Bylo nás pět

Ani jsem nevěděl, jak jsem dlouho ležel, a jenom jsem cítil, jak mně po zádech hrají teplé a chladné vlnky, i díval jsem se oknem na dvoreček a viděl jsem, jak se slunce kutálí po střeše našeho dřevníku a na střeše seděl kocour Honza a tvářil se tak starostlivě jako náš tatínek, když hledá dýmku a neví, kam ji dal. Nelíbila se mně Honzova starostlivost a já zavřel oči.

Po chvíli jsem zaslechl rychlé dupání a nějaký silný hlas pravil: "Kdepak máte toho pacienta?" a z toho hlasu vanul vítr, který voněl po růžových a bílých cukrátkách, jako jsou v lékárně v té kulaté sklenici a já jsem je vždycky chtěl mít.

On si přinesl malý kufírek a já jsem chtěl vědět, co v něm jest, a on mně dýchal na prsa a Lechtal mne vousy pod bradou a vstrčil mně teploměr pod paždí a pravil: "Máte tu dusno, panstvo, vzduch, vzduch, hodně vzduchu, velectění! to je to hlavní," a chvilku se díval na hodinky a pak pravil: "Mno!" A potom jsem slyšel, jak v krámě cinkalo závaží a váha pravila:

"Dejte mi ještě liberku kávy, tohle už jest čtvrtý případ spály, ke kterému jsem byl zavolán, máte francovku? Tak mně dejte lahvičku, jenom klid, klid, pane Bajzo, já se k vám ještě dneska podívám, tak, tak, kolik to čítáte? já se klaním."

A já jsem, se hluboce ponořil do toho zeleného láku a plaval jsem, porád jsem plaval a Venda Štěpánků taky plaval, já jsem se divil: Takový malý prcek a jak už to umí plavat a já jsem šel domů a byl jsem hodnou chvíli hodný, chodil jsem pomalu, koukal jsem se ctnostně a mluvil jsem pravopisně a moje řeč byla: "Ovšem, zajisté, nýbrž, pakliže, tudíž a nápodobně." A když jsem si myslil, že jsem byl už dosti dlouho hodný, tak jsem slušným hlasem požádal tatínka, aby šel do cirkusu Rudolfi a koupil mně slona Jumbo, jelikož ho potřebuju.

Když tatínek moji žádost uslyšel, tak se příšerně zachechtal a pravil: "Ha! Slona Jumbo, to by tak hrálo! Když jsem byl v tvých letech, tak jsem musil do světa a nikdo se mě neptal."

Já jsem se však nepoddal, ale mořil jsem ho žalostným hlasem, že musím mít slona, jelikož ho máme v příroďáku, abych ho uměl.

Tatínek odvětil zlostným hlasem: "Kdopak si dneska může dovolit pořídit si slona, kam by jeden přišel? až podle toho, jak se zlepší obchody, a jdi pryč!"

Vyslovil to s takovou nevrlostí, že to znělo jako "divrič!", pročež jsem bréčel.

Ale maminka vzala tatínka stranou a mluvila s ním tichým hlasem, a když jsem to viděl, tak jsem velice silným hlasem sliboval, že už ani jednou nevynechám housle, že každému dospělému dám počestnost, bez dlouhých řečí všudykam doskočím, vyřídím, pomůžu a od Mančinky se ani nehnu a jemným hlasem jí budu povídat pohádky.

A maminka pravila: "Copak to dítě nemá mít vůbec žádnou radost? Ty jsi už škudlil pomalu jako strejda Vařeka. Kup mu toho slona, vždyť to nestojí bankál."

Pročež tatínek mávl rukou: "Když slon, tak slon, máte mne poznat a já jsem žádostivý, jestli si jedou vzpomenete, co jsem pro vás udělal."

Já jsem zajásal neslýchaně silným hlasem a políbil jsem tatínkovi ruku. A koukám se, koukám a vidím stát Jumba, toho obrovského slona indického, rovnou před naším kvelbem. Stál klidně, uši měl jako obrovské lopuchové listy, tuhou kůži jako z dehtové lepenky a usmíval se těma malinkýma, chytrýma očičkama.

Dal jsem mu ibišové cukrátko, které jsem odcizil v krámě, a on si cukrátko vzal prstíkem, co má přidělaný k chobotu, a tázal jsem se: "Jseš rád, Jumbo?" on pak pokývnul hlavou na znamení, že je rád.

Načež jsem mu pravil přísným hlasem: "Copak je to platné, milý Jumbo, musíme jít do školy."

Jumbo odvětil: "Když do školy, tak do školy. Napřed povinnost a potom zábava. Nikdo učený z nebe nespadl. Škola mé štěstí, pročež: Pojď sem, synu, a uč se moudrým býti."

Potom mne chobotem vzal opatrně kolem pasu a vysadil si mne na krk. A Kristýna mně podala kabelu s učením a tatínek s maminkou se postavili před krám, aby viděli, a já jsem dal slušné pozdravení a zavelel jsem: "Vpřed!"

A slon kráčel zvolna a velebně a všichni se koukali a já jsem byl velice hrdý. Kteří se koukali: Jodaska, co prodává hliněné nádobí, Trojna, bednář, Rychtera, řemenář, Bednařík, obuvník, Svatý, krejčí pro pány i hochy, Mazura, autodopravce, Jaroš, řezník a uzenář, Kozí Kuncka, ano i pan Fajst, taktéž pan Podlena, co píše na hejtmanství.

Celé město se koukalo a všichni se divili.

A když jsem zahnul za roh, tak se divili: Preclík, kominík, Laušmanka, niťařka, Dušánek, cedulář, Vobořilka, krupařka, a Homoláč, sklenář, a Netuka, mydlář.

Taktéž se divili všichni holubi, co létají kolem báně, Bejvalovi koně se divili i Jakub, pacholek, i psi se divili, mezi nimi též Pajda.

Veškeré tvorstvo kulilo vočadla a říkalo "Jé!"

A pan starosta se koukal z okna radnice a s ním celé obecní zastupitelstvo a bylo náramné divení. Pan Letovský, náš polecajt, se vzpřímil a salutoval mně, řka: "Sláva ti, ó synu vlasti!" Já jsem poděkoval neobyčejně slušně.

Byl pak obrovský sběh lidu a ozývalo se troubení hasičstva. Někteří pravili, že by se to mělo dát do novin, aby si to lidi přečtu.

A slon kráčel pravidelným krokem, a když jsem se podíval dolů, co jsem spatřil? Dva mužové kráčeli po pravé straně, dva pak po straně levé. Měli šátek kolem hnědých beder, na hlavě turban, v jedné ruce třímali oštěp, v druhé pak kabelu s učením. Oni mužové se nazývali : Bejval Antonín, Kemlink Eduard, Jirsák Čeněk a Zilvar z chudobince, jménem Josef. Když jsem to spočítal, tak jsem viděl, že nás dohromady bylo pět. Já jsem byl ten nejprvnější a ti čtyři byli moje tělesná stráž.

Za hlučného troubení a bubnů ramplování jsem došel před školu a pan učitel, dívaje se z okna školní budovy, pravil: "Žáčkové zachovejte mi pořádek, aby nebylo stížností z řad obyvatelstva."

Před školou mě Jumbo sundal dolů a pak mně podal čítanku, mluvnici, početnici, jakož i psací náčiní.

Tu pak vyšel ven školda, i zkřížil ruce na prsou a tázal se: "Čeho žádáš velký muži?" Kázal jsem mu, aby mně po dobu školního vyučování slona bedlivě opatroval a přinesl mu něco k občerstvení.

Školda se uklonil, v…