43. Neuvěřitelná událost
Klub už byl u Modrého jezírka několikrát, a při každé výpravě k němu se chlapcům něco podivuhodného přihodilo. Co se ale událo tentokrát, to hoši považovali zatím za příhodu mimořádně úžasnou.
Sešli se jako obvykle v sobotu ráno u kašny a Denny přitom referoval, jak dopadl u Elviho a co se dozvěděl v redakci Večerníku. Vyptával se pak po cestě Romana na vznik klubu, protože tím chtěl ve Večerníku začít svou reportáž. Novinka pro něho například byla, že se Roman seznámil s Barvínem ve škole. Nebo zase že Barvín se znal s rodiči Altara a ten pak do začínajícího klubu přistoupil. Špuntík se cestou chlubil druhým číslem svého výstřižkového Kompasu, jak mu změnili název, a hoši si sešit střídavě prohlíželi. Tak jim v neustálé zábavě ubíhala téměř tříhodinová cesta Modrým údolím, až posléze došli na návrší u Modrého jezírka. Sílicí vítr až sem zanášel hukot vody z propadliště za ostrovem.
Altar občas nastavoval uši, jako by ještě něco slyšel. Nikdo však jeho poznámky, že slyší nějaké hlasy, nebral na vědomí. Brzy se měli přesvědčit, že měl pravdu!
"Dnes nebude s plavčením na člunech asi nic," mínil Roman, "čluny by se s námi houpaly jako na moři a vítr by nás odnesl kdoví kam."
"Třeba se utiší," zadoufal Barvín. Nechtěl přijít o plavbu.
Pomalu sestupovali z návrší na pobřežní stezku. Uložili si do jeskyně spací pytle a torny a začali stavět ohniště na vaření. Barbuchy si umlouvaly, co kdo má dnes k vaření.
Tentokrát to byl Barvín, kdo něco uslyšel: "Je to volání, Altar měl pravdu, zdá se, že se něco děje na ostrově. Teď bychom tady potřebovali naše čluny, abychom se tam přeplavili a podívali se."
"Romane, já tam doplavu a přeplavím je sem," nabídl se Viktor. Byl rád, že jako novopečený člen klubu může také něčím prospět.
"A já na ostrov poplavu s ním," volal horlivě Olda. Ani jemu nebyla voda cizí.
Zvláštní vzrušení ovládlo celý klub. Znovu teď naslouchali, aby se ujistili, že to nebyl přelud. Všechny jejich pohledy mířily k ostrovu.
Viktor s Oldou se vrhli do vody. Bez rozmýšlení a bez osmělování. Denny cítil, že by měl plavat s nimi, ale do vln a studené vody se mu přece jen nechtělo.
Doplavali do blízkosti ostrova a posledních několik metrů došli už po dně. Chlapci je s napětím pozorovali. Když vystoupili na břeh, ozval se Olda: "Romanééé, čluny jsou z úkrytu venku a jsou plné dešťové vody - - a kde je jedno lano? Tady je nikde nevidím!"
Roman si dal dlaně k ústům a volal zpět na ostrov: "Ha-lóóó, vylejte z člunů vodu a dopravte je sem k nám!"
Chvíli panovalo ticho. Nic se nedělo, až se posléze Viktor a Olda objevili na okraji ostrova s oběma čluny. Položili je na hladinu, zaklekli do nich a za obvyklého pádlování rukama se blížili k chlapcům.
"Osušte se a vezmete si tepláky, ať se zahřejete!" řekl Roman, když Viktor s Oldou přirazili ke břehu. Oba ho rádi poslechli a hned se rozeběhli ke svým tornám. "Kdybych se nestyděl, tak si rozbalím spacák a zalehnu," řekl prostydlý Olda.
Jeden člun vytáhli na břeh a do druhého naskákali Roman s Barvínem a Dennym. "Altare, dohlédni tady zatím na ostatní, my plujeme na výzkum. Snad zjistíme, co se vlastně děje!"
Denny byl rád, že ho Roman vzal na průzkumnou výpravu. Do notýsku si poznamenal hodinu a minutu odplutí. Za silného proti větru odrazili od břehu. Vlny s člunem pohazovaly, ale protože je uměli správně najíždět, dopluli k ostrovu bez větších potíží.
Na ostrově nezpozorovali nic podezřelého. Nezdržovali se obeplouváním ostrova, jednoduše člun přes něj přenesli směrem ke splavu vody do podzemní jeskyně. A tu spatřili něco nevýslovně překvapivého:
Před propadlištěm se na malém kousku půdy chvěly známé břízky a u nich stál a za jednu se držel - Fretka! Třásl se stejně jako ty stromky a vyděšeně cosi volal do podzemí. Vichr mu bral slova od úst. Roman s Barvínem a Dennym rychle připluli až těsné k břízkám. Vtom je Fretka uviděl: "Oni - tam dole jsou oni Milda a Haryk - oni - oni mě tady nechali -!"
Snažili se ho trochu uklidnit, ale Fre…
