Bylo nás pět

Když jsme pili tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu, tak se ozvaly v síňce kroky a brzy nato se, rozletěly dveře a do sednice vstoupil jeden tlustý, silný a vysoký pán, co měl veliké kníry a na hlavě turban, a já jsem věděl hnedky, že je to pan Brabec, jelikož měl kolem krku krejčovskou míru a na prsou polštářek s jehlami. Zůstal stát ve dveřích a zkřížil ruce na prsou a třikrát se hluboce poklonil, řka: "Buďte mi vítáni, vzácní hosté." A obrátil se k paní Brabcové a pravil: "Zdráva buď, velectěná manželko."

Paní Brabcová pravila: "To je dost, že jdeš, sidi Hasane, manželi můj velectěný, také nevíš, kdy se chodí domů, tvoje věrná otrokyně Zulejka, manželka tvoje už si myslila, že v té hospodě zarosteš jako nehet na palci, jelikož tvoji kamarádi jsou ti přednější, oběd je celý vysmáhlý, já se na to nebudu dívat a odejdu k mamince," a mluvila dosti dlouho.

Pan Brabec odvětil: "Zadrž, ó, ženo, svůj jazyk, který je ostřejší než jatagan, a kroť se před vzácnými hosty. Alláh je mým svědkem, že mně děláš jenom ostudu, a když se do toho dáš, tak nevíš, kdy máš přestat, a já mám z tebe hlavu jako škop. Právem praví Prokop: Ženský jazyk jest rychlejší než posel, přinášející neblahou zvěst. Raději pověz, co máme dneska k obědu?"

"Je tam rýže se skopovým," pravila paní Brabcová.

Pan Brabec se ušklíbl a pravil: "Včera rýže, dnes rýže, zítra rýže. Už to jednomu leze z krku." "Tak si jdi do hotelu, když jseš takový milostpán, já ti nemůžu porád podstrojovat, časy nejsou podle toho, kdyby ses nerouhal, ještě budeš jednou rád a skopové je jako mandle, řezník Brahmaputra mně vždycky nechává stranou ten nejlepší kousek, jelikož jsme dobří zákazníci, my nejsme jako jiní, co berou na knížku."

"Dost!" vzkřikl krejčí Brabec, "a dávej na stůl."

Krejčí Brabec s chutí pojídal oběd a při tom se nás vyptával na jméno, stav a odkud pocházíme. Éda Kemlink mu vyřídil pozdrav od svého otce, a když to pan Brabec slyšel, veliká radost mu roztáhla tvář a on se usmíval a hladil si knír, který se leskl skopovým tukem, a počal vzpomínati na mladá léta.

A pravil: "Kemlink byl můj nejmilejší přítel, jelikož to byl největší vynálezce, co uměl vynalézat ta nejskvostnější skotáctví. Všichni obyvatelé mu prorokovali, že bídně umře na hnoji, ale Alláh usoudil jinak a způsobil ve své nevyzpytatelné moudrosti, že Kemlink píše na berňáku a má skrz to velkou vážnost mezi lidmi. Já jsem s Kemlinkem byl jedna ruka, porád jsme spolu chodili, jeden bez druhého by nedal ránu."

Zamyslil se a pak se otázal: "A co tam u vás? Ještě se tam chumelí?"

"Chumelí," odvětili jsme.

"A v Lukavici se také chumelí? A v Javornici se také chumelí? A co na Drahách? Na Láni? Na Dubince? V Habrové? Všude padá sníh? Ó, jaká je to krása, když je všecko bílé, když se metelice prohání po polích a mráz kreslí na okna nevídané byliny, stromoví a horské krajiny a podivné živočišstvo. U nás v Indii nikdy nesněží. Slunce porád praží a je tu smutno."

Tak vypravoval pan Brabec a my jsme tiše seděli a poslouchali, jak povídá, a pili jsme k tomu tu dobrou, tu červenou malinovou limonádu a měli jsme porád žízeň. Potom nám paní Brabcová přinesla bonbóny a byla jich hrozná kupa a bylo to modré, červené, zelené a žluté kuličky, ale mezi nimi byly čokoládové kaštany se šlehačkou, ty já děsně rád. Ostatní hoši se vrhli nejdříve na ty čokoládové kaštany, ale já jsem si myslil, že si je nechám až naposled, a pravil jsem si v duchu, že hoši snědí kaštany a nebudou pak mít nic a budou na mně loudit, ale já jim nedám a řeknu jim: Mohli jste šetřit jako já a měli byste, pročež jsem porád jedl ty kuličky, ale byly strašně nedobré a já jsem je musil porád jíst a hrozně jsem spěchal, aby už byly pryč, ale ono jich bylo čím dál tím více a vyschlo mně v krku, a když jsem chtěl ty kaštany, tak byly pryč, já jsem je hledal, moc jsem se po nich sháněl, všichni se mně smáli, Čeněk Jirsák se příšerně šklebil a já jsem děsně řval: "Mami, mami, oni mně snědli kaštany, mami, řekni jim, ať mně dají ty čokoládové kaštany, já je chci!"

Maminka mně dala obklad na čelo a tatínek nade mnou stál a byl smutný a Kristýna si utír…