3
Z okna své pracovny vidí na ulici. Není to daleko, neboť trávník před oknem není široký. Je to malý trávníček s půl tuctem zakrslých javorů. I dům je malý: hnědé, nenatřené, nenápadné přízemní stavení, téměř úplně utopené v houští smuteční myrty, jasmínu a proskurníku, až na tu mezeru, kterou se z okna pracovny dívá na ulici. Je tak utopené, že k němu světlo z nárožní lucerny sotva pronikne.
Z okna má také výhled na vývěsní štít, který nazývá svým pomníkem. Trčí v rohu průčelního dvorku nízko nad zemí obrácený do ulice. Je necelý yard dlouhý a půl druhé stopy vysoký – úhledný obdélník, vystavující svou líc všem kolemjdoucím a rub jemu. On si jej ale číst nepotřebuje, vždyť jej sám pomocí kladiva a pilky vyrobil, úhledně jej stloukl a taky nápis, co je na něm, sám namaloval, taky úhledně, třebaže rozmrzele, neboť si uvědomil, že to znamená opatřovat si peníze na chleba, otop a ošacení. Když dokončil studia na semináři, měl menší příjem z otcova odkazu, a jakmile mu přidělili kostel, začal tyto peníze posílat obratem, jak mu čtvrtletně docházely šeky, dívčí polepšovně v Memphisu. Potom ztratil kostel, pozbyl i církev, ale to nejtrpčí, s čím se kdy musel vypořádat – ještě trpčí než sám pocit ztráty a hanby –, byl podle jeho mínění dopis, jímž ústavu oznamoval, že od nynějška může posílat jen polovinu obnosu, který až dosud posílal.
A tak jim dál poukazoval polovinu příjmu, který by ho byl i celý jen taktak udržel nad vodou. „Naštěstí svedu ještě pár věcí,“ řekl tenkrát. Odtud ten štít, který si vlastní rukou úhledně stesal a vlastnoručně vymaloval, rafinovaně přimíchav do barvy střepinky skla, takže v noci, když na štít svítila nárožní lampa, písmena se třpytila trochu jako o vánocích:
ThDr. GAIL HIGHTOWER
Hodiny kreslení
Ručně malované vánoční a výroční pohlednice
Vyvolávání fotografií
Ale tohle se odehrálo už před lety a žáci na hodiny kreslení už dávno přestali docházet a vánočních pohlednic a fotografických desek se taky scházelo jen poskrovnu a z blednoucích písmen oprýskala vlivem počasí barva i skleněné střípky. Ale nápis byl pořád ještě čitelný; ovšem jen málo městských lidí, tak jako Hightower sám, si jej ještě potřebovalo číst. Jen občas se sem zatoulá černošská chůva a s tupou nechápavostí, příznačnou pro tyto lenivé a negramotné ženy, přehláskuje svým bílým svěřencům nahlas písmena; nebo se před štítem zastaví někdo přespolní, procházející náhodou touto tichou, odlehlou, nedlážděnou a nenavštěvovanou ulicí, přečte si nápis, pak se podívá na nízký, hnědý, obrostlý baráček a jde dál; někdy se ten cizí člověk zmíní o štítu některému ze svých známých ve městě. „No jo,“ řekne přítel. „Hightower. Žije tam sám. Přišel sem jako pastor presbyteriánů, ale žena mu začala vyvádět. Sem tam si odskočila do Memphisu a tam si užívala. Takových pětadvacet let to bude, krátce na to, co sem přišel. Taky se povídalo, že o tom věděl. Že ji sám buď nechtěl, nebo nemoh uspokojit a že věděl, co provádí. Pak ji jednou v sobotu večer v jednom memphiským nevěstinci, či co to bylo, našli zabitou. Noviny toho byly plný. On se musel vzdát svojí církevní hodnosti, ale z Jeffersonu z neznámých důvodů odejít nechtěl. Snažili se ho k tomu donutit, nejen kvůli městu a kvůli církvi, ale kvůli němu samotnýmu. Pro církev to byla, to se rozumí, choulostivá věc – lidi přijížděli zvenku a dovídali se to, a on se ne a ne hnout z města. A taky tu zůstal. Od tý doby tam žije, sám, v tý ulici, která bejvala hlavní. Dnes už naštěstí nepatří k nějakým důležitým ulicím. Aspoň to. Potom už lidem přestal vadit a řek bych, že většina na něj dočista zapomněla. Domácnost si obstarává sám. Do toho domu snad celých pětadvacet let nikdo ze zdejších nevkročil. Nevíme, co ho tu drží. Ale kdykoli byste šel kolem, takhle k večeru, když se stmívá, viděl byste ho tam sedět u okna. Jen tak tam vysedává. Jinak je ho sotvakdy někde navenku vidět, leda když tu a tam pracuje na svojí zahrádce.“
A tak štít, který stesal a sepsal, má pro něho ještě menší význam než p…
