Dezinfekční prostředky
Překotné sny mě navštívily poslední noci. Probíhalo to podobně jako o návštěvních dnech, když přicházejí přátelé. Sny si podávaly dveře, odcházely, jakmile mi pověděly to, co snům stojí za vyprávění: pošetilé historky plné opakování, monology, které se bohužel nedají přeslechnout, neboť jsou příliš dotěrně přednášeny s gesty špatných herců. Když jsem se při snídani pokoušel vyprávět ty příhody Brunovi, nemohl jsem je ze sebe dostat, protože jsem všecko zapomněl, Oskar nemá nadání pro sny.
Zatímco Bruno sklízel snídani, zeptal jsem se tak mimochodem: „Milý Bruno, jakpak jsem vlastně velký?“
Bruno položil talířek s marmeládou na šálek od kávy a durdil se: „Ale pane Matzerathe, vy jste zase už nesnědl marmeládu.“
Nuže, tuhle výčitku znám. Ozve se po každé snídani. Vždyť mi Bruno ráno co ráno nosí tu hromádku jahodové marmelády, abych ji okamžitě zakryl kusem papíru, novinami přeloženými v stříšku. Nemohu marmeládu ani vidět, ani jíst, proto také jsem Brunovu výčitku s klidem a určitostí odmítl: „Víš přece, Bruno, jaký mám názor na marmeládu – raději mi řekni, jak jsem velký.“
Bruno má oči jednoho vymřelého osminožce. Tento prehistorický pohled vysílá vždycky, když uvažuje, ke stropu, většinou mluví tímto směrem, a tak i dnes řekl do stropu: „Ale vždyť je to jahodová marmeláda!“ Teprve když po delší přestávce – svým mlčením otázku po Oskarově výšce ponechal otevřenou – se Brunův pohled vrátil ze stropu a zachytil se mříží na posteli, uslyšel jsem, že měřím jeden metr a jedenadvacet centimetrů.
„Nechtěl bys to, milý Bruno, pro pořádek ještě jednou přeměřit?“
Aniž hnul pohledem, vytáhl Bruno ze zadní kapsy kalhot skládací metr, takřka brutálně odhodil mou přikrývku, přetáhl mi shrnutou košili přes mou nahotu, rozložil ostře žlutou míru přerušenou na sto sedmdesátém osmém centimetru, přiložil ji ke mně, posunoval ji, kontroloval, důkladně pracoval rukama, pohledem však byl v ještěrčím pravěku, a konečně na mně nechal metr v klidu ležet a dělal, jako by četl výsledek: „Stále ještě metr a jedenadvacet centimetrů!“
Proč musel dělat při skládání metru a při sklízení snídaně takový hluk? Nelíbí se mu snad má míra?
Když Bruno s podnosem, se žloutkově žlutým metrem vedle jahodové marmelády nestoudně přírodní barvy, opustil můj pokoj, ještě jednou z chodby přilepil své oko na špehýrku ve dveřích – stal jsem se prastarým pod jeho pohledem, který mě posléze nechal samotného s mými sto jedenadvaceti centimetry.
Tak veliký je tedy Oskar! Na trpaslíka, gnóma, liliputána skoro příliš veliký. Jak vysoké bylo temeno mé Roswithy, mé Raguny? Jakou výšku si dovedl udržet mistr Bebra, jenž pocházel z prince Eugena? Dokonce i na Kitty a Felixe bych se dnes mohl dívat z výšky. Zatímco přece všichni, které tu jmenuji, shlíželi kdysi na Oskara – jenž do svého dvacátého prvního roku života měřil čtyřiadevadesát centimetrů – s laskavou závistí.
Teprve když mě při Matzerathově pohřbu na hřbitově v Zaspě zasáhl zezadu do hlavy ten kámen, začal jsem růst.
Oskar praví kámen. Odhodlám se tedy doplnit svou zprávu o událostech na hřbitově.
Když jsem po oné malé hříčce zjistil, že pro mne neexistuje už žádné „Mám, či nemám?“, nýbrž toliko „Mám, musím, chci!“, sundal jsem z krku bubínek, vrhl jsem ho i s paličkami do Matzerathova hrobu, rozhodl jsem se vyrůst, okamžitě jsem také začal trpět sílícím hučením v uších, a teprve potom jsem byl zasažen zezadu do hlavy oblázkem velikosti ořechu, který svou čtyřiapůlletou silou vymrštil můj syn Kurt. I když mě ten zásah nepřekvapil – tušil jsem přece, že můj syn má se mnou nějaké úmysly –, zřítil jsem se za svým bubínkem do Matzerathovy jámy. Starý Heilandt mě vytáhl z díry suchým stařeckým hmátnutím, buben i s paličkami nechal však dole, vzhledem k zřetelnému krvácení z nosu mě položil zátylkem na krumpáč. Krvácení jak víme, brzy ustalo, zato růst dělal pokroky, jež byly ovšem tak minimální, že jen Schugger Leo je zpozoroval a třepotaje se lehce jak pták s křikem je zvětšoval.
Pot…
