22
Globální dimenze
Bomba byla působivá. Explodovala venku před Trincomalee Tradewinds, novým luxusním hotelem, postaveným z větší části za indické peníze. Pár lidí, nikdo z nich blíž než půl bloku, si na to vozidlo vzpomene, na malý zásobovací nákladní automobil, který byl dost velký na to, aby se na něj vešlo půl tuny AMPO, výbušné směsi složené z umělého dusíkatého hnojiva a motorové nafty. Byla to směs, která se dala snadno vyrobit ve vaně nebo v kádi v prádelně, a v tomto případě stačila na to, aby rozervala fasádu desetipodlažního hotelu, zabila sedmadvacet lidí a zranila kolem stovky dalších. Hluk sotva utichl, když do místní kanceláře Reuteru přišel telefonát.
„Začala konečná fáze osvobození,“ řekl hlas, pravděpodobně předčítal připravené prohlášení, jak to teroristé obvykle dělali. „Tamilští tygři dostanou svou vlast a svou autonomii, nebo na Srí Lance nebude mír. Tohle je teprve začátek našeho konečného boje. Necháme vybuchnout jednu bombu každý den, dokud nedosáhneme svého cíle.“ Cvak.
Už víc než sto let byl Reuter jednou z nejvýkonnějších tiskových agentur na světě, a kancelář v Colombu nebyla výjimkou, ani o víkendu ne. V deseti minutách šla zpráva po telegrafu ven - dnes to bylo prostřednictvím družice - do ústředí v Londýně, odkud byla okamžitě předána všem zpravodajským kanálům jako ,blesková zpráva'.
Rada agentur Spojených států běžně monitoruje telegrafické sítě, spolu se zpravodajskými službami, FBI, tajnou službou a Pentagonem. Také spolu se zpravodajskou kanceláří Bílého domu, a tak pětadvacet minut od výbuchu bomby četařka letectva položila Jacku Ryanovi ruku na rameno. Oči poradce pro národní bezpečnost se otevřely a viděly prst ukazující nahoru.
„Bleskový provoz, pane,“ pronesl hlas šeptem.
Ryan ospale přikývl, stáhl si bezpečnostní pás a děkoval bohu, že v Moskvě moc nepil. V tlumeném světle kabiny všichni ostatní odpadli. Aby neprobudil ženu, musel překročit stolek. Málem zakopl, ale četařka ho podržela za paži.
„Díky, slečno.“
„To nic, pane.“ Ryan ji následoval po točitých schůdcích a zamířil nahoru do kabiny radiotelegrafistů na horní palubě.
„O co jde?“ Odolal pokušení zeptat se, kolik je hodin. To by si říkalo o další otázky - čas ve Washingtonu, čas tam, kde letadlo je teď, nebo čas tam, odkud přišla blesková zpráva. Další znak pokroku, říkal si Ryan, když mířil k tepelné tiskárně, člověk se musí zajímat o to, kdy je ,ted“. Službu v kabině radiotelegrafistů měla poručice letectva, černá, štíhlá a hezká.
„Dobré jitro, doktore Ryane. Od Národního úřadu pro bezpečnost, máme vám dát tohle.“ Podala Jackovi hladký, kluzký papír, který Jack nesnášel. Tepelné tiskárny pracovaly tiše, a tahle spojovací centrála, jako všechny ostatní, už byla i tak dost hlučná. Jack četl zprávu Reuteru, příliš čerstvou, než aby už mohla projít analýzou v CIA nebo jinde.
„To je něco, co hledáme. No, tak zavoláme přes krytou linku.“
„Zrovna přišlo ještě něco dalšího,“ řekl jiný operátor a podával mu ještě nějaké papíry. „Námořnictvo mělo špatný den.“
„Co?“ Ryan se posadil do čalouněného sedadla a zapnul čtecí lampičku. „Doprdele,“ řekl nato. Pak vzhlédl. „Kafe, prosím vás, poručíku.“ Důstojnice poslala vojáka prezenční služby pro šálek.
„První hovor?“
„Národní středisko armádního velení, velitele směny.“ Poradce pro národní bezpečnost se podíval na hodinky, provedl přepočet a zjistil, že si dopřál celkem pět hodin spánku. Mezi místem tady, ať už to bylo kdekoli, a Washingtonem, si už sotva nějaký dopřeje.
„Linka tři, doktore Ryane. Je tam admirál Jackson.“
„Tady ŠERMÍŘ,“ řekl Ryan a uvedl oficiální krycí jméno, používané v tajné službě. Kdysi se pokoušeli přišít mu jméno PISTOLNÍK, v upomínku na jeho předchozí život.
„Tady SPOJOVATEL. Vychutnáváš si let, Jacku?“ Jack se nikdy nemohl vynadivit tomu, jak vysokou kvalitu mají tajné digitální komunikační linky. Has svého přítele poznal, dokonce jeho humorný nádech. Také poznal, že je poněkud nucený.
„Tihle piloti vojenského letectva jsou moc dobří. Mo…
