Velkopáteční pokrm
Dvojaké – tak bych asi označil své pocity mezi pondělím a Velkým pátkem. Na jedné straně jsem se zlobil na toho gypsového Ježíška, který nechtěl bubnovat, na druhé straně jsem byl rád, že takhle zůstalo bubnování vyhrazeno mně. I když mi na jedné straně selhal hlas vůči kostelním oknům, zachoval si Oskar na druhé straně tváří v tvář tomu nedotčenému pestrobarevnému sklu onen zbytek katolické víry, která mu měla vnuknout ještě spoustu zoufalých blasfemií.
A další rozpory: jestliže se mi na jedné straně cestou zpátky domů z kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova podařilo jen tak na zkoušku rozezpívat jedno mansardové okno, pak úspěch mého hlasu vůči profánnímu soustředil na druhé straně od té chvíle mou pozornost na mé neúspěchy v sektoru sakrálním. Jak říkám, samá dvojakost. Tento lom zůstal, nikdy se nezacelil, a že je dodnes, protože nejsem doma ani v sakrálním, ani v profánním, zato však kdesi stranou v Léčebném a zaopatřovacím ústavu.
Maminka zaplatila škodu na levém postranním oltáři. Velikonoční obrat byl dobrý, třebaže na Matzerathovo přání – byl přece protestant – muselo na Velký pátek zůstat zavřeno. Mamka, která jinak vždycky dovedla prosadit svou, na Velký pátek pokaždé ustupovala, zavřela krám, avšak prosadila si za to právo nechávat z katolických důvodů zavřeno o Božím těle, zaměnit ve výkladní skříni persilové krabice a atrapy Kaffee Hag pestrým, elektricky osvětleným obrázkem Panny Marie, jakož i účastnit se procesí v Olivě.
Měli jsme papndeklovou tabulku, na jejíž jedné straně stálo: Na Velký pátek zavřeno. Druhá strana ohlašovala: Na Boží tělo zavřeno. Na Velký pátek, který následoval po onom pondělku mlčícího bubnu a mlčícího hlasu, pověsil Matzerath do výlohy tabulku „Na Velký pátek zavřeno“ a my jsme hned po snídani vyjeli tramvají do Března. Abych zůstal u svého slova: Labesova ulice vyhlížela dvojace. Protestanti kráčeli do kostela, katolíci myli okna a klepali na dvorcích všecko, co se jen trochu podobalo koberci, tak mohutně a halasně, až se mohlo zdát, že bibličtí pacholci ve všech dvorech činžáků zároveň přibíjejí rozmnoženého Spasitele na rozmnožený kříž.
My však nechali pašijové klepání koberců za sebou, usedli jsme v osvědčené sestavě mamka, Matzerath, Jan Bronski a Oskar do tramvaje číslo devět a ujížděli jsme Březenskou ulicí, kolem letiště, starého a nového cvičiště, na výhybce vedle hřbitova v Zaspě jsme počkali na protijedoucí vlak od Nowyportu-Března. Mamce byla ta zastávka příležitostí, aby vyslovila několik úsměvem doprovázených, leč melancholických úvah. Malý, nepoužívaný už hřbitůvek, kde se mezi pokřivenými a zarostlými pomníčky z minulého století drželo pár zmrzačených pobřežních borovic, nazvala hezkým, romantickým a okouzlujícím.
„Tady bych jednou ráda ležela, kdyby byl ještě v provozu,“ horovala mamka. Ale Matzerathovi připadala zdejší půda moc písčitá, žehral na bující bodláčí a hluchý oves. Jan Bronski dával k úvaze, že hluk z letiště a od tramvají, které se vedle hřbitova vyhýbají, může rušit mír tohoto jinak idylického místečka.
Protijedoucí vlak se nám vyhnul, průvodčí dvakrát zazvonil a my zase vyjeli, nechávajíce za sebou Zaspu i s jejím hřbitovem, směrem na Březno, lázeňské místo, které v tuto dobu, ke konci března, vyhlíželo náramně pustě a bezútěšně. Kiosky se zatlučenými okny, lázeňský dům slepý, promenáda bez vlaječek, na plovárně dvě stě padesát prázdných kabin. Na tabuli o počasí křídové stopy z loňska: Vzduch: dvacet. Voda: sedmnáct. Vítr: severovýchodní. Další vyhlídky: jasno až mírně oblačno.
Nejdřív jsme všichni chtěli pěšky až do Gletkowa, pak ale, aniž jsme se nějak domluvili, jsme vyrazili přesně opačnou cestou k molu. Balt líně a zeširoka olizoval břehy. Až k vjezdu do přístavu mezi bílým majákem a molem s mělčinovou bojí, nikde ani človíčka. Včerejší déšť vtiskl písku ten nejpravidelnější vzor, jejž rozrušovat otisky bosých chodidel působilo pravé potěšení. Matzerath nechával ohlazené, jak zlaťák velké cihlové střepy skákat po ze…
