23. Noc plná neklidu a plánů
Noc byla zase větrná, a jak řekl Špuntík, strašidelná. Vítr se chvílemi měnil ve vichřici a temně hučel v korunách borovic na okolních skalách.
Ještě že si chlapci za večerního soumraku připravili v jeskyni svá primitivní lůžka a mohli ulehnout. Když někde v dáli zahřmělo, měli pocit, ze jsou v bezpečí, že je jeskyně chrání, ať se děje venku co děje.
"Přes den je tady krásně," řekl Barvín, "ale jak to tady asi vydrželi ti dva dobrodruzi, Elvi s Viktorem, jen sami dva a o samotě, to si nedovedu představit!"
"Oni tu snad přes noc ani nikdy nebyli," mínil Roman, "nikde jsem o tom v jejich deníku nečetl."
"Romane," ozval se Denny. "Co kdybychom ten deník teď večer přece jen dočetli?"
"Dobrá, ať je po tvém," řekl po chvíli přemýšlení Roman. "Stejně zbývají už jen poslední stránky, které jsem našel přelepené kouskem lepicí pásky, jako by se Viktor bál, aby je nikdo nečetl."
Seskupili se zase kolem něj, Roman zapálil zbytek své svíčky v kelímku a začal číst:
"Občas chodíme do ústavu pro slepé děti číst jim nahlas nějaké knížky. Naši o tom nesmějí vědět, protože se prý máme doma učit a neběhat po ulicích a někde někomu něco předčítat. Kdyby tak věděli o našich cestách s Elvim do tohoto opuštěného kraje s jezerem, bylo by asi zle! O sobotách doma říkáme, že chodíme s turistickým oddílem, a to smíme!"
"Proto on ty stránky Viktor asi zalepil... aby se to doma nedočetli, kdyby mu na ten deník přišli!" mínil Altar, ale Roman odporoval: "To by musel zalepit celý deník, kdyby se bál prozrazení!"
Romanova svíčka náhle prskla a vzápětí zhasla, dohořela. Přesně v té chvíli se venku ozvala hromová rána a oslnivě se zablesklo. Bylo zřejmě, že dnes je se čtením konec. Hoši ještě v záblesku zahledli, jak Roman sklapl deník a položil ho vedle sebe. Rozpoutala se ohlušující bouře, blesk stíhal blesk, obloha jako by se ani zavřít nechtěla. Hromy otřásaly celou jeskyní. Hoši se vyděšeně stáhli do svých spacích pytlů, nikdo tu přírodní scénu nechtěl vidět.
Kolem půlnoci bouře odehřměla, zmizela tak náhle jak přišla. Někdo v jeskyni začal mluvit ze spaní a pak zoufale volal o pomoc. Všechny to probudilo. Roman rozsvítil baterku, vyklouzl ze spacího pytle a mířil po hlasu. Byl to Mínek. Rozespalý a vyděšený Romanovi zmateně vykládal, jak se mu zdál příšerný sen. Plul prý sám v děravém člunu, a když byl uprostřed jezera, začal prý se ve snu topit, a to už ho prý vodní proud táhl ke skalní prohlubni a vcucával ho kamsi do vodního podzemí. Mínkovi zřejmě utkvělo v hlavě něco z Viktorova deníku, a teď se mu o tom zdál živý sen. Tak živý, že Mínek mohl zmateně vypovídat i jeho hrůzné podrobnosti. Všichni ostatní chlapci mu napjatě naslouchali.
Roman Mínka uklidnil, a ten zase brzo usnul. Ostatní chlapci však rozrušením spát nemohli. Roman dostal nápad, jak odvést jejich myšlenky: začal jim v hrubých obrysech líčit hru, kterou chce doma se Saturnem začít. Škoda, že ho to prý nenapadlo už dřív!
V blízkosti, kde má Saturn klubovnu, je továrnička na kartonáž, vyrábějí se tam různé krabičky, notýsky a podobné věci. Roman si tam chodí pro různobarevné odřezky tuhého papíru, ale neví, co s nimi. Teď už ale na to přišel: začne se Saturnem hrát zajímavou hru. Nastříhá asi pět stovek malých obdélníčků, ty očísluje a označí různými značkami, například kolečkem, hvězdičkou, trojúhelníčkem, a kromě toho na každý ten ústřižek napíše jedno slovo. A když se pak slova správně uspořádají, dají úžasnou věc: sdělení, jež každého jistě potěší. Jaká zpráva to bude, Roman neprozradí. Chlapci sami budou ústřižky střádat, budou je hledat po úkrytech doma i na výpravách a podle čísel, která ústřižky také ponesou, si sestaví obsah zprávy. A co víc: každý člen klubu sice bude ústřižky hledat a střádat samostatně, ale bude si je moci podle své značky s ostatními vyměňovat. Hra skončí se školním rokem a vítězem bude ten, kdo zprávu na ústřižcích rozluští jako první.
"Škoda, že jsem na tu hru nepřišel už dřív," končil Roman svůj výklad a do…
