože! Já mel šest –Čtyři…“
„Hodné z nás má na tom vinu. Já jsem údaje nebral vůbec v úvahu!“
Potom bylo ticho. Všichni pochopili.
Nebo pochopili to, c…
