12
„Tohleto,“ řekl Creth Halpern, „ti teda moc nepomůže.“
Jeho choť na něj zvědavě pohlédla – jako by vůbec nepromluvil, jako by jen stál před ní a mlčky pohyboval ústy. Jako by jeho slova bzučela kolem její hlavy jako včely ve staré krabici.
Jeho poznámka oba překvapila. Bylo to už několik let, co Halpern naposledy poukázal na manželčino pití. Ta nyní vyprázdnila obsah těžké sklenice do svého hrdla a polkla. Nalila si další sklenici a vrátila plastovou láhev do ledničky, jež dále obsahovala plátkový sýr, téměř prázdnou krabici ovesných vloček, balíček šedivého mletého hovězího a půl litru mléka. Nakonec se opřela o stěnu. Halpern zatím popadl šroubovák, jímž chtěl otevřít nátěrem přilepené okno, zasunul kovový dřík do škvíry a zapáčil nahoru. Špička šroubováku rozdrtila kus okenního rámu, ale okno se ani nehnulo. „Sakra.“
Jeho žena se znovu napila a zadívala se kvetoucí šeříkový keř, který se za oknem téměř dotýkal závěsů potištěných drobnými hnědými vigvamy.
Halpern nedokázal za nic na světě pochopit, jak je možné, že jeho manželka vypadá tak dobře. Po ránu mívala trochu oteklý obličej a v noci bývaly její oči mrtvé pro každého, kdo se do nich obtěžoval pohlédnout. To však byly jediné skutečné důkazy. Loni v létě se do ní jeden z Philipových kamarádů dokonce zamiloval! Vychrtlý kolohnát ze střední školy! Halpern uznával, že má manželka skvělé tělo. Jak to jen dokázala, ládovat do sebe beefeatery rychleji než kterýkoliv z chlapů dole v nálevně, a přesto si udržet čistou pleť a pečlivě naondulované vlasy? Pěstěné nehty? Oholené nohy?
„Náš kluk,“ řekla jakoby mimochodem, „je v base.“
„On to neudělal. Zítra bude venku.“
„Nech toho, prosím tě. Vždyť jí prováděl ty věci…“ Dokonce ani její hlas nezněl opilecky. Anebo už jsem si na to zvykl? přemýšlel Halpem. Pokusil se vybavit si její hlas v době, kdy se s ní seznámil, kdy poprvé začal vysedávat v hostinci New Lebanon Inn, kde v té době dělala servírku. Nedokázal to a notně ho to rozesmutnilo.
„Nemůžu ani zavolat mámě,“ posteskla si jeho manželka nástěnnému kalendáři. „Jak jí můžu zavolat? Strašně bych se styděla.“
„Provedl tý holce pár věcí, to je fakt. Měl by za ně dostat nářez a taky ho dostane. Ale určitě nikoho nezabil. Na to můžu přísahat. Měli bysme mu sehnat nějakou pomoc.“
„Jo, jasně. Jak?“
„Existujou snad nějaký státní organizace. Musíme si promluvit s… Já nevím. Prostě s někým.“
„Jenom tak? To určitě. Možná kdybys vydělával.“ Její hlas byl průzračný jako gin.
„Dal jsem mu střechu nad hlavou. Živím ho. A tebe taky. A to není zdaleka všechno.“ Dvě potupy za jeden den. Halpern byl otřesen.
„Kdybys pořádně vydělával…“
„Já vydělávám, kurva. Ale ty bys mohla vydělávat taky.“
„…tak bysme se na pár věcí zmohli.“
„Bráním ti snad, aby sis sehnala místo?“
„Ty už si nepamatuješ. Už si na nic nepamatuješ.“
„Nemůžu se s tebou bavit, když jsi v tomhle stavu,“ řekl Halpern. „Jak to?“ zeptala se jeho žena. „Ty už se mnou nepícháš?“
V Halpernovi vzkypěl hněv, ale vzápětí se utlumil v pouhé vření. Přemýšlel, že manželce vlepí facku, ale ochromily ho bezedné výčitky svědomí. Přistoupil k ní a zadíval se z okna. Napadlo ho, že většina jejich hádek se odehrála přesně takto: ona byla opilá, on přemýšlel o jiných místech a lidech a oba se přitom dívali z okna. On ji chtěl udeřit, ale neměl k tomu potřebnou energii čí potřebný typ nenávisti.
„Běž k čertu,“ utrousila jeho žena, jako by mu dávala instrukce.
Halpern popadl šroubovák. Několikrát ho stiskl a ucítil pružný odpor gumové rukojeti postříkané barvou. Pomalu přistoupil ke kuchyňskému dřezu, předklonil se a zběsile zaryl šroubovák do škvíry okna nad dřezem. Z okenního rámu začaly odlétávat kousky měkkého borového dřeva.
Za sebou zaslechl řinčení pánviček.
Zaslechl mlaskavý zvuk otevíraných dveří lednice.
Zaslechl zvuk nalévání kapaliny.
Zaslechl hlas své ženy. „Philipe!“
Otočil se. Chlapec vstoupil zadními dveřmi do domu a postavil se doprostřed kuchyně.
„Kdy ses dostal ven?“ zeptal se jeho otec. Cítil o…
