21
Námořnická modř
Air Force One se odlepilo od země o několik minut dřív, než se očekávalo, popoháněno na své cestě časnou ranní hodinou. Reportéři už byli připraveni a v pohotovosti, ještě než VC-25B dosáhl letové výšky, a přicházeli, aby prezidenta žádali o prohlášení, vysvětlující příčinu předčasného odletu. Přerušit státní návštěvu bylo něco jako panikaření, ne? S novináři jednala Tish Brownová, vysvětlovala, že nešťastný vývoj na Wall Streetu si vyžaduje rychlý návrat, aby prezident mohl americký národ uklidnit... a tak dál. Pro tuto chvíli, pokračovala, by mohlo být dobré, kdyby se všichni šli dospat. Nakonec, do Washingtonu je to čtrnáct hodin letu, při tom protivětru, který v tuto roční dobu fouká přes Atlantik, a Roger Durling spánek také potřebuje. Tahle finta vyšla z několika důvodů, z nichž nikoli nejmenší byl ten, že reportéři utrpěli přemírou alkoholu a nedostatkem spánku, jako i všichni ostatní na palubě - kromě letové posádky, jak všichni doufali. Kromě toho, mezi nimi a prezidentovým salonkem byli agenti tajné služby a ozbrojený personál vojenského letectva. Zvítězil zdravý rozum a všichni se vrátili dozadu na svá místa. Brzy se všechno uklidnilo, a téměř každý cestující na palubě buď spal nebo spánek předstíral. Ti, kdo nespali, by byli bývali raději, kdyby spali.
Velící důstojník na lodi Johnnie Reb byl, podle federálního zákona, příslušník letectva. Tento výnos pocházel už z třicátých let, a byl zaveden jako obrana proti tomu, aby námořníci z bitevních lodích nepřevzali nové a průbojné odvětví námořnictva. Jako takový měl víc zkušeností s létáním než s vedením lodí, a protože nikdy nevelel ve vzduchu, jeho znalosti o systémech na palubě lodi tvořilo hlavně to, co posbíral za chodu, spíš než že by to byl výsledek systematického studia a zkušeností. Naštěstí jeho hlavní inženýr byl důstojník z torpédoborce, který měl za sebou velitelskou funkci. Kapitán však věděl, že voda má být mimo trup, ne uvnitř.
„Jak moc je to špatné, inženýre?“
„Špatné, pane.“ Velitel ukázal na desky podlahy, dosud pokryté několika centimetry vody, kterou čerpadla postupně posílala přes palubu. Alespoň že díry byly nyní utěsněny. To trvalo tři hodiny. „Hřídele dvě a tři jsou napadrť. Ložiska rozdrcená, koncové sekce hřídele zkroucené a prasklé, a převody akorát tak do starého železa - ani nápad, že by se daly opravit. Turbíny jsou v pořádku. Celý náraz zachytily reduktory. Hřídel číslo jedna je v pořádku. Nějaké poškození od nárazu je na ložiscích vzadu. To dokážu spravit sám. Vrtule číslo čtyři je poškozená, nevím určitě jak moc, ale nemůžeme ji použít, aniž bychom riskovali poškození hřídelových ložisek. Pravé kormidlo je ohnuté, ale s tím si dokážu poradit, snad tak do hodiny, a bude v pořádku. Možná, že ho budeme muset vyměnit, podle toho, jak bude vypadat. Zbývá nám jediná hřídel. Můžeme dělat tak deset, jedenáct uzlů, a můžeme držet směr, ale špatně.“
„A doba na opravu?“
„Měsíce - čtyři nebo pět, podle mého nejlepšího odhadu, pane.“ Tohle všechno, jak velitel věděl, bude vyžadovat, aby byl při tom, dohlížel na osazenstvo loděnice, a v podstatě předělal polovinu hnacího soustrojí lodi - možná tři čtvrtiny. Ještě zcela nezkontroloval poškození na čísle čtyři. A v tu chvíli se kapitán doopravdy rozvztekal. Už bylo načase, říkal si hlavní inženýr.
„Kdybych mohl zahájit letecký úder, tak ty hajzly potopím!“ Jenže zahájit cokoliv při rychlosti, kterou dávala jediná hřídel, by bylo samé ,kdyby'. A kromě toho to byla nehoda, a kapitán to nemyslel vážně.
„V tom jsem s vámi zajedno, pane,“ ujistil ho hlavní inženýr, a také to nemyslel doopravdy, protože dodal: „Možná, že budou tak slušní a opravy zaplatí.“ Odměnou mu bylo přikývnutí.
„Můžeme pokračovat?“
„Hřídel jedna je trochu vychýlená od nárazu, ale s tím se dá existovat. Můžeme, pane.“
„Dobrá, tak se připravte. Vezmu tuhle předraženou slavnou bárku do Pearlu.“
„Rozkaz, pane.“
Admirál Mancuso byl zpátky ve své kanceláři a prohlížel předběžné údaje ze cvičení…
