Vévoda a já (Julia Quinnová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18. kapitola

 

Všimla si toho jen naše autorka, nebo poslední dobou nasávají muži víc než obvykle?

SPOLEČENSKÉ NOVINY LADY WHISTLEDOWNOVÉ, 4. ČERVNA 1813

 

Simon se opil. Nedělal to často, ani si to nijak zvlášť neužíval, ale přesto se opil. Kolem řeky, jen pár mil od Clyvedonu, stálo množství krčem. A taky se tam potloukala spousta námořníků vyhledávajících rvačky. Dva z nich narazili na Simona. Nepáral se s nimi. Cítil vztek, který v sobě léta dusil a který teď konečně prorazil na povrch. Stačilo málo a začal se prát. Byl opilý natolik, že když se rozpřáhl pěstí, neviděl doruda opálené námořníky, ale svého otce. Každou ránu uštědřil jeho ironickému, zavrhujícímu úšklebku. A žádná z nich neminula cíl. Nikdy se nepovažoval za velkého pruďase, ale tentokrát do nich dal veškerou sílu.

Když s oběma námořníky skončil, nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Místní lidé poznali sílu, ale vycítili i vztek. A věděli, že to druhé je mnohem nebezpečnější.

Simon zůstal v hostinci, dokud nezačalo svítat. Pil z lahve, kterou si zaplatil, a když byl čas odejít, vstal na vratkých nohách, vsunul si lahev do kapsy a zamířil k domovu. Pil i při jízdě na koni a špatná whisky ho pálila do vnitřností. A čím víc se opíjel, jeho alkoholickým opojením probleskovala jediná myšlenka: Daphne.

Zatraceně, je to moje žena, vířilo mu hlavou. Zvykl si na to, že ji má kolem sebe. Nemohla jen tak vstát a odstěhovat se z ložnice. Dostane ji zpátky. Svede ji, zvítězí nad ní. Simon si nahlas, nehezky říhl. Tenhle plán bude muset stačit. Byl příliš opilý, než aby vymyslel něco jiného.

Do clyvedonského zámku dorazil ve stavu prkenné opilosti. A když doklopýtal k Daphniným dveřím, ztropil dostatečný hluk, aby vzbudil mrtvého.

„Daphneeeeeee!“ zavolal. Přitom se snažil zakrýt náznak zoufalství v hlase. Nepřál si budit soucit. Zamyšleně svraštil čelo. Na druhou stranu, kdyby zněl zoufale, možná by spíš otevřela. Několikrát hlasitě popotáhl a pak znovu vykřikl: „Daphneeee!“

Když do dvou vteřin neodpověděla, opřel se o masivní dveře (nejspíš proto, že jeho smysl pro rovnováhu se topil ve whisky). „Ach Daphne,“ vzdychl a přitiskl čelo ke dřevu, „kdybys jen“

Dveře se otevřely a Simon se svalil na podlahu.

„Co že si votevřela… tak rychle?“ zahuhňal.

Daphne, stále v noční košili, pohlédla na lidskou trosku na podlaze a jen stěží v ní rozpoznala svého manžela. „Proboha, Simone. Co „ Sklonila se, aby mu pomohla vstát, ale jakmile otevřel ústa a dýchl na ni, couvla. Jsi opilý!“

Vážně přikývl. „Nejspíš jo.“

„Kdes byl?“ zamračila se.

Zamrkal a pohlédl na ni, jako by v životě neslyšel tak stupidní otázku. „Venku,“ říhl.

„Simone, měl bys být v posteli.“

Znovu přikývl, tentokrát se značně větší vitalitou a nadšením. „Jo, to bych měl.“ Snažil se vstát, ale podařilo se mu vydrápat jen na kolena, než škobrtl a spadl zpátky na koberec. „Hmm,“ zíral dolů na spodní polovinu svého těla. „To je divné.“ Zvedl obličej zpátky k Daphne a zmateně na ni pohlédl. „Přísahal bych, že to jsou moje nohy.“

Daphne obrátila oči v sloup.

Simon svůj pokus zopakoval se stejný výsledkem. „Vypadá to, že mě nohy neposlouchají,“ poznamenal.

„Tvůj mozek tě neposlouchá!“ vybuchla Daphne. „Co teď mám s tebou dělat?“

Zakřenil se na ni. „Milovat mě? Říkalas přece, že mě miluješ.“ Svraštil obočí. „Myslím, že to nemůžeš jen tak vzít zpátky.“

Daphne dlouze vzdychla. Měla by na něj být naštvaná a taky že byla! ale bylo těžké zůstat vzteklá, když vypadal tak žalostně. Kromě toho s třemi bratry už měla jisté zkušenosti, co se opilosti týká. Musí se z toho vyspat, to je všechno. Vzbudí se s tupou bolestí hlavy, kterou si plně zaslouží, a pak bude trvat na tom, že musí vypít nějakou nechutnou směs, která mu podle jeho názoru zcela určitě odstraní následky kocoviny.

„Simone?“ zeptala se trpělivě. Jak moc jsi opilý?“

Zakřenil se od ucha k uchu. „Moc.“

„Že jsem se ptala,“ zamumlala si pro sebe. Sklonila se a chytila ho v podpaždí. „Vstávej, pomůžu ti do postele.“

Ani se nehnul, jen tam tak seděl a s přihlouplým výrazem se na ni díval. „Proč mám vstávat,“ zahuhlal. „Nemohla by sis tu sednout se mnou?“ Kymácivě ji objal. „Posaď se ke mně, Daphne.“

„Simone!“

Poplácal na koberec vedle sebe. „Je to tu docela hezký.“

„Simone, nemůžu si tu s tebou sednout,“ zavrčela a vykroutila se z jeho objetí. „Musíš si lehnout do postele.“ Znovu se s ním snažila pohnout, ale výsledek byl stejně žalostný. „Proč ses proboha,“ zašeptala, „takhle ztřískal?“

Poslední slova nebyla určena jemu, ale musel je zaslechnout, protože zvedl hlavu. „Chtěl jsem, aby ses vrátila.“

Překvapeně pootevřela rty. Oba věděli, co by musel udělat, aby ji získal zpátky. Daphne si ale myslela, že je příliš opilý, než aby na tohle téma vedl jakoukoli konverzaci. Tak ho jen šťouchla do ramene a řekla: „Promluvíme si o tom zítra, Simone.“

Několikrát za sebou chvatně zamrkal. „Myslel jsem, že už je zítra.“ Natáhl krk a zíral k oknu. Závěsy byly zatažené, ale světlo nového dne pronikalo dovnitř. „Už je den, vidíš?“ Mávl rukou k oknu. „Už je zítra.“

„Tak si o tom promluvíme večer,“ naléhala. „Prosím, Simone, teď to nech být.“

Jde o to, Daphrey „ Zavrtěl hlavou, jako když pes střásá vodu. „Daph ne,“ vyslovil pečlivě. „Daph ne, Daph ne.“

Nepodařilo se jí úplně potlačit úsměv. „Co, Simone?“

„Problém je v tom,“ poškrábal se na hlavě, „že to nechápeš.“

„Co nechápu?“ zeptala se jemně.

„Proč to nemůžu udělat.“ Zvedl obličej, aby byl ve stejné úrovni s jejím. Při obrovském zoufalství v jeho očích sebou téměř trhla.

„Nechtěl jsem tě zranit, Daff,“ vysvětloval chraplavě. „Víš to, viď?“

Přikývla. „Vím, Simone.“

„To je dobře, protože „ zhluboka nasál dech, který otřásl celým jeho tělem, „nemůžu udělat, co chceš.“

Mlčela.

„Celý můj život,“ pokračoval Simon smutně, „vyhrával on. Vždycky. Tentokrát ale vyhraju já.“ Pomalu a nemotorně mávl rukou v horizontálním oblouku a bodl palcem do své hrudi. „Já. Taky chci být jednou první.“

„Ach Simone,“ zašeptala. „Vyhrál jsi už dávno. Zvítězils už v okamžiku, kdy jsi překonal jeho očekávání. Pokaždé, když sis našel nového přítele nebo odcestoval do nové země. Dělal jsi všechno, co nikdy nechtěl.“ Se zatajeným dechem mu zmáčkla ramena. „Porazils ho. Zvítězil jsi. Proč to nevidíš?“

Zavrtěl hlavou. „Nechci se stát tím, co si přál. Přál si,“ škytl, „dokonalého syna, někoho, kdo bude dokonalým vvévodou, ožení se s dokonalou vévodkyní a bude mít ddokonalé děti.“

Daphne skousla spodní ret. Znovu koktal. Musel být opravdu rozrušený. Cítila, jak se jí tříští srdce kvůli malému chlapci, který netoužil po ničem jiném než po uznání svého otce.

Simon naklonil hlavu na stranu a zadíval se na ni překvapivě vyrovnaným pohledem. „Souhlasil by, abych se s tebou oženil.“

„Hmm,“ zabručela Daphne, neboť si nebyla jistá, jak si to má vyložit.

„I přesto,“ pokrčil rameny a usmál se, „jsem si tě vzal.“

Vypadal tak vážně, tak chlapecky vážně, že jen těžko odolala nutkání obejmout ho a ukonejšit. Ale ať už byly jeho bolest a poškození duše jakékoli, zvolil špatný přístup. Nejlepší pomstou by bylo žít plný a šťastný život, v němž by dosáhl štěstí a spokojenosti, které mu otec tak zarytě odpíral.

Daphne těžce polkla. Neměla ani ponětí, jak by mohl vést šťastný život, pokud všechny jeho tužby vycházejí z toho jak překazit přání mrtvého muže.

Teď to ale nemohla rozebírat. Byla unavená, on opilý a nebyla vhodná chvíle. „Musíš se dostat do postele,“ řekla konečně.

Dlouze na ni zíral a v očích se mu odrážela odvěká touha po útěše. „Neopouštěj mě,“ zašeptal.

„Simone,“ vypravila ze sebe přidušeným hlasem.

„Nedělej to, prosím. On odešel. Všichni odešli. I já jsem odešel.“ Stiskl jí ruku. „Ty zůstaň.“

Rozechvěle přikývla a vstala. „Můžeš se z toho prospat v mojí posteli,“ navrhla. „Ráno ti bude určitě mnohem líp.“

„Zůstaneš ale se mnou?“

To byla chyba. Věděla, že dělá chybu, ale přesto odpověděla: „Zůstanu.“

„Tak dobře.“ Kymácivě se narovnal. „Protože jinak… nemohl bych…“ Vzdychl a obrátil k ní zmučený pohled. „Potřebuju tě.“

Dovedla ho ke své posteli, a když se natáhl na matraci, téměř ji stáhl s sebou. „Nehýbej se,“ přikázala mu a poklekla, aby mu stáhla boty. Už dřív to dělala pro své bratry, takže věděla, že musí chytit nejprve za patu, a ne za špičku, ale padly mu těsně, a jakmile mu noha konečně vyklouzla ven, Daphne se svalila na zem.

„Pane na nebi,“ odfrkla si, zatímco vstávala, aby ten postup zopakovala. „A to se říká, že ženy jsou otrokyně módy.“

Simon vyloudil zvuk připomínající zachrápání.

„Spíš?“ zeptala se Daphne nevěřícně. Stáhla mu druhou botu, která se podvolila mnohem snadněji, a pak mu zvedla nohy, vážící snad metrák, na postel.

Se zavřenýma očima a řasami klidně spočívající na tvářích vypadal mladý a smířený. Daphne natáhla ruku a odhrnula mu vlasy z čela. „Dobře se vyspi, lásko,“ zašeptala.

Když se ale pohnula, jedna z jeho paží vystřelila a ovinula se kolem ní. „Slíbilas, že zůstaneš,“ vyčetl jí.

„Myslela jsem, že spíš!“

„To tě neomlouvá.“ Zatahal ji za paži. Daphne to konečně vzdala a uvelebila se vedle něj. Příjemně hřál, a i když měla obrovský strach z budoucnosti, nedokázala odolat jeho něžnému objetí. Asi za hodinu se probudila. Překvapilo ji, že vůbec usnula. Simon stále ležel vedle ní a tiše chrápal. Oba byli oblečení, on v obleku nasáklém whisky a ona v noční košili.

Jemně se dotkla jeho tváře. „Co s tebou mám dělat?“ zašeptala. „Miluju tě, ale nenávidím, co děláš sám sobě.“ Roztřeseně se nadechla. „A nenávidím, co děláš mně.“

Ospale se pohnul. Jeden úděsný okamžik se bála, že se probudil. „Simone?“ Když neodpověděl, vydechla úlevou. Věděla, že by neměla mluvit nahlas, protože není připravená na to, aby ji slyšel, ale na sněhobílém polštáři vypadal tak nevinně. Takhle bylo mnohem snazší vyjevit nejskrytější myšlenky.

„Ach Simone,“ vzdychla a zavřela oči. Slzy jí vhrkly do očí. Mohla vstát. Klidně se mohla zvednout a nechat ho odpočívat. Chápala, proč se rozhodl nezplodit dítě, ale nemohla mu to odpustit a už vůbec s ním nesouhlasila. Jestli se probudí a ona bude stále ležet v jeho objetí, možná si bude myslet, že se s jeho pojetím rodiny nakonec smířila.

Zdráhavě se pokusila odtáhnout. Ale jeho paže ji sevřely a ospalý hlas zamumlal: „Ne.“

„Simone, já“

Přitiskl ji k sobě a ona si uvědomila, že je vzrušený.

„Simone?“ Prudce otevřela oči. Jsi vzhůru?“

Odpovědí jí bylo další ospalé zamumlání. Nepokusil se ji svést, jen si ji přivinul blíž. Daphne překvapeně zamrkala. Netušila, že muž může chtít ženu i ve spánku. Mírně zvedla hlavu, aby mu viděla do obličeje, a pak natáhla ruku a dotkla se jeho čelisti. Tiše zasténal. Byl to hluboký, hrdelní zvuk, který jí dodal odvahu. Pomalu mu rozepnula knoflíčky u košile a dráždivými prsty sklouzla k jeho břichu. Neklidně se pohnul a Daphne se zmocnil zvláštní, opojný pocit. Uvědomila si, že ho má ve své moci. Spal, podle všeho byl stále opilý, a ona si s ním mohla dělat všechno, co chtěla. Mohla mít všechno, co chtěla. Letmý pohled na jeho obličej ji ujistil, že se ještě neprobudil. Rychle mu stáhla kalhoty. Pod nimi byl pevný a vzrušený. Vzala ho do ruky a cítila, jak jí pod prsty pulzuje jeho krev.

„Daphne,“ vydechl. Na chvíli otevřel oči a zasténal. „Ach bože, to je krásné.“

„Jen lež,“ šeptala a vyklouzla z hedvábného županu. „Nech všechno na mně.“

Ležel na zádech, ruce zaťaté vedle boků, a ona ho hladila. Během dvou krátkých týdnů manželství ji hodně naučil. Brzy se svíjel touhou a krátce oddechoval. A, bůh jí pomoz, ona ho chtěla také. Klečela vedle něj a cítila ohromnou moc. Měla nad sebou kontrolu, a to bylo to nejsilnější afrodiziakum, jaké si dokázala přestavit. Srdce jí bušilo, tep se jí zrychlil a ona věděla, že ho potřebuje. Chtěla ho cítit v sobě, toužila, aby jí dal všechno, co má muž ženě poskytnout.

„Ach Daphne,“ zasténal a hlavou zazmítal ze strany na stranu. „Chci tě. Teď hned.“

Posadila se na něj a dlaněmi se opřela o jeho ramena. Rukou ho navedla do pochvy, vlhké touhou. Simon vyklenul boky. „Ještě víc,“ vydechl.

Daphne zaklonila hlavu a přitiskla se k němu. Dlouze vydechla. Svírala mu ramena a myslela si, že zemře rozkoší. Ještě nikdy se necítila tak opravdu ženou. Pohybovala se nad ním a její tělo se svíjelo potěšením. Dlaněmi si smyslně přejela po břiše a pak sklouzla nahoru k ňadrům.

Simon hrdelně zasténal. Pozoroval ji planoucíma očima a těžce dýchal. „Ach bože,“ vydechl chraplavým hlasem. „Co to děláš? Co“ Jakmile se dotkla jedné ze svých bradavek, jeho tělo se vzepjalo vzhůru. „Kde ses to naučila?“ Pohlédla na něj a zmateně se usmála. „Nevím.“

„Ještě,“ zasténal. „Chci se na tebe dívat.“ Daphne nevěděla přesně, co dělat, tak jednala instinktivně. Krouživým pohybem začala pohybovat boky a mírně se zaklonila, takže jí ňadra hrdě vyčnívala. Potěžkala je dlaněmi, jemně zmáčkla a dráždila bradavky prsty. Přitom nespouštěla oči ze Simonova obličeje.

Jeho boky se začaly horečně pohybovat a ruce zoufale sevřely přikrývku. Daphne si uvědomila, že se blíží k vyvrcholení. Vždycky se pečlivě staral, aby ji uspokojil a ujistil se, že dosáhla vrcholu dřív než on, ale tentokrát bude první. I ona tomu byla blízko, ale ne tak jako on.

„Ach bože,“ zasténal náhle. „Nemůžu „ Zabodl do ní zvláštní, prosebný pohled a chabě se pokusil odtáhnout. Přitiskla se k němu.

Prudce zvedl boky z postele. Vklouzla dlaněmi pod něj a vší silou ho držela v sobě. Tentokrát si tu šanci nenechá ujít. Nesmí ji promarnit. Simon otevřel oči. Příliš pozdě si uvědomil, co dělá. Teď už to ale nedokázal zastavit. Kdyby byl nahoře, možná by našel sílu se odtáhnout, ale ležel pod ní, pozoroval, jak si dráždí vlastní tělo, a byl proti vlastní touze bezmocný.

Zaťal zuby a vzepjal se proti ní. Cítil, jak ho Daphne tiskne ke své děloze. Viděl v jejím obličeji výraz extáze a najednou pochopil udělala to schválně. Plánovala to. Vzrušila ho ve spánku, využila jeho opilosti a držela ho v sobě, zatímco ji plnil svým semenem. Otevřel oči a upřeně se na ni zadíval. „Jak jsi mohla?“

Mlčela, ale viděl, jak se její výraz změnil, a věděl, že ho slyšela.

Odtáhl se od ní, čímž jí odepřel extázi, kterou právě okusil. Jak jsi mohla?“ opakoval. „Vědělas to. Vědělas, žže“

Schoulila se do klubíčka a kolena přitiskla k hrudi v očividném odhodlání neztratit jedinou vzácnou kapičku.

Simon hrubě zaklel a prudce vstal. Otevřel ústa, aby ji zasypal urážkami a obvinil, že ho zradila a využila převahy. Hrdlo se mu ale stáhlo, jazyk opuchl a nedokázal ani promluvit, natož to dokončit.

„Ttty“ vysoukal ze sebe nakonec.

Daphne na něj zděšeně zírala. „Simone?“ zašeptala.

Tohle nechtěl. Nepřál si, aby se na něj dívala jako na zrůdu. Ach bože, znovu se cítil jako sedmiletý kluk. Neuměl mluvit. Nedokázal přimět ústa k poslušnosti.

Daphnin obličej vyzařoval znepokojení. Nechtěné, soucitné znepokojení. Jsi v pořádku?“ zašeptala. „Můžeš se nadechnout?“

„Nnnnn“ Mělo to daleko k nepotřebuju tvůj soucit,ale víc vyslovit nedokázal. Výsměch jeho otce ho tlačil v hrdle a škrtil mu jazyk.

„Simone?“ zajíkla se Daphne a chvatně vstala. Začala panikařit. „Simone, řekni něco!“ Natáhla ruku, aby se dotkla jeho paže, ale odstrčil ji.

„Nedotýkej se mě!“ vybuchl.

Couvla. „Jak je vidět, něco říct umíš,“ zašeptala smutně.

Simon nenáviděl sebe, hlas, který ho zradil, i manželku, jež dokázala jeho sebeovládání rozmetat v prach. Celý život dřel, aby překonal tenhle handicap, a teď jej Daphne znovu vyvolala.

Nemůže ji nechat, aby to dělala. Nesmí jí dovolit, aby ho přinutila cítit se jako kdysi. Snažil se vyslovit její jméno, ale marně. Musí odejít. Nemůže se na ni dívat. Nemůže být s ní. Nechtěl být ani sám se sebou, ale to bohužel nebylo v jeho moci.

„Nneodvažuj se kke mně ppřiblížit,“ vydechl. Natáhl si kalhoty a bodl k ní prstem. „To je tttvoje práce!“

„Co jsem provedla?“ vykřikla Daphne a omotala kolem sebe prostěradlo. „Simone, přestaň s tím. Co jsem udělala tak špatného? Chtěl jsi mě. Víš to.“

„Tttohle!“ vybuchl a ukázal na svoje hrdlo. Pak ukázal na její břicho. „Tttamto.“ Už se na ni nesnesl déle dívat. Vyrazil z místnosti. Kéž by tak snadno mohl uniknout i sám před sebou.

 

O deset hodin později našla Daphne následující vzkaz:

Neodkladné záležitosti na dalším z mých sídel vyžadují mou pozornost. Doufám, že mi sdělíš, jestli tvoje snaha o otěhotnění byla úspěšná. Pokud budeš něco potřebovat, obrať se na mého majordoma.

Simon

 

Prostý arch papíru vyklouzl Daphne z prstů a pomalu se snesl na podlahu. Rozvzlykala se a přitiskla si dlaň k ústům, jako by to mohlo zastavit příval emocí, které se v ní vzedmuly.

Odjel. Skutečně ji tu nechal samotnou. Bylo jí jasné, že měl vztek, a věděla, že jí její chování možná nikdy nepřestane mít za zlé, ale nenapadlo ji, že ji opravdu opustí. Když vyrazil ze dveří, stále si myslela, že možná dokážou vzájemné neshody vyřešit, ale teď si tím nebyla tak jistá.

Možná byla příliš idealistická. Ješitně si myslela, že dokáže vyléčit a zacelit jeho srdce. Teď pochopila, že si nejspíš přikládala mnohem větší moc, než ve skutečnosti měla. Myslela si, že její láska je natolik silná a čistá, že kvůli ní zapomene na léta zloby a bolesti, které poháněly jeho život. Jak byla namyšlená! A jak hloupě se teď cítila.

Některé věci byly za hranicemi jejích schopností. V životě, v němž ji ostatní zahrnovali láskou a porozuměním, si to až do teď neuvědomila. Nečekala, že jí někdo naservíruje štěstí na zlatém podnose, ale odjakživa měla za to, že pokud bude na něčem tvrdě pracovat a jednat s ostatními tak, jak by si přála, aby jednali oni s ní, bude odměněna.

Tentokrát ale ne. Na Simona nestačila.

Daphne zamířila do žlutého pokoje. Dům jí připadal nepřirozeně tichý. Napadlo ji, jestli se už všichni sloužící dozvěděli o odjezdu jejího manžela a teď se jí úzkostlivě vyhýbají. Určitě slyšeli útržky té včerejší noční hádky. Vzdychla. Je mnohem těžší nést zármutek, když člověka okukuje armáda diváků.

Nebo neviditelných přihlížejících, pomyslela si, jakmile zatáhla za zvonek. Neviděla je, ale věděla, že tu jsou, šeptají si za jejími zády a litují ji. Bylo legrační, že dřív nepřikládala klepům sloužících takovou váhu. Ale teď zabořila se do pohovky s bolestným zasténáním se cítila nešťastná a opuštěná. Na co jiného měla myslet?

„Vaše milosti?“

Daphne vzhlédla a spatřila mladou služebnou, která váhavě postávala ve dveřích. Dívka se uklonila a čekala.

„Čaj, prosím,“ požádala ji Daphne tiše. „Žádné sušenky, jen čaj.“

Děvče přikývlo a odběhlo.

Daphne se dotkla svého břicha a vážně na něj pohlédla. Se zavřenýma očima se modlila.

Prosím, Bože, ať je tam dítě.

Možná už další šanci nedostane.

Nestyděla se za svoje chování. Domnívala se, že by měla, ale necítila se provinile. Neplánovala to. Nedívala se na něj, zatímco spal, a nemyslela si pravděpodobně je stále opilý. Můžu se s ním milovat, získat jeho semeno a on se to nikdy nedozví. Takhle se to nestalo. Daphne si nebyla úplně jistá, jak k tomu došlo, ale ve chvíli, kdy byla nad ním, si uvědomila, že se mu nepodaří včas se odtáhnout. Byla si jistá, že nedokáže.. Nebo snad… Pevně zavřela oči. Možná se to stalo tím druhým způsobem. Možná opravdu využila převahy té chvíle, převahy nad ním.

Nebyla si jistá. Všechno jí splývalo. Simonovo koktání, její zoufalá touha po dítěti, jeho nenávist k otci to vše jí vířilo v hlavě a ona nedokázala určit, kde jedno končí a druhé začíná. Navíc se cítila tak opuštěná.

Ode dveří zaslechla zvuk a obrátila se. Očekávala, že je to ta plachá služebná s čajem, ale byla to paní Colsonová. Tvářila se vážně a znepokojeně.

Daphne se na ni unaveně usmála. „Čekala jsem tu dívku.“

„Měla jsem práci ve vedlejším pokoji, tak mě napadlo, že vám přinesu čaj sama,“ odpověděla paní Colsonová. Daphne věděla, že lže, ale přikývla.

„Prý jste nechtěla žádné sušenky,“ dodala paní Colsonová, „ale protože jste vynechala snídani, pár jsem jich položila na tác.“

„Jste moc hodná.“ Daphne nepoznávala vlastní hlas. Zněl dost monotónně, téměř jako by patřil někomu jinému.

„To byla maličkost, ujišťuju vás.“ Zdálo se, jako by hospodyně chtěla říct ještě něco, ale nakonec se jen narovnala a zeptala se: „Bude to všechno?“

Daphne přikývla.

Paní Colsonová zamířila ke dveřím. V jednu chvíli na ni Daphne téměř zavolala. Skoro vyslovila její jméno a požádala ji, aby se s ní posadila a nalila si čaj. A pak by jí vyjevila své tajemství i hanbu a dala volný průchod slzám.

Ne proto, že by k ní měla mimořádně blízko, ale protože neměla nikoho jiného. Ale nezavolala a paní Colsonová odešla. Daphne zvedla sušenku a kousla do ní. Možná, pomyslela si, je čas odjet domů.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024