8. září 1943, Peenemůnde, Německo
Muž v proužkovaném obleku, z krejčovství na Alte Strasse hleděl nedůvěřivě na tří muže na protější straně stolu. Měl by se vší vehemencí protestovat proti tomu, aby ti tři laboratorní experti měli na klopách svých bitých naškrobených plášťů čtvercové červené kovové odznaky, které dovolovaly vědcům projit do míst všem, vyjma peenemůndské elity, zakázaných. 1 on měl podobný odznak na klopě svého pruhovaného obleku, byla to dočasná výsada, jenže si nebyl jist, jestli o ni stojí. V této chvíli zcela jisté ne.
„Vaší zprávě nevěřím,“ řekl klidně. „Je to absurdní.“
„Tak pojďte s námi,“ odpověděl vědec, sedící uprostřed, a kývl na svého společníka na pravé straně.
„Není čas přešlapovat na místě,“ dodal třetí muž.
Čtyři muži vstali a vydali se k ocelovým dveřím, které tvořily jediný vstup do místnosti. Jeden po druhém si odepnuli červené odznaky a přitlačili je k šedé tabulce na stěně. V okamžiku, kdy se jí dotkli, rozsvítila se na dvě vteřiny bílá žárovička a pak zhasla.
Fotografie byla provedena. Poslední muž, který patřil k peenemůndskému personálu, pak otevřel dveře a jeden po druhém vešli do chodby. Kdyby vešli jenom tři muži, nebo pět, nebo jakýkoliv jiný počet neodpovídajíc! počtu fotografií, spustil by se poplach. Mlčky kráčeli dlouhou, zářivě bílou chodbou, vpředu Berlíňan s vědcem, který seděl u stolu uprostřed a byl zjevným mluvčím svých dvou kolegů, jeho společnici šli za nimi.
Došli k systému výtahů a tam se znovu opakoval rituál s červenými jmenovkami, šedou tabulkou a bílým světélkem, zářícím přesně dvě vteřiny. Pod tabulkou se rozsvítilo číslo.
Šest.
Z výtahu číslo šest zazněl tlumený zvuk zvonku a silné ocelové dveře se zvolna otevřely. Muži jeden po druhém vešli dovnitř. Výtah s nimi sjel o osm poschodí, z nichž byla čtyři pod zemi, do nejhlubších prostor Peenemůnde. Jakmile se muži objevili v další bílé chodbě, převzal je vysoký muž v přiléhavé zelené kombinéze a s velkým pouzdrem na pistolí připevněným k Širokému hnědému pásu. V pouzdru byl Lůger Sternlicht, speciálně vyvinutá vojenská zbraň s teleskopickým hledím. Podle nápisu na štítku čepice onoho muže byla ta zbraň vyrobena pro gestapo.
Důstojník gestapa tři vědce zjevně znal. Zběžně se na ně usmál a soustředil pozornost na muže v pruhovaném obleku. Natáhl ruku, a naznačil tak Berlíňanovi, aby si odepnul červený odznak. Berlíňan si ho sundal. Důstojník gestapa ho vzal, zamířil k telefonu na zdi chodby a zvolil na tlačítkách jistou kombinaci. Uvedl Berlíňanovo jméno a čekal, snad deset sekund.
Položil sluchátko a vrátil se zpět k muži v pruhovaném obleku. Arogantní chování, které měl ještě před několika vteřinami, zmizelo.
„Omlouvám se za zdržení, Herr Strasser. Měl jsem si to uvědomit…“
Odevzdal Berlíňanovi jeho odznak.
„Neomlouvejte se, Herr Oberleutnant. Omluvy by byly na místě jenom v případě, kdybyste zanedbal své povinnosti.“
„Danke,“ řekl důstojník gestapa a pokynul čtyřem mužům za své strážní stanoviště.
Šli dál k dvojitým dveřím, když odemykali, bylo slyšet cvaknutí západek. Nad římsami svítily bílé žárovičky, znovu fotografování mužů, kteří pronikli dvojitými dveřmi.
Zvolili doprava se větvící chodbu –už nebyla bílá, ale naopak hnědočerná, tak tmavá, že Strasserovy oči si několik vteřin musely zvykat na přechod ze zářivé běloby hlavních chodeb do nečekaného nočního zbarvení této chodby. Jediným osvětlením tu byla droboučká stropní světla.
„Tady jste ještě nebyl,“ řekl mluvčí vědců Berlíňanovi. „Tato chodba byla projektována pro optiky. Má to přizpůsobit vidění na vysoce intenzivní mikroskopová světla. Většina z nás je toho názoru, že to k ničemu není.“
Na konci dlouhého tmavého tunelu byly ocelové dveře. Strasser automaticky sáhl pro svůj červený kovový odznak, vědec ale zavrtěl hlavou a řek] s lehkým pokynutím ruky:
„Málo světla na fotografování. Stráž vevnitř už byla upozorněna.“
Dveře se otevřely a čtyři muži vstoupili do velké laboratoře. Podél pravé stěny stála řada židlí, každá před vý…
