Modrá rokle (Jaroslav Foglar)

22. Cesta do neznámého podzemí

Nastal tichý večer. Chlapci mezi sebou mimoděk, jen tak potichu hovořili a smích, jindy obvyklý, se neozýval.

Roman nahmatal v torně po paměti zápalky a kelímek se svíčkou. Hoši se natáhli pro své plechovky od konzerv, kladli do nich svíčky a zapalovali je. Seskupili se kolem Romana a ten rozevřel stránky Viktorova deníku:

"Tady už se to dá zase trochu číst - to už tu byli podvanácté. Vždycky se při tom zlobím na Viktora, že téměř nikdy nenapsal, kdy sem chodili. Muselo to být časně zjara, když už nebyl sníh. Viktor píše, jak Elvi přinesl z domova záplaty a lepidlo na automobilové duše a začali spravovat díry na dně člunu. Nalepené záplaty zatížili plochým těžkým kamenem a nechali je několik hodin zaschnout. Pak položili člun na vodu a opatrně do něho nasedli. Člun však byl asi opravdu chatrný, místy - jak se dočteme - už zase trochu prosakovala voda. Viktor píše, jaké potom zažili s člunem dobrodružství. Pomohlo jim při tom dlouhé tenké, ale pevné lano, které přinesl Viktor z města, kde je koupil ve sportovním obchodě. Viděl tam prý ve výloze nové nafukovací čluny, ale ani se neodvážil zeptat na cenu. Deník pokračuje:

Elvi řekl, že teď už snad člun tolik nepoteče, a já jsem v to také doufal. Však jsme vloni na podzim zažili moc strachu, když jsme se začali potápčí uprostřed jezera. Rozbalili jsme koupené lano a přivázali jsme jeho konec na záď člunu k držadlu. Do člunu jsme také dali dvě plechovky na případné vylévání vody. Dopluli jsme k ostrůvku, vylili ze člunu vodu, která do něj při plavbě natekla, a plavili jsme se pak od ostrůvku tou delší částí jezera ke skále. Na jednu z břízek u vpádu do podzemí jsem přivázal druhý konec lana. Elvi na mě koukal dost nechápavé, pořád nevěděl, co mám za luhem. Vystoupil jsem ze člunu tam, kde byla voda mělčí a kde se proud svažoval do skalního otvoru. Dno tu bylo kamenité, takže mně nohy neklouzaly. Držel jsem člun na laně a vlezl do něho. Elvi se křečovitě držel oběma rukama okrajů člunu. Poctil jsem pomalu spouštět člun po proudu. Ocitli jsme se na prvních metrech podzemí.

Spouštěli jsme se pořád níž a níž, až jsem musel člun zastavit. Před námi hučel vodní proud padající přes jakýsi vodní schod kolmo dolů. Naštěstí pro nás byla při okraji proudu dosti široká plochá skála se špičatým výčnělkem. Vypadal jako věž majáku. Spustit se s člunem přes ten vodopád nebylo možné. Vystoupili jsme tedy na pevnou půdu, vytáhli člun z vody a položili ho na skalnatou plošinku. Lano jsem od člunu odvázal.

Vzali jsme si z člunu plechovky se svíčkami a sirky a jištěni lanem jsme se spustili po sešikmené skalní půdě pod vodopád. Pokračovali jsme dál po proudu při skalní stěně, kde nebylo hluboko a kde se chvílemi vynořovala z vody jakoby skalní cestička."

"Himbajs, to musela být ale odvaha," vyjekl Mínek v rozčilené představě, jak cestu podzemím líčil Viktorův zápis v deníku.

Barvín Mínka okřikl, aby Romana nevyrušoval.

"Proud byl pořád silnější a silnější, protože se koryto zužovala. Trnul jsem strachem, jestli nám snad někdo nahoře u vchodu do podzemí neodváže od břízy lano - to bychom byli namydlení a nedostali bychom se ven. Před Elvim jsem ale své obavy tajil, jak jsem mohl. Pořád jsem ho jen povzbuzoval pokřikováním: Statečně vpřed a nebát se!

Tady si pak někdy později Viktor připsal na okraj stránky větu: To byla ještě krásná doba, když byl Elvi se mnou, ale bohužel později ..."

"Co bylo ale bohužel později," vykřikl vzrušeně Altar.

"Vrátili se zpět ke člunu, byli totiž už tak daleko od vchodu do podzemí, že jim lano nestačilo. Přitahovali se pak proti proudu, až se dostali zpátky ke člunu. Tak - a dál už nečtu, stejně tam toho už moc není!" řekl Roman. "A svíčky dohořívají. Zítra před odchodem domů to musíme dočíst, kdyby hrom bil!"

"Špuntíku, probuď se, musíš si jít lehnout na své místo!" Altar Špuntíkem zatřásl, ten rozespale zamžoural očima u tvářil se rozpačitě, když tvrdil, že nespal. Se Špuntíkem bylo někdy dost obtíží, ale nikdo Altarovi nevyčítal, že svého mladšího bratránka přivedl do klubu, naopak, měli ho všichni rádi.