12
To odhalení učinil jistý policista z oddělení demografie a životních statistik při fitzberské policii.
Právě porovnával otisky prstů odebrané lidem zemřelým na místech činů s otisky známých delikventů, na něž byl vydán zatykač, a jeho služba se již chýlila ke konci, takže mu nalezení oné nesrovnalosti trvalo déle než normálně. Zapsal svůj závěr do formuláře mylné identifikace a právě se ho chystal hodit do přihrádky detektivního oddělení, když vtom si všiml, že toto konkrétní tělo má být ještě téhož dne přepraveno jinam.
Propána.
Neochotně vytočil číslo pana pána seržanta superdetektiva Franklina Nealea.
„Detektive? Tady je Golding z demografie a statistik.“
„Ano, Goldingu, oč se jedná?“ odvětil Neale.
Hop, dva, tři, čtyři…
„Mám tady mylnou identifikaci u zemřelého, který byl předevčírem prohlášen za mrtvého a odvezen do márnice.“
„Mylnou identifikaci?“ zaúpěl Neale. „Povězte mi víc, kolego.“
„Provedli jsme zkusmou identifikaci podle jeho osobních náležitostí, kterou pak potvrdil nějaký policista odjinud, že?“
„Ano, to je fakt. Ten zastřelený se dopustil dvojnásobné čtyři-jedenáctky. Dost nepříjemnej patron.“
Pověz, ty vošouste, opravdu si každý večer leštíš medaile? „Ano, pane,“ řekl Golding, „ty otisky, které nám poslal soudní patolog, odpovídají otiskům pachatele, na kterého je vydán zatykač. Nějaký Eddie Scavello. Dvojí ozbrojené přepadení, jedno vloupání a desetkrát překupnictví. Trestní rejstřík má popsaný odshora až dolů.“
„Víte to jistě?“
„Pravděpodobnost činí osmadevadesát procent.“
Nastalo ticho. „Dobře,“ řekl Neale nakonec, „buďte tak laskav a odfaxujte tu zprávu na okres a do New Lebanonu. Příslušným úřadům šerifa.“
„V New Lebanonu mají fax?“
„Kolego,“ řekl Neale, „Sjednocené směrnice policejních a bezpečnostních složek vyžadují, aby byla všechna města…“
To byl vtip.
„…nad pět tisíc obyvatel vybavena faxem.“
„Jo, jasně. Jsem rád, že jste mi to připomněl. Do čích rukou to mám poslat?“
„Wyntonu Kresgemu na okres, Williamu Cordeovi do New Lebanonu. Přesněji řečeno policistovi Kresgemu a detektivu Cordeovi. Sepište to a nepopleťte.“
„Ne, pane. Nepopletu.“
„A připište tam poznámku – urgentní –, že se zdá, že ten jejich Gilchrist pořád běhá po svobodě. A vás zároveň chválím za dobře odvedenou práci, kolego.“
„Rád jsem pomohl, detektive.“
Brian Okun oslavil zprávu, že Audenova univerzita zůstane otevřená ještě další rok, způsobem, který pokládal za případný: opíchal studentku na stole Leona Gilchrista.
On sám měl ještě další důvod k oslavám. Po formálním přijetí jeho doktorandské práce letos v létě nastoupí na katedru angličtiny na fakultě umění a věd Audenovy univerzity.
Okun nyní osaměl. Světlovlasá studentka – ironií osudu seděla na jeho seminářích právě ona vedle Jennie Gebbenové – už odešla a on si nyní hověl do pasu nahý v Gilchristově křesle a otáčel se v pomalých kruzích. Žaluzie byly zatažené a protože v místnosti nešel proud (škola byla až do začátku letních kurzů oficiálně na dva týdny uzavřená), bylo v kanceláři horko jako v ozarské bažině uprostřed srpna. Okun se zadíval na kapky na pracovním stole a přemýšlel, zda je to sperma, nebo pot.
Zpráva, že Gilchrist je vrah, Okuna šokovala. Na jeden příšerný okamžik ho napadlo, že se mu jeho pomluva možná začíná vymykat z ruky. Při četbě Registeru však pochopil, že Gilchrist a Jennie skutečně měli milostný vztah. Ovšem zabít ji a pak profesora Saylese! Nepochopitelné. Okun Gilchrista podezíral, že má násilnické sklony a pravděpodobně by byl schopen vraždit, ale nikdy by ho nenapadlo, že profesor skutečně vraždit bude.
A teď byl ten parchant mrtvý, zastřelila ho policie… Okun zalistoval ve svém repertoáru a snažil se najít vhodný citát, který by tohoto muže vystihl. Žádný ho však nenapadl.
Oblékl si tričko, znovu se protáhl a zadíval se na staré fotografie a na stovky knih, které budou zřejmě zahrnuty do Gilchristovy pozůstalosti. Staré vydání Freuda, které by mohlo mít nějakou hodnotu. Nové knihy o psychózách a literatuře. Ok…
