27. První plavba ve dvou
Byl zase krásný, už skoro letní den, když se hoši vydali na svou další cestu k Modrému jezírku. Barvín ještě včera večer za pomoci Altara upravil vrak starého dětského kočárku, sloužícího kdysi pro dvojčata, na poměrně dobrý malý vozík. Ten teď sténal pod nečekanou tíhou, ale jel zatím spolehlivě, kolečka byla důkladná a dobře se točila.
Nekosené lučiny voněly čerstvou trávou a šípkové keře kvetly růžovými květy plnými včel. Hoši táhli vozík za dvě upravená lana a v tahu se střídali, když tahouni byli již unaveni. Ostatní obíhali kolem vozíku, podpírali náklad, když se vozík nahýbal na nerovném terénu, mluvili a křičeli nadšením jeden přes druhého. I Špuntíka nechali chvíli táhnout, když o to dlouho žadonil. Byla to pěkná kamarádská pohoda, příjemnější o naději na dobrodružství, která je čekají. A Denny si zase v duchu vděčně připomínal, jaké je to štěstí, že se dostal do klubu. Blahoslavená tenkrát ta plechovka modrou hlínou ve dvoře domu, kde bydlel Roman. A vlastně i ten mizera Fretka byl nepřímo příčinou Dennyho štěstí. Kdyby tenkrát nelovil hákem na provaze tu plechovku v Romanově dvorku, Denny by přešel nevšímavě kolem a nevěděl by nic o tom, že tam dole je klubovna Saturnu. Tak tedy na chvilku i Fretka budiž blahoslavený! Tak uvažoval Denny zavěšený do vlečného lana před vozíkem, takové myšlenky se mu honily hlavou. A teď jsou všichni členové Saturnu tady kolem něho, každý trochu jiný a každý trochu jiného věku, ale všichni báječní a Denny je rád, že se mu podařilo mezi ně tak dobře zapadnout.
Dorazili ke skále, z níž se posledně na památné třídenní výpravě spouštěli po laně k jejímu úpatí a u níž Špuntík ztratil svou kápezetku. Všichni se bezděčně zastavili a podívali se na sebe. Ale Mínkův bláhový nápad spustit dolů kočárek s čluny shledali jako nebezpečný, složitý a nerozumný. Lana se mohou smeknout, čluny se vysypou z vozíku a budou se řítit po ostrých útesech skály dolů - a to jen proto, aby si hoši uspořili čtvrthodinku chůze. Kdepak, ani nápad! Tahouni znovu zabrali a celá výprava se vydala oklikou. Terén byl více než nerovný, čluny museli věčně rovnat a podpíral, když se s nimi vozík kácel. Cesta však stála zato. Míjeli trsy obrovských kopretin, mochnu jarní a různé červené kvítí. Všem těmto květinám se na radu Romana úzkostlivě vyhýbali. Roman vydal heslo, že "květinky jsou tabu" a že ani jediné nesmějí poničit stvol a kořínky. Bylo to dosti těžké a cestu to silně zdržovalo, ale Romanovo heslo se všem líbilo. Denny si umínil, že si při zpáteční cestě po jednom květu těchto kouzelných rostlinek utrhne a doma vylisuje pro kroniku. Už se těšil, jak zase bude v psaní pokračovat. Opatrně ovšem, tatínek se stává jejím podezřele náruživým čtenářem. Stačí zmínka o nějakém nebezpečí, a je konec s Modrým jezírkem a výpravami k němu! Denny přece jen neměl doma vyprávět o záhadně se ztrativším Elvim.
"Pozor!" vykřikl náhle varovně Olda. "Kolečko! Vypadne kolečko!" Byla to pravda, pravé zadní kolečko se začalo povážlivě viklat. Všichni se zastavili, ale pohotový Barvín už sundával tornu a vyhrabával z ní látkový sáček s nářadím.
"Nadzvedněte trochu tu káru!" volal přitom a hned několik ochotných paží se dalo do práce.
Chvíli bylo ticho, hovor ustal, tahouni Mínek a Altar, kteří byli právě na řadě, si sedli do trávy.
"Slyšíte ten hukot?" zvolal po chvíli Denny. "Tady někde pod námi hučí nějaká voda či co!"
"Ale ne žádná voda!" řekl Roman. "To šumí borovice kolem nás. Jen chvíli poslouchejte!"
"Máš pravdu, je to tak, to si zpívá vítr v korunách stromů," přidal se Denny, "tatínek přinesl z knihovny knížku Věčně zpívají lesy, teď tedy vím, co ten hezký název znamená. Napíšu o tom do kroniky, bude to pěkný zápis."
"No - a napiš tam taky, jak jsme málem měli o kolečko míň!" smál se vtipálek Olda. Ale nikdo se nesmál, nikdo nechtěl v tom nastalém tichu rušit kouzelný šum a hukot v korunách borovic.
Porouchané kolečko brzy spravili, ale cesta se nebývalé protáhla, museli jel s vozíkem co …
