5. kapitola
Byli jste včera v noci na plese lady Danburyové? Pokud ne, vaše škoda. Přišli jste o nejúžasnější událost letošní sezóny. Všem účastníkům večírku a obzvlášť naší autorce bylo jasné, že slečna Daphne Bridgertonová vzbudila zájem vévody z Hastingsu, který se právě vrátil do Anglie. Člověk si jen těžko dokáže představit úlevu lady Bridgertonové. Jak ponižující by bylo, kdyby Daphne zůstala na ocet ještě další sezónu! Zvlášť pro lady B s třemi dalšími dcerami na vdávání. Hrůza!
SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 30. DUBNA 1813
Daphne neměla šanci odmítnout. Za prvé ji matka probodávala vražedným pohledem, který jasně naznačoval: Já jsem tvoje matka a neodvažuj se mi odporovat.
Za druhé vévoda zjevně Anthonymu nevylíčil celou historku jejich dřívějšího setkání na spoře osvětlené chodbě, takže kdyby ztropila scénu a odmítla s ním tančit, jistě by tím vyvolala zbytečné spekulace.
Kromě toho se Daphne vůbec nezamlouvalo, že ji vtáhnou do rozhovoru s Featheringtonovými, k čemuž by jistě došlo, kdyby okamžitě nezamířila na taneční parket.
A nakonec, z jakéhosi zcela nepochopitelného důvodu, chtěla s vévodou tančit.
Samozřejmě že jí ten arogantní křupan nedal ani šanci souhlasit. Než ze sebe vysoukala: „Bude mi potěšením,“ nebo pouhé „ano“, odtáhl ji přes polovinu parketu.
Zatímco hudebníci ladili, orchestr stále ještě vyhazoval příšerné zvuky, takže Daphne se Simonem museli chvíli čekat, než mohli začít tančit.
„Díkybohu, že jste neodmítla,“ prohlásil vévoda s ulehčením.
„Kdy jsem k tomu měla příležitost?“
Zazubil se na ni.
Daphne odpověděla zamračením. Jestli si vzpomínáte, nedal jste mi šanci ani k tomu, abych souhlasila.“
Nadzvedl obočí. „Znamená to, že se vás musím zeptat znovu?“
„Ne, ovšemže ne,“ odsekla Daphne a obrátila oči v sloup. „To by ode mě bylo dost dětinské, nemyslíte? A krom toho by to způsobilo trapnou scénu, kterou si podle mě ani jeden z nás nepřeje.“
Zvedl hlavu a zadíval se na ni, jako by hodnotil její osobnost a posléze ji ocenil jako ucházející. Daphne to poněkud vyvedlo z míry.
V tu chvíli přestal orchestr s disharmonickou rozcvičkou a spustil první tóny waltzu.
Simon zasténal. „Potřebují mladé dámy k waltzu stále svolení?“
Daphne se mimoděk usmála jeho rozpakům. Jak dlouho jste byl pryč?“
„Pět let. Takže potřebují?“
„Ano.“
„Máte ho?“ Při vyhlídce, že se jeho únikový plán zhroutí, vypadal téměř zdrceně.
Jistě.“
Uchvátil ji do náruče a vmísil se s ní do davu elegantně oděných párů. „To je dobře.“
Obtančili sál kolem dokola, než se Daphne zeptala: „Kolik z našeho setkání jste bratrům prozradil? Viděla jsem vás s nimi.“
Simon se jen usmál.
„Čemu se smějete?“ zeptala se podezřívavě.
„Pouze žasnu nad vaším sebeovládáním.“
„Prosím?“
Mírně pokrčil rameny a hlavu naklonil doprava. „Nepovažoval jsem vás za zrovna nejtrpělivější ženu, ale uběhly celé tři a půl minuty, než jste se mě na to zeptala.“
Daphne se snažila nezčervenat. Pravdou bylo, že vévoda byl vynikající tanečník a waltz ji uchvátil natolik, že na rozhovor ani nepomyslela.
„Když už jste s tím ale začala,“ dodal, čímž ji milosrdně ušetřil nutnosti prohodit nějakou poznámku, „řekl jsem jim jen to, že jsem vešel na chodbu, podle barvy vlasů vás okamžitě zařadil mezi Bridgertonovy a představil se.“
„Věřili vám?“
„Ano,“ přisvědčil. „Řekl bych, že ano.“
„Ne že bychom měli co skrývat,“ dodala rychle.
„Samozřejmě že ne.“
Jestli je v té záležitosti nějaký ničema, je to bezpochyby Nigel.“
„Ovšem.“
Kousla se do spodního rtu. „Myslíte, že se ještě pořád nevrátil do sálu?“
„Rozhodně nemám v úmyslu ho hledat.“
Rozhostilo se trapné ticho a pak Daphne prohlásila: Je to nejspíš docela dlouho, co jste byl na nějakém londýnském plese, co? Nigel a já jsme asi nebyli to nejpříjemnější přivítání.“
„Vy ano. On ne.“
Při té pokloně se pousmála. „Když pomineme naši epizodu, líbí se vám dnešní večer?“
Simonova odpověď byla tak jednoznačně záporná, že si před jejím vyslovením znechuceně odfrkl.
„Vážně?“ divila se …
