TŘETÍ KNIHA
Kamínky do zapalovače a kameny na hrob
Ospalý, dobrácký tlouštík: Gusta Truczinská nijak nemusela doznat žádné změny jako Gusta Kösterová, zvláště když na sebe mohla Köstera nechat působit jen během čtrnáctidenních zásnub, krátce před jeho naloděním k arktické frontě, a potom jednou u příležitosti jeho dovolené, kdy se vzali, a to většinou v krytových postelích. Když ani po kapitulaci Kurské armády nedošla žádná zpráva o Kösterově pobytu, odpověděla Gusta na otázku po manželovi s jistotou a ukazujíc palcem za sebe ke kuchyňským dveřím: „Jo, ten je v zajetí u Ivana. Až se vrátí zpátky, bude to tady všecko, vypadat jinač.“
Na Köstera čekající změny v bilkovském bytě se týkaly Mariina a konečně i Kurtíkova způsobu života. Když jsem byl propuštěn z nemocnice, rozloučil se se sestřičkami, slíbiv jim občasné návštěvy, a vydal se tramvají do Bilku k oběma sestrám a svému synu Kurtíkovi, nalezl jsem v druhém patře činžáku, který vyhořel od střechy po třetí poschodí, hotovou centrálu černého trhu, kterou vedla Maria a můj šestiletý, na prstech počítající syn.
Maria, věrná a i ve šmelině oddaná Matzerathovi, pracovala v umělém medu. Z nepopsaných kbelíků odvažovala tu umělinu na kuchyňské váze, a sotva jsem přišel a seznámil se s místními těsnými poměry, nutila mě balit čtvrtkilové žvance.
Kurtík seděl za bednou persilu jako za pultem v krámě, podíval se sice na svého vracejícího se uzdraveného otce, upřel však své stále trochu zimně šedivé oči na cosi, co muselo být skrze mne viditelné a pozoruhodné. Měl před sebou kus papíru, řadil na něj imaginární kolony čísel, po sotva šesti nedělích školní docházky do přeplněných a špatně vytápěných školních tříd nabyl hloubavého a šplhounského vzhledu.
Gusta Kösterová popíjela kávu. Zrnková, zaznamená! Oskar, když mi přistrčila šálek. Zatímco jsem se zaměstnával umělým medem, prohlížela si zvědavě, nikoli bez soucitu se svou sestrou Marií, můj hrb. Stálo ji přemáhání zůstat sedět, nepohladit si ho, neboť pro všechny ženy pohladit hrb znamená štěstí, štěstí v Gustině případě, návrat Köstera, který vše změní. Přemáhala se, leč bez šťastných vyhlídek, hladila hrneček s kávou a vydala hlasitý povzdech, který jsem v následujících měsících měl slýchat dennodenně: „No jenom co se vrátí Köster, tak to tady všecko veme vobrat, natotata. Na to tedy můžete vzít jed!“
Gusta odsuzovala šmelinu, ale ráda se napila kávy získané přes umělý med. Jakmile přišel zákazník, opustila pokoj, odšourala se do kuchyně a hlasitě huhlala.
Chodilo hodně zákazníků. Hned po deváté hodině, po snídani, začalo zvonění: krátce – dlouze – krátce. Pozdě večer, k desáté, vypnula Gusta zvonek, často přes protesty Kurtíka, který kvůli škole směl pracovat jen na poloviční úvazek.
Lidé říkali: „Umělý med?“ Maria jemně kývla a zeptala se: „Čtvrt nebo půl?“ Byli však i lidé, kteří nechtěli umělý med. Ti pak říkali: „Kamínky do zapalovače?“ Načež Kurtík, který měl střídavě vyučování dopoledne či odpoledne, se vynořil ze svých číselných kolon, hmátl pod svetr pro plátěný pytlíček a jasně vyzývavým chlapeckým hláskem vystřelil do pokojového vzduchu čísla „Račte tři nebo čtyři? Nejlépe kdybyste si vzal pět. Pudou brzy nahoru nejmíň na čtyřiadvacet. Minulý týden to bylo osmnáct, dnes ráno jsem už musel říci dvacet, a kdybyste přišel před dvěma hodinami, když jsem se vrátil ze školy, mohlo to ještě být jedenadvacet.“
Kurtík byl čtyři ulice daleko a šest ulic široko jediným obchodníkem s kamínky do zapalovače. Měl nějaký pramen, neprozradil však ten pramen nikdy, pořád jen říkal, i před spaním místo modlitbičky: „Mám pramen.“
Jako otec chtěl jsem si dělat právo na to, abych zvěděl pramen svého syna. Jakmile tedy – ani ne tajemně, spíš sebevědomě – prohlásil: „Mám pramen!“, následovala ihned má otázka: „Odkud máš ty kamínky? Hned mi řekneš, kde bereš ty kamínky.“
Maria v těch měsících, kdy jsem pátral po prameni, dovedla na to vždycky jen říci: „Nech toho chlapce, Oskare. Za prvně ti po tom nic není, za druh…
