18
Když Byron dorazil do města, shledal, že si s šerifem před polednem nepromluví, neboť šerif měl celé dopoledne zasedat s mimořádnou obžalovací porotou. „Budete muset počkat,“ řekli mu.
„Ano,“ řekl Byron. „Vím jak.“
„Co víte jak?“ Ale neodpověděl. Opustil šerifovu úřadovnu a postavil se před klenbu portálu, obráceného k jižní straně náměstí. Z nízké dlážděné terasy se zvedaly do výše kamenné sloupy, zvětralé a po generace třísněné tabákovými plivanci. Pod nimi pošlapovali rovnoměrně, nepřetržitě, s hloubavou bezcílností venkované (a také tu nehybně postávali a koutkem úst na sebe promlouvali mladší pánové z města, z nichž Byron některé znal jako úředníky a mladé advokáty a dokonce obchodníky, a všichni se tvářili stejně autoritativně jako převlečení policisté a jako by jim ani zvlášť nezáleželo na tom, jestli převlek toho policistu maskuje či nikoli), venkované v cajkových šatech, připomínající bezmála mnichy v klášteře, a tiše si povídali o penězích a o úrodě a tu a tam kradmo vzhlíželi ke klenbě, za níž se obžalovací porota za zamčenými dveřmi chystala připravit o život muže, kterého si málokdo z nich vůbec všiml, aby ho poznal, za to, že připravil o život ženu, na kterou by se jich ještě méně upamatovalo, že ji kdy viděli. Povozy a zaprášené automobily, v kterých přijeli do města, stály seřazeny na náměstí a manželky a dcery, které je do města doprovázely, chodily po ulicích a po krámech v hloučcích, pomalu a právě tak slepě jako dobytek nebo oblaka. Byron tam stál hezkou chvíli, stál bez hnutí, o nic se neopíraje – malý člověk, který žil ve městě už sedm let, a přece ho podle jména i podle vidění znalo ještě méně venkovanů, než kolik jich znalo ať vraha, nebo zavražděnou.
Byron si neuvědomoval, co se děje kolem. Teď mu to bylo lhostejné, třebaže před týdnem by to bylo jiné. To by se nezastavil na místě, kde by ho kdekdo mohl okukovat a třeba ho i poznat: Byron Bunch, ten, co vyplel sousedovi zahrádku, ale o sklizeň se s ním nedělil. Ten mládenec, co se staral o děvku cizího chlapa, zatímco ten chlap honil tisíc dolarů. A nic za to nedostal. Byron Bunch, co chránil její dobrý jméno, když to dobrý jméno zahodila žena, která ho měla, i muž, kterýmu ho dala. Byron Bunch, co na svoje útraty zařídil, aby se parchant toho chlapa narodil v klidu a pokoji, a za odměnu si akorát jednou poslech, jak mimino brečí. Nic za to nedostal, jen se mu dovolilo, aby k ní toho druhýho přived zpátky, jen co si vyzvedne těch tisíc dolarů a Byrona už nebude zapotřebí. Byron Bunch ‚A teď můžu odejít,‘ pomyslel si. Začal zhluboka dýchat. Cítil, jak se zhluboka nadechuje, a jeho útroby jako by se při každém dechu zalekly, že příště už se nestačí dost roztáhnout a stane se něco strašného, a měl dojem, že přitom na sebe stále odkudsi shlíží, na svou hruď, a nevidí sebemenší pohyb, jako když se dynamit pozvolna chystá, nabírá sil k onomu teď, Teď, TEĎ a vnější tvar nálože se nemění; že ani lidé, kteří ho míjejí a obhlížejí, nezaznamenávají nějakou změnu: vidí malého chlápka, za kterým byste se sotva ohlédli, o kterém byste nikdy neuvěřili, že udělal to, co udělal, a prožívá to, co prožívá, který věřil, že tam za městem v ústraní pily v sobotu odpoledne ho nemůže nic zaskočit, nic, co by mu mohlo ublížit.
Chodil mezi lidmi. ‚Musím někam jít,‘ napadlo ho, a vykročil do rytmu té věty: ‚Musím někam jít.‘ šlo se mu docela dobře. Ještě si to opakoval, když se ocitl před penziónem. Okno jeho pokoje vedlo na ulici. Ani si neuvědomil, že k němu vzhlíží, a už odvracel oči jinam. ‚Moh bych tam někoho zahlídnout, jak čte nebo kouří,‘ pomyslel si. Vstoupil do chodby. Z jasného dopoledního světla se nemohl hned rozkoukat. Ucítil mokré linoleum, mýdlo. ‚Je pořád ještě pondělí,‘ napadlo ho. ‚Na to jsem zapomněl. Třeba už je příští pondělí. Tak mi to aspoň připadá.‘ Nezavolal. Po chvilce už viděl lépe. Z druhého konce chodby, nebo snad z kuchyně, slyšel smeták. Potom ze světelného čtverhranu, který tvořily dveře, zadní, také otevřené, vykoukla hlava paní …
