Fortuna Sever
Pomníky si mohli tenkrát dovolit jen lidé, kteří na povrchu zemském zanechali něco cenného. Nemusel to být ani diamant nebo na loket dlouhý řetěz perel. Za pět metráků brambor byl už pěkně rostlý metrový kámen z grenzheimerovského láku. Látku na dva obleky s vestou nám vynesl pomník na dvoumístný hrob z belgické žuly na třech soklech. Vdova po krejčím, která tu látku vlastnila, nám za obrubu z dolomitu nabídla zpracování látky, neboť ještě zaměstnávala jednoho dělníka.
A tak se stalo, že Korneff a já jsme po pracovní době vyrazili desítkou do Stockumu, vyhledali jsme vdovu Lennertovou a nechali jsme si vzít míru. Oskar nosil, tenkrát – vypadal směšně – od Marie přešitou tankistickou uniformu, jejíž blůza navzdory přemístěným knoflíkům se vzhledem k mým obzvláštním rozměrům nedala zapnout.
Tovaryš, jemuž vdova Lennertová říkala Anton, mi ušil z tmavomodrého, jemně proužkovaného sukna oblek na míru: jednořadový, s popelavě šedou podšívkou, ramena pěkně zpracovaná zespodu, aniž však předstírala falešné kvality, hrb nikterak zakašírovaný, spíš decentně zdůrazněný, kalhoty s manžetou, ale nepříliš široké, mistr Bebra byl přece pořád ještě mým dobře oblečeným vzorem. Proto také žádná poutka pro pásek, nýbrž knoflíky pro šle, vesta vzadu lesklá, vpředu mat, starorůžově podšitá. To vše si vyžádalo pět zkoušek.
Ještě v době, kdy krejčovský tovaryš seděl nad Korneffovým dvouřadovým a mým jednořadovým oblekem, sháněl jeden švec metrový kámen pro svou ženu, která v třiačtyřicátém roce přišla o život při bombardování. Ten člověk nám nejdříve nabízel potvrzení, avšak my jsme chtěli vidět zboží. Za slezský mramor s obrubou z umělého kamene i s osazením dostal Korneff pár tmavohnědých polobotek a jedny pantofle s koženou podrážkou. Pro mne tu byl pár černých, poněkud staromódních, ale zato úžasně měkkých šněrovacích bot. Velikost třicet pět: dodaly mým slabým nohám pevného a elegantního držení.
O košile se postarala Maria, jíž jsem položil balíček říšských marek na váhu na umělý med: „Poslyš, koupila bys mi dvě bílé košile, jednu s drobným proužkem, jednu světle šedou kravatu a jednu kaštanově hnědou? Zbytek je pro Kurtíka a pro tebe, milá Marie, ty nikdy nemyslíš na sebe, pořád jen na ty druhé.“
Jak jsem už byl v rozdávačské náladě, daroval jsem Gustě deštník s držadlem z pravé rohoviny a jednu hru skoro nepoužitých altenburských skatových karet, protože si ráda vykládala, hledajíc odpověď na otázky po Kösterově návratu, a nerada si chodila vypůjčovat k sousedům.
Maria si pospíšila s mou zakázkou, za bohatý zbytek peněz si opatřila plášť do deště, pro Kurtíka tašku do školy z imitace kůže, která jakkoli ošklivá byla, musela zatím splnit svůj účel. K mým košilím a kravatám přiložila ještě tři páry šedivých ponožek, které jsem si zapomněl objednat.
Když se Korneff s Oskarem dostavili pro hotové obleky, stanuli jsme před zrcadlem v krejčovské dílně sami před sebou v rozpacích, avšak s imponujícím dojmem. Korneff si ani netroufal otočit krkem zbrázděným jizvami po nežitech. Z povislých ramenních kloubů nechal trčet paže před sebe a vší mocí se snažil narovnat své podklesávající nohy. Mně dodával nový oděv jakéhosi démonicky intelektuálního vzezření, zejména když jsem zkřížil paže na hrudním koši, čímž se zvětšily mé horní horizontální rozměry, přenesl váhu na chabou pravou nohu a levou v nedbalém úhlu předsunul. S úsměvem vychutnávaje Korneffa a jeho úžas, přistoupil jsem k zrcadlu, až jsem stál tak blízko své obrácené podobizně, ovládající celou plochu zrcadla, že jsem ji mohl políbit, já jsem však na sebe jen dýchl a pronesl jako mimochodem: „Hallo, Oskare! Ještě ti chybí jehlice do kravaty.“
Když jsem týden nato, jednoho nedělního odpoledne, vešel do Městské nemocnice, navštívil své ošetřovatelky, ukázal se jim celý nový, pyšný a tiptop ze svých lepších stran, byl jsem už majitelem stříbrné jehlice s perlou.
Ty dobré dívky ztratily řeč, když mě uviděly sedět ve staničním pokoji. Byl sklonek léta roku sedmačtyři…
