Čtvrtek, 22. dubna
Dobu dnešního vyučování sme se s Sheeni rozhodli raději věnovat přípravě na útěk. Můj starej dobrej baťoh zdobí policejní sklady zabavenejch věcí někde v L. A., a tak sem si musel v nedalekým diskontu pořídit jinej. Zašel sem do banky a vybral ze sejfu všechno, co sem měl ulitý v hotovosti. Těch tisíc doláčů na kontě sem tam zatím nechal jako rezervu pro případ, kdybych náhodou někde musel platit šekem. Pak sem vobešel pár bank a vyměnil dvacky a padesátky na stodolarovky, aby se mi to vůbec vlezlo do opasku. Utěšuju se, že sou na světě lidi, co začínali svůj manželskej život s podstatně menším obnosem, ale ve srovnání s tím, v jakým bohatství sem se topil dřív, je můj – byť impozantní – štos stodolarovek značnej úpadek.
14:15 – Právě volala Sheeni, abysme zkoordinovali jednotlivý kroky operace s pracovním názvem Útěk do manželství. Cestovní vak už má sbalenej a schovanej v bývalým sklepě na uhlí. Přesně v sedm se mám vydat na cestu do kanceláře jejího otce, která je od mýho kutlochu čtyři ulice jižním směrem. V sedm deset se Sheeni vytratí z domu a co nejrychlejc dorazí ke mně do bytu, kterej nechám odemčenej. O půl osmé přijede Trent a zaparkuje v uličce za cukrárnou. Pokud všechno půjde hladce, mohli bysme dorazit do Willitsu tak, abysme v klidu chytli autobus do Grants Pass (s následným přípojem do Portlandu).
"Ničeho se neboj, Ricku," řekla Sheeni povzbudivě.
Polkl sem na prázdno. "Víš, Sheeni, znám v L. A. jednoho člověka, kterej by ti jen za pár set dolarů udělal prvotřídní falešný pas. Já bych ti to zaplatil!"
"A jak dlouho by to trvalo, Ricku?"
"Od chvíle, kdy dostane fotku a peníze, jen pár dnů."
"Tak dlouho čekat nemůžu, Ricku. Musím se odsud dostat teď hned. Něco se chystá. Zaslechla sem podezřelé šeptání do telefonu. Moji rodiče mají něco za lubem. Jsou schopni čehokoli."
21:30 – Ležím ve svým kutlochu, všechny světla zhasnutý a záclony zatažený. Jediný světlo je matná záře vycházející z obrazovky mýho leptopu. Vyťukávám si na něm události právě uplynulejch hodin v zoufalý snaze, abych se z toho úplně nezbláznil.
Přesně podle plánu sem vocaď vycházel v sedm nula nula. První zádrhel: venkovní dveře do administrativní budovy, kde je kancelář pana Saunderse, byly zamčený. Chvíli sem se poflakoval u hlavního vchodu v naději, že odtam třeba bude někdo vycházet. Bohužel, nepoštěstilo se. Tak sem to prošel parkovištěm k zadním dveřím budovy a zkusil je otevřít. Povedlo se. Vyběhl sem po zadním schodišti do druhýho patra a našel dveře číslo 207. Nasadil sem si rukavice a zkusil otočit koulí na dveřích. Ukázalo se, že není zamčeno. Ještě pořád to šlo jako po másle.
Odskočil sem si přes chodbu na pánský WC, kde sem si sundal rukavice, abych vykonal potřebu, která se zřejmě nahromadila díky extrémnímu nervovýmu rozrušení. Pak sem si zapnul poklopec, nasadil masku velikonočního králíka a znovu oblíkl rukavice, vytáhl Sheenin revolver a odjistil pojistku. Pár minut sem strávil tím, že sem se dával dohromady – přemýšlel sem o manželským životě s Sheeni a připomínal sem Françoisovi, že je přece chlapák, kterej jen tak před ňákou přestřelkou necouvne. Nakonec sem se zhluboka nadechl, vyšel ze záchoda a přešel přes chodbu.
Když sem otevřel dveře a tiše vstoupil do místnosti, pan Saunders překvapeně vzhlídl od psacího stolu.
"Ruce vzhůru!" řek sem rozechvělou fistulí a třesoucí se rukou mu mířil na hlavu.
"To má být nějaký vtip?" chtěl vědět, aniž zvedl ruce.
"Ruce vzhůru, nebo vám ustřelím hlavu!" zavrčel François.
Ta výhružka konečně zabrala. Zvedl ruce a upřeně pozoroval mou zbraň.
"Kde jste vzal ten revolver? Snad jste ho neukradl z mého domu?
Proboha, jen opatrně! Ta spoušť je velice citlivá. Co si přejete?"
"Otevřete sejf!" přikázal sem.
"Proč?" bojoval o čas.
"Žádné otázky. Rychle ho otevřete."
Nehýbal se. "Vím, kdo jsi. Nemusíš se namáhat s maskováním svého hlasu. Ty si opravdu myslíš, že ti dovolím, abys mi vzal dceru?"
"Otevřete ten sejf!"
"Moje manželka se rozhodla uvěřit té povídačce, že otcem Sheenina dítěte je Trent, ale my dva přece víme, jak to bylo. Copak nechápeš, že je to tvoje vlastní dítě, které se snažíme zachránit?"
"Sheeni si to nepřeje. A ji chci. Jestli neotevřete ten sejf, střelím vás do pravého kolena. A pak do levého. A potom do vaší..."
"Tak dobrá. Už to chápu. Trezor je v té skříňce za mým stolem. Vstanu a přejdu k němu."
"To můžete, ale žádné prudké pohyby."
Pan Saunders popošel o tři kroky a klekl si vedle čehosi, co vypadalo jako registrační skříň se dvěma šuplaty. Horní šuplík odemkl klíčem, celej přední panel se sklopil na zvenčí neviditelnejch pantech a pod ním se objevil šedivej kovovej trezor. Rychle vyťukal kombinaci čísel, zatlačil rukojetí, masivní dveře se otevřely dokořán a pan Saunders sáhl dovnitř. Vytáhl ruku a v ní svíral černou automatickou pistoli. Zrovna sem se snažil přikrčit za jeho psací stůl, když tu se místnost otřásla výbuchem. Něco mě praštilo do masky, ta se mi na obličeji posunula dozadu a já zhola nic neviděl. Uslyšel sem přidušenej bolestnej výkřik a žuchnutí. Uši sem měl zalehlý ohlušující ránou a zachytil sem štiplavej zápach střelnýho prachu. Necítil sem žádnou bolest, až na ostrý bodnutí v rozkroku. Že by mě byl trefil zrovna tam? Strhl sem masku a podíval se dolů. Nikde žádná krev.
Tiše sem se zaposlouchal. Bylo slyšet akorát obvyklej dopravní ruch z ulice. Posléze sem sebral tolik odvahy, abych nakoukl přes stůl. Sheenin otec ležel na béžovým koberci, kterej se pod jeho pravým ramenem rychle barvil do ruda. Děsivej krvavej flek zbarvoval i jeho roztrženou bílou košili. Byl v bezvědomí, ale zdálo se, že dýchá. Rudý bubliny mu zurčely z nosních dírek. Nemoh sem uvěřit, že to, co vidím, je skutečnost. On se snad zastřelil? Podíval sem se na zbraň ve svý ruce. Vytuhlej prst sem pořád ještě držel na zmáčknutý spoušti.
Zoufale sem se pokoušel zůstat klidnej. Zmáčkl sem pojistku a revolver položil na psací stůl. Masku velikonočního králíka s jedním ustřeleným uchem sem strčil do igelitky od Flamperta. Překročil sem ležící tělo Sheenina otce a jal se prohledávat sejf. Rychle sem našel Sheenin pas a taky velikou obálku napěchovanou prachama. Obě věci sem hodil do tašky, vrátil se ke stolu a vyťukal číslo záchranný služby. "Rychle přijedte!" zakrákal sem, když se ozval dispečink. "Střílelo se tady!"
Nechal sem telefon vyvěšenej pro případ, že by se adresa volajícího ještě neobjevila na počítači dispečinku. Lapl sem svou igelitku a trtal po schodech dolů. Ještě sem ani nepřeběhl celej blok, když sem zaslechl první sirény.
I moje milovaná zaslechla nyní již znásobený kvílení sirén. Vyděsila se, když sem bledej jak stěna doběhl do svýho bytu a zhroutil se na židli.
"Ricku, co se stalo?" chtěla vědět.
"Rychle, Sheeni, musíme zmizet!"
"Ricku, snad jsi nezastřelil mého otce?"
"Byla to nešťastná náhoda, Sheeni. Vystřelil na mě, a když jsem se snažil ukrýt za stolem, spoušť mýho revolveru se uvolnila."
"On na tebe vystřelil?" vykřikla.
"Měl v sejfu pistoli. Musíme jít, drahá. Nemáme času nazbyt."
"Ricku, tys zabil mého otce!" vyrazila ze sebe.
"Když jsem odcházel, byl ještě naživu. Myslím, že se z toho dostane." Podíval sem se ven oknem do uličky. "Sheeni, Trent už čeká. Musíme jít!"
"Já nikam nemůžu, Ricku. Můj otec utrpěl smrtelné ranění. Copak to nechápeš? Musím jít za ním."
"Ale Sheeni, mám přece tvůj pas. Teď konečně můžeme být volní. Můžeme se vzít!"
"Všechno špatně, Ricku," řekla a odstrčila mě. "Ten pas si zatím nechej. Požádám Trenta, aby mě hodil do nemocnice. Panebože, nemůžu uvěřit, žes ho zabil."
"Sheeni, doufám, že nikomu neřekneš, že jsem to byl já."
"Samozřejmě že ne. Zapřu, že bych o čemkoli věděla. Pokud dojde na nejhorší, řeknu, že to udělal Nick. Zůstaň tady a nikam nechoď. Jakmile budu něco vědět, pokusím se ti zavolat."
Objali sme se a políbili. A byla pryč.
23:45 – Pořád se ještě neozvala. Spálil sem masku a rukavice v umývadle a popel spláchl do záchoda. Provaz sem si pro všechny případy raděj nechal – třeba si přece jen budu muset hodit mašlu. Obálku s penězma – dosud nespočítanejma – sem ukryl v pohovce. Napadlo mě, jestli bych neměl zavolat do nemocnice a zeptat se, jak to s panem Saundersem vypadá, ale rozhod sem se neriskovat. Jestli umře, zvažuju, že se buďto udám, spáchám sebevraždu, nebo uprchnu do Mexika. Ta poslední alternativa se mi zatím zdá nejschůdnější, i kdyby to s sebou neslo, že se navždy vzdám ženy, kterou miluju. Možná bych mohl žít s Andělou, kdyby mi ovšem dr. Rudolpho spálil v kyselině polštářky prstů tak, aby se nedaly rozeznat původní otisky. Pak už se Nicka Twispa zbavím navždy, možná až na jeho inkriminující DNA. Tu sem snad na místě činu nikde volně loženou nenechal, takže poldi nebudou mít co zkoumat.
Abych nějak napravil svý průsery, Rick S. Hunter by mohl zbytek života strávit v ústraní a chovat se tichým a vzorným způsobem jako zákonů dbalej mexickej občan. Moh bych se pustit do hledání duchovních hodnot třeba jako Paul a psát ctnostný knihy zaměřený na morální převýchovu mladý generace. Získal bych moudrost a ryzí charakter a taky důstojnost. A nebyl bych drzej. Stal by se ze mě řádnej člověk!
