24. Denny v těžkém podezření
Těžké bouřkové mraky z nočního hromobití odpluly k ránu kamsi za vrcholky skal a nebe bylo ranním větrem jako vymetené. Když ale Roman zvolal zpěvným hlasem: "Budííí-čééék", nikomu se z prohřátých spacích pytlů do studeného rána příliš nechtělo. Roman byl však neúprosný: "Budu počítat do desíti!" Ozval se legračník Olda: "A proč ne do jedenácti, Romane?"
Krátká rozcvička zastihla už celý klub venku před jeskyní, a potom se rozvonělo suché palivo pod šálky. O jídlo dnes bylo dost zle a ten, komu zbylo ještě víc než čtvrt šišky chleba, byl středem žádostivé pozornosti. Nikdo však z těch šťastlivců nebyl lakotný, a tak po krajících ukrajoval těm, kdo neměl co k čaji.
"Všechny papíry spalte, ať tu po nás nezbyde ani smítko!" řekl Roman, ale Olda hned zase: "Romane, říkáš všechny papíry? I tu moji papírovou desetikorunu? Tu snad ne?" Roman se jen usmál, byl na Oldovu prostořekost zvyklý a troška legrace nikdy neškodila.
Prázdné plechovky odnášeli hoši zakopat u hustého křoví vzadu za skálou s jeskyní a Barvín tam objevil ještě jednu větev z borovice, podobnou té, kterou Altar zkoušel, zda by plavala. Roman na ni hleděl s určitou myšlenkou, zatím ji ale nevyslovil. Když však zahlédl Altara, jak se máchá ve vedlejší ponorné říčce, řekl mu: "Až se voda v jezeře odpoledne ohřeje, musíme, Altare, něco zkusit, budeš-li chtít!"
Cestovní horečka ovládla brzo celý Saturn. Ti, kdo věděli, ze dnes už nebudou nic vařit, cídili u vody své očazené šálky, jak si to přál Roman. "Pamatujte si," řekl při tom, "žádný pořádný táborník se nevrací domů se špinavým nádobím!"
Mínek se všem rozpačitě omlouval, že je svým nočním blouzněním probudil. A když se dozvěděl, že si každý vzal v klubu něco na starost, řekl: "Já bych ti, Romane, pomohl stříhat na tu hru čtverečky nebo co to bude. Abys to nemusel dělat sám. Bude to pěkná šichta, když jich má být pět stovek, viď?" Roman samozřejmě souhlasil, měl radost z jeho ochoty. Mínek pak znovu a znovu vyprávěl každému, kdo ho chtěl poslouchat, svůj úděsný noční sen. Někde něco ubral, jinde přidal, takže Olda nakonec prohlásil, jestli si Mínek příliš nevymýšlí.
"Ne abys ten sen vyprávěl doma!" varoval Minka Barvín. "Kdyby věděli, co by se nám tady třeba mohlo stát, už by nás sem nikdy nepustili!"
Roman to uslyšel a řekl: "Je správné, co Barvín říká! Leckteří rodiče by vám ty výpravy opravdu mohli zakázat."
Brzo po chudičkém obědě pak Roman zavolal Altara, toho vodomilce, a řekl mu: "Altare, potřebuju udělat ještě jednu zkoušku. Jsi ochoten jít do vody?" Altar samozřejmě hned souhlasil, voda byla jeho živel. Přinesli spolu z jeskyně obě mohutné borové větve a dali je na vodu. "Zkus, Allare, znovu tady u břehu plavat tak, že budeš pohybovat jen nohama a těch větví se přitom budeš držet. Zajímá mě, jestli by se ten zmizelý Elvi - kdyby ho to napadlo - přece jen takto nemohl dostat z ostrova ke břehu, když nedovedl dohře plavat."
Ostatní hoši hned zanechali práce a šli se podíval k vodě, jak zkouška dopadne. Výsledek nebyl valný. Obě větve se trochu potápěly, sotva se na ně Altar zavěsil. Roman byl viditelně zklamaný a řekl: "Tak moje teorie se neosvědčila. Snad kdyby Elvi byl lehoučký jako pírko a uměl šlapat vodu, ještě by se z ostrova možná dostal. Ale jestli to byl hromotluk - a to my nevíme -, tak by se určitě utopil, toho by ty dvě větve dlouho neudržely!"
Větve vylovili a odnesli zpátky do jeskyně. Budou se třeba ještě k něčemu hodit. Brzo potom Roman ohlásil, že za hodinu bude odchod domů, tak aby byli hoši připraveni a nemuselo se na nikoho čekat. Někteří chlapci se ještě naposledy rozeběhli po nejbližším okolí. Roman vyzval Dennyho, aby snesl do úkrytu v propasti Viktorův deník - nechtěl mít sešit u sebe. Denny dole na dně propasti deník zamaskoval a za pomoci lana se pak rychle vyšplhal nahoru.
Roman měl nakonec k hochům krátkou řeč, poděkoval jim za dobré kamarádské jednání i za to, že nepoužili ani jedno hrubé slovo, a dodal, že by si přál, aby se takto ch…
