12
A tak začala druhá fáze. Bylo to, jako by spadl do stoky. Jako událost v jiném životě mu teď připadalo to její první tvrdě mužské odevzdání, to strašlivé, tvrdé odevzdání, podobající se zhroucení jakési nehmotné kostry, jejíž praskot bylo slyšet téměř fyzicky, takže gesto kapitulace přineslo jen rozčarování, jako když poražený generál přijde druhý den ráno po posledním boji hladce oholený, v botách očištěných od bláta bitev a odevzdá svůj meč nějakému komitétu.
Stoka tekla jen v noci. Dny probíhaly stejně jako předtím. Odcházel do práce o půl sedmé ráno. Opouštěl chýši, aniž jediným pohledem zavadil o dům. V šest večer se vracel a zase se na dům nikdy ani nepodíval. Umyl se, převlékl se do bílé košile a tmavých vyžehlených kalhot, pak odešel do kuchyně, kde ho na stole čekalo připravené jídlo, posadil se, povečeřel, a pořád ji ještě vůbec neviděl. Ale věděl, že je v domě a že tma vkrádající se do starých zdí cosi rozbije a nakazí čas čekáním. Věděl, jak strávila den; že ani její dny se teď nijak neliší od všech dní předchozích, jako by je i v jejím případě prožíval někdo jiný. Celý den si ji představoval, jak pracuje v domácnosti, jak v onom neměnném časovém rozmezí sedí u zjizveného psacího stolu, anebo jak hovoří s černoškami, naslouchá černošským ženám, které přicházejí k domu z obou směrů silnice a šlapou po stezkách, vyšlapaných dlouhými roky, vyrážejících od domu jako loukotě. O čem s ní mluví, nevěděl, ale vídal je, jak se přibližují k domu ne nějak tajnůstkářsky, a přece s nějakým cílem, jak vcházejí obvykle jednotlivě, ačkoli někdy i po dvou po třech, v zástěrách, v šátcích kolem hlavy a tu a tam i v mužských kabátech přehozených přes ramena, jak se zase vynořují a vracejí po hvězdicových stezkách, ne chvatně, a přece ne loudavě. Nezdržoval se u nich dlouho, myslel na ni Teď dělá tohle. Teď dělá tamto ale nemyslel na ni příliš. Byl přesvědčen, že ani ona na něj během dne nemyslí víc než on na ni. A i když v noci, v temné ložnici, mu neodbytně, v únavných podrobnostech líčila malicherné příběhy svého dne a oplátkou na něm právě tak neodbytně vymáhala líčení jeho dne, bývalo to v duchu, jaký vládne mezi milenci: ta panovačná, nenasytná touha převést malicherné příběhy obou dnů do slov, bez potřeby těm slovům naslouchat. Pak dojedl večeři a šel za ní tam, kde čekala. Často ani nespěchal. Jak během doby začínala novost této fáze vyprchávat a stávala se zvykem, zůstával stát ve dveřích kuchyně a vyhlížel do soumraku a viděl tam, snad s varovnou předtuchou, tu zběsilou a pustou ulici, na kterou se z vlastní vůle vydal, čekající na něho, a napadalo ho Tohle není můj život. Sem já nepatřím
Zpočátku ho to zaráželo: zdeptaná zloba novoanglického ledovce, náhle vystavená ohni novoanglického biblického pekla. Snad si uvědomoval, kolik je v tom sebepopírání: kolik panovačné, zuřivé naléhavosti zastírající skutečné zoufalství nad zmarněnými a nenávratnými lety, za něž se noc co noc pokoušela odškodnit, jako by každá ta noc měla být na tomto světě poslední, odsuzujíc sama sebe navždy do pekla svých předků životem nejen hříšným, ale i nestoudným. Byla chtivá zakázaných slovních symbolů, nemohla se jich nabažit, vychutnávala je nejen z jeho, ale i z vlastních úst. Propadala hrozné a neosobní zvědavosti dětí, upínající se k všemu, co je zakázané; onomu posedlému, neúnavnému, odpoutanému zájmu chirurga o lidské tělo a jeho možnosti. A přes den vídal chladnou vyrovnanou ženu téměř mužského vzezření, téměř středního věku, která žila dvacet let sama, bez ženských úzkostí a strachu, v opuštěném domě, v končině obývané, pokud vůbec obývané, černochy, která jistý úsek každého dne vysedávala pokojně u psacího stolu a pokojně psala pro oči mladých i starých praktické rady kněze, bankéře a zdravotní sestry v jedné osobě.
Během tohoto údobí (těžko je nazvat líbánkami) ji Christmas viděl procházet všemi metamorfózami zamilované ženy. Brzy ho víc než zarážela: ohromovala ho, děsila, mátla. Někdy ho překvapila, zaskočila záchvatem zuř…
