10
Vědomí, ne trápení pamatuje tisíce zběsilých i pustých ulic. Ulic rozbíhajících se z té noci, kdy ležel na zemi a slyšel naposled došlápnout botu a naposled bouchnout dveře (ani nezhasili světlo) a pak ležel tiše na zádech s očima dokořán, zatímco nad ním zavěšená koule planula bodavým a nekmitavým světlem, jako by hořela v domě, kde všichni umřeli. Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Na nic nemyslel, netrpěl. Možná že v sobě kdesi cítil dva konce přervaného drátu, dva kontakty chtění a vnímání, které se nedotýkají, ale čekají na dotyk, na nové spojení, aby se mohl pohnout. Jak se překotně chystali k odchodu, chvílemi ho překračovali, asi jako lidé, navždy se stěhující z domu, překračují předmět, který tam chtějí nechat. Sem bobbie tady holčičko tumáš hřeben zapomnělas ho a taky jsou tu romeovy drobný páni von eště cestou musel udělat nedělní školu teď patřej bobbie copaks neviděla jak jí je cpal nevidělas to dobrotisko štědrý tak holčičko správně jen je seber můžeš si je nechat jako splátku nebo suvenýr nebo co jak to copak je nechce no tohle je to blbý to se ví votrava ale přece je tu nemůžem nechat jen tak ležet na podlaze to by byl pěknej bordel no bordel tu byl beztak kvůli nim až moc velkej na ten pakatel hej bobbie děvče jasný čistě je vezmu k sobě pro bobbie prd vezmeš k sobě no dobře myslel jsem polovic vezmu pro bobbie nechte je ležet holomci co s nima chcete patřej jemu ne prokristapána nač by mu byly dyk neví k čemu prachy jsou žádný nepotřebuje zeptej se bobbie jestli potřebuje prachy my vostatní musíme cvakat to mu dávaj gratis nech je tam povídám co bych je kruci nechával dyk nejsou moje jsou bobbie a tvoje taky nejsou ledaže mi teď vyvalíš že ti prokristapána taky visí mergle že tě za mejma zádama taky vohejbal na dluh nech je povídám i jdi se vycpat stejně je to dohromady jen pět šest dolarů Pak nad ním stála blondýna a shýbala se a on tiše pozoroval, jak si vyhrnuje sukni a z horního lemu punčochy vytahuje plochý štůček složených bankovek a jednu odděluje a zaváhá a pak mu ji zastrčí do malé kapsičky u kalhot. Potom zmizela. dělejte vypadněte odtud sama eště nejseš hotová ten župan tam musíš složit a zavřít kufr a přepudrovat se přines mi sem můj kufr a klobouk tak jdi už a ty vodveď bobbie a vezmi ty kufry a vlezte si do auta a čekejte na mě s maxem myslíte že tu některýho z vás nechám samotnýho abyste mu šlohli i tamtu jo tak už jděte ať jsme pryč vodtud
Pak zmizeli: poslední kroky, poslední dveře. Pak slyšel, jak auto přehlušuje bzukot hmyzu, hrčí nad jeho hladinou, klesá k ní, klesá pod hladinu, a pak už slyšel zase jen hmyz. Ležel tam pod tím světlem. Dosud se nemohl pohnout; zatím se mohl jen dívat, aniž skutečně viděl, mohl poslouchat, aniž skutečně vnímal; ty dva konce drátu nebyly ještě spojeny, a tak pokojně ležel a jen si občas jako dítě olízl rty.
Potom se dráty dotkly, nastalo spojení. Nepoznal přesně ten okamžik, jenom si náhle uvědomil, že mu hučí v hlavě, a pomalu se posadil, znovu sám sebe objevoval, zkoušel se postavit na nohy. Bylo mu mdlo; místnost se s ním točila zvolna a plynule jako myšlení, takže myšlení varovalo Ještě ne Ale stále ještě necítil bolest, ani tehdy ne, když opřený o prádelník prohlížel v zrcadle svou opuchlou a zkrvácenou tvář a dotýkal se jí. „Ježíšikriste,“ řekl. „Ty mě zřídili.“ Dosud nemyslel; tam to ještě nestouplo Nejspíš bych měl odtud vypadnout měl bych nejspíš odtud vypadnout Vykročil ke dveřím, ruce před sebou jako slepec nebo náměsíčník. Ocitl se na chodbě, aniž se upamatoval, že by byl prošel dveřmi, a pak byl najednou v další ložnici, třebaže pořád doufal, aniž snad věřil, že směřuje k domovním dveřím. I tato místnost byla malá. Ale jakoby dosud prosycená fluidem blondýny, její těsné hrubé stěny se přímo nadouvaly tou výbojnou diamantovou důstojností. Na holém prádelníku stála půllitrová láhev, téměř plná whisky. Přidržuje se prádelníku, aby neupadl, pomalu ji lil do sebe. Vůbec ho nepálila, chladně mu klouzala hrdlem jako sirup bez chuti. Položil p…
