9
Přesilovky
To pondělí bylo třeba ještě vypořádat pár věcí, ale Trent jich nijak moc neměl. Sněmovna reprezentantů Spojených států začne pracovat jako obvykle v poledne. Kaplan zanotoval svou modlitbu a byl překvapen, že sám předseda sněmovny je na svém sedadle, místo aby tam byl někdo jiný, že ho poslouchá víc než stovka členů místo obvyklých šesti nebo osmi, v řadě, aby pronesli krátká prohlášení pro kamery přenášející průběh jednání, a že ochoz pro novináře je téměř z poloviny plný, místo aby byl úplně prázdný. Celkem normálně to vypadalo na galerii pro veřejnost, s obvyklým počtem turistů a školních dětí. Kaplan, nečekaně vystrašený, se s námahou prokousal svou denní modlitbou a odcházel - nebo se odejít chystal. Rozhodl se, že se bude ochomýtat u dveří, aby zjistil, co se děje.
„Předseda sněmovny!“ oznámil hlas a nikoho z přítomných v komoře to nepřekvapilo.
Předseda sněmovny už tím směrem hleděl, připraven na věc telefonátem z Bílého domu. „Předseda dává slovo zástupci z Massachusetts.“
Al Trent rázně vykročil k řečnickému pultu. Tam si pak dal na čas, uspořádával své poznámky na sklopné dřevěné desce, zatímco tři pobočníci nastavovali čtecí pultík a posluchači museli čekat, a podložil dramatický tón svého projevu výmluvným mlčením. Pohlédl dolů a zahájil požadovanou úvodní formulí:
„Pane předsedo, žádám o dovolení přednést souhrnnou zprávu a přednést návrh.“
„Bez námitek,“ odpověděl předseda sněmovny, ne však tak automaticky jako obvykle. Atmosféra prostě byla jiná, skutečnost jasná všem kromě turistů, a jejich průvodci seděli, což nikdy nedělali. Plných osmdesát členů Trentovy strany, spolu s dalšími asi dvaceti na druhé straně uličky, včetně každého člena vedení menšiny, kteří náhodou toho dne byli ve Washingtonu. A ačkoliv někteří z nich dávali ostentativně najevo nezájem, to, že zde vůbec byli, stálo reportérům za pozornost, také oni vycítili, že se zde děje něco velikého.
„Pane předsedo, v sobotu ráno na mezistátní dálnici číslo 40 mezi Knoxvillem a Nashvillem ve státě Tennessee našlo pět amerických občanů smrt v plamenech vinou japonského automobilového průmyslu.“ Trent přečetl jména a věk obětí nehody, a jeho pobočník ukázal první obrazový dokument, černobílou fotografii místa nehody. Vyčkával, aby lidem umožnil nasát ten obraz do sebe, představit si, jaké to pro posádky obou vozidel muselo být. Na ochozu pro novináře se nyní rozdávaly kopie připomínek, které si připravil, a fotografie, a on nechtěl moc spěchat.
„Pane předsedo, nyní se musíme ptát, zaprvé proč tito lidé zemřeli, a zadruhé proč jejich smrt je předmětem jednání zde ve sněmovně.
Bystrá mladá inženýrka, pracující ve vládních službách, slečna Rebecca Uptonová, byla místní policií povolána na místo nehody a bezprostředně nato zjistila, že příčinou neštěstí byl velký nedostatek v bezpečnosti konstrukce obou těchto automobilů, že smrtelný požár byl způsoben špatnou konstrukcí palivových nádrží obou vozidel.
Pane předsedo, není to tak dávno, co palivové nádrže byly předmětem jednání mezi Spojenými státy a Japonskem o tom, zda budou vyráběny u nás. Vynikající výrobek, shodou okolností vyráběný v mém okrese, byl nabídnut japonskému obchodnímu zástupci. Americký díl je vynikající svou konstrukcí a je výrobně levnější díky pilnosti a inteligenci našich dělníků, ale tento díl japonská obchodní mise odmítla protože nevyhovoval údajně vysokým a náročným normám jejich automobilového průmyslu!
Pane předsedo, ony vysoké a náročné normy způsobily pěti americkým občanům smrt v plamenech při nehodě, při které, podle policie státu Tennessee a Státní rady pro bezpečnost silničního provozu, nebyly v žádném případě porušeny bezpečnostní parametry, podle amerických zákonů platné již déle než patnáct let. Tato nehoda nemusela nutně mít smrtelné následky, ale jedna rodina zahynula téměř celá, a nebýt odvahy řidiče nákladního automobilu, byla by zahynula celá, a dvě další rodiny dnes pláčou nad těly svých mladých dcer, protože američtí dělníci nesmějí dod…
