27. prosince 1943, Washington, D. C.
Když Swanson slyšel slova vycházející z jeho domácího telefonu, která pronášel konejšivým hlasem poručík pomocného armádniho sboru, což byla jeho sekretářka, pochopil, že to nebyl běžný rozhovor.
„Máte na drátě Fairfax, pane. Je to plukovník Pace. Říká, že s vámi musí neodkladně mluvit.“
Od té doby, co mu fairfaxský velitel odevzdal materiály Davida Spauldinga, nenavázal s ním osobní kontakt. Nijak svou zdrženlivost nevysvětlil, prostě vyřizoval zprávy prostřednictvím svých podřízených. A protože byli všichni zainteresováni na tom, aby dostali Spauldinga z Portugalska, bylo Pace-ovo stanovisko zřejmé: provede, ale bez osobní angažovanosti.
Edmund Pace nebyl stále spokojen s nejasným zdůvodněním „nejvyšší priority“ u jeho muže v Lisabonu. Byly-li však jednou pokyny vydány, bude se jimi řídit.
„Pane generále, přišla spěšná rádiová zpráva z lajeského letiště na Terceiře,“ řekl naléhavě Pace.
„Co to má sakra znamenat? Odkud?‘
„Z Azor. Na letadle B-17 se Spauldingem na palubě došlo k sabotáži. Explodovalo při startu.“
„Ježíši Kriste!“
„Mohl byste se sem, pane, dostavit?“
„Spaulding je mrtvý?“
„Podle prvních zpráv ne, ale nechci tvrdit nic najisto. Všechno je velmi nejasné. Chci počkat na další potvrzení, ale teď nemohu nic konstatovat s určitostí. Necekaný vývoj. Prosím, pane generále, přijeďte sem.“
„Už jedu. Snažte se dozvědět o Spauldingovi něco bližšího!“
Swanson posbíral listiny ze svého stolu-informace od Ken-dalla –musel je sepnout k sobě, zapečetit do tlustostěnné kovové krabice a zamknout do skříně na materiály, která měla dvě Číselné kombinace.a zámek na klíč.
Existoval-li někdy důvod pro naprosté utajeni, pak to byly právě tyto listiny. Nastavil na číselníku dvě kombinace, otočil klíčem a na vteřinu ho napadlo, že by to mohl všechno zrušit a vzít materiály s sebou… Ne, to nebyl chytrý nápad. Tady ve skříni byty bezpečnější. Skříň, přišroubovaná k zemi, byla lepši ochranou než látková kapsa muže, který se pohybuje po ulicích a jezdí v automobilech. Skříň nemůže mít nehodu, není tak pomíjivá jako člověk, jako unavený, třiapadesátiletý brigádní generál.
V hale odpověděl na pozdrav stráži a rychle sešel po schodech dolů k autu. Tam už čekal řidič, kterého sehnala jeho sekretářka, jejíž schopnosti snižovaly permanentní pokusy, aby se stala něčím víc než pouhou zdatnou sekretářkou. Věděl, že až to jednoho dne přesáhne míru, vezme ji dovnitř, zamkne dveře a na té hnědé kožené pohovce tu děvku přeřízne.
Proč teď mysli na sekretářku? Nestála mu ani za zlámanou grešli, jeho sekretářka, která se tvářila před jeho kanceláří tak protektorsky.…
Pohodlně se posadil a sundal klobouk. Věděl, proč myslí na sekretářku: byla to pro něj momentální úleva. Odsunula myšlenky na nesnáze, které mohly nebo nemusely explodovat na rozjezdové dráze na Azorech.
Kriste Pane! Popadla ho hrůza při myšlence, že by musel znovu předělávat plán, který se mu podařilo dát dohromady. Zase od začátku vymýšlet nové konstrukce, hledat nového muže, to by bylo nad jeho síly, Vypracování plánu do všech podrobnosti bylo velmi obtížné.
Podrobností, vypracovaných krysou z kanalizace.
Kendallem.
Hádanka. Odporná skládačka, kterou nerozluštilo ani G2. Swanson ho nechal sledovat, vycházeje přitom ze skutečnosti, že účetní je zainteresován na kontraktech letecké společnosti Meridian.
Chlapci z tajné služby a Hooverovi maniaci se sevřenými rty mu ale nepřinesli nic jiného než pár jmen a dat. Měli pokyny, aby nevyzvídali na zaměstnancích v Meridianu ani na nikom jiném, kdo by měl něco společného s oddělením letecké kontroly nebo Packardem, což prakticky znemožňovalo splnit úkol.
Kendalloví bylo Čtyřicet šest let, měl záduchu a státní zkoušku z účetnictví. Nebyl ženatý, měl málo přátel, pokud vůbec nějaké, a bydlel v centru Manhattanu dva bloky od své firmy, jejímž byl jediným vlastníkem.
Všichni na něj měli v podstatě stejný názor: Kendall je nesnesitelný, nespolečenský individualista, jenže kromě toho vynik…
