Kusy mého srdce (Josef Kajetán Tyl)

Praha

 

Panorama

Jesti to velkolepé, vznešené podívání! - Stojím u vchodu v starobylé sídlo českých panovníků - na temeně příkré hory, nejvýše na Zámeckých schodech - a oči bloudějí po strakaté směsici červeně krytých stavení, nebetyčných věží, lesknavých bání a hrdě se pnoucích paláců - ježto mi se od nohou níže a níže kloní až k loži Vltavinu, na druhém břehu pak opět se hromadíce, od výšin vyšehradských až k patě pověstného Žižkova se rozprostírají.

K nebes jasnému klenutí bych se povznesl, a ramenem větrným objal i k ňádrům přivinul tu tisíciletou, jenž jako pečlivá nevěsta den po dni se přiozdobujíc na ženicha čeká. Drahou páskou ovinuty jsou boky její - stříbrotokou Vltavou, a drahou přezkou ozdobena jest páska její - zhoubě vzdorujícím mostem Karlovým.

Co do pravidelné výstavnosti a vyměřené pohodlnosti postoupí Praha mnohému i snad menšímu městu evropskému přednost; cokoli však do rozkošné polohy a půvabné malebnosti může o závod jíti s městy největšími i nejslavnějšími a sotvaže nad ni které vynikne.

Ani oko domácích nemůže se nabažiti krásy, probíhá-li Prahu vůkol s některé výšiny; ale jako by se zrakům žasnoucím báječné světy otvíraly, stojí a plesá cizinec, přišlý i z vyhlášených, krasotami proslavených měst, bloudí-li po starověkých anebo napořád nově se tvářících ulicech pražských, anebo zabere-li se do roztáhlého pod šírým nebem podívání na veškeré město. I plesá opět, a žasne a nemůže pochopiti, odkud asi lidská sídla tak nevýslovných půvabností uprostřed národu nabyla, o němžto se až dosavad mnoho pěkného smejšleti nebyl naučil.

Jakýsi pevný, jediný, skoro ve všech dílech tu samu tvářnost nesoucí obraz poskytuje Praha veškerá; při obhlédání jejích jednotlivých částek padá však do očí nemalá rozdílnost, pocházející z položení týchže částek a náhodně v nich ubytovaného veřejného i společenského života.

Dva živlové, od početí sobě nerovní jak oheň a voda, oživují tyto rozdílné částky, a jako mocí čarovnou - mocí pečlivé vlády a délkou všezkrocujícího času - tekou pokojně vedle sebe i jedním řečištěm, jenže si jeden - host a příchozí - domova pohodlnějšího vybral, druhý pak - domácí a tuzemec - pod střechu nuznější ustoupil.

Paměti hodno jest pohlednutí na běh a na počínání dvou duchů jinonárodních, jenž od mnoha století po městách pražských, v srdci království Českého, jako v jednom loži se zahřívají a těsně na sebe doléhají. - Přeběhneme-li dějiny naše od časů tří synů Boleslavových až k Otakarovi, Janovi a Václavu Čtvrtému, prohlédneme-li doby střídavého na trůn český dosedání po zhynutí domu Lucemburského^[5] až k bělohorské bitvě, a přečteme-li pak tu dlouhou elegii sedmnáctého a osmnáctého století, zdá se, jako by osudné štěstí bylo nejednou chtělo kmenu cizímu prvního místa v Čechách popřáti; s druhé pak strany vidí se opět, jako by nevyzpytatelná vůle boží národ český ustavičným ohněm jen ode všech trusek očišťovala a po dlouhém zkoušení vždy zas k nové slávě přiváděla: jinak by nebyl musil Karel k učení se jazyku českému veřejně nabádati,^[6] Hus ve spor s universitou se dostati,^[7] Veleslavín stýskati - a jinak by nebylo muselo devatenácté století novou pochodeň mezi nás vrhnouti.

V jednotlivé částky Libušina sídla vtiskly se z věčných bojů těchto patrné a přerozdílné známky; jinak se utvořily Hradčany a Malá Strana, jinak Staré a jinak opět Nové Město; ale na všech zjevuje se ještě, navzdor všemu upírání odpůrců, město české, a byť i jazyk národní z veřejných vyjednávání byl musil ustoupiti: potichu přec ještě ve všech částích města vladaří, jakož vesměs národu českého ráz tiché večerní písni se podobá.

V Praze střídají se napořád zvuky české s německými; jenže se ony z ust poctivého, váženého měšťana, nižších ouřadníků, řemeslníka, po denním výdělku se shánějícího dělníka, sprosté chudiny a velikého dílu povolání své, cenu svou i potřebu národní úplně poznávající nadějné mládeže vinou: tyto pak ze rtů panských - z ust vyššího ouřadnictva, hojných, z veškeré končiny zde usedlých průmyslníků a jejich o vlasti nebo povinnosti vlastenské ani slova nevědoucích rodin padají ...

— 1 —

---

Panorama

Jesti to velkolepé, vznešené podívání! - Stojím u vchodu v starobylé sídlo českých panovníků - na temeně příkré hory, nejvýše na Zámeckých schodech - a oči bloudějí po strakaté směsici červeně krytých stavení, nebetyčných věží, lesknavých bání a hrdě se pnoucích paláců - ježto mi se od nohou níže a níže kloní až k loži Vltavinu, na druhém břehu pak opět se hromadíce, od výšin vyšehradských až k patě pověstného Žižkova se rozprostírají.

K nebes jasnému klenutí bych se povznesl, a ramenem větrným objal i k ňádrům přivinul tu tisíciletou, jenž jako pečlivá nevěsta den po dni se přiozdobujíc na ženicha čeká. Drahou páskou ovinuty jsou boky její - stříbrotokou Vltavou, a drahou přezkou ozdobena jest páska její - zhoubě vzdorujícím mostem Karlovým.

Co do pravidelné výstavnosti a vyměřené pohodlnosti postoupí Praha mnohému i snad menšímu městu evropskému přednost; cokoli však do rozkošné polohy a půvabné malebnosti může o závod jíti s městy největšími i nejslavnějšími a sotvaže nad ni které vynikne.

Ani oko domácích nemůže se nabažiti krásy, probíhá-li Prahu vůkol s některé výšiny; ale jako by se zrakům žasnoucím báječné světy otvíraly, stojí a plesá cizinec, přišlý i z vyhlášených, krasotami proslavených měst, bloudí-li po starověkých anebo napořád nově se tvářících ulicech pražských, anebo zabere-li se do roztáhlého pod šírým nebem podívání na veškeré město. I plesá opět, a žasne a nemůže pochopiti, odkud asi lidská sídla tak nevýslovných půvabností uprostřed národu nabyla, o němžto se až dosavad mnoho pěkného smejšleti nebyl naučil.

Jakýsi pevný, jediný, skoro ve všech dílech tu samu tvářnost nesoucí obraz poskytuje Praha veškerá; při obhlédání jejích jednotlivých částek padá však do očí nemalá rozdílnost, pocházející z položení týchže částek a náhodně v nich ubytovaného veřejného i společenského života.

Dva živlové, od početí sobě nerovní jak oheň a voda, oživují tyto rozdílné částky, a jako mocí čarovnou - mocí pečlivé vlády a délkou všezkrocujícího času - tekou pokojně vedle sebe i jedním řečištěm, jenže si jeden - host a příchozí - domova pohodlnějšího vybral, druhý pak - domácí a tuzemec - pod střechu nuznější ustoupil.

Paměti hodno jest pohlednutí na běh a na počínání dvou duchů jinonárodních, jenž od mnoha století po městách pražských, v srdci království Českého, jako v jednom loži se zahřívají a těsně na sebe doléhají. - Přeběhneme-li dějiny naše od časů tří synů Boleslavových až k Otakarovi, Janovi a Václavu Čtvrtému, prohlédneme-li doby střídavého na trůn český dosedání po zhynutí domu Lucemburského^[5] až k bělohorské bitvě, a přečteme-li pak tu dlouhou elegii sedmnáctého a osmnáctého století, zdá se, jako by osudné štěstí bylo nejednou chtělo kmenu cizímu prvního místa v Čechách popřáti; s druhé pak strany vidí se opět, jako by nevyzpytatelná vůle boží národ český ustavičným ohněm jen ode všech trusek očišťovala a po dlouhém zkoušení vždy zas k nové slávě přiváděla: jinak by nebyl musil Karel k učení se jazyku českému veřejně nabádati,^[6] Hus ve spor s universitou se dostati,^[7] Veleslavín stýskati - a jinak by nebylo muselo devatenácté století novou pochodeň mezi nás vrhnouti.

V jednotlivé částky Libušina sídla vtiskly se z věčných bojů těchto patrné a přerozdílné známky; jinak se utvořily Hradčany a Malá Strana, jinak Staré a jinak opět Nové Město; ale na všech zjevuje se ještě, navzdor všemu upírání odpůrců, město české, a byť i jazyk národní z veřejných vyjednávání byl musil ustoupiti: potichu přec ještě ve všech částích města vladaří, jakož vesměs národu českého ráz tiché večerní písni se podobá.

V Praze střídají se napořád zvuky české s německými; jenže se ony z ust poctivého, váženého měšťana, nižších ouřadníků, řemeslníka, po denním výdělku se shánějícího dělníka, sprosté chudiny a velikého dílu povolání své, cenu svou i potřebu národní úplně poznávající nadějné mládeže vinou: tyto pak ze rtů panských - z ust vyššího ouřadnictva, hojných, z veškeré končiny zde usedlých průmyslníků a jejich o vlasti nebo povinnosti vlastenské ani slova nevědoucích rodin padají ...

— 2 —

---

Hradčany - Malá Strana

O samotě strmí pověstný dům královský, a blíže dále kolem něho, jako opuštění sirotci, truchlí roztroušené paláce; nazad vůkol nich rozstavila se zchudlá čeládka. To jsou Hradčany - ta podivná směsice domů nepatrných i výstavných, kteráž - kdyby se hlučnějším životem a veselejší tvářností honositi mohla - sídelnímu městu malého samovládce nepodobná by nebyla. Ale na dvou jejích největších prostraninách - na Hradčanském a Loretánském place - zdá se člověku, jako by se byly tichost a mír ze hřmotu města hlavního navždy sem vystěhovaly.

Na prvním, kterýž co do velikosti a pravidelnosti k nejkrásnějším po celé Praze počísti se může, pyšní se průčelí královského hradu (jakž bylo rozkazem Marie Terezie dostaveno),^[8] palác knížete arcibiskupa, domy Schwarzenberské, Toskánské a pěkná obydlí kanovníků; ale příchozí tu zaslechne málokdy jiného zvuku a hluku, leda řinknutí zbraně na strážnici u hradu anebo času letního v malém stromořadí láskohravý hovor chův, ježto se tu s oblíbenými dělostřelci procházívají.

Avšak ještě větší prázdnota a tichost panuje na hrbolitém, nedlaženém prostranství loretánském, před majorátním domem hrabat Černínských. Stojíť tu onen ohromný, poutníka úžasem naplňující velikán jako na pustinách žalostivý odsouzenec a hledí toužebně svým množstvím prázdných oken na mimojdoucí; žádný ale nepřichází s pomocí. V tato místa zabluzuje toliko pouhá zvědavost aneb nemohutná outrpnost, a takž tu nezbývá opuštěnému obru jiné útěchy než melancholický zpěv zvonečků na protější Loretě a nábožné modlení vedlejších kapucínů.

Promluv, opuštěnče - dlouho-li ještě s tou silou velikých komnat zaháleti budeš? Nebudou-li se pánové tvoji nikdy již k tobě hlásiti? - Aj, tedy by snad potřebných škol, užitečných ústavů se našlo, jež by se v prostrannosti tvé blahovolně rozhostily!? - Čili jsi zaklet, navždy jen bolestným náhrobkem bývalé nádhernosti zůstati a smuteční to roucho na věky nesvléknouti? - Skvostná perla mezi paláci pražskými - a povržená jako v prachu! - Aj, tedy abys ty aspoň tu náramnou hrobku oživil, blízký a potřebný Nový světe,^[9] vzešelť by snad potom nový svět i tobě i stěnám osamotnělým!

Nyní otvírám a nahlížím v posvátnou kroniku českého národu, přebíhám pomníky českých velikánů, vstupuji v národní svatyni - ve chrám sv.Víta. A může-liž jinak srdce české nežli s nábožnou hrůzou a vlasteneckým pohnutím přes posvěcený tento práh kročiti? Očištění duchové, strážci národa oblétají mě tady mezi zatemnělými stěnami při každém kročeji. Hlavy pod zářící korunou, postavy v rekovském brnění a zástupcové Krista v nejskvostnějším ornátě vycházejí dlouhou řadou z kaple Svatováclavské a naplňují prostoru pod vysokým klenutím, a na oltáři zahořejí světla a nábožné "Pomiluj ny!" zavzní kolkolem. I zhasnou opět světla, ve tmách klesnou postavy na velebné tváře - a ejhle, zablesknutí nebeské osvítí svatyni, a postavy zaplesají, že vyslyšel Hospodin prosby za národ!

Třesavým krokem vybíhám pod šíré nebe; nelze mi teď ani blízký památník probuzeného věku, Národní museum^[10] pozdraviti. Sladkou bolestí bych zaplakal! - Ven, ven pod šíré nebe! - Ale v myšlénkách okouzlujících potopeného nejímají teď ani romantické Jelení příkopy, ani čarokrásná vyhlídka z nových sadů na Brusce;^[11] ale cesta mě vede co nevidoucího po zakroucené s vrchu silnici nehlučným prostranstvím, nehlučnými ulicemi, až mě zmnožený hluk a hrčení potkávajících se vozů opět probudí.

Stojím u mostu - u brány nejstaršího města pražského.

Jako umlklá, v dávnoletý žel pohřížená vdova královská leží Malá Strana u paty dvou hor, drahé roucho prostírajíc po levém břehu vltavském a v dalekém objemu lemujíc zelený Petřín a starý Sviňský vrch.

Velebná vážnost je hlavní známkou města tohoto, jež bych pro jedinou jeho Mosteckou a Ostruhovou čili vlastně Krokvovou ulici,^[12] pro Malostranské náměstí a Vlaský plac přede všemi "městem královským" nazval. Jakéž to množství a jakáž to rozličnost nádherných stavení! - Zde dům Montagovský, paláce Šternberské, Ledebourské, hraběte Mořína a Thuna - onde i v ulicích postranních, ba osamotnělých, palác Valdštýnský, Kolovratský, Lobkovický, hrabat Nosticů a knížat Rohanů!

Vážná Malá Strana oblíbila sobě držeti nad královstvím českým soudní meč a váhu. Chováť ve svém lůně - v guberniálním domě nejvyšší ouřad zemské vlády, v pěkném stavovském domě kanceláře stavovské a v převysokém domě zemských ouřadů c.k. apelací, zemský soud, komorní ouřad a státní oučtárnu, kdežto se několik jmen známých i v literárním světě našem mezi ouředníky podepisuje.^[13] Na protější straně stojí starý městský dům; v něm se uchovává nejstarší památka někdejšího řízení českého - ouřad lenního práva; při něm skvěl se na vysokém stupni důstojnosti muž, na slovo vzatý po vlastech našich, ale bohužel před časem zesnulý král.místosudí Dr Chmelenský ...^[14]

Skončila se hodina ouřadní; četnou řadou hrne se množství mužů k mostu na Staré Město - nižší a vyšší to členové řečených ouřadů. Nejdelší část dne u stolu a v prachu kancelářském tratíce, volejí obyčejně obydlí svá na Starém Městě. Tam je sice dráže platí, nezbavují se přitom ale potřebné při svém povolání procházky, a chtějí-li po dokončené denní práci z domova po zábavě vylétnouti, nalezají pohodlných k tomu míst hned při ruce, ježto by se po nich na Malé Straně déle sháněti museli.

Jesti to věru úkaz pamětihodný! - Místo nádherné, prostranné, přitom sídlo nejvzácnější šlechty a nejvyšších představených - a přece jen, cokoliv do společenské zábavy a vůbec do života pospolitého, na města menší připomíná! Jesti to tiché jezero, na jehož leskné hladině tisíc ryb si hraje; ale jakmile dost malý kamínek neobyčejné pohnutí vln způsobí: rozprchnou se poděšené rybičky, a potom očka povzdálí vzhůru otáčejíce, jen pozvolna zase na staré své rejdiště se vracejí.

Vstuptež do malostranského hostince - počet jejich není příliš veliký - a zvědavé oči přítomných hned se na vás upnou. - "Kdo to? - Ten tu nebývá!" počne se za stoly šeptati - spánembohem vše obveselení! Nedostáváť se tu onoho všerozněcujícího plamene, kterýž veselou rozprávkou a vševábivým rozmarem ze srdce do srdce přetýká a bez něhož - hospodský ztučnět nemůže.

Jediná způsobilejší, prostranná i velmi příležitá kafírna Steinitzova^[15] podobá se spíše sněmovně dvouctihodných veteránů nežli místu určenému k obveselení. Z většího dílu sedají tu šediví ouřadníci a vysloužilí důstojníci při všeobecných novinách, při partii šachu a šálečku kávy, a sotvaže kdy živější hovor nebo nenucený smích mezi zvukem kuliček na biliáru panující zde ticho překazí.

Jeť to věc podivná s Malostranskými! - I půvabnými procházkami se honosí - zahradou Valdštýnskou a Císarskou, novými sady nad Bruskou, Nebozízkem na Petříně: a přece na všech těchto místech z většího dílu jen Staré Město viděti, Malá Strana raději zase přes most nebo z bran si vychází.

Takž je tento společenský život ovšem pamětihodným, avšak dle všech okolností velmi přirozeným úkazem. Právě ta hojnost šlechty a usedlých zde vzácných osob, ježto se nikdy s měšťanem v přátelské spojení nepouštějí a naproti osobám podřízeným toliko své důstojenství na zřeteli mívají; mimoto nedůstatek lidí mladších, kteří se pouze nablízku škol, rukodílen a uprostřed hlučného obchodu zdržují: toto vše tu přivádí onu prázdnotu, která se ze života Malé Strany vypuditi nedá a před níž, kdo může, po zábavě na Staré Město utíká.

Humorem čeledi sprostější, čilých chasníků a jich milenek, jakož i hovorem sousedského práva zde užívajících císarských dělostřelců ozývá se v neděli, o modrém pondělku a vůbec hodinou večerní jenom několik nákladnických domů a prostějších hospůdek.

Bůh je všechny potěš a ostříhej u dobrého piva.

— 3 —

---

Vidění na mostě

Mezihra první

Jasný večer přeletěl přes Prahu. Stříbrolesklá luna svítila noci k dosednutí na temný trůn; miliony hvězd slavily panování její.

Šel jsem po mostě.^[16] V záři přede mnou ležela Malá Strana. Po pravici hleděly jednou řadou královský hrad, za ním černý velikán, svatovítská věž, palác šlechtiček,^[17] dům Lobkovický a ouhledný milohrádek Ferdinanda I.^[18] - po levici širokoboký, vysokohřbetý zelený Petřín a bělavé věže kláštera Strahovského jako bedliví strážcové na dřímající město. Dolem délkou celého města pnuly se - zde onde mezi temným stromovím - výstavné domy, jako by z tichých Vltaviných vln vystupovaly a celou tu hmotnou, divotvárnou směsici rozmanitých stavení v pevné ohradě zdržovaly.

S bolestnou hrdostí hleděl jsem na tu rozložitost veleslavných památníků, a zabrav se vzpomínáním do věků minulých, kdež nad výšinou zámeckou ještě Rudolfova hvězda svítila: nacházel jsem všecko vůkol sebe jako oživeno. Postavy nikdy nevídané, ale přece známé, vznášely se mi před očima, i viděl jsem rudý požár pochodní a slyšel okolo sebe divoký chechtot pochopů, svrhujících nábožného zpovědníka^[19] ve hluboký proud; i slyšel jsem úpěti nahou postavu korunovaného básníka^[20] - a ucho mé pronikl břinkot mečů, pomíšený rykem prchajících Švédů, za nimiž: "Plachý! Plachý!" co vítězné heslo znělo.^[21]

A duše moje byla pohnuta k radostnému pláči. Musil jsem zastaviti kroky a podepříti se o pětistoleté zábradlí.

Asi třicet tisíc duší spočívá nyní přede mnou. Kéž bych je znal a věděl, kdo mezi nimi vlast miluje, z užitku jejího se těší, prospěchu jejího hledí a v čas potřeby i životem jí přispěje! Kdož mezi nimi jsi názvu hoden, s nímžto se tak často směšná chlouba provádí - kdož tu asi vlastencem?

Vlastenec a vlastenectví - krásná to jména, známe je, ale pohříchu, navykli jsme si často jimi člověka pokřtívati, kterýž jako letem něco o myšlénkách a soudech devatenáctého čili tak řečeného osvíceného století pochytiv, dosti již konati se domejšlí, an českým jazykem hýbá, o starých právech mluví, o našincích rozkládá, po slovanských novinkách se shání a takto v českém zakuklení si libuje. Vlastenec a vlastenectví - krásná to jména, slavná to píseň o velikosti člověka; avšak běda, není-li oboje nic jiného než larva, za kterou se ctižádost a ziskuchtivost ukrývá; není-li nic jiného než chlubný praporec, za nímžto se v mrákotách pohřížené zástupy slepě řinouti mají; není-li nic jiného než trouba, z nížto vycházejí hluky, ježto srdce nepronikají, nýbrž jen ucho omamují.

Někdy a někde je ustavičné prohazování "vlastencem a vlastenectvím" věru protivné; zdáť se býti jako poukázání na podivné, cizí zvíře a jako pobídnutí, aby se naň celý svět podíval, a odtud povstal i onen čas (ke cti člověčenstva nechci věřiti, že by se blahodějné snažení Čechů až posavad lépe neuznávalo a že by onen čas nebyl ještě vypršel) - odtud povstal tedy onen čas, kdežto se odporná poctivých Čechů strana vlastenců jako divých šelem hrozila. - Ale jakéhož také divu? Onať se děsila jména, pro něž v jazyku vlastním skoro ani názvu neměla, a viděla začátek nové české epochy, kdyžto se národní duch z dlouhého spaní probírati začal, a zděsiv se záhubné zahálky, sebe poněkud hlasitěji pobízeti začal k pilnosti, aby neklopýtal pořád za jinými národy.

Šetřme jména vlastence - a poznejme jen dříve, že jsme Čechové. A to je snadná věc! K tomu je pouhého srdce potřebí, srdce, v němžto vychování všeliký pocit práva, důstojenství a povolání lidského neudusilo.

Kolik srdcí takových tluče asi tuto přede mnou? - I opakoval jsem tuto otázku, an se myšlénky a obrazy v podivné směsici přede mnou honily a já co u vytržení na Malou Stranu hleděl, zakrytou nočním závojem.

A najednou mi bylo, jako bych viděl postavu před sebou státi, velikou a velebnou. Hlava její s korunou věčnosti dotýkala se oblaku, roucho vlající od pustého Vyšehradu až přes tichou horu zámeckou podobalo se padlému sněhu, a tvář její byla jako na východu slunce. Tisíc věků bylo ji posvětilo vážností, v ruce pak držela plamenný meč, jímžto smítala světla nebeská.

I zachvěl jsem se ouzkostí a postava promluvila hlasem vzdáleného hromu: "Já prohlédám srdce lidská i vážím člověka myšlénky a skutky. I postavím před tebe, kohož poznati žádáš. Pohledni a pozoruj!"

A jako v blesku slunečním stáli přede mnou náhle zástupové velicí, tisíce a tisíce, tváře známé a neznámé. Ani šat ani tváře jejich nebyly stejné a pohybování mezi nimi bylo veliké.

"Alles fürs Vaterland!"^[22] zavznělo z ust jedněch i bylo slyšeti hlasité sliby, že se musí na nejvyšším vrchu kamenný sloup postaviti, aby sláva česká celému světu do oka padla.

"Vivat Bohemia!"^[23] křičeli jiní, slibujíce útrobami země prohloubati se až k jejímu srdci, aby světu věčná památka po české důvtipnosti zůstala.

Aj, a paničky a slečinky šeptaly mezi sebou: "Ah, j´en suis charmée!"^[24] - uprostřed veliké společnosti vytasil pak se mužík nějaký s cizím, ale hladkým jazykem, a ode všech hojnými drobty krmen, zašveholil se sklenicí v ruce: "Die edelsinnigen Böhmen - hoch!"^[25]

Ale nejzáze stranou stál člověk tichý, sprostinký, maje vůkol sebe shromážděnou rodinu svou, outlé děvčátka a bystré hošíky. A oko jeho spočívalo slzavě na maličkých. - "Co s vámi počnu?" jal se k nim mluviti. "Matka vás nekojila než mlékem českým, matka vás neučila než jazykem matek svých mluviti. Já musím tváře v denním potu smáčeti a zůstaviti vás pěstounům, jichžto jazyku nerozumíte. S nechutí, s bázní, s ošklivostí budete se na ně jen jako na posuňky němých dívati, a zůstane-li vám něco v mysli, bude to podobno pláněti ovoce sladkého nenesoucímu. Outlá srdce vaše zpustnou a mysl zdivočí; neboť jakž byste měli těch poslouchati a jak milovati, jenž vás jako rodiče k dobrému vésti neumějí? Vyť jim nerozumíte, vyť jim nevěříte, vy se jich bojíte! - Slovo boží budete jen jako papouškové zpaměti se učiti, ale v duši vám blahodějné símě jeho nevznikne. Povinnosti vaše zůstanou vám pohádkou - hlavy budou prázdnými nádobami a celý zisk váš bude několik průpovídek cizího jazyka, za něž dlouhá léta promařiti musíte. Půjdete na řemesla bez nejpotřebnějšího vědění."

Pro slzy nemohl člověk sprostinký dále mluviti. "Ach, proč nemáme aspoň jedné dobře uspořádané školy české v hlavním městě království Českého!" vzdechl nato z hlubokosti duše bolestné, a hle, bylo mi v tom okamžení, jako bych totéž vzdechnutí z tisíců a tisíců prsou vystoupati zaslechl - naskrze lidem, jenž by mravnějšími, zámožnějšími a spokojenějšími se byli stali, kdyby outlé své mládí nebyli v neplatných jim cizích školách pohřbili. A já jsem vztáhl rameno, abych veškerý ten hořekující zástup nadějí na brzkou snad změnu potěšil, avšak náhle mne samého někdo za ruce chytil a silně mnou potřásl.

"U všech černých -!" zahřmělo mi do ucha. "Cožpak blázníte? zachtělo se vám chladné koupele?"

"Ne - nikoli!" zajektal jsem vyděšený; "já tu mám jen rozkošnou kratochvíli."

Rozsvěcovač lamp byl se mne chopil, an jsem samojediný na mostě u vidění svém rukama v povětří šermoval, dělaje přitom, jako bych do řeky skočiti chtěl. Děkuji ti, muži pečlivý! - Kdyby tebe nebylo, byl bych snad posléze v tom vidění také svou zkázu uviděl. O, ty nejsi osoba nejmenší mezi znamenitými po Praze! - Nepokrčujte nosejčkem, pánové! - Rozsvěcovač lamp je pravý filosof, nedbající na klamnou slávu zevní. Jakž ho tu vidíte - na vlasech ucuchaných klobouk, o němžto těžko rozhodnouti, je-li z plsti nebo z napouštěné papírové lepenky, na složitém těle ušpiněnou kazajku, olejované spodky, kolem boku zástěru, z níž by chemista novou mastnotu a český filolog nové slovo vyloučil, na levém rameně černý žebřík a v ruce na dlouhé holi zvláštní svítilnu - jakž ho tu vidíte, stojí v ouplné své slávě.

Znamenitá osoba, jež navzdor povrchní nepatrnosti ke sborům o národní osvětu pečujícím náleží. A jak svědomitě si při svém důstojenství počíná! - Nejkrásnější hodiny povolání svému věnuje. Dle starého přísloví Aurora musis amica^[26] - hned zrána po tichých ulicích lítá, po umdlévajících svěřencích se shání, domů je snáší, očišťuje, olejem dolévá, a sotvaže nás první soumrak zatruditi hrozí, již opět miláčky své mimojdoucím k potěšení rozvěšuje a s okem střeživým do půlnoci okolo nich obchází, ani vítr, ani déšť mu v horlivosti nebrání.

Může-liž kdo více pro národní osvětu činiti, aby neměl bázně, že upálen anebo aspoň uzavřen a z milosti za blázna prohlášen nebude? - Věru, měl bych velkou chuť hrdinu takového nazvati vlastencem!

— 4 —

---

Proč nepíšete německy?

Mezihra druhá

Praha je k politování. Musíť ubohá hezký počet lidí živiti, jenž jako hladový a ožíravý hmyz na zdravé tělo vylézajíce, krví a tukem jejím se krmějí. Jesti to obzvláštní metla, a jiná města nic podobného neznají. V Paříži a Londýně na př. bychme se nadarmo po takové čeledi sháněli; majíť sice velikáni tito také muky své - a to veliké! - naše je ale přece netrápí.

Tento hmyz obleze, rozrýpá a prohledá, cokoliv našinec podnikne. Dloubavý nosec jeho je věčná otázka: "Proč to podnikáte? Jakého prospěchu z toho nabývati doufáte?" - brzo si tropí z našeho počínání, z našich prací ousměšky, brzo jeví nad nimi jako nad mařením času a síly outrpnost; jemu není pranic milého a příjemného, co není jako oud těla jeho - jako částka smejšlení jeho toliko s ním a v něm spojeno.

Mohlť bych ovšem jisté známky miloučké této třídy udati, aby se vyplnilo přísloví "Chraňte se poznamenaných!" - avšak učiním milosrdenství, a pakli mi kdo, mezi malbou těchto mých obrázků, z milé té čeledi na oči přijde, nazvu ho jen znamením otázky ...

Seděli jsme na Žofínském ostrůvku.^[27] - Obnovením a okrášlením tohoto veřejného místa nezačala sice epocha v našem národním životě, a kdo se tu času odpoledního procházíš, an se kolem tebe řady milostenek a tlupy šviháků míhají: sotva bysi poznal, že se v hlavním městě království Českého nacházíš; avšak tento truchlivý úkaz mezi shromážděnou tak řečenou vyšší třídou je posud tak obyčejný, že se tomu ani na starém, ani na novém rejdišti jejím diviti nesmíš.

Byl krásný, teplý podvečer. Jasná obloha nad námi, veselá hudba za námi - spanilý svět kolem nás a živá mysl v nás roznítily srdce naše a rozproudily řeči naše. Rozmanitá rozprávka naše točila se okolo věcí velmi politických, jakož je úmluva stranu procházky na Karlův Týn, do nebes vychvalování některých dívek, hloubavé sečítání tak řečených vlastenců a konečně i podezřelá slova o našem divadle! A důležitost věcí těchto nás tak zachvátila, že jsme o tom všem hlasitě mluvili, ano že jsme i česky hlasitě mluviti se neostýchali, nic na to nedbajíce, zdali nás kdo poslouchá.

"Že jsme i česky hlasitě mluviti se neostýchali!" Osmělil jsem se a podotknul věc choulostivou. Nechť se chytí za nos, komu poznamenání moje nelíbě zavání!

Zdaž by kdo věřil, že se v Praze ještě lidé nacházejí, kteří se veřejně česky mluviti, veřejně k národu svému se přihlašovati, veřejně o své krvi svědectví dáti ostýchají - ba bojí? - Bojí, pravím! O mnoho-li potupnějšího opovržení zasluhují takoví, než oni, co se za jazyk mateřský jen stydí? Nemiluji sice mnohých otázek, ale tu se táži sám: "Proč?" - Proč se ostýchají? - Proč se bojí?" - Od prvního probuzení se ducha národního z dávnoleté ospalosti až po dobu nynější - od prvních tónů lyry Puchmírovy až k posledním hláskům Ludmily Tiché a M.Čacké stojí počínání Čechů zřejmě, bez tajivé záclony, před světem. Vzdělání, osvěta, povznešení v dlouhém zanedbání pohříženého lidu - to jest ona snaha, s kteroužto za národy jinými pospíchati musíme, abychme hodni jmena svého, šperkem a ozdobou byli v lesknoucím se velikánském kruhu světodějných národů.

Mluvili jsme posléz o divadle, o českém totiž, jak jsme si několik ročně z milosti nám poskytovaných her nazývati oblíbili, a těšili jsme se na jich nové začetí o sv.Václavě,^[28] na nový repertoir, přišli jsme na vady herců našich, na jich nejslabší stránku - nezběhlost v jazyku, i jednali jsme o schopnosti, sdílnosti a chuti obecenstva. Jeden mezi námi dokazoval, že by se obzvláštní zřetel na veselohry obrátiti měl, druhý se zastával truchloher, třetí se oběma smál, že ještě ani těch, ani oněch v literatuře domácí nemáme, čtvrtý se rozhorlil, proč se tedy o jich zhotovení nezasadíme - a všickni vespolek začali jsme pak vyšetřovati, jak by se v té potřebě nejlépe pomoci dalo.

"Aber - sie erlauben, meine Herren," zaznělo tu náhle vedle nás, "warum schreiben sie nicht lieber deutsch?"^[29]

To byl z čista jasna blesk! - Zrovna vedle nás u jednoho stolu sedělo to milé znamení otázky. Jeho proč? zkazilo mi všecku další chuť k mluvení. Ne snad, že bych se ho byl ulekl a zarazil, neboť podobnému jalovému slov otloukání, jakož jest: Proč nepíšete německy? - ucho mé již přivyklo; ale mrzel jsem se, že člověk, an se chce z milého božího dne radovati, nenadále lecjakým komárek znepokojen bývá.

I začal jsem to neočekávané znameníčko prohlížeti, pokud jsem je za stolem polouschované postihnouti mohl; a ejhle - z té vyzáblé tváře, z toho číhajícího pohledu, z toho zkrouceného, jako kočičího hřbetu poznal jsem, že je to tvrdohlavé, zařezané - aneb jak říkáme - kované znamení.

My - inter nos -^[30] na okamžik hleděli jeden na druhého, vesměs při chuti jsouce dotíravé znamení zkrátka odbýti.

"My neumíme německy!" zachechtali se někteří; ale protivník náš byl kované znamení, a tím jedním střelením se nezvrátil.

"Šašky!" prohodil. "Povězte mi pravdu - proč nepíšete německy?"

"Protože jsme se tomu neučili!" byla krátká odpověď.

"Neučili! - A jakžpak jste získali, co nyní umíte? Jakých prostředků jste užívali, abyste k vědomostem dospěli? Česky jste se tomu ve školách neučili."

"To máte pravdu - tam nás krmili odpornými a zácpu přivodícími pilulkami, kdežto by nám bylo zdravé mateřské mléko více pomohlo; ale čeština se s námi zrodila, a chybu přirozenou je těžko odložit."

"A to bych ti také neradil!" ozval se můj soused, ohnivý Břetislav. "Kdo na vlastní krev zapomíná anebo se jí odříká, je bídná z hlíny nádoba shnilé duše."

"S námi nic nesvedete, milý pane," těšil jsem znamínko, "my jsme ryzí Čechové!"

"A blázni by se v cizí kabát převlíkali!" prohodil zase Břetislav. "Vždyť by jim ani neslušel, ani ke cti nesloužil."

"Proč blázni, pane?" vystřelilo znamení otázky a zašpičatělo usta k posměchu. "Čili se domníváte, že by vám to k hanbě sloužilo, kdybyste mezi muži stáli, jakoví Schiller, Goethe, Tieck a Jean Paul jsou? Čili snad mezi sebou větších duchů vykázati můžete?"

"Nemíchejte si kolečka, drahý pane," usmál jsem se neustupnému, "neboť té pošetilosti nám nikdy ani na mysli netanulo, abychom se Pölitzovými^[31] slovy: Raduj se, jinochu německý, neboť i Hus byl Němec! - k velikým mužům cizím jako ke svým krajanům hlásili - té nehodné dotíravosti, toho osobování si všech výtečností postoupíme rádi jiným národům. Vy ale, pane, hladíte Němce právě za tou příčinou pěkně po srsti, za kterou Čechovi vykrákati chcete. Či co byste u př. soudil o Goetheovi, kdyby byl psal turecky?"

"Na takové necestí nemohl tento mocí genia svého zblouditi. Ten jen pevně postavil na místo, kdež národu svému s největším užitkem posloužil."

"Ach! není možná?" zvolali jsme jedním hrdlem. "Tedy snad myslíte, že bychom i my národu svému s největším užitkem posloužili, kdybychme psali německy?"

"O tom jsem přesvědčen!"

"Že jste?" promluvil jsem za ostatní. "Já však jsem přesvědčen, že národu svému nejlépe češtinou posloužím. Tu máme tedy dvoje přesvědčení. Jakž mi svoje zastanete a moje zvrátíte?"

"Snadně, pojednou! - Kdybyste psali německy, měli byste většího čtenárstva - většího publikum."

"I nechte ho - nechte ho!" ozval se opět Břetislav, jehož tváře a oči již hořely. "Toť je kněhkupec, a počítá jen, kolik exemplárů by rozprodal!"

"Pak bych pána věru politoval, neboť by se mu spekulace velmi špatně dařila," odpověděl jsem příteli a obrátil se nato zase ke kovanému. - "Tedy většího čtenárstva? Myslíte-li, že bychom čtenárstvo celé Německé říše získali - kterouž Bůh sám vždy posilniti a ostříhati ráčiž! - pak máte arci pravdu, ačkoli nevím, že by zdejší německá produktivnost venku byla u veliké pověsti, alebrž umím o nejednom příkladu ze dnů našich povědět, kdež literární podnikání českých Němců ani doma, ani v cizině dosti podpory nenacházelo. Myslíte-li ale, pane, že bychme jen mezi českým pomezím německou knihou většího obecenstva získali - a moudrý, spravedlivý člověk nemůže jinak soudit, nežli že především vlastnímu národu sloužiti musíme - pak jste, pane, na hrubém omylu a velmi špatně s geografií a statistikou vlasti naší seznámen."

Milé znamínko se usmívalo, jako by bylo věci své prajisto, a touto svou jistotou mě zmásti mohlo. Já ale znám zbraň takovou, i vím, jak se jí opříti.

"Že se v Čechách již na čtyry miliony duší počítá," spustil jsem velmi lhostejně, "budete arci věděti; zdá se mi ale, že se něčeho až posud vám nepovědomého dovíte, když vám povím, že se mezi nimi sotva třetina Němců nalezá."

"Nu budiž, já vám věřím; však je to dost hezký počet. Tedy třetina - ta vám odpadne, kdežto by vám, kdybyste psali německy, zajisté, i ty druhé dvě třetiny porozuměly! Či že ne?"

"Nikdy! A jakž by to mohly, připustíme-li, že Čechové jsou? česky myslejí a česky cítějí? Čili se domníváte, že v Čechách naskrze každému německou knihu do ruky dáti můžete, aby se poučil anebo pobavil?"

"To si myslím! - A proč bych nemohl? Kdo v Čechách aspoň poněkud vybroušeného rozumu, a kdo tudíž i schopnosti má knihy s užitkem čítati: ten se musí dobře znáti s němčinou."

"Že musí? Děkujte, že vás ony třídy lidu našeho neslyšejí, které sotvaže k denním potřebám němčinou zuby si přelamovati se naučily anebo docela ničeho od zkažených soudruhů nepochytily, přece do roka dosti knih přečtou - nebo by aspoň přečtly, kdyby již pro každou třídu i hojné literatury bylo - těm byste nesměl říci, že vybroušený rozum nemají. Díla jejich vydávají platnějšího svědectví, a řemesla i hospodárství překrásně vzkvítají. Děkujte, že vás pouhý český lid a s ním i moravský a slovenský národ po Uhřích neslyšel, kteří jednoho jazyka užívajíce, i po jednom a témž prameně osvěty prahnou."

"Nu, chcete-li mezi své publikum sprosté řemeslníky, rolníky, pastýře a tak dále počísti, nebudu se déle s vámi hádati. Jáť nevěděl, že vám nejvíce na chatře národu záleží!"

"Na chatře - ?!" byl bych se bezmála rozkřiknul, avšak ještě dosti časně jsem nenadálé pohnutí utišil, a mírně mluvil dále. "Nežli vám na tento ousměšek odpovím, řekněte mi, co a pro koho z lidu píší zdejší němečtí spisovatelé? Kde, jakých a v kterých rukou naleznete spisů německých - beletristických i vědeckých - jenžto vyjdou z impressí^[32] po Čechách? Já vám potom povím, že v jazyku českém díla vycházejí, ježto by v němčině sepsány ani polovičky tisku nebyly se dočkaly. Vezměmeť u př. jen časopisy musejní a theologický^[33] - aneb nejnovější dílo, Šafaříkovy "Starožitnosti". Vydání prvního svazku této veliké práce pro množství sešlých se odbíratelův ani nepostačilo.^[34] Stalo se vám to tady někdy s dílem vašich spisovatelů? A byť by se i stalo - je to chatra lidu, ježto se o takové dílo v takovém počtu hlásila? O šťastná země, kdežto se chatra lidu s tak důmyslným spisem obírá! - A byť i chatra byla - proč by nám nemělo také na ní záležet? I nejmenší mezi národem může a má se honositi osvětou téhož svého národu, a kohož Bůh nad národem k bdění postavil, musí se také o vzdělání nejmenšího mezi ním starati. My pak se těšíme, že se nám právě v té chatře - jakž pouhé Čechy milostivě nazýváte - národní síla udržela. Ze zdravého, v žádném nepřirozeném párníku zkaženého, a byť i po nějaký čas pohozeného jádra jeť se dobrého vzrůstu nadíti. - Vy se usmíváte? Nechce se vám do víry o zdravém jádru v našem národě? Ba snad myslíte, že v něm všecka národní síla již vyhasla? - Neohlížejte se na to, že, jako u jiných národů, také u nás neustálý veřejný pokřik neslyšíte: To jsme my, Čechové, dokázali - to my, Čechové umíme! - neboť dle slov básníka našeho^[35] neumí

Slovan skoupozvuký
Lermo se vším tropiti a hluky:^[36]

na to se neohlížejte; alebrž rozevřete tuhou škořepinu, v nížto se jádro národa po dlouhá léta ukrývati musilo, prohlídněte české srdce, důvěrně-li se před vámi rouška odhalí, a s nelíbým ustrnutím shledáte v něm poklad, kterýž byste nám rádi, když ne jinak, aspoň ousměšně upřeli."

Mezi touto delší řečí pozoroval jsem, že milé znamení bedlivěji poslouchá, že však i novou otázku chystá. A vskutku také hned začalo:

"Nebudu vám radost kaziti, a uvěřím tedy, že máte ještě jádro v národě i že jste tu škořepinu ještě dosti časně z prachu pozdvihli, než by docela byla uhnila. Ale jakž a kde medle chcete to jádro pěstovat? Vždyť nemáte, kam byste je zasadili - kde by se blahodějně ujalo! Veškeré školy a vzdělávací ústavy jsou u nás německé; ouřady, veřejná řízení a veškerá obecní správa konají se v jazyku německém; kdo chce zaopatření a důstojnosti nabýti, kdo z obchodu, průmyslu a z řemesel zisku vytěžiti: musí uchýliti se k němčině, jakož k jediné platné cestě, a protož byste měli, pánové, německy píšíce, národu svému raději na tu cestu pomáhati, nežli po prázdných snech lapati a neplatnou češtinou zúmyslně ho s ní sváděti!"

To bylo přespříliš! - Jako moře před bouří začalo to mezi námi hučeti a se hýbati, a já měl co dělati, abych nalil do vzbouřených vln oleje.

"Ticho!" zvolal jsem. "Potěšme se vespolek slovy: Odpusť jim, Pane, neboť nevědí, co mluví - a vyčkejme konce. Myť tu na sebe dosavad jen jako naslepo dorážíme, a každý snad za jinou příčinou. Napořád meleme jazykem o národě, a co bychme pro národ činiti měli, a kdož ví, zdali se obou stran představení o národě srovnává? Ještě jsme neslyšeli, co vážený a statný náš odpůrce vlastně národem nazývá?"

"Národ," byl tu kovaný hned s odpovědí, "národ je, abych řekl, společnost lidí, počátek svůj z jednoho rodu odvodících, z jednoho pěstování se radujících, jedny a tytéž potřeby majících, i stejným nadáním a právem, stejným poznáním a snažením o blaženosti své pracujících."

"Budiž; tenkráte i já vám radost nezkazím, a vyjádření vaše přijímám; jen tu jedinou maličkost dovolíte mi ještě podotknouti, že jste nejhlavnější národův známku přehlídnul - totiž jeden a tentýž jazyk, bez něhož nižádná společnost lidská sloučiti se nemůže. Čili mi to chcete upříti?"

"Neprávě a bez příčiny neupru vám ničeho, a protož jen směle jazyk za nejhlavnější známku národa položte, doufáte-li zbraně proti mně nabýti."

"Netoliko za známku, ale za první a nejpevnější základ a sloup - za nejvýznamnější vlastnost národa musím ho položiti. Jazyk jesti dech, jesti duše národa, jesti objev celého národního života. Jazyk s národem a národ s jazykem vzájemně vzrůstají a síly své rozkládají; v jazyku schovává národ své poznání, své příběhy a zkušenosti, v jazyku urovnává své slasti a strasti, v jazyku nalezá pak i nejsvětější své památky."

"Nu? - a což medle z toho následuje?"

"Že národu přirozený jazyk ničiti jest tolik jako jej zbavovati rozumu, srdce mu vytrhovati, veškeru víru jeho zvracovati, nejsvětější památky mu rušiti, o důstojnost mezi jinými národy jej okrádati, z domova jako nevidoucího do pustých cizin vyháněti - jako jej zabíjeti!"

"Aj, aj, pane, vy malujete křiklavými barvami! O Čechách z toho všeho pranic neplatí."

"To je také naše naděje a útěcha."

"Kdežpak se tu jedná o zbavování jazyka?" mluvilo znamení dále. "Že váš český nad hrobem stojí, stalo se během a střídáním osudův, jimžto již mocnější národové nežli český podlehli; bez násilí, pozvolna vštípila se cizí ušlechtilá očka ve kmen slovanský, a nyní se již rozkládají v blahonosné větví. V Čechách děje se poněmčení samo sebou, cestou přirozenou."

"Je-li pak možná? - Moudrý pane, toto místo, jakož sám uznáte, nehodí se k vysvětlování, jakým způsobem se u nás převlékání v cizí oděv děje; avšak byste ani kusu historické vědomosti, ani lidského citu míti nemusil, chtěje dokazovati, že - co se u nás kdy k ochabení národnosti dělo - samo sebou, cestou přirozenou anebo mocí osudův přišlo. Ostatně však - nech se to již dělo násilím nebo během časův: my musíme nyní zřetel na to upnouti, že se věc ve zpáteční kolej obrací. A protož vězte, že nestojí jazyk český nad hrobem, jak se vám říci líbilo, ale že po dlouhé zimě krásnějšího jara se dočkav, spanilé pupence nyní vyráží - a že se tedy vskutku nyní žádné poněmčování neděje. Mohlť bych vám příklady uvésti, že se jazyk český v místech rozšiřuje, kde po něm před několika desítilety sotva památky zbývalo. Poznáváť Čech, že musí bez těkání po cizokrajných končinách k nejbližšímu pramenu se utéci, že musí k nejplatnějšímu prostředku sáhnouti a pokladem národního jazyka těžiti, aby bez maření času s umrtvujícími formami co nejrychleji cíle dospěl, od něhož jej skoro dvě století vzdálily."

"Dle vaší hlavy velmi pěkně řečeno!" ušklebil se odporník sladince. "Což ale, kdyby národ sám jiného byl smejšlení a jazyk německý za jedinou cestu k blahu svému uznával?"

"Ha, ha," dal jsem se do smíchu, "velmi moudré kdyby! Škoda, že má chyby."

"Proč se tedy Čech pilně jazyku německému učí?" dotíralo na mne znamínko.

"Ha, ha," smál jsem se dále, "ještě moudřeji! Proč jíte, když se vám chce jíst? A proč jíte z chleba černého, když vám bílého nedají? - Ale nemusíť ostatně jeho pilnost jazyku německému se učiti - anebo, vlastně do něho se vmysliti a vežíti a svůj vlastní zavrhnouti - nemusí býti tak veliká, jakž byste nám rád namluvil; neboť po dlouhých sto padesáti letech, co síla národní klesati začala, rozprávějí ještě tři miliony lidu po Čechách tím jazykem, kterýž vy již nad hrobem státi vidíte. A že mezi týmž lidem ani poznání o potřebnosti otcovského jazyka, ani láska k němu, jakož ke všemu, co se týče národnosti, ještě nevymřela, nýbrž den po dni se mladí a bujaří: tu vám krom jiného budiž to nejpatrnějším důkazem, že se odbyt na knihy české napořád rozmáhá. I musímeť se tedy také literatury naší držeti; plody její jsou naše školy, naše vzdělávací ústavy - dokud nevyhnutelná potřeba místa k jiným nevykáže; literatura je náš ouřad, naše správa."

"A slovem," vjel mi kypící Břetislav do řeči, k odpůrci kovanému se obrátiv, "s vámi nebudeme se o věci hádati. Dokud nám pán nedokáže, že Čech za jinou příčinou s výsosti svého někdejšího vzdělání spadl a pak za jinými národy jen pokulhával nežli proto, že mu hlavní žílu, domácí jazyk, zadrhli: dotud nás také nepřesvědčí, že se Čech bez národního jazyka opět vzchopí a ve tmách tapati přestane dříve, nežli padne, kdež mu jámu nastrojili. Nesmějte se, že nebyl jazyk náš bez ustání pěstován! Onť se podobá jen bohatým zasypaným dolům, a skryté, nepoužité poklady jeho jsou tak veliké, že brzo nejpěknějšího užitku poskytnou. V něm se nezakládá nic na pouhém větru, na zdání mudrujících hlav; ale všecko je vybráno z mysli a ze srdce národa, a tyto ctnosti jeho jsou nám i rukojemstvím, že se národní osvěta z něho co nejrychleji vyvine. My se učili jím mluviti a v něm mysliti; v něm nám i nejlépe národ porozumí. Původ náš, příběhy naše, čest a prospěch náš velí, abychom tohoto národního pokladu svého šetřili a hájili, a devatenáctého věku duch nedopustí - -"

"Dej pozor!" - vzkřikl náhle můj soused, ale vtom již dopadl plný žbánek s veškerou tekutou zásobou zrovna doprostřed stolu. Břetislav, u své horlivosti semotam rukou šermuje, byl ho mimojdoucímu sklepníku z rukou vyrazil.

Tragikomická rozpačitost - a veliký puntík na závěrek našeho parlamentování.

— 5 —

---

Poznámky (LB)

O ztvárnění Prahy v obrozenecké literatuře pojednává Vladimír Macura ve své knize Znamení zrodu.

Tamtéž srovnej i kapitolu Divadlo, která popisuje paradoxní střet obrozenecké ideologie postavené na nereálných základech s požadavkem její realizace ve skutečnosti, totiž na divadelních jevištích. Zajímavé je, že, zřejmě z tohoto důvodu, mezi generací jungmannovskou nenajdeme příliš dramatiků.

Dále je v kapitole pojednáno o vývoji českého divadla až do doby právě J.K.Tyla.

— 6 —