V blátě (Jiří Orten)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

"Je dobře snít i v blátě"

Jiří Orten
31. prosince 1937

— 1 —


VÍTĚZSTVÍ

Dni jdou
a čas běží a běží
do nekonečna.
Myslíš, ty dělníku,
že má cenu ještě žít
a dívat se do nekonečna?
Dívat se na ty čtyři stěny,
které jsou holé a studené
a stále ti opakují:
ještě ne?
Ale až jednou stane se zázrak
a celá ta jejich morálka se propadne naznak,
pak se půjdem podívat do nekonečna,
abychom tam uviděli -
Vítězství!

— 2 —


MĚSTO

Řady oken rovná cesta
park lilie velkoměsta

Milenci dva lidé chudí
vojáček v kasárnách budí
a všichni čtou noviny
továrny a komíny

Hospody a prázdná gesta
žebrák oči velkoměsta

Nemoci jsou práce není
břicho hubne bez dřiny
Smrt už na nás zuby cení
a všichni čtou noviny

Práce jako křivá cesta
dělník básník velkoměsta

Na ulicích vítr věje
mrtví páchnou od hlíny
píseň spoutaného kraje
proč čtou všichni noviny

— 3 —


- 1936 -

"Noci! Braň všechny zoufalé,
již hledají z chranu v tvém šatu!"

"Básníci vidí dnes poezii
v modři nočních zahrad
jako ve španělské revoluci."

J. O.

— 4 —


JÍZDA DOMŮ

Bojím se hnědých mraků
a sedím zcela sám
v jediném kupé vlaku
se tiše kolébám

Na nohou stojí snopy
nedávno kupené
vlétl jsem do Evropy
na dívčím rameně

Vědomí moje klesá
jak smetí se stromů
modřínového lesa
Povím to kdekomu

Kdekdo se musí slyšet
že jsem se vrátil zas
a že se lépe dýše
že už se nalil klas
Obloha ač je stejná
tady i nahoře
že slyším hlasy hejna
zdaleka na dvoře

slunce že stejně jistě
i tady zapadá
Jen duše nejsou čisté
jen schází nálada

Jen píse¤ která nezní
je jiná nežli tam
je mi tu jako vězni
do snů se propadám

jenž bude zcela jiný
v němž budu míti strach
Chce se mi domoviny
a toužím po Tatrách

Bojím se černých mraků
a sedím zcela sám
v jediném kupé vlaku
se vznáším ke hvězdám

Je mi teď nějak jinak
vůbec ne do smíchu
jako bych nepil vína
a jako básníku

který si vyšel včera
za hvězdou do stráně
zbyl mu jen úsměv pera
a z blesk Kriváně

vzpomínka na svítání
na mléko salaše
dívá se do svých dlaní
a je mu do pláče

— 5 —


PÍSEŇ Z PRÁZDNIN

Na obzoru se zakmitla duha
je den a noc a vidím sen
padají hvězdy první druhá
jsem příliš mlád a okouzlen
do úst mi voní hořký sen

Padají hvězdy Slyším jejich přání
polibek zvoní Modrý květ
mně se chce písní a hradních paní
jsem sám a z dálky zpívá květ
nasládlý malý tichý květ

Chce se mi náhle usednout k zemi
ať se mi stmívá o věžích
a jako básníku dneska je mi
usnul jsem u svých protěží
u neuvadlých protěží

Mám horké slunce na bílém čele
a vidím světlo na lukách
stavím své hrady u řeky Bělé
a zdává se mi o Tatrách
Našel jsem světlo na lukách

— 6 —


PODZIMNÍ OBRAZ

Bylo to odpoledne v neděli
když jsem šel na procházku.
Zahrady se žlutým chmýřím!
Venku to vypadalo jako na podzim
a staré noviny, jimiž jsem se bavil
voněly dosud novinářskou černí.
Znáte tu vůni?
Je divně neklidná a vzrušená
obracel jsem mechanicky stránky
a náhle jsem si uvědomil
že opakuji neustále jediné slovo
jež znělo pitoreskně v tomto podzimním vzduchu:
Španěly! Španěly!
A vtom mi před oči vklouzl jiný obraz
jasnější a hmatatelnější
nevoněl exoticky to ne
ale byl silný
neboť šel ostrými řadami krve
kolem padajících kamarádů
a mé Španěly se změnily v tvrdou demonstraci
v níž jsem nebyl sám
tohoto nedělního odpoledne
a mí kamarádi z ulic
zpívali se mnou písně
nejenom o kr sném Španělsku
ale o všech zemích světa
jež budou svobodné.

— 7 —


OBRAZ

Nejraději by sis vyhrnul límec. Podzimní slunce je podivné.
Nehřeje a přece svítí. Jdeš po ulici a díváš se do zamračených
tváří lidí spěchajících za svým osobním životem. Okolo tebe
přešel majestátní slepec s bílým vousem a bílou holí. Šel jistě,
jako by měl nejlepší oči. Náhle upadl, naraziv na sloup.
Zamrazilo tě a vtom jsi si vzpomněl na všechny ostatní, kteří
dnes jdou se spokojenou tváří a nevidoucíma očima kolem událostí,
jež jsou tak jasné. Myslíš si: Což, navrátíme s kamarády zrak
těm, kteří dnes klouzají do vlastní záhuby? Podzimní slunce je
podivné. Nehřeje a přece svítí.

— 8 —


FAŠISMUS A PIVO

V poslední době je možno pozorovati neobyčejné pochopení pravé
podstaty našich obrvlastenců. Takřka v každé pivnici jsou
zaklád ny fašistické skupinky pod nejrůznějšími názvy. Nikdy
ovšem nechybí, že se jedná o spolek, který chce vytvořit "nové
Československo", jehož vládci mají býti osvědčení národovci. Při
pivě a povznesené náladě se vedou takové řeči, že náhodným
návštěvníkům až brní uši. Pro fašismus je asi posilnění "naším
národním mokem" nezbytné a je plně chápána jeho důležitost, viz
soutěž "Expresu". Ono má přec i to pivní revolucionářství svou
tradici, vždyť i světlý vzor našich "Slovanů" to zkusil po prvé
v pivovaře. Mladí socialisté a skuteční demokraté nemají potřebu
se pro jejich věc rozohňovati při alkoholu, páni se již o to
starají, aby takových aperitivů nebylo třeba.

— 9 —


DOPIS

Píši ti píši psaní
Jsem tak rád na světě
zdá se mi o líbání
o tom co vykvete

žijeme u nás tiše
Nic se tu neděje
a tak si člověk píše
o trošku naděje

Je to už skoro měsíc
co jsme se viděli
Je to už jistě měsíc
Bylo to v neděli

Zapomněl jsem Ti sdělit
že Tě mám strašně rád
s nikým se nechci dělit
a chci Ti všechno dát

Kéž bych Ti mohl říci
všechno co cítívám
Pošleš mi pohlednici?
Sbohem už usínám

— 10 —


HAMLETŮV DIALOG

Náramek z modři ti ušiji
a nepředstavím se ti
náramek z modři ti ušiji
a zmizím bez dojetí

Stojím tu v hloubi osudu
Hamlet nad čerstvým hrobem
a i když sténám nemohu
se spokojiti Bohem

Je láska pouhé čekání
čekání na zázrak?
Náramek zlata ve spaní
a cizokrajný pták?

Anebo cesta ke smrti
s životem S jeho těly?
Rozdrtí? Tedy rozdrtí
my jsme se nezachvěli

My jsme jen stáli nad hroby
plaší a s bílým čelem
a obraz naší záhuby
se zachvěl nad kostelem

A i když naše stínohry
se časem spotřebují
zůstane rána rána hry
dneska už nežaluji

Důvtipný šťastný Hamlete
jsem sám s čerstvmi hroby
můj milý krásn Hamlete
A smrti nás doprovodí

Náramek z modři ti ušiji
a nepředstavím se ti
Zabiji? Tedy zabiji
a skočím Bez dojetí

— 11 —


HROB

Hrob toto slovo jasný smích
co zbývá? dolehnutí víka
hrob z vodění milostných
A přec a přec se neodříká

Hrob poznání hrob tajemnosti
hrob polibků jež dlouze kradly
načatou noc hrob křehkých kostí
hrob malých smutků před zrcadly

Hrob studánek hrob čisté vody
(na víno často změnila se)
hrob snění a hrob pro náhody
pro náhlé procitání v jase

Hrob hrobů hrstka sypké hlíny
jež z čehosi co milovalo zbyla
jak vylámané zoubky hadů Gorgoninch
hrob na němž tma se rozsvítila

— 12 —


HLUČÁL

Tak pojďme jsme tu přespočet
ach to se pozná nejdříve
tak tedy pojďme vrátíme se zpět
vždyť jenom prohlížet je trochu marnivé

Někdo nás ze všech věcí vyňal
a postáváme k uzoufání stranou
Sevřený průvod vychází z cintorína
a hraje smuteční notu dosavad neslýchanou

— 13 —


ZTRACENÁ VĚC

Ztracená věc malá a sirá
jen sama sebe hledající
ztracená věc jíž chybí víra

Někudy prošla nikudy se vrací
tak nablízku a nikým neviděna
v koutku všech srdcí malou variací

Ztracená věc osudem pohozená
na okraj lůžka v jehož středu
usnula krásná růže

A pohlazením něhy skrytá
pod peří snům
vodívá je a dlaně chytá

Ty smutné dlaně které hladí
namísto ňader džbánky vína
Ztracená věc je neodvádí

Ztracená věc jim připomíná

— 14 —


SEN

Kdo dlouho hledal ženu, nyní má ji.
Jen si ji prohlédněte.
Klíčem svých klíčních kostí všechno odemyká.
Před ložem, na němž spí, je položena dýka.
To její jazyk je, jenž řídké těsto hněte
té vaší řeči milované,
té, která říká:
aj, Pane, chaternáť jsem, Pane!"

A na loži je klín a ňadra chrobalivá,
jakési hemžení, které se k očím blíží,
k očím, těm klamavým, k očím (to, co se dívá)
a žádné víc než na smrt neublíží!
Ne víc? Ne víc? Kdo řekl? Ach ty lháři,
ty proradný, ty zaprodaný ráji,
co tedy bude potom? - Ale cosi září,
to červi usínají...

Hle, ruce tvé, jež všechno čisté plení,
zoufalství nedosáhnout, ustat, neskončiti,
a ono místo na rameni,
kde deštná voda zteplala a ty ji musíš píti,
je jako sliny, smysl převrácen,
měl býti vyplivnut, měl skončit někde v blátě,
hle, ruce tvé, jež všechno čisté plení,
hle, strašná věčnost, která poslouchá tě!

Kdo dlouho hledal ženu, nyní má ji.
Takové sny se zdají.

— 15 —


SONET

Věrušce

Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici.
Ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil.
Ach býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nesněžil.

Máš jenom malou dlaň, však přikrváš jí propast,
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka.

Odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti,
umí ti do ticha a do toužení zaklít.

Máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jež nesmí umříti,
neb věří ve věrnost a v objetí a v krásu.

 

23. srpna 1940 v Kutné Hoře

— 16 —


MAMINCE

Zakývej trochu víc a bude po kolébce.
Zatím se ještě houpá sem a tam.
Odveď mne daleko, odveď mne jako slepce.
Klopýtám.

Tak jako králíček, jenž v nejčernější noci
nezavře oči docela,
protože vidět chce. Jako polibek otci.
Pod křídly anděla,

pod tímto zázrakem, pod smrtí, s níž jsem zrozen,
pod hudbou blížící se s tebou do rytmu,
cítím tvůj život, matko, jako sladký hrozen,
jenž odnímá mi tmu.

Vykřiknu. Vzbudím se. Sám jako nikdy dříve.
Ach ano, přijde chvíle ta.
Rozkváš kolébku, která se nerozkýve.
Jakýsi holoubek vesmírem odlétá.

— 17 —


DOPIS

Pár tažných vzpomínek odváží
mé srdce k srdci tvému.
Ach, bezútěšné nádraží
na dálku žaluje mu.

Až odjede, až prázdný byt
osiří po něm zcela,
nebude smět je políbit
komora osiřelá.

Zvykat si, bdít a počítat
a nedopočítati,
být churavější nežli sad,
jemuž se plody ztratí,

být sychravý a báti se
jak malá cesta v lese,
že na milostném dopise
vzplá jméno na adrese,

a koho se pak otáži
na vodu žíznivému?
Pár tažnch vzpomínek odváží
mé srdce k srdci tvému.

— 18 —

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Jiří Orten
  • Jazyk: Čeština
  • Rok vydání: 1999
  • Žánr(y): sbírka, povídka, epika
  • 13. 5. 2023