9
Cítila ho opodál, jako by se vznášel přímo nad jejím tělem jako tetelení v horkém slunci.
Otáčela hlavu a zírala na mýtinu, do lesa i do vysoké trávy.
A další kroky, šustění listí, praskání větviček.
(Takže nelítá, neumí se zhmotňovat, nevznáší se. Chodí. Ale to nevadí.)
Sára s jeho blížícími se kroky hledala sluneční záři, ale neviděla nic než stromy, větve, listí, trávu a stíny. Kroky se ještě více přiblížily. Váhavé, nejisté kroky. A pak už ho Sára zahlédla – postavu v lese, která k ní pomalu směřovala a vybírala v porostu nejschůdnější cestičku. Slunečníček nicméně nevypadal jako čaroděj, ale spíš jako velký muž, který si hlučně klestí cestu lesem. (Ta taky nevadí.)
„Tady jsem. Tady!“ Sára se postavila a zamávala.
Muž se zarazil, vyhledal ji v porostu a pomalu změnil směr, přičemž si rukou odhrnoval z cesty větve.
Sára sebrala plyšového méďu a vyrazila k němu. „Tady jsem!“ křičela na něj.
Na kraji lesa se konečně odhrnul závoj zeleného listí, muž vystoupil na mýtinu a oprášil si uniformu.
„Tome!“ vykřikla Sára a srdce jí kleslo žalem.
„Hej, slečinko, jak ses sem dostala a přitom se vůbec neušpinila?“ Tom si vytáhl z vlasů list a pleskl se přes čelo. „Komár,“ utrousil a prohlédl si dlaň.
Sára na něj schlíple civěla.
„Víš, že tady nemáš co dělat. Mohl bych z toho mít zatracený problémy. Máš se držet blízko u domu. Ale to je teď jedno. Chce s tebou mluvit máma. Prý máš schůzku s tou doktorkou.“
„Teď zrovna nemůžu.“ Sára přejela pohledem les. On odchází! Já to poznám. Ten policista ho zaplašil.
„No, já nevím,“ řekl Tom trpělivě. „Tvoje máma mi řekla, že tě mám přivést.“
„Teď ještě ne, prosím. Za půl hodiny.“ Sára začala natahovat moldánky.
„Ty máš ale roztomilého kamaráda. Jak se jmenuje?“
„Chutney.“
„Tak co kdybys teď šla s Chutneym domů a pak se sem se mnou můžeš vrátit? Já tu pak na tebe dohlídnu. Co ty na to?“
Když dívka neodpovídala, policista dodal: „Tvoje máma se mnou bude moc nespokojená, jestli tě ihned nepřivedu, jak mi říkala. A nechceš přece, aby se zlobila na mě, že ne?“
To byla pravda. Pokud se Sára neprodleně nevrátí a zmešká schůzku s doktorkou Parkerovou, bude máma naštvaná na Toma. A Sára nedokázala snést pomyšlení, že by byl někdo naštvaný kvůli ní. Když lidi zlobíte, začnou vás nenávidět a posmívají se vám pak.
Znovu se rozhlédla kolem sebe. Slunečníček už byl pryč. Utekl kamsi daleko.
„Proč se tváříš tak smutně, malá slečno?“
„Já nejsem smutná.“ Sára vyrazila do trávy. „Pojďte tudy. Je tu lepší cesta.“ Vyvedla policistu z vysoké trávy na pěšinu vedle kravské pastviny a otočila se k domu. Byla si jistá, že se se Slunečníčkem už nikdy nesetká.
Zvláštní zpráva Registeru – Úřady dnes oznámily, že v souvislosti se zavražděním dvou studentek Audenovy univerzity byl obviněn žák prvního ročníku střední školy v New Lebanonu.
Patnáctiletého mladíka, jehož totožnost nebyla s ohledem na jeho věk zveřejněna, zadrželi včera odpoledne v jeho domě policisté z městského a okresního úřadu šerifa.
„Zadržený očividně zapadá do profilu, z něhož jsme vycházeli,“ uvedl newlebanonský šerif Steve Ribbon. „Měl u sebe sbírku úchylných fotografií a kreseb děvčat ze střední školy. Zdá se, že plánoval celou sérii útoků.“
Podle šerifa Ribbona navíc úřady prošetřují možnost, že byl mladík zapleten také do loňské vraždy Susan Biagottiové, další studentky Audenovy univerzity.
„V té době se zdálo,“ uvedl Ribbon, „že tu dívku zabili během loupeže. Nyní to však vidíme tak, že mohlo jít o první z celé řady vražd.“
Někteří obyvatelé přivítali zprávu o zatčení údajného „Měsíčního vraha“ s opatrnou úlevou. „Samozřejmě jsme rádi, že ho chytli,“ svěřila se žena v domácnosti z New Lebanonu, která nechtěla zveřejnit své jméno, „ale zdá se, že pořád přetrvává spousta otázek. Jednal ten člověk sám? Mohou se moje děti bezpečně vrátit do školy?“
Jiní občané byli v reakci méně zdrženliví. „Už zase můžeme dýchat,“ prohlásil jeden obchodník na Main Street, který rovněž trval na své anonymitě. „V posledních dvou týdnech uvízly obchody na mrtvém bodě. Doufám, že dostane křeslo.“
Podle státního zákona může být patnáctiletý obviněný souzen za vraždu jako dospělý, avšak k trestu smrti lze odsoudit pouze občany, kteří již dosáhli věku osmnácti let. Pokud porota mladíka usvědčí z vraždy prvního stupně, může se jeho trest pohybovat mezi pětatřiceti lety a doživotím a v takovém případě by si musel odpykat přinejmenším pětadvacet let, než by se mohl ucházet o podmínečné propuštění.
Diane našla v jednom časopise kreslený vtip s psychiatrickou tematikou a vystřihla ho pro doktorku Parkerovou. Vtip zobrazoval rybku sedící na židli se zápisníkem. Vedle ní pak ležel na kanapi obrovský žralok, kterému rybka říkala: „Kdepak, to je naprosto normální, že chcete svého psychiatra sežrat.“ Diane si vtip dlouho prohlížela a stále ho nemohla pochopit. Výraz ve žraločí tváři však byl tak legrační, že přesto propukla ve smích.
Nebyl však aru zdaleka tak hlasitý jako smích, který se vylinul z úst doktorky Parkerové, když si výstřižek prohlédla ona. Možná má ta ženská přece jen nějaký smysl pro humor. Doktorka si vtip připíchla na nástěnku a Diane pocítila závratné opojení, jako by právě ve škole dostala jedničku s hvězdičkou.
Sára seděla v čekárně, protože doktorka Parkerová dnes chtěla nejprve hovořit s Diane. O samotě. Diane to znepokojilo, neboť si marně lámala hlavu, jakou špatnou zprávu jí chce doktorka sdělit. Když však spatřila její smích, vycítila, že nejde o žádnou krizi. A zatímco se psycholožka probírala materiály na pracovním stole, řekla jí Diane o Benu Breckovi.
„Breck? Myslím, že jsem o něm slyšela. Tak si ho vyhledáme.“ Otočila se na židli, vytáhla obrovskou knihu, otevřela ji a začala v ní listovat. „Á, tady ho máme. Je mu čtyřicet jedna… Působivé. Červený diplom z Yale, doktorát z psychologie. Další doktorát z pedagogiky na Chicagské univerzitě. Vyučoval na řadě prestižních škol. V současnosti působí na Chicagské univerzitě. Hojně publikoval v odborných časopisech. Na Audenu je zřejmě hostujícím profesorem, viďte? Máte štěstí.“
„Takže po něm mám sáhnout?“
„Na odborníka má dost nízkou sazbu. Řekla bych, že nemáte příliš o čem přemýšlet.“
„Já mu řekla, že si to rozmyslím.“
„Mám dojem, že u Sáry dojde k dramatickému zlepšení.“ Doktorka se podívala na hodinky. „Dnešní schůzka bude velmi krátká, paní Cordeová. Několik minut s vámi, několik minut se Sárou. Nebudu vám nic účtovat.“
„V mém horoskopu na tento měsíc nejspíš stálo: ‚Potkáte dva šlechetné terapeuty.‘“
Smysl pro humor doktorky Parkerové se zřejmě vyčerpal na vtipu; nevšímala si Dianiny žoviálnosti a s jistou podrážděností znovu začala kutat ve spodní zásuvce pracovního stolu. Nakonec vytáhla malou černou krabičku.
„Dohlédněte, aby to Sára nosila u sebe. Manželovi a synovi řekněte, ať si toho nevšímají. Nedotýkejte se toho, neposlouchejte to, neptejte se na to Sáry. Ledaže by o tom začala mluvit jako první.“
Diane položila psycholožce nejnevinnější otázku, jaká ji napadla: „Je to kazetový magnetofon?“
„Přesně tak.“
„A k čemu je?“
„Hodlám obnovit Sářinu sebeúctu.“
„Jak?“
„Sára bude psát knihu,“ odvětila Parkerová lapidárně.
Diane se reflexivně usmála. Vzápětí usoudila, že tento vtip byl nechutný, a zamračila se. Doktorka Parkerová přistrčila magnetofon, prázdnou kazetu a návod k použití směrem k Diane, která předměty sebrala a bezmocně je držela ve vzduchu. Když psycholožka nic dalšího nedodala, Diane sebrala odvahu k otázce: „Neděláte si legraci, že ne?“
„Legraci?“ Doktorka Parkerová se zadívala, jako by to byla Diane, kdo zde činí nechutné poznámky. „Paní Cordeová, myslím, že už víte, že já žertuji jen zřídkakdy.“
Diane Cordeová věřila, že dokonalost dětských prstů je důkazem Boží existence, a stejná myšlenka ji napadla i nyní, když sledovala, jak její dcera drží magnetofon, s mírnou podezíravostí si jej prohlíží a obrací jej v bledých rukou. Diane nyní rozložila návod k použití, vzala si přístroj zpátky a položila ho na konferenční stolek v obývacím pokoji. V levé ruce držela dvě tužkové baterie a novou kazetu.
„Myslím, že bysme měly…“
Zadívala se do návodu.
„Ukaž.“
řekla Sára.
Diane se začetla. „Musíme…“
„Ukaž.“
Cvak, cvak, cvak. „Tak.“
Diane sklopila oči. Její dcera uvedla magnetofon do chodu, stiskla současně tlačítka Play a Record a řekla: „Zkouška, zkouška.“
„Jak jsi to dokázala? Tys ten návod četla?“
Sára převinula kazetu zpátky a stiskla další tlačítko. Z reproduktoru se ozval Dianin plechový hlas: „…ten návod četla?“
„Mami, nech toho. Vždyť je to lehké.“ Pohlédla na magnetofon a pak zpátky na matku. „Doktorka Parkerová chce, abych si vymýšlela příběhy a zapisovala je do své knížky.“
„Takhle mi to říkala.“
„Ale já nevím, o čem psát. Třeba o podnikavém Buxterovi?“
„Myslím, že doktorka Parkerová by si tenhle příběh ráda poslechla. To je ten pejsek, co se stal prezidentem, viď?“
„Já mám Buxtera ráda…,“ svraštila Sára nos, „jenže tenhle příběh jsem už napsala. Nebo bych mohla napsat historku o paní Kačerokachně… Ne, ne, ne! Napíšu příběh o paní Beiderburgové.“
„Sáro. Neposmívej se lidem kvůli jménu.“
„Tohle bude hezký příběh.“ Sára strčila magnetofon do batůžku s Barbií.
Ve dveřích se objevil Jamie. Pojídal sendvič a v ruce držel sklenici mléka. Podle toho, jak se díval na Sáru, Diane poznala, že si chce o něčem promluvit bez sestřiny přítomnosti. Otočil se a vrátil se do kuchyně. Diane slyšela, jak se otevírají dveře ledničky a Jamie vytahuje plastovou krabici s mlékem.
Postavila se a přešla do kuchyně. Vytáhla z mrazničky kuře, položila ho na papírovou podložku a dala si načas s odřezáváním igelitového obalu. Jamie seděl za stolem a mlčky zíral do sklenice mléka, kterou nakonec vypil. Postavil se, nalil si další sklenici a vrátil se na židli. Diane připadalo zvláštní, že přestože měla Sára problémy s řečí, hovořit s Jamiem bylo mnohdy daleko obtížnější.
„Jdeš dneska na trénink?“ zeptala se.
„Jo. Později.“
„A potom máš zápas?“
„Dneska ne.“
S kuřetem se nic dalšího dělat nedalo, a tak se Diane rozhodla, že uvaří brambory, protože tím získá záminku setrvat v kuchyni tak dlouho, jak Jamie bude chtít. Začala je škrábat. Ticho v kuchyni bylo tak husté, že by se dalo krájet. „My víme, žes s tím neměl nic společného, Jamie,“ řekla nakonec.
Státní zástupce sice chlapce neobžaloval před velkou porotou, ale stroze Cordeovy varoval, že Jamie bude muset vypovídat při Philipově procesu. Navíc se nedalo vyloučit, že se vynoří nové důkazy, které Jamieho do případu ještě více zapletou.
Jamie mléko vypil jako chlap na flámu. Vstal a Diane se modlila, aby opět zamířil k lednici a neopustil místnost. Jamie si nalil další sklenici a znovu se posadil. „Prohledával táta můj pokoj nebo tak něco?“ zeptal se nakonec.
„Co jestli dělal?“
Když Jamie otázku nezopakoval, řekla: „To by táta neudělal. Kdyby ho něco trápilo, promluvil by si s tebou.“
„E-he.“ Jamie seděl se sklopenou hlavou a prohlížel si sklenici. Diane mu toužila říct, jak moc ho miluje, jak jsou na něj oba hrdí a že incident u rybníka – ať už se seběhl jakkoliv – byl jen jedním z oněch nejednoznačných zádrhelů ve spletité historii rodin, který se nikterak nedotkne podstaty jejich lásky. Přesto se to bála vyslovit. Měla strach, že kdyby to učinila, jeho srdce by ztvrdlo stejně jako jeho vypracované svaly a Jamie by se od ní ještě více odtáhl.
„Jamie…“
Ve dveřích se objevila Sára. „Už je tady, mami! Doktor Breck!“
Diane pohlédla přes obývací pokoj a viděla, jak na příjezdové cestě parkuje automobil. „Dobře, za minutku jsem tam.“
Sára odešla a Diane řekla synovi: „Táta tě miluje.“ Postavila se a zajela mu rukou do vlasů. Cítila, jak se Jamiemu při jejím doteku napínají krční svaly. Neřekl však nic.
