DÍL II
FYZICKÉ DŮKAZY
1
Soudní patolog byl pěkně namíchnutý. Již podruhé za poslední dva týdny se v noci brodil v blátě vedle tohoto temného rybníka. Jeho obvyklé chování veselého televizního lékaře bylo totam.
Stále nádherná Emily Rossiterová se šmouhami na tváři a zablácenými vlasy nalepenými na čele na způsob „přehazovačky“ plešatých mužů ležela na zádech na dece. Na jednom spánku jí zela ošklivá černá jizva. Uprostřed upraveného proužku tmavého pubického ochlupení jí vězel hluboce zabodnutý velký rybářský háček. Z toho pak vedl dlouhý kus desetikilogramového vlasce, který držel Emilyinu sukni vykasanou mezi nohama.
Na okraji místa činu – svažujícím se zatravněném pásu, který hraničil s Blackfoot Pondem – postával hlouček místních občanů a reportérů.
„Úder tupým nepravidelným předmětem do pravého spánku,“ konstatoval soudní patolog, štíhlý muž kolem padesátky, směrem k T. T. Ebbansovi. „Smrt nastala utonutím.“
„Byla znásilněna?“
„Tentokrát ne.“
„A co ten háček?“ zeptal se Ebbans. „Ten přišel až posmrtně?“
„Vsadím se, že ano.“
Jim Slocum se obrátil k Ebbansovi. „Takže tu máme posmrtný piercing. Ten je u rituálních vražd běžný.“
Ebbans se protlačil kolem reportérů, sdělil jim, že šerif Ribbon uspořádá za deset minut tiskovou konferenci, a připojil se k Billu Cordeovi nahoře na silnici.
„Detektive Corde!“ Addie Kraskowová zběsile mávala na detektiva a zatavená novinářská legitimace Registeru jí přitom poskakovala na prsou. „Vy jste se domníval, že se o rituálního vraha nejedná. Změnil jste teď názor?“
Corde si jí nevšímal a Ebbans zopakoval: „Za deset minut. Na tiskové konferenci.“
Adddie však na odpovědi netrvala; vycítila šanci na barvitý snímek a vyslala fotografa, aby zachytil, jak zřízenci zapínají pytel s tělem a odnášejí ho k pohřebnímu vozu zaparkovanému na příjezdové cestě jednoho z okolních domů vedle růžovobílé trojkolky. Fotoreportéři se hemžili jako vyplašení švábové, aby dostali trojkolku a pytel s tělem do stejného záběru.
Mezitím dorazili potápěči z okresního záchranného týmu a převlékli se. Jeden z nich se zadíval na rybník a zabručel: „Zpíčená práce.“
Corde ho důrazně upozornil, aby se choval profesionálně.
Na pozadí toho všeho se Wynton Kresge opíral o starý béžový Dodge Aspen s modře blikajícím majáčkem. Na dveřích se skvěl znak Audenovy univerzity spolu s názvem školy a slovy Veritas et Integritas. Ebbans kývl Kresgeho směrem, ale Corde si šéfa bezpečnosti nevšímal a on jeho nezájem opětoval.
„Chceš říct, že jsem na sebe ušil pěknou past?“ zeptal se Corde Ebbanse.
„Musíš to sehrát tak, jak to cítíš, Bille. Nic jiného dělat nemůžeš.“
„Měl někdo vůbec možnost to tu ohledat, než tady všichni začali dusat?“
„Místo činu bylo netknuté. Našli jsme prakticky jen ty otisky bot, ale bylo netknuté.“
Corde pohlédl na hlouček policistů vedle rybníka. Mezi nimi postával i světlovlasý muž, jenž před chvílí seděl na zadním sedadle Ribbonova auta.
Ebbans sledoval jeho pohled. „To je Charlie Mahoney.“
„Co tady dělá?“
„Zastupuje rodinu.“
„E-hn. Jakou rodinu?“
„Pracuje pro Jenniina otce.“
„A dál?“
„Mě se neptej.“
„No tak se podívejme, oč tady kráčí.“ Corde vyrazil k vodě.
„Počkej chvilku, Bille.“
Corde se zastavil, Ebbans k němu přistoupil, a když promluvil, téměř šeptal, takže k němu musel Corde přistrčit ucho. „Chtěl jsem jenom, abys o tom věděl,“ začal Ebbans a zaváhal. „Vím, že je to hovadina, nic jiného…“
Corde užasl. Ještě nikdy neslyšel Ebbanse mluvit takto obhrouble. „Co, Týtý?“
Jejich zraky se upíraly do rýhy v trávě – zanechala ji zde nosítka, na nichž bylo Emilyino tělo převáženo k pohřebnímu vozu.
„Existoval mezi tebou a Jennií nějaký vztah?“
Corde zvedl hlavu a zadíval se na pohřební vůz. „Pokračuj. Co mi chceš říct?“
„Na okrese se povídá – jen povídá –, žes ty dopisy spálil ty sám, protože jsi, no však víš…“
„Co že jsem?“
„Že jsi s ní ‚chodil‘, tak to někdo říkal. A žes proto možná chtěl stopit důkazy. Já ale nevěřím, že…“
„Já to neudělal, Týtý.“
„Já to vím.…
