Bylo nás pět

Maminka mne pohladila a ptala se : "Jak ses vyspal, Petinko?" Děsně jsem se podivil té otázce a odvětil jsem: "Ale maminko, jak jsem mohl spát, když jsem přece musil jít s Jumbem k panu Jirsákovi skrz tu čepičku?" Maminka se zamyslila a neříkala nic.

I přišel tatínek z krámu, sedl si u mne na pelest a já jsem se ho otázal: "Kolik myslíš, tatínku, bude si. pan Jirsák čítat za čepičku pro slona?"

Tatínek si pohladil bradu, počechral si knír a pak odvětil: "To máš různé a podle toho, není čepička jako čepička."

Pravil jsem: "Má to být čepička nahoře se střapcem, celá zlatem prošívaná, s bambulkami kolem dokola."

"Když s bambulkami a celou parádou," pravil tatínek, "tak by to mohlo být mastné. Jirsák pracuje solidně, to zas beze všeho, ale je drahý jako lékárna."

"Tatínku," tázal jsem se po chvíli, "dáš mi na to peníze, kdybysem jako neměl?"

Tatínek se nafoukl jako měchuřina a pravit: "Když to musí být, tak se umím ukázat. O mně se nemůže říci, že nemůže loktem do kapsy. Koupil jsem slona, tak na čepičku nebudu lito- vat nějaký ten krejcar. Ať udělám pangrot."

Už jsem neříkal nic a pomyslil jsem si, že tatínek je ze všech nejhodnější, jelikož dává na všecko peníze, a hnedky nato jsem si pomyslil, že maminka jest ještě nejhodnější než tatínek, ale za chvilku se mi zdál tatínek zase nejhodnější než maminka a dlouhou chvíli jsem o tom uvažoval, ale nemohl jsem se na ničem ustanovit.

A maminka pravila, že tu byli hoši, co spolu chodíme, a ptali se, jak se mně vede. To mně bylo divné, jelikož před malou chvilánkou jsem přece mluvil s Čendou Jirsákem a ten nic nepovídal, a pak jsem si pomyslil: Třeba spím a to všecko se mně jenom zdá.

Této myšlenky jsem se polekal, že mně tatínek slíbil peníze na čepičku ve snu a až se probudím, nebude chtít o ničem vědět a bude děsně řvát, že nemá žádný bankál. Pročež jsem se pro jistotu ještě jednou otázal: "A doopravdy zaplatíš tu čepičku? Neříkáš to jen tak?"

A tatínek odpověděl: "Tak si mně šáhni na nos, jestli lžu." Učinil jsem, jak mně kázal, a nos byl tvrdý, z čehož jsem viděl, že tatínek mluvil pravdu, a tatínek pravil: "Tak vidíš, ty kuliferdo, a pamatuj si, že když táta řekne slovo, tak to slovo platí."

Vtom cinkl zvonek v kvelbu a tatínek se zdvihal, že jako půjde obsloužit zákazníka, ale maminka pravila: "Seď, tati, já už to odbudu sama," a tatínek pravil: "A co bys, mami, jenom seď, já už to pořídím," a tak se hodnou chvíli hádali, kdo má jít do krámu, a nikdo nešel.

Ale pak se ukázalo, že to nebyl zákazník, nýbrž strejda Vařeka s tetou Emou, a maminka pravila: "To jsou k nám hosti," a tatínek pravil: "A kruci!" a strejda pravil: "Přišli jsme se podívat na toho maroda," a teta pravila: "Tak co? Ty líná kůže, copak se smí dneska marodit? Kdopak dneska může doktorovat?"

Strejda silně vzdychl a pravil: "Tihle doktoři, to je národ! Jenom umějí strašné peníze brát a ničemu nerozumějí."

A teta pravila: "U nás se nikdy nevolá doktor. To my nevedeme. Kam bysme přišli? Když někomu něco chybí, tak mu udělám baldriánové thé, on to vezme na noc, vyspí se z toho a druhý den běhá jako koroptvička. A to je to nejlepší. Kdyby se měl n…