Celá e-kniha Pochod Radeckého ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XIX
Fatální záležitost poručíka Trotty s pečlivou nenápadností sprovodili ze světa. Major Zoglauer řekl jen: „Vaše aféra byla urovnána z nejvyšších míst. Váš pan otec poslal peníze. Dál o tom nemusíme mluvit.“ Potom Trotta napsal otci. Psal, že nebezpečí, které hrozilo jeho cti, bylo zažehnáno z nejvyšších míst. Prosil za odpuštění, že tak hříšně dlouhý čas mlčel a neodpovídal okresnímu hejtmanovi na dopisy. Byl pohnut a dojat. A snažil se své dojetí vyjádřit v dopise. Ale v jeho chudém slovníku nebylo výrazů pro lítost, stesk a touhu. Byl to perný kus práce. Když dopis podepsal, napadla ho věta: „Chci si v nejbližších dnech vyžádat dovolenou a poprosit Tě ústně za odpuštění.“ Z formálních důvodů nemohl tuto šťastnou větu připojit jako doušku. Řekl si tedy, že celý dopis znovu přepíše. Byl hotov za hodinu. Vnější úprava opsáním jen získala. Měl za to, že tím je všechno vyřízeno a celá ta protivná záležitost pohřbena. Sám se divil svému „fenomenálnímu štěstí“. Na starého císaře se vnuk hrdiny od Solferina může v každé situaci spolehnout. Neméně potěšitelná je i skutečnost, která se teď prokázala, že otec má peníze. Za daných okolností, kdy je zažehnáno nebezpečí, že bude vyloučen z armády, může od vojska odejít dobrovolně, žít s paní Taussigovou ve Vídni, vstoupit snad i do státní služby, chodit v civilu. Ve Vídni už velmi dlouho nebyl. O paní Taussigové nic neslyšel. Toužil po ní. Vypil jednu devadesátiprocentní a zatoužil po ní ještě víc, ale to byl už onen blahodárný stupeň touhy, který dovoluje člověku, aby si trošku poplakal. Poslední dobou míval co chvíli slzy na krajíčku. Přehlédl pak ještě jednou se zalíbením dopis, zdařilé dílo vlastních rukou, strčil jej do obálky a krasopisným písmem radostně napsal adresu. Za odměnu si objednal dvojnásobnou devadesátiprocentní. Kořalku mu přinesl sám pan Brodnitzer a řekl:
„Kapturak je pryč!“
Dnes je šťastný den, o tom není pochybností! Mužíček, který by poručíkovi stále připomínal jednu z nejhorších chvil, zmizel tedy rovněž ze světa
„Proč?“
„Prostě ho odsud vykázali!“
Ano, tak daleko sahala paže Františka Josefa, starce, který mluvil s poručíkem Trottou a přitom se mu u císařského nosu leskla kapička. Tak daleko sahala tedy i památka hrdiny od Solferina. Týden po audienci okresního hejtmana odstranili Kapturaka. A jakmile jednou politické úřady obdržely vznešený pokyn, zakázaly i Brodnitzerovi hernu. O hejtmanovi Jedlickovi se už nemluvilo. Upadl v ono tajemné, němé zapomenutí, z kterého není návratu právě tak jako z onoho světa. Propadl se do vojenských vyšetřovacích věznic staré monarchie, do rakouských olověných komor. Jestliže si důstojníci náhodou vzpomněli na jeho jméno, hned je z mysli zapuzovali. Dík přirozené vloze na všechno zapomenout se to většině z nich podařilo. Přišel nový hejtman, jakýsi Lorenz: pohodlné, zavalité dobrotisko s nepotlačitelným sklonem k lajdáctví ve službě i v chování, kdykoliv ochotný svléknout si kabát, ač se to nesmělo, a zahrát si partii kulečníku. Přitom ukazoval své krátké, dost často zalátané a trochu propocené rukávy od košile. Byl otcem tří dětí a manželem utrápené ženy. V posádce rychle zdomácněl. Všichni si na něho od první chvíle zvykli. Jeho děti, které si byly podobny jako trojčata, chodily si pro něho všechny tři společně do kavárny. Poznenáhlu se vytráceli i všelijací ti tančící slavíčkové z Olomouce, Hernalsu a Mariahilfu. V kavárně hrála hudba jenom dvakrát týdně. Ale už jí chyběla verva a temperament, nedostatkem tanečnic zklasičtěla a zdálo se, že spíše oplakává staré časy, místo aby vyhrávala. Důstojníci, jestliže nepili, se zase začínali nudit. Ale když pili, zmocňovala se jich rozcitlivělost a upřímně litovali sami sebe. Bylo neobyčejně parné léto. Když vojáci dopoledne cvičili, dvakrát odpočívali. Pušky i vojáci se potili. Hluše a nevrle rozráželo těžký vzduch troubení trubačů. Řídká mlha se stejnoměrně rozprostírala po celé obloze, závoj ze stříbřitého olova. Ležel i na bažinách a tlumil dokonce i vždy veselé ž…
