Problém čísel
Profesor Neddring vlídně pohlédl na svého postgraduálního studenta. Mladý muž před ním seděl uvolněně; oči měl chladné, ale pronikavé, ruce v kapsách laboratorního pláště. Celkem vzato velmi slibný exemplář, pomyslel si profesor.
Už nějakou dobu věděl, že se zajímá o jeho dceru. Abychom byli ještě přesnější - už nějakou dobu věděl, že i jeho dcera projevuje o tohoto mladíka zájem.
„Tak abychom měli jasno, Hale,“ začal profesor. „Přišel jsi požádat o ruku mé dcery?“
„To souhlasí, pane profesore.“
„Uznávám, že nejsem obeznámen s posledními výstřelky vás mladých - ale tohle už v módě být nemůže.“ Dal si ruce do kapes a opřel se o židli. „Přeci dnes mladí lidé nežádají o dovolení? Neříkej mi, že by ses mé dcery vzdal, kdybych nesvolil.“
„Ne pokud mě i přesto bude chtít, a já myslím, že bude. Ale bylo by příjemné...“
„... kdyby se ti dostalo mého svolení. Proč?“
„Z velmi praktických důvodů. Nemám ještě doktorát a nechci, aby se o mně říkalo, že se scházím s vaší dcerou, jen abych ho dostal. Pokud si myslíte, že tomu tak je, tak mi to hned řekněte a já možná počkám, dokud titul nedostanu. Ale možná nepočkám a budu riskovat, že mi váš nesouhlas dosažení titulu ztíží.“
„Takže to kvůli doktorátu si myslíte, že by bylo hezké, kdybychom se na sňatku s Janou dohodli v přátelském duchu?“
„Abych byl upřímný, ano, pane profesore.“
Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Profesor Neddring o celé věci přemýšlel a šlo mu to jen velmi ztuha. Už několik let se zabýval výzkumem koordinačních sloučenin chrómu a činilo mu značné potíže precizně přemýšlet o něčem tak vágním jako láska či manželství.
Promnul si hladké tváře - ve svých padesáti letech už byl příliš starý na to, aby se rozhodl pro některý typ plnovousu, který s takovou láskou pěstovali mladší kolegové na katedře - a prohlásil: „Nuže, Hale, když chceš ode mě rozhodnutí, budu ho muset na něčem založit. A já mohu posuzovat lidi jen podle jejich intelektu. Má dcera tě posuzuje podle svého, ale já tě budu muset hodnotit jinak.“
„Nemám námitek,“ přisvědčil Hal.
„Pak to tedy uděláme takto.“ Profesor se sehnul nad stolem, načmáral něco na kousek papíru a podal mu ho. „Řekni mi, co tohle znamená, a budeš mít mé svolení.“
Hal útržek papíru zvedl. Stála na něm řada čísel.
692676236713543083
„Kryptogram?“ zeptal se.
„Dalo by se to tak nazvat.“
Hal se lehce zamračil. „Znamená to, že po mně chcete, abych vyřešil kryptogram, a pokud se mi to povede, pak schválíte náš sňatek?“
„Ano.“
„A když ne, tak mi její ruku nedáte?“
„Může to znít triviálně, ale je to moje kritérium. Koneckonců si ji můžeš vzít i bez mého požehnání. Jana je plnoletá.“
Hal potřásl hlavou. „Stejně bych to raději udělal s vaším souhlasem. Kolik mám času?“
„Žádný. Řekni mi, co to znamená - teď. Vydedukuj to.“
„Teď?“
Profesor přikývl.
Hal si poposedl a soustředěně se zadíval na řadu čísel v ruce. „Mám to vymyslet z hlavy nebo můžu použít tužku a papír?“
„Prostě začni. Mluv. Chci slyšet, jak uvažuješ. Kdo ví? Jestli se mi bude zamlouvat tvé logické myšlení, třeba budu souhlasit, i když problém nevyřešíš.“
„No dobře,“ řekl Hal. „Je to hozená rukavice. Předně vyslovím jednu domněnku. Budu předpokládat, že jste čestný člověk a že byste mi nepředložil problém, o kterém byste dopředu věděl, že ho nemůžu vyřešit. Proto mám před sebou kryptogram, jejž mohu podle vašeho nejlepšího vědomí a svědomí vyřešit na koleně, a to skoro okamžitě. Z toho vyplývá, že se týká něčeho, co velmi dobře znám.“
„To zní rozumně,“ souhlasil profesor.
Ale Hal ho neposlouchal a rozvážně pokračoval dál. „Abecedu samozřejmě ovládám dobře, takže by mohlo jít o obyčejnou šifru spočívající v záměně písmen za čísla. I kdyby tomu tak bylo, musel by v tom být nějaký háček - jinak by to bylo příliš lehké. Jenže v těchto věcech jsem amatér, a když hned nevidím zvláštní strukturu, která by dávala celé hádance smysl, jsem v koncích. Všiml jsem si, že řada obsahuje 4 trojky, 4 šestky a jen jednu jedničku - ale nic mi to neříká.…
