Neděle 28. února
Do Ukiahu sem se dokodrcal autobusem po jedenáctý hodině. Byla už skoro půlnoc, když mě v pořadí druhej předraženej taxík toho večera dovezl ke skromnýmu, ale tak toužebně očekávanýmu obydlí. Jak se ukázalo, nebylo tý noci až tak osamělý, jak sem předpokládal. V posteli pod prošívanou duchnou babičky DeFalcový neležel nikdo jiný než ta, kterou bych ze všeho nejraději osobně unesl do Mississippi: Sheeni Saundersová. A na sobě měla svůj oblíbenej noční úbor – Evino roucho.
"Ahoj Nicku," řekla rozespale. "Kdes byl tak dlouho? Jak se daří Hárošovi?"
"Hmmm, myslím, že už líp," odpověděl sem a rychle se svlíkal. "To je ale milý překvapení. Myslel sem, že trucuješ."
"Špatně snáším odmítnutí. To už bys mohl vědět."
Skočil sem do postele a objal ji. "Já sem tě přece neodmítnul, miláčku."
"Nicku, vyčistil sis zuby nití a kartáčkem?"
Vyskočil sem zase z postele. "Budu hned zpátky. Nikam nechoď."
Sheeni vklouzla do mýho županu a následovala mě do koupelny. "Nicku, po Trentovi a Apurvě se země slehla. Všichni rodiče jsou z toho vedle, včetně těch mých, přestože v jejich případě mi není jasné proč. Všichni se děsí, že ti dva mohli udělat něco zoufalého."
Přestal sem si čistit zuby nití. "To myslíš jako třeba se vzít?"
"Ale ne, blázínku. Na to jsou přece ještě moc mladí. Všichni se bojí, jestli třeba neudělali něco neuváženého, jako třeba jestli nespáchali společnou sebevraždu."
"Tak o tom silně pochybuju, Sheeni. Takoví hezouni jako Trent se přece nevoddělaj. Proč by to dělali? Nejspíš sou zašití někde v motelu, třeba ve Willitsu. Až jim dojdou peníze, vrátí se domů."
"To si fakt myslíš, Nicku?"
Vyplivl sem pastu a vypláchl si pusu. "Samozřejmě, miláčku. Vždyť to sou celkem rozumný děcka. Všechno by bylo v pořádku, kdyby jim do toho rodiče nekušnili."
"Když už jsme u toho, Nicku, moji rodiče nás zítra ráno očekávají v kostele."
"V tom případě bysme se měli co nejrychleji pustit do dalšího bodu našeho programu."
8:40 – Je to divný. Když (konečně) včera v noci skončilo naše dovádění, usnuli sme na vopačných stranách postele. Zato ráno sme se probudili do sebe zaklesnutý, jako kdyby nám někdo pečlivě proplet všechny údy. Sheeni nadhodila, že bych měl začít nosit latexový pyžama, aby se nestalo, že tyhle nevědomý noční klinče přerostou v něco intimnějšího, a ona otěhotní s naším prvním nadaným dítětem a ani nebude vědět jak. (Moje geny by to nadšeně přivítaly.)
Zazvonil telefon. Pracně sem musel vymotat paži, abych se natáhl pro sluchátko.
"Carlotto," slyším hlas vzrušenýho Hároše. "Četlas dnešní noviny?"
"Ještě ne, měla sem na práci něco důležitějšího."
"Jako co?"
"Já ti napovím, Franku. Dělávals to s Heather."
"Je tam Sheeni?"
"Jo."
"Sakra, Carlotto. Musíš mi najít holku."
"Už na tom pracuju. A co je v těch novinách?"
"Přečti si to sama." Klik.
9:35 – Celá první strana se věnuje senzační zprávě dne: amatérsky vypěstovanej počítačovej virus řádí mezi místníma firmama a šíří se jako černej mor po internetu. Spadla mi čelist, když sem se dočetl, že zodpovědní pracovníci nazvali tento novej ničivej virus "Páprda".
"Nicku, tak jdeme na tu snídani?" dožadovala se mé pozornosti Sheeni, čerstvě vosprchovaná a voblečená tak, že by se mi normálně tajil dech.
"Hned to bude, miláčku. Právě čtu o novým počítačovým viru."
"Hm, už jsem o něm slyšela od Vijaye. Řádí ve firmě, kde pracuje jeho otec, a ten je z toho úplně na mrtvici. Vijay se obává, aby tahle pohroma a bouřlivý milostný život jeho sestry nebyly pro otce tou poslední kapkou."
Nalistoval sem doprostřed, kde pokračoval hlavní článek z první strany. "Poslouchej tohle, Sheeni: Experti popisují virus jako jednoduchou smyčku, kterou vymyslel ďábelsky zdeformovaný geniální mozek."
Nebyl to žádnej ďábelsky zdeformovanej génius, vy hlavy dutý. To sem jen podělal program!
"Mě se to naštěstí netýká," poznamenala má milovaná. "Můj francouzský přenosný psací stroj žádný virus napadnout nemůže. A víc technických vymožeností žádný seriózní spisovatel n…
