Celá e-kniha Pochod Radeckého ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XII
Na hranicích rakousko-uherské monarchie bylo tenkrát mnoho takových Kapturaků. Počínali kroužit okolo staré říše jako ti černí a zbabělí ptáci, kteří z nesmírné dálky vyslídí umírajícího. Netrpělivě bijíce temnými křídly, čekají na jeho smrt. Strmými zobany se vrhají na kořist. Nikdo neví, odkud přiletěli, ani kam letí. Jsou to opeření bratři tajemné smrti, její ohlašovatelé, doprovázeči a nástupci.
Kapturak je človíček bezvýznamného obličeje. Kolem jeho osoby se míhají pověsti, letí před ním po jeho klikatých cestách a sledují sotva znatelné stopy, které po sobě zanechává. Bydlí v pohraniční hospodě. Stýká se s agenty jihoamerických plavebních společností, kteří dopravují na svých parnících každý rok tisíce ruských zběhů do nového a krutého domova. Rád hraje a málo pije. Nešetří jistou bolestínskou blahosklonností. Vypráví, že dlouhá léta tam, na druhé straně, podloudně dopravoval přes hranice ruské dezertéry a že tam zanechal dům, ženu a děti, ze strachu, aby ho neposlali na Sibiř, když několik úředníků a vojáků chytili a odsoudili. A na otázku, co tu hodlá dělat, Kapturak odpovídá stručně a s úsměvem: „Obchody.“
Majitel hotelu, v němž bydlí důstojníci, jistý Brodnitzer, původem ze Slezska a octnuvší se z neznámých důvodů na hranici, otevřel hernu. Na okno kavárny vyvěsil velikánskou ceduli. Oznamoval na ní, že má k dispozici všechny možné hry, že každý večer bude v kavárně až do ranních hodin „koncertovat“ hudební kapela a že angažoval „známé kabaretní zpěvačky“. „Renovace“ lokálu začala koncerty kapely, skládající se z osmi namátkou posbíraných muzikantů. Později přijela zpěvačka, zvaná „mariahilfský slavíček“, plavovláska z Bohumína. Zpívala Lehárovy valčíky a k tomu odvážnou písničku: „Když já nocí opojnou do šedého rána pluji…“, dále jako „přídavek“: „Vespod nosím jedině – růžovoučké kombiné…“ Takto Brodnitzer napínal zvědavost zákazníků. Ukázalo se, že Brodnitzer dal kromě mnoha krátkých a dlouhých karetních stolků připravit do stinného a zastřeného rohu i malý stolek s ruletou. Hejtman Wagner to kdekomu vyprávěl a budil nadšení. Pro muže, kteří sloužili na hranici už dlouhá léta, byla ta malá kulička (mnozí z nich ještě nikdy ruletu neviděli) jednou z čarovných věcí velkého světa, s jejíž pomocí člověk naráz získá krásné ženy, drahé koně, skvostné zámky. Komupak z nich by ta kulička nepomohla? Všichni prožili nuzná chlapecká léta v klášterní škole, tvrdá léta jinošská v kadetních ústavech, kruté roky služby na hranici, čekali na válku. Místo ní přišla částečná mobilizace proti Srbsku, z níž se neslavně vrátili k obvyklému čekání na mechanický postup. Manévry, služba, kasino, služba a manévry! Ponejprv zaslechli drnčet malou kuličku a pochopili, teď že mezi nimi obíhá samo štěstí, aby se přiklonilo dnes k tomu, zítra k onomu! V herně sedali cizí, bledí, bohatí a němí páni, které předtím nikdy nebylo vídat. Jednoho dne vyhrál hejtman Wagner pět set korun. Příštího dne zaplatil všechny dluhy. Ten měsíc dostal po dlouhé době ponejprv neztenčenou gáži, celé tři třetiny. Pravda, poručík Schnabel a poručík Gründler prohráli každý sto korun. Jenže zítra mohou tisíc vyhrát! Když se bílá kulička rozeběhla, takže vypadala jako mléčný kruh, nakreslený po obvodu černých a červených políček, když i ta černá a červená políčka se smísila v jedno jediné splývavé kolo neurčité barvy, pak se srdce důstojníků zachvěla a v hlavách jim začalo divně hučet, jako by jim v mozku rotovala zvláštní koule, a před očima měli mlhu, černou a rudou mlhu. Třebaže seděli, kolena se jim podlamovala, oči v zoufalém chvatu letěly za kuličkou, kterou nestačily dostihnout. Kulička, opilá vlastním během, začala podle vlastních zákonů vrávorat a spočinula vyčerpána v očíslované jamce. Všichni zasténali. I ten, kdo prohrál, cítil ulehčení. Druhého dne to vyprávěli jeden druhému. A všech se zmocnila veliká závrať. Stále více důstojníků přicházelo do herny. Z nezbadatelných končin přicházeli i cizí civilisté. Právě civilisté živili hru, plnil…
