Celá e-kniha Pochod Radeckého ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VI
Plukovní lékař Max Demant byl u pluku tři roky. Bydlil za městem, na jeho jižním okraji, kde vedla silnice k oběma hřbitovům, k „starému“ a k „novému“. Oba hřbitovní hlídači doktora dobře znali. Několikrát v týdnu chodil navštěvovat nebožtíky, ty dávno zapomenuté, i ty, na které se ještě nezapomnělo. Někdy mezi jejich hroby pobyl hezky dlouho, chvílemi bylo slyšet, jak jeho šavle s tichým zařinčením naráží o některý náhrobek. Byl to divný člověk, o tom nebylo pochyb. Prý dobrý lékař, rozhodně tedy zvláštnost mezi vojenskými lékaři. S nikým se nestýkal. Jenom služební povinnost mu přikazovala, aby občas (ale pořád ještě častěji, než by byl chtěl) zašel mezi kamarády. Podle svého věku i služebních let měl být už štábním lékařem. Nikdo nevěděl, proč jím dosud není. Možná že to nevěděl sám. „Nu, ano, kariéry nazadrmo.“ To byl výrok rytmistra Taittingera, který zásoboval pluk i trefnými úslovími.
„Kariéra nazadrmo,“ myslíval si často i doktor sám. „Život nazadrmo,“ říkal poručíkovi Trottovi. „Mám život nazadrmo. Kdyby mi býval osud přál, mohl jsem být asistentem slavného vídeňského chirurga a pravděpodobně profesorem.“ – Do chmurné stísněnosti jeho dětství vyslalo svůj lesk velmi záhy jméno vídeňského chirurga. Max Demant se již v dětství rozhodl, že bude lékařem. Pocházel z malé vesnice na východních hranicích monarchie. Jeho děd byl zbožný židovský krčmář a jeho otec se po dvanáctileté službě u domobrany stal nižším úředníkem na poště v nejbližším pohraničním městečku. Max Demant se na dědečka ještě dobře pamatoval. Dědeček sedával po celý den před vraty hospody. Jeho mohutné vousy z kadeřavého stříbra mu zakrývaly prsa a sahaly až po kolena. Kolem něho se vznášel pach hnoje a mléka, koní a sena. Sedával před hospodou, starý král krčmářů. Když sedláci, vracejíce se týden co týden z prasečího trhu, zastavili u hospody, stařec vstal, mohutný jako hora v lidské podobě. Protože byl už nahluchlý, musili sedláčkové přikládat dlaně k ústům a vzhůru k němu houkat, co chtějí. On jen přikyvoval. Rozuměl jim. Vyhovoval přáním zákazníků, jako by jim prokazoval milost a jako by mu neplatili hotově poctivými penězi. Silnýma rukama sám vypřahal koně a odváděl je do stáje. A zatímco jeho dcery v prostorném nízkém výčepu podávaly hostům kořalku se sušeným a soleným hrachem, krmil on venku s laskavým pobízením zvířata. V sobotu sedával skloněn nad velikými posvátnými knihami. Jeho stříbrné vousy zakrývaly dolní polovinu černě potištěných stránek. Kdyby byl věděl, že jeho vnuk bude jednou chodit po světě v důstojnické uniformě, vražedně ozbrojen, byl by proklel své stáří i plod svých beder. Už jeho syn, otec doktora Demanta, nižší poštovní úředník, byl pro starce jenom něžně trpěnou hrůzou. Krčmu zděděnou po předcích musil přenechat dcerám a zeťům, kdežto mužským potomkům mělo být až do nejvzdálenější budoucnosti souzeno, aby zůstali úředníky, vzdělanci, zaměstnanci a hlupáky. Až do nejvzdálenější budoucnosti; jenomže to tak nebylo! Plukovní lékař neměl děti. Ani si je nepřál… Jeho žena totiž… Tady doktor obyčejně přerušil své vzpomínky. Vzpomněl si na matku: žila v ustavičném uchvátaném shonu po nějakých vedlejších příjmech. Otec sedí po službě v malé kavárně. Hraje taroky, prohrává a zůstává dlužen za útratu. Chce, aby syn vychodil čtyři nižší třídy gymnázia a potom šel někam do úřadu; k poště, toť se ví. „Ty pořád myslíš bůhvíjak vysoko!“ říká matce. Aťsi je jeho soukromý život sebeneuspořádanější, ve všech rekvizitách, které si přinesl z vojny, udržuje směšný pořádek. Jeho uniforma, uniforma „délesloužícího účetního poddůstojníka“ se zlatými prýmky na rukávech, černými kalhotami a pěšáckým čákem, visí ve skříni jako osobnost na tři části rozdělená a stále ještě živoucí, se svítivými knoflíky, které každý týden znovu leští. A černá zahnutá šavle s vroubkovanou, rovněž týden co týden cíděnou rukojetí, visí na dvou hřebících šikmo na stěně nad psacím stolem, u něhož nikdo nepíše, s nedbale se houpajícím, zlatožlutým střapcem, připomín…
