21
Kdesi na východě státu žije jistý truhlář a obchodník s nábytkem, který nedávno podnikl cestu do Tennessee, aby si odtamtud přivezl pár kusů starého nábytku, jejichž koupi písemně dojednal. Cestoval vlastním náklaďákem, a jelikož nechtěl jezdit rychleji než patnáct mil za hodinu (vůz byl totiž nový – zastřešený, s dvířkami vzadu), vzal si s sebou výstroj na táboření, aby ušetřil za hotely. Když se vrátil domů, vyprávěl ženě o svém zážitku, který měl cestou, příběh, který ho zaujal a připadal mu natolik zábavný, aby jej sdělil dál. Proč ho zaujal a proč měl pocit, že by i jeho vylíčení mohlo být zajímavé, to tkví patrně v tom, že on a jeho žena také nejsou staří a kromě toho byl z domova (vzhledem k té minimální rychlosti, kterou pokládal za moudré udržovat) déle než týden. Příběh se týká dvou lidí, pocestných, které cestou sebral; uvádí i město, bylo to v Mississippi, ještě než dorazil do Tennessee:
„Zrovna jsem se rozhod, že načepuju trochu benzínu, a už jsem pomalu zajížděl k pumpě, když mi padla do oka taková mladá, pěkná holka: stála tam na rohu, jako by čekala, až někdo přijede a naloží ji. Něco držela v náruči. Nepoznal jsem hned, co to je, a vůbec jsem neviděl chlápka, co byl s ní, až teprva, když přišel blíž a promluvil na mě. Nejdřív mě napadlo, že jsem ho předtím neviděl proto, že nestál tam, co ona. Pak mi ale došlo, že je to takovej ten typ, jakýho si na první pohled nevšimneš, ani kdyby stál dočista sám na dně vypuštěnýho betonovýho bazénu.
Tak tedy přijde blíž a já na něj hnedka spustím: ‚Já do Memphisu nejedu, jestli vám jde o to. Mám namíříno ještě kus za Jackson, v Tennessee.‘ A on povídá:
‚Výborně. To by se nám zrovna hodilo. Moc byste nám vypomoh.‘ A já povídám:
‚Kam to lidi vůbec jedete?‘ A on se na mě podívá, jako když člověk, kterej není zvyklej lhát, zkouší rychle něco vyšpekulovat a přitom už ví, že se mu stejně věřit nebude. ‚Vy se jen tak po něčem ohlížíte, co?‘ povídám.
‚Jo,‘ povídá. ‚Tak je to. Jen tak cestujem. Ať už nás vezmete kamkoli, moc nám tím vypomůžete, opravdu.‘
A tak jsem mu řek, aby si nasedli. ‚Snad mě nevoloupíte a nezavraždíte.‘ Šel tedy pro ni a vrátili se. Teprve pak jsem si všim, že ta holka nese mimino, sotva pár tejdnů mohlo bejt tomu fakánkovi. Chystal se, že jí pomůže dozadu na auťák, a já povídám: ‚Co kdyby se jeden z vás vez tady, na sedadle?‘ a tak to spolu probrali a pak přišla ona a vlezla si na sedadlo a on se vrátil do čekárny u pumpy a vzal odtamtud takovej ten papírovej kufr, co vypadá jako koženej, a vysadil ho na plošinu do vozu a sám si vlez za ním. A tak jsme jeli: ona seděla u mě vepředu s miminem na ruce a semtam se otáčela dozadu, jestli ten její náhodou nevypad nebo co.
Nejdřív jsem myslel, že jsou to manželé. Totiž vůbec jsem o tom nepřemejšlel, až na to, že jsem se divil, jak si taková mladá, urostlá holka mohla s takovým začít. Ne že by na něm bylo něco špatnýho. Vypadal slušně, jako chlápek, kterej dovede v práci poctivě zabrat a vydrží dlouho na jednom fleku a nikoho by nevotravoval kvůli přídavku, jen když ho nechaj makat. Tak asi vypadal. Vypadal, jako by za něco stál jenom u ponku. Jinak si nedovedu představit nějaký stvoření, tedy nějakou ženskou, která by vůbec vzala na vědomí, že s ním spala, natož aby jí od něho zbyla památka, kterou by chtěla ukazovat světu.“
Není ti hanba? ozve se žena. Takhle mluvit před dámou Povídají si potmě.
No, beztak nevidím, že by ses červenala odpoví jí. A pokračuje s příběhem: „Nijak jsem o tom nepřemejšlel, až teprva večer, když jsme měli nocovat. Seděla tam vedle mě na sedadle a já na ni mluvil, co už tak člověka napadne, a za chvíli jsem z toho, co říkala, vyrozuměl, že přicházej z Alabamy. Pořád říkala, jako ‚my‘ že jedem, a já myslel, že má na mysli sebe a toho chlápka vzadu. Prej už je to skoro osum neděl, co jsou na cestách. ‚Ale toho prcka přece ještě osum neděl nemáte,‘ povídám jí. ‚Jestli mě oči dočista neklamou,‘ a ona, že prej se jí narodil zrovna před třema tejdny dole v Jeffersonu, a já…
