Podpořte LD sdílením:
Anotace
Tuto poetickou pohádkovou hru uvedlo Národní divadlo v Praze roku v roce 1984. Od té doby patří ke klenotům české dramatické tvorby a dočkala se řady inscenací. Diváci ji mají spojenu i s hudbou Josefa Suka a určitě vzpomenou i na Weiglovo působivé televizní zpracování.
Postavy:
Stojmír - král tatranský
Runa - krutá žena Stojmíra
Prija, Živa, Mahulena - dcery Runy a Stojmíra
Radúz - královic v Maguře
královna Nyola - Radúzova matka
Radovid - starý Radúzův sluha a přítel
Vratko - dřevorubař
Děj:
Příběh uvádí Pohádka (personifikace). Děj je umístěn do mytického pohanského dávnověku.
Radúz zbloudí v lese tatranského království. Zaujme ho bílý jelen a on ho ne a ne chytit. Když ho lapí, v zápalu hněvu ho zabije. Hned začne svého činu litovat a je ochoten přijmout následky. Nechce z lesa odejít i přes Radovidovo naléhání. Dvojice se setkává s Vratkem. Ten jim poradí, jak se rychle dostat z lesa a Radúz mu za jeho ochotu dá dvě zlaté mince s podobiznou svého otce. Vratko je unesen zlatem a omylem řekne královi, kudy Radúz šel.
Runa a Stojmír Radúze chytí. Mahulena vše sleduje a zželí se jí královice, dá mu napít. Radúz je uvězněn a Mahulena zesmutní. Zamilovala se. Vratko má výčitky svědomí. Svěří Mahuleně tajemství. Viděl, kam Runa odvedla Radúze a klíč od jeho pout hodila z útesu, pod kterým byl schovaný. Mahulena tak získala klíč ke svému štěstí. Runa chce ale Radúze zabít. Nenávidí Maguřany, protože Stojmír kdysi usiloval o Nyolu. Tu jí připomíná Mahulena, a proto ji nemá ráda. Stojmír jí však ve vraždě brání, jak může. Runa vymyslí lest - pošle Mahulenu za Radúzem, aby mu dala balzám na rány. Ve skutečnosti se však jedná o jed. Mahuleně je podezřelé, že je matka tak hodná k nenáviděnému Radúzovi. Jed vylije. Radúze osvobodí a společně chtějí utéct.
Runa však Mahulenu sledovala (nevěřila jí). Nechtěla je pustit. Bojovala s Radúzem, ten ji přivázal za vlasy ke stromu a ona vyřkla kletbu. Radúze nesmí políbit jiná žena než Mahulena, v opačném případě Radúz zapomene. Když se Radúz vrací s Mahulenou domů, slyší zprávu o úmrtí svého otce. Vydá se do království nejprve sám. První polibek šťastné matky odmítne. Když se ale později sklání nad svým mrtvým otcem, polibku se nestihne ubránit. Mahulena se v zoufalství snaží Radúzovi připomenout, ale jen pohorší královnu.
Začne se modlit k matce zemi. Chce k ní být připoutána jako rostliny. Promění se v topol. Radúz je i po roce od úmrtí nešťastný. Zužuje ho smutek. Vábí ho jen vysoký topol, který mu dává úlevu. Nyola si s ním neví rady, topol ji děsí. Radúz zde ale tráví všechny volné chvilky. Ve snu k němu mluví Mahulena, on ale ráno vše zapomene. Matka země vnukne Mahuleně prorockou věštbu. Kletbu zlomí její krev. Nyola chce strom pokácet, ale Radovid jí brání (bojí se, že Radúzovi by puklo srdce žalem). Ona se však bojí, že v topolu je Runa, která zemřela. Chce ho skácet za každou cenu, a to i před očima Radúze. Radovid se k tomu neodhodlá, a tak do stromu udeří sama královna. Mahulena vzdechne, krvácí. Radúz nechává téct krev na své čelo a vzpomene si. Nyola se s Mahulenou usmíří.
— 1 —
Stručný děj
Nesmíš se ohlédnout, zní jeden z archetypálních imperativů. Vychází z něj i podmínka, kterou musí splnit Radúz, aby zachoval své štěstí s Mahulenou: nesmí políbit jinou ženu. Kouzlo, které Mahulenu svazuje, je kruté. Radúz by podmínku jistě splnil, ale když po dlouhé době uvidí svou matku, tak neodolá a políbí ji, a Mahulenu tím ztrácí. Jen laskavá moudrost staré pověsti, v níž musí vítězit dobré síly, rozhodne o tom, že láska je silnější než dogma nebo zvůle.
Jednoho letního odpoledne se vydal magurský princ Radúz na lov. Pronásledoval krásného jelena bílé barvy, přitom však zabloudil v lesích znepřáteleného Tatranského království. Následujícího dne se potkal se stoupenci tatranského krále Stojmíra. Král Stojmír měl za ženu tvrdou a krutou Runu, která přikázala Radúze uvěznit (pokusila se ho i otrávit, ale to se jí nezdařilo). Runa totiž žárlila na bývalou královu lásku Nyolu a v zatčení Radúze (Nyolina syna) viděla určitý druh pomsty. Radúze nikdo nelitoval a jeho to velmi trápilo. Přeci mu někdo nakonec pomohl. Byla to krásná, jemná a křehká Mahulena - třetí a nejmladší Stojmírova dcera.
Důvod nepřátelství mezi Magurským a Tatranským královstvím byla Radúzova matka Nyola. Do ní se kdysi zamiloval král magurský, ale i tatranský.
Radúz je uvězněn na skále a svázán zvláštním řetězem. Mahulena se do Radúze zamiluje stejně tak silně jako on do ní. Tato láska přiměla Mahulenu vysvobodit Radúze. Vysvobození se Mahuleně povedlo. Při útěku do Magury je ale zastihne kletba královny Runy. Byla velmi rozčílená a pronesla velmi dlouhou kletbu, ve které vyřkla: "Radúzi, jestliže tě políbí jiná žena než Mahulena, navždy na Mahulenu zapomeneš, bude ti cizí...!" Milenci dál prchají do Magury. V Magurském království mezitím zemřel král žalem nad ztrátou syna. Radúz je přivítán svou matkou Nyolou, která syna z velké lásky a smutku z otcovy smrti políbí... A v tu chvíli začala působit kletba. Mahulena volala na Radúze, ten se na ni jen díval a říkal: "Já tě neznám. Je mi tě líto..." Ale Mahulena pokračovala: "Ty už nevíš, jaká mezi námi byla láska!? Miloval jsi mě... Ale kletba lásku zničila." Radúz nevěděl, o čem dívka mluví. A nevěděla to ani Nyola. Radúz na Mahulenu úplně zapomněl a Mahulena se z toho žalem proměnila ve vysoký a urostlý topol. Magurský princ tento topol miloval a stále u něj sedával. Nyolu to velmi rozezlilo. Radúz byl častěji u topolu než se svou vlastní matkou. Nyola se rozhodla topol porazit. Opravdu to udělala. Z topolu začala chrčet krev, a to i na Radúzovo tělo. Láska byla mnohem silnější než jakákoli kletba. Radúz s Mahulenou se k sobě znovu vrátili.
Vše bylo tedy v pořádku, ale v závěru přišla zpráva, že zlostí zemřela Stojmírova krutá žena Runa...
— 2 —
Stručný děj
Pohádkové drama, které se stalo součástí odkazu dnes již klasického díla básníka a dramatika Julia Zeyera.
Děj se odehrává v dávných dobách ve vybájené slovenské krajině. Radúz, syn magurského krále, pronásleduje na lovu bílou laň. Dostihne ji a zabije, ale svého činu pak lituje. Při tom lovu se dostal na území krále Stojmíra, jenž je nepřítelem jeho otce. Jeho sluha mu pak vypráví, proč se jeho otec a král Stojmír znepřátelili. Když byli ještě mladí, zamilovali se do stejně dívky - krásné Nyoly. Ta dala přednost Radúzovu otci. Tatranský král si vzal za ženu zlou čarodějnici a měli spolu tři dcery - Živu, Priju a Mahulenu. Radúz při svém bloudění lesem spatřil najednou tři dívky a dvě z nich hladily bílé laně a ta třetí stála smutně opodál. Uvědomil si, že ta třetí laň, kterou zabil, patřila jí. Radúz se dozví, že ta dívka se jmenuje Mahulena a je ze všech nejhodnější. Stojmírovi lidé mezitím hledají bílou laň a zjistí, že ji zabil Radúz. Dostihnou ho a spoutají a zavřou do věže. Tam se s ním poprvé setkává Mahulena. Na první pohled se do sebe zamilují. Matka Mahuleny, zlá čarodějnice Runa, se nemůže smířit s tím, že její dcera se trápí kvůli Radúzovi. Tak ho nechá připoutat ke skále do řetězů, jeden z dřevorubců vidí, jak Runa hází klíč dolů ze skály. Najde ho a předá ho Mahuleně. Mahulena se nadále trápí, matka tedy namíchá otrávený nápoj a dovolí ho dceři Radúzovi donést. Mahulena se dovtípí, že je nápoj otrávený. Vysvobodí Radúze a utíkají spolu. Runa je však brzy dostihne. Zápasí s Radúzem, ale tomu se ji podaří přivázat za její dlouhé vlasy ke stromu. Runa proklíná svou dceru i Radúze. Kletba říká, že když Radúz políbí jinou ženu, v tom okamžiku zapomene na Mahulenu. Radúz nechává Mahulenu v lese, aby počkala na jeho otce a matku, že ji přijdou přivítat. Když Radúz přichází na zámek, zrovna umírá jeho otec. Matka Nyola ho políbí a v tom okamžiku Radúz na Mahulenu zapomíná. Ta už v lese nevydrží čekat a vydává se na zámek, přichází zrovna na otcův pohřeb. Volá na Radúze, aby si na ni vzpomněl, ale on si nevzpomíná. Nyola ji nechá odvést. Nešťastná Mahulena se trápí a mění se ve strom s Radúzovým jménem na rtech. Radúz tráví každou chvíli u topolu, který stále brání. Něco ho k němu silně poutá. Ve snu se mu pak zjeví Mahulena a připomíná mu, že kletbu může zrušit tím, že na něj dopadne její krev. Matka chce ten strom skácet. Poručí to sluhovi, ale ten nechce, tak se toho matka ujme sama. Vezme sekyru a sekne. Radúz strom brání a na jeho hlavu tryská krev ze stromu. V té chvíli se strom mění v Mahulenu a Radúz ji poznává. Mahulena byla zraněná od sekyry. Matka s Radúzem se jí ujímají. Mahulena se uzdraví a konečně jsou spolu oba šťastní.
— 3 —
Stručný děj
Slovenská pohádka o čtyřech jednáních.
Radúz, magurský princ, se jednoho dne ztratil z domu. Zabloudil a na své cestě zabil bílého jelena, který však, jak se později dozvěděl, patřil dceři krále Stojmíra, s nímž měli nepřátelské vztahy. Díky nevědomé pomoci sluhy Vratka, jemuž daroval tři zlaté, ho stráže našli. Předvedli ho před královnu a ta ho nechala zavřít do věže. Princezna Mahulena se do něj však na první pohled zamilovala. Chodila ho navštěvovat k věži, až jednoho dne zmizel. Vratko velmi litoval své chyby a šťastnou náhodou se dostal ke klíči, který sloužil k otevření řetězů, které teď poutaly Radúze k vysoké skále. Královna Runa lstivě prozradila Mahuleně, kde je připoután a darovala jí pro něj medicínu. Princezna naštěstí odhalila, že se jednalo o jed a svého milého vysvobodila. Po otevření jeho pout se však náhle objevila Runa a chtěla ho zabít. Zesláblý Radúz jí přivázal za vlasy ke stromu, jenže než stihli milenci utéci, proklela je. Když došli k hranicím magurské země, dozvěděli se strašnou novinu, že král zemřel. Radúz šel tedy napřed, že pro Mahulenu dojde, ta ho však ještě varovala, aby hlavně nelíbal žádnou ženu, ani svou matku, protože jak kletba kázala, zapomněl by na Mahulenu jednou provždy. Radúz se bránil radostnému matčinu obětí, avšak marně. Políbila ho na tvář a on v tu chvíli zapomněl na vše, co prožil. Šli tedy do smutečního průvodu za otce a náhle se objevila Mahulena, ale princ ji nebyl s to poznat. Zlomená dívka se proměnila ve strom a Radúz k němu chodíval každý den. Byl jako poblouzněný, po celý rok chodil jako ve snách a útěchu nacházel pouze u štíhlého topolu. Matka již byla zoufalá a chystala se strom porazit, tu však k němu přišel Radúz. Usnul a v stromu byla vidět silueta Mahulenina, jak k němu promlouvá a konejší ho. Když se probudil, zase zmizela, ale matka se již blížila se sekyrou. Po dlouhé při podťala topol a z něj počala prýštit krev. Najednou se zde objevila dívka a Radúz se na vše rozpomenul. Kletba byla zrušena a Mahulena sice poraněna, ale konečně vysvobozena stanula opět v náručí svého milého...
Ústřední myšlenkou této hry je, že láska přemůže všechny útrapy. Ukazuje sílu a tuhý kořínek slovanského lidu.
— 4 —
Stručný děj
Magurský princ Radúz zabil bílého jelena v lovecké horečce, ale učinil to až za hranicemi svého státu, v říši nepřátelského krále Stojmíra. Nepřátelství bylo mezi oběma říšemi proto, že Radúzova matka kdysi Stojmíra odmítla. Bílý jelen náležel nejmladší ze tří Stojmírových dcer, Mahuleně. Stojmír pronásleduje viníka. Na stopu ho přivede bezděky dřevorubec Vratko, jemuž předtím dal Radúz zlatý peníz za to, že jemu a sluhovi Radovidovi ukázal cestu. Z obrazu na penízi poznal Stojmír, že jelena jeho dceři zabil Radúz. Zajme ho a dá ho přikovat na skalnatý štít. Nejvíce Radúze trápí Mahulenina matka Runa. Dá Mahuleně pro Radúze nápoj, který ho má otrávit. Mahulena nápoj přelije do křišťálové nádoby a ta pukne. Princezna sejme Radúzovi pouta (klíč k nim jí dal Vratko, spadl k jeho nohám, když jej hodila Runa do propasti). Runa přijde, a začne s uvolněným Radúzem bojovat. Radúz ji přemůže a pak prchne s Mahulenou. Runa vyřkne kletbu, že Radúz na Mahulena zapomene, když ho políbí jiná žena. To se také stane. Radúz se vrátí právě, když se ohlašuje smrt jeho otce. Matka Radúze ho u otcovy mrtvoly políbí - Radúz na Mahulenu zapomněl. Mahulena se promění v topol. Matka Nyola dá strom podrazit, z topolu vytryskne krev na čelo Radúzovo, to mu vrátí paměť, z rozpůleného stromu vyskočí Mahulena, kouzlo je zrušeno. Zároveň dojde zvěst o Runině smrti.
— 5 —
Ukázka z díla
"Zem boří se a hroutí nebesa a nikdo ruku nepodává mi, bych neklesla... Ty zapomněls na naše loučení tam pod dubem? To tklivé loučení, jak v staré písni plakala snad sama zem, na níž jsme stáli, s ptáci též na dubu sedící."
— 6 —
Ukázky
Jednání 2.
Proměna.
Skalnatý štít horský. Na velkém balvanu Radúz. Od železného jeho pasu visí řetěz, přikovaný ke skále za Radúzem. Jediný strom vyrostl z kamení, stranou, níž než balvan, na němž Radúz polo stojí polo leží v unavení.
Radúz
Jen duj, duj, větře, boží silný orle, jen vlasy moje rvi a ber mi dechu, proč měl bys více slitování mít, než mají lidé! Jsi, vichře, jediným teď druhem mým, když horečné ty moje výkřiky už všechny ptáky vyplašily z hnízd! Dřív některý z nich občas náhodou o čelo moje křídlem zavadil, a zdálo se mi pak, že milující ruka matky chce pot mi stírat, jako v těžké nemoci! ...
Ó, úzkost nevýslovná této samoty! Bezedné prázdno zeje nade mnou, závratná hloubka zeje z dola! Nesmírnost prostoru, jaká to hrůza, toť příliš velká tíž pro tvora slabého, jak člověk je, a bez přestání zírati v tu velikost jež jako moře bez břehu se valí na mou malost, to způsobuje posléz šílenství! Můj mozek vyprahlý mi hoří v hlavě a straší tisícerými mátohami! Ta němota těch neobsáhlých dálek je děsuplnější než bouře řev! Řev posléz umdlí, němota však nikdy ... Jak strašidelná jesti příroda, když neustále v tvář jí hledíš! Ze všeho vystupují věčně příšery! Když po úmorné noci den se rodí, zdává se mi, že nebe hlubokou se ránou otvírá a svět že zalívá se krví v plamenech! ... A vrcholky těch nekonečných lesů, tam dole v propasti u nohou mých, když vítr rozvlní je, podobné jsou jezeru, jež temné, příšerné na skálu moji útočí, by podvrátilo ji ... Už cítím, jak se třese, už úzkost toho pádu do prázdna mé chytla útroby ... Ó, strašná závrať! ... (Zakryje si oči.) Ah, minulo to zas ... Hle, hejno divokých holubů se vzneslo z lesa! ... Ó, ptáci nebes, kam to letíte? Snad v neznámý ten kraj, kde spravedlnost přebývá? Ó, povězte tam, jak zde trpím bez viny! A nikdo, nikdo se mnou necítí! Vy, bílá oblaka, co pyšně modrem veslujete, déšť roňte na mne svůj, a budu mysliti, že zaplakala jste! ... (Zamlčí se na chvíli.) Ach, moji rodiče, zda zemřela i vaše láska? ... Ó, smilování více nežije, ze světa vymizelo naprosto! ... Však přece, přece ... jeho srdce zná je ... Jak byla krásná, bílá jako měsíc a krotká jako pták, když oči svoje žaluplné ke mně zvedala a měkkou dlaň, a pij! mi řekla! ... Ó, netrap se, ty duše moje ... Tak mi pravila ... Ó, Mahuleno, hřích lidí zlých je vykoupen tvým tichým slitováním! ... Kéž hlas mám silný toho větru, bych v šírý svět to její jméno volal, tu všechnu světa ozvěnu bych vzbudil, a lesy, hory, sluje, oblaka, vše se mnou volalo by: Mahuleno! Mahuleno! Mahuleno!
Mahulena (za scénou)
Radúz! Radúz! On volá mne! Já jdu!
Radúz
Tlukot mého srdce zastavuje se! Ó, radost nevýslovná! Je to možno? Je to klam? Ó, Mahuleno!
Mahulena (objeví se)
Radúze můj! Radúze!
Radúz (trhá řetězem)
Jsem spoután, přikován a k tobě nemohu, vší silou trhám pouta ... ó, prokletí, jsem sláb !! (Padne.)
Mahulena (spěchá nahoru k němu)
U nohou tvých, zde, zde, ó, moje duše! Ó, polož nohu svou na moji šíj a trestej mě, že tak tě trýznili! ...
Radúz
Kéž zemru, Mahuleno, v tomto okamžiku, než zase odejdeš !! (drží ji křečovitě.)
Mahulena
Já spásu nesu ti a volnost!
Radúz
Ach, neklam mne! Co z tebe mluví, je pouhá útrpnost a vřelé přání! Co slibuješ, jak bys to vyplnila? ...
Mahulena
Klíč pout tvých nesu, hleď ... Já líbám jej ... Jen ruka moje teď se příliš třese ... sotva udržím jej ... Přece ... Teď v zámku je a skřípe ... pouto padá tvé! Radúze, volný jsi ... teď prchej ... jdi, a nech mě zemřít! (padne na tvář.)
Radúz (táhne ji k sobě)
Ty moje spáso! Duše přemilená, ty umíráš! Já střemhlav se skal vrhnu se ...
Mahulena
Ty šílíš radostí jak já ... Hleď, žiju ... Však nyní pojď a netrať času ... (Sestupují spolu z balvanu.) Jak nejistý tvůj krok ... Ó, Radúze, jak ach, tě mučili! Ó, sedni pod strom na chvilku, ty příliš chvěješ se! Jsi bled, má duše. Ty ale brzy síly nabudeš. Povedu tě stezkou skrytou, tu znám jen já a moje laně ... Pak půjdeš směrem, jak ti naznačím ... Slyšíš, co mluvím? Ty vrátíš se k své matce, k otci, domů ... Ó, viď, že někdy na mě vzpomeneš? ... Však nyní pojď, mám strach, že přijdou za mnou. Ty nevíš, příteli, jak umí nenávidět ... ti dole v zámku ... Nápoj dali mi, abych ti jej nesla sem ... Tak sladce mluvili, tak náhle sladce, že podezření mlhavě se ozvalo v mé mysli ... Do číše z křišťálu jsem vlila nápoj jejich, a křišťál, který falše nezná, rozpukl se okamžitě ... Ah ... moje ruka měla jed ten jejich podati rtům tvým jako balšám! ... Tak na mé srdce namířili krutě, zrádně a na tvé žití mladé zároveň!
Radúz
Ó, krutost neslýchaná! Neplač, Mahuleno!
Mahulena
Pravda, kdybych všechny slzy svoje teď už vylila, co zbylo by mi, ty až odejdeš? Ó, Radúze, ty na mě nikdy nezapomeneš, rci, nikdy, nikdy?
Radúz
Ó, nemluv mi o žádné rozluce! To slovo smyslu nemá! Mahuleno, což ti se loučí, již se milují? Já miluji tě, slyšíš? Ne proto jen, že jsi mě zachránila, ne proto jen, že pro mě trpěla jsi, ne pro tvé velké smilování, ón ne, ó ne, já miluji tě proto, že ... nuž, nevím proč, a vím jen, že tě miluji! To slovo do nedávna cizí bylo mi. Vždyť nikdy ještě moje rty je nepronesly dřív než teď! Ó, kde se vzalo? Kde se hvězda vzala, když poprvé se na nebi rozbřeskla! Tvou drahou hlavu držím v třesoucích se rukou a chtěl bych líbat jasné tvoje čelo ... já, který nikdy posud nelíbal než matku svou ... Však strach mi jakýs brání, nevím jaký! Šlépěj tvoji však, tu líbati se přece odvažuji ...
Mahulena (brání mu, klanícímu se jí k nohám)
Radúze můj, co činím, nevím, věru, však velký klid mi náhle skanul v duši a chce se mi, bych položila hlavu, tak, na tvá prsa, jen na okamžik, bych slyšela, jak srdce tvoje tluče ... A na své oči ten pocel, zde, můj vezmi, na jasné svoje oči ... (Líbá jej na oči.) A na tvé rty, ten druhý pocel, zde ...
Radúz
Mahuleno, jak mocné kouzlo s tvých vane rtů? Jsem náhle jako změněn, co se se mnou dělo? Už nejsem, kdo jsem byl, jsem s tebou jedno, cos nového, co nikdy nebylo a co teď bude věčně, se ve mně ozývá! Cos neskonale lepšího než to, co dříve bylo! Jako bys ve mne byla vešla! Jen tvými zraky hledět dovedu teď a tvým jen dýchat dechem! Vše moje myšlení jen tvoje jest a jeden tlukot pojí naše srdce odešla tu zanikl bych v nic! Rci, to je snad, co láskou nazývají? Ó, pověz! Mně se zdá, ty že všecko, všecko víš!
Mahulena
Vím, Radúze, jen to, že šťastna jsem. (Drží se v mlčení v objetí. Náhle.) Však neblahá, já zapomínám! Ó, prchni, Radúze, pokud je ještě čas! Ó, prchni!
Radúz
Bez tebe? Šílíš?
Mahulena
Ty chceš, bych s tebou šla, bych s tebou byla ...
Radúz
Než tebe pustit, raději zase chci být přikován tam k oné skále neb po tmě ležet v jámě mezi havětí.
Mahulena
S tebou, Radúze, věčně musím býti, pravda, s tebou žít a s tebou třeba zemřít! To říci snad jsem chtěla, když jsem tě líbala? To prosté tak, být jinak nemůže! Pojď! Prchejme!
Radúz
Před námi ráj, za námi zatracení! ... Co v sloup tě obrátilo náhle však, proč bledneš, kam to ukazuješ v hrůze? ... Zkáza! Tvoje matka!
Runa (pokryta drahokamy, v purpuru, stojí proti nim)
Mé tušení, můj nepokoj, můj strach mne neklamaly! Já zanechala hlučnou dvoranu a kvas a hosti a jela za tebou, co kůň můj bystrý stačil! Bez dechu dostoupila jsem strmého vrcholu, a přišla včas! Ó, tys mě přelstila! Ty chytrá zmije, bledá mátoho! Jak mohlas uvolnit ten neporušitelný řetěz? Ty vylila jsi jed? Kéž pila jsi ho sama! Však v čas jsem ještě přišla! Sama nejela jsem, jen rychleji jsem hory dojela, než ti, co za mnou přijdou! Jste oba němi! Zdá se mi, že k bledým sochám mluvím, nebo k spícím, nebo k mrtvolám! Kletá zmije, kletá zmije! (trhne Mahulenou.)
Mahulena
Ó, matko, matko, neklň mi, ty krutá! Ó, pomni, tak jsi srdce moje chtěla mučit, když nápoj tvůj jsem jemu podat měla! Jemu, jenž mé duši drahý tak!
Runa
Ó, nestoudná jak fena! Smíš v tvář mi metat hanbu svoji rujnou? Jak budeš pykat, ó, jak budeš pykat!
Radúz
Pojď, Mahuleno, že z ní jsi brala život, kdo by uvěřil? Jak z morového bahna tak jasný mohl vytrysknouti paprsek? Pojď, spěšme, zachraňme se!
Runa
A myslíš, že tě pustím? Ty dlouhým utrpením seslábl jsi a já jsem silná jako muž! Ó, já tě zadržím!
Mahulena (vrhne se mezi ni a Radúze)
Prchni, prchni, duše moje! Prchni sám, já chráním tě!
Runa (tasí nůž)
Zde, zmije! Zemři!
Radúz (vytrhne jí nůž)
...
— 1 —
Druhé dějství
Runa
Buď proklet, proklet! ... Ještě nikdo zde!... Proč nezardousila jsem jej... a ji!... Což nelze mi ty vlasy přetrhnout?...
Radúz
Teď, Mahuleno, rychle!
Runa
Stůj, Mahuleno, slovo ještě slyš! Jsem tvojí matkou, tyto ruce tebe chovaly a z těchto prsou sála jsi svůj život! Stůj, stůj, tak velím ti!
Mahulena
Nech mě, Radúze, mně nohy kamení
Radúz (vezme ji kolem pasu)
Pojď... nepůjdeš-li, pak násilím tě odvleku
Runa
Slyš, Mahuleno, slovo jediné - pak jdi!
Mahulena
To slovo, matko?
Runa
Kletbu vrhám na tebe, kletbu těžkou, kletbu strašlivou!
Mahulena
Matko, matko!
Runa
Kletbu na tě vrhám nejmocnější, ta půjde za tebou a štvát tě bude, štvát do smrti, jak plachou laňku smečka vzteklých psů! Nebem proklínám tě, proklínám tě zemí! Ó, země, ty jsi matkou též, ty vyslyšíš mě, ty slyšet musíš mě, buď zkáza tobě, zůstaneš-li hluchou! Má kletba silná jest jak vichr, oheň, moře! Jak slovo čarodějné, děsuplodné, jež trhá hvězdy s nebe! Mou kletbu nepřemůže ani osud.
Mahulena
Ó, zadrž, zadrž!
Radúz
Pojď, Mahuleno... (táhne ji za sebou)
Mahulena
Klesám, nemohu...
Runa
Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, buď cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepanšti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!
Radúz
Ó, Mahuleno, nermuť se a pojď! Je láska mocnější než nenávist, to uvidíš!
Runa
Svůj omyl poznáš, Radúze! Má kletba padá na tebe též jak na ni! Nemenší bude tvoje utrpení, ač bolestnou ti bude záhadou! Jakmile jiné ženy celující ret se dotkne tváře tvé, tu béře moje kletba počátek! V tom okamžení zapomeneš ji, a znát ji nebudeš, svou Mahulenu, bys na ni třeba neustále hleděl! O její jsoucnosti ni stopy nezůstane v tvé čarem jaté paměti! A rána, kterou chápat nebudeš, ti bude krváceti v srdci, krváceti, až rozum tvůj se zamží trudem tvým! Ó, kletba moje stojí jako Tatry pevně! Ty slyšela ji, země, naše matko, ty slyšela, tvé zachvění jsem ucítila!
Mahulena (vrhne se na zem a líbá ji)
Tak jak tě líbám, matko země, tak se mnou lítost měj a smilování! Ty nejsi matka, která proklíná, jsi matka plná něho pro své děti, slyšela kletbu, slyšíš též můj pláč!
Radúz
Pojď, Mahuleno! (Odvádí ji, klesající směrem, kudy ukazuje)
Runa
Kletba, kletba, kletba vám!
Mahulena
Běda! Běda!
Runa
Za nimi, kletbo moje! Za ní, za Radúzem! Kletba, kletba, kletba!
Rozbor ukázky:
Ačkoli Mahulena má spoustu důvodů matku nenávidět, nečiní tak. Do poslední chvíle se ji snaží zarazit, nevyjadřuje žádné opovržení. V ukázce si můžeme všimnout, že se Runa i Mahulena obrací k matce zemi. Tím autor vyjadřuje, v co lidé věřili a čím získávali pro svá slova důraz. Postavy jsou vystavěny na kontrastech dobra a zla. V ukázce: Runa - zlo, Mahulena - dobro.
— 2 —
