Apokryfy (Karel Čapek)

Marta a Maria

"I stalo se, když šli, že on všel do jednoho městečka. Žena pak jedna, jménem Marta, přijala jej do domu svého.
A ta měla sestru, jménem Marii, kteráž seděci u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.
Ale Marta pečlivá byla při mnohé službě. Kteráž přistoupivši, řekla: Pane, nemáš-li o to péče, že sestra má nechala mne samé sloužiti? Protož rci jí, ať mi pomůž.
A odpověděv, řekl jí Ježíš: Marta, Marta, pečlivá jsi, a rmoutíš se při mnohých věcech.
Ale jednohoť jest potřebí. Mariať dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní."

(Lk 10,38-42)

Toho večera pak vešla Marta k sousedce své Támar, ženě Jakuba Grünfelda, kteráž ležela v šestinedělí;

a vidouc, že žár v krbu pohasíná, naložila polen a usedla u ohniště, aby roznítila oheň. A když vyšlehly živé plameny, dívala se ona Marta do ohně a mlčela.

Řekla pak paní Támar: "To jste hodná, Martičko. Vy se tolik nastaráte, ani nevím, jak vám to odplatit."

Ale Marta neřekla nic, aniž odvrátila svých očí od ohně.

Tu zeptala se paní Támar řkouc: "Je to pravda, Martičko, že dnes byl u vás Rabbi z Nazaretu?"

I odpověděla Marta: "Byl."

I sepnula paní Támar ruce a řekla: "To jste měla radost, slečno Marto; já vím, k nám on by nešel, ale vy si to zasloužíte, vy jste tak dobrá hospodyně."

Tu sklonila se Marta k ohni, prudce rovnala polena a pravila: "Já vám řeknu, paní Támar, já bych se raději neviděla. Kdepak by mne napadlo, že teď, před svátky ... Dobrá, myslím si, vyperu si nejdřív ... To víte, naše Marie, co ta toho prádla nadělá. Tak já to nevyprané prádlo házím na hromadu, a najednou »Dobrý den, děvčata«, a on stojí na prahu! Já začnu volat »Marie, Marie, pojď sem«, aby mně jako pomohla honem uklidit tu hromadu košil, - Mařka přiletí, rozcuchaná, a jak ho vidí, začne křičet jako smyslů zbavená: »Mistře, Mistře, vy jste k nám přišel?« a bums, už je před ním na kolenou, vzlyká a ruce mu líbá, paní Támar, já jsem se za ni styděla, co si Mistr musel myslit, taková potřeštěná hysterka, a teď ty špinavé hadry všude, já vám stěží ze sebe vypravila: »Mistře, sedněte si«, a sbírám to prádlo; a Marie ho tahá za ruku a vzlyká: »Mistře, mluvte, povězte nám něco, Rabbóni« Považte si, paní Támar, ona mu říká Rabbóni! A všude samý nepořádek, to víte, jako když se pere, ani zameteno nebylo ... co si on musel o nás myslet!"

"No víte, Martičko," těšila ji paní Grünfeldová, "mužští si té trochy nepořádku zhruba nevšimnou. Já je znám."

"A i kdyby," prohlásila Marta s tvrdě svítícíma očima. "Pořádek má být. Koukejte se, paní Grünfeldová, když byl Mistr na obědě u toho celníka, tak to Marie dovedla mu umýt slzami nohy a utřít je svými vlasy. Já vám řeknu, paní Támar, něco takového bych si já ani netroufala, ale aspoň tu čistou podlahu bych mu chtěla dát pod nohy. To zas ano. A položit před něj ten pěkný kobereček, víte, ten z Damašku. A ne špinavé prádlo. Utírat mu nohy slzami a vlasy, to Mařka svede; ale aby se aspoň učesala, když přijde, to ne; a utřít před ním podlahu, to taky ne. Jen si před ním kecnout na zem a dělat takovéhle oči, a teď povídej, Rabbóni!"

"A povídal?" ptala se dychtivě paní Támar.

"Povídal," děla Marta pomalu. "Usmíval se a mluvil k Marii. To víte, já nejdřív uklidit to prádlo, a pak mu podat aspoň trochu toho kozího mléka a kousek chleba ... Vypadal ušlý a unavený; já vám měla na jazyku, Mistře, já vám přinesu polštáře, odpočiňte si chvilenku, zdřímněte si, my budeme tiché jako dušičky, ani dýchat nebudem, ale to víte, paní Grünfeldová, člověk mu nechce skákat do řeči. A tak jsem jen chodila po špičkách, aby se Marie dovtípila, že má být ticho, ale kdepak!" »Povídejte ještě, Mistře, prosím, prosím, ještě něco,« a on, dobrák, se usmíval a mluvil."

"Ach, to bych chtěla slyšet, co říkal," vzdychla paní Támar.

"Já taky, paní Támar," řekla suše Marta. "Ale někdo musel pro něho ochladit to mléko, aby bylo svěží. A někdo taky musel sehnat trochu medu na chleba. Potom zaskočit k Efraimovým - já to Efraimce slíbila, že sem tam dokouknu na její děcka, když ona musí do trhu, to víte, paní Grünfeld, taková stará panna jako já je někdy k něčemu taky dobrá. Kdyby aspoň byl náš bratr Lazar doma! Ale když Lazar ráno viděl, že se bude prát, povídá: »Holky, nic, já se ztratím; ale ty, Marto, dávej pozor, kdyby tudy šel ten kořenář z Libanonu, kup pro mne to prsní thé,« - on je totiž náš Lazar nějak špatný na prsa, paní Támar, jde nám moc dolů. A tak jsem si pořád myslela, kdyby se Lazar vrátil, dokud je tu Mistr, já věřím, paní Grünfeld, že on by nám Lazara uzdravil; jak jsem slyšela něčí kroky, už jsem letěla před dům a na každého volala: »Pane Ašer, pane Lévi, pane Išachar, kdybyste potkal bratra Lazara, že má hned, ale hned přijít domů!« A při tom vyhlížet toho kořenáře - já nevěděla, co dřív."

"To já znám," pravila paní Grünfeldová. "Rodina dá jednomu starosti."

"Copak starosti," mluvila Marta. "Ale helejte, paní Grünfeld, jeden by taky chtěl poslouchat slovo Boží. Já jsem jen hloupá ženská, taková služka jsem, říkám si, někdo to musí dělat, někdo musí vařit a prát a spravovat hadry a smejčit, a když naše Mařka na to nemá povahu ... Ona už není tak krásná, jako byla dřív, paní Támar; ale ona bývala taková krasavice, že - že - že jsem jí prostě musela sloužit, víte? A přitom si každý myslí, že jsem zlá - paní Grünfeldová, vy to znáte, zlá a nešťastná ženská nemůže nic dobře uvařit, a já nejsem špatná kuchařka. Když je Marie krásná, ať Marta dobře vaří, no nemám pravdu? Ale paní Támar, to vy snad taky znáte: někdy člověk na chvilku, jen na chvilinku složí ruce do klína, a pak mu přijdou takové divné myšlenky: že ti snad někdo něco poví nebo se na tebe tak nějak podívá ... jako by ti říkal: Dceruško, svou lásku nám strojíš a sebe celou nám dáváš, svým tělem smejčíš a udržuješ všechnu čistotu čistotou své duše; vcházíme do tvého domu, jako bys to ty sama byla. Marto, i ty jsi svým způsobem milovala mnoho."

"Ba, je to tak," řekla paní Grünfeldová. "A kdybyste měla šest dětí, Martičko, jako já, tak byste to teprve viděla."

Tu pravila Marta: "Paní Grünfeld, když tak najednou přišel on, Mistr Nazaretský, já jsem se až zhrozila: snad ... snad přichází říci to krásné, nač jako bych tolik let čekala a zrovna do toho nepořádku! Já měla srdce až v krku, mluvit jsem nemohla - já jsem si řekla: to přejde, jsem hloupá ženská, zatím namočím prádlo a zaskočím k Efraimovým a pošlu pro našeho Lazara a zaženu ze dvorka slepice, aby ho nerušily. A pak, když bylo všecko v pořádku, přišla na mne taková krásná jistota: že teď jsem připravena slyšet slovo Boží. Tak jsem tiše, tichounce šla do světnice, kde on seděl a mluvil. Marie mu seděla u nohou, oči s něho nespouštěla." Marta se suše zasmála. "Mne napadlo, jak bych asi já vypadala, kdybych tak na něho poulila oči! A tu on, paní Grünfeld, se na mne tak vlídně a jasně podíval, jako by chtěl něco říci. A já najednou vidím - Bože, ten je hubený! to víte, nikde nic pořádného nesní, ani toho chleba a medu se skoro netkl. A tu mne napadlo: holoubata! Já mu udělám holoubata! Pošlu Mařku pro ně do trhu, a on si zatím chvilinku odpočine. »Mařenko, « povídám, »pojď na okamžik do kuchyně.« Ale Marie nic, jako by byla slepá a hluchá."

"To ona nechtěla nechávat hosta o samotě," pravila chlácholivě paní Támar.

"Kdyby si raději všímala," řekla tvrdě Marta, "aby měl co k jídlu; od toho jsme my ženské, no ne? A když jsem viděla, že Marie nic, jen kouká jako u vytržení, tak - paní Támar, já ani nevím, jak to přišlo, ale já to musela říci. »Pane,« povídám, »to ti je jedno, že má sestra mne nechá posluhovat samotnou? Řekni jí, ať mi v kuchyni pomůže!« Tak to ze mne vyhrklo."

"No a řekl jí?" ptala se paní Grünfeldová.

Tu vyhrkly slzy z palčivých očí Martiných. ",Marto, Marto, pečlivá jsi a staráš se o mnohé věci: ale jednoho jest potřebí, Marie si vyvolila lepší stránku a tu jí nikdo nevezme.' Tak nějak to, paní Támar, řekl."

Bylo chvíli ticho. "A to bylo všechno, co promluvil?" ptala se paní Támar.

"Všechno, pokud já vím," děla Marta, stírajíc si drsně slzy. "Pak jsem šla koupit ta holoubata - zloději jsou to na trhu, paní Grünfeld - a pekla jsem je, a uvařila pro vás tu polévku z holubích drůbků."

"To vím," pravila paní Grünfeldová. "Vy jste moc hodná, Martičko."

"Nejsem," uryla Marta. "Abyste věděla, to bylo po prvé, že jsem holoubata dost nepropekla. Byla tvrdá: ale já - mně všechno padalo z rukou. Když já v něho tak nesmírně věřím, paní Támar!"

"Já taky," řekla zbožně paní Támar. "A co říkal jinak, Martičko? Co mluvil k Marii? Co učil?"

"Nevím," řekla Marta. "Ptala jsem se Marie, ale to víte, jaké ona je třeštidlo - »Já už nevím,« povídala, »na mou duši, já bych ti nemohla poctivě říct ani slovo, ale bylo ti to tak úžasně krásné, Marto, a já jsem tak nesmírně šťastná ...«"

"To taky stojí za to," uznala paní Támar.

Tu Marta hlučně vysmrkala slzy a řekla: "Tak ukažte, paní Grünfeld, já vám převinu toho haranta."

(1932)

— 1 —

O pěti chlebích

... Co proti němu mám? Já vám to povím rovnou, sousede: ne že bych měl něco proti jeho učení. To ne. Jednou jsem poslouchal jeho kázání, a já vám řeknu, málem bych se byl taky stal jeho učedníkem. Tehdy jsem se vrátil domů a povídám svému bratranci sedlářovi, ty, to bys měl slyšet; řeknu ti, je to svým způsobem prorok. Moc krásně mluví, jen co je pravda; zrovna se v člověku srdce obrací; já vám měl tehdy oči plné slz, byl bych nejraději zavřel svůj krám a šel za ním, abych ho už nikdy neztratil s očí. Rozdej všechno, co máš, řekl, a následuj mne. Miluj bližního svého, pomáhej chudým a odpouštěj těm, kdo ti ubližují, a takové věci. Já jsem obyčejný pekař, ale když jsem ho poslouchal, tak vám byla ve mně taková divná radost a bolest, já nevím, jak bych to řekl: taková tíha, že bych klekl na zem a plakal, a při tom tak krásně a lehko, jako by ze mne všechno padalo, víte, všechna starost i zlost. Tak já tehdy povídám svému bratranci, ty troubo, mohl by ses stydět; mluvíš samé hamižnosti, co ti je kdo dlužen a že máš platit tyhlety desátky a přirážky a úroky; kdybys raději rozdal chudým všechno, co máš, opustil ženu i děti a šel za ním - -

A to, že léčí nemocné a posedlé, to bych mu taky nevytýkal. Pravda, je to divná a nepřirozená moc; ale to přece každý vidí, že naši ranhojiči jsou žabaři a ti římští nejsou o nic lepší; peníze brát dovedou, ale když je zavoláte k umírajícímu, tak jenom pokrčí rameny a řeknou, že jste je měl zavolat dřív. Dřív! Má nebožka žena stonala dva roky krvotokem; já ji vodil po doktorech, nemáte ponětí, co peněz to stálo, a nepomohl jí žádný. Kdyby byl on už tehdy chodil po městech, byl bych před ním padl na kolena a řekl: Pane, uzdrav tuto ženu! A ona by se dotkla jeho roucha a uzdravila by se. Takhle chudák zkusila, že se to ani povídat nedá - To teda bych mu chválil, že uzdravuje nemocné. To víte, felčaři proti tomu křičí, a prý podvod je to a fušerství, a chtěli by mu to zakázat a kdesi cosi; ale to už tak máte ty všelijaké zájmy. Kdo chce pomáhat lidem a spasit svět, vždycky naráží na něčí zájem; všem se nemůžeš zavděčit, to jinak nejde. Říkám, uzdravovat muže a třeba i mrtvé ať křísí; ale to s těmi pěti chleby neměl dělat. Jako pekař vám řeknu, že to byla velká křivda na pekařích.

Vy jste tu věc o těch pěti chlebích neslyšel? To se divím; všichni pekaři jsou zrovna bez sebe nad tím případem. Tak prý za ním přišel veliký zástup na místo pusté, a on uzdravoval jejich nemocné. A když bylo k večeru, přistoupili k němu učedníci jeho, řkouce: "Pusté jest místo toto, a čas již pominul. Propusť zástupy, ať jdouce do městeček, nakoupí sobě pokrmů." On pak řekl jim: "Není jim potřebí odcházeti, dejte vy jim jísti." A oni řkou jemu: "Nemáme zde, než pět chlebů a dvě rybě." On pak dí jim: "Přinestež mi je sem." A rozkázav zástupu posaditi se na trávě, a vzav těch pět chlebů a dvě rybě, vzhlédl v nebe, požehnal, a lámaje, dával učedlníkům ty chleby, a učedlníci zástupům. 1 jedli všichni a nasyceni jsou. I sebrali, což zbylo drobtů, dvanácte košů plných. Těch pak, kteříž jedli, bylo okolo pěti tisíců mužů, kromě žen a dětí.

Uznejte, sousede, že tohle si žádný pekař nedá líbit; jak by k tomu přišel, ne? Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí, pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit, kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví, musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat. A on, on jenom vzhlédne k nebi a má dost chleba pro pět nebo kolik tisíc lidí; mouka ho nestojí nic, nemusí si bůhvíodkud nechat vozit dříví, žádné výlohy, žádná práce, - to se rozumí, pak ty chleby může lidem dávat zadarmo, no ne? A na to nekouká, že tím okolní pekaře připraví o poctivě zasloužený výdělek! Říkám vám, nekalá soutěž je to, a mělo by se mu to zatrhnout. Ať tedy platí daně jako my, chce-li provozovat pekařství! Na nás už chodí lidé a říkají, jak to, takové nekřesťanské peníze chcete za tenhle mizerný bochánek? Zadarmo to máte dávat, jako on, a jaký prý to je chlebíček: bílý, křoupavý a voňavý, že by se na něm člověk ujedl. - Už jsme museli snížit cenu pečiva; na mou čest, dáváme je pod výrobní cenou, jen abychom nemuseli zavřít krámy; ale kam to takhle povede, nad tím nám pekařům stojí hlava. Prý na jiném místě nasytil čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí sedmi chleby a několika rybičkami, ale tam sebrali jenom čtyři koše drobtů; taky mu už asi ten jeho podnik tak dobře nejde, ale nás pekaře zničí nadobro. A já vám tadyhle říkám, že to dělá jenom z nepřátelství k nám pekařům. Obchodníci s rybami sic taky křičí, ale to víte, ti nevědí, co za své ryby chtít; to dávno není tak poctivá živnost jako pekařský stav.

Koukejte se, sousede: já jsem jednou starý člověk a jsem na světě sám; nemám ženu ani děti, tak copak já potřebuju. Tuhle jsem už říkal svému pomocníkovi, aby si mou pekárnu uvázal na krk sám. Mně tady nejde o můj prospěch; na mou duši, nejraději bych opravdu rozdal svůj nepatrný majetek a šel za ním a pěstoval lásku k bližnímu a všechno, co on káže. Ale když vidím, jak se postavil proti nám pekařům, tak si říkám: To zas ne! Já jako pekař vidím, že tohle není žádná spása světa, ale hotová pohroma pro naši živnost. Mně to je líto, ale to mu nedaruju. To nejde.

Rozumí se, podali jsme na něho stížnost k Ananiášovi i k místodržícímu, jako pro rušení živnostenského řádu a pro pobuřování: ale to víte, jak u těch úřadů všechno jde na dlouhé lokte. Vy mě znáte, sousede; jsem mírný člověk a nehledám s nikým rozbroje; ale kdyby on přišel do Jerusalema, postavím se na ulici a budu volat: Ukřižujte ho! Ukřižujte ho!

(1937)

— 2 —