(12) TŘETÍ KLÍČOVÁ STAVBA
Tři táborové stavby byly "klíčové" a jedna "reprezentační" řekl Radim při rozdílení prací. Reprezentační stavbou byla vstupní brána. Tu dostaly za vítězný výtvarný návrh na starost Veverky. Klíčovými stavbami byla kuchyně, zvláště tedy sporák, o který se už postaraly Ještěrky, a posléze latríny a jídelna. Ty zbyly na Poštolky a Světlušky.
Obě družiny vedla děvčata: Poštolky vedla Vendulka a Světlušky Nora, ale členy družin byli samozřejmě i urostlí chasníci, schopní práce s krumpáčem, lopatou, sekerou a železnou palicí. Jenže jak Radim s Voloďou viděli Vendule i Noře na očích, obě byly ochotny stavět se svými družinami stoly a lavice v jídelním hangáru, ale obě považovaly stavění latrín za práci jaksi ponižující. Za něco, co se dříve dávalo na starost pohodnému, rasovi a podobným jedincům vyvrženým z lidské společnosti.
"Budeme tedy losovat," řekl Radim, když viděl, že jeho krátké proslovy o důležitosti táborové hygieny nepadají na úrodnou půdu. "Když padne lev, půjdou na stoly Světlušky. Když panna, tak Poštolky."
Vyhodil minci a plesk! - padla panna. Odvedl tedy Světlušky na stráň a řekl jim kde, co a jak, zatímco Voloďa na místě zinstruoval Poštolky.
"Do čela přijde stůl pro vedoucí oddílu a pro hosty," vysvětloval Vendulce. "Kolmo k němu postavíte stoly družin. Rozměry máte tady na plánku - výška stolu osmdesát, výška lavic čtyřicet pět. Průchody mezi stoly zřídíte tam, kde se dá volně projít z hangáru. Ne tedy na místě, kde by se z uličky vešlo do napínacího lana nebo do nosného sloupku - jasné?
"Jasné," přikývla Vendulka i Linduška, na kterého čekala ta nejmužnější práce.
"A abych nezapomněl," důrazně se na oba dva zahleděl Voloďa, "stoly se kontrolují vodováhou! Musí mít desku naprosto rovnou, musíte na to vzít vodováhu!"
"Snad by ses nezdržoval s vodováhou," šeptal naschválníček Škudibík Linduškovi, který si šel pro palici.
Linduška byl družinový silák, vazoun a kulturista, a byl tedy předurčen k zatloukání kůlů s čestným titulem "řachmistr". Přidržoval mu je "držmistr" Hrabátko, zatímco na vlastní výrobu kůlů se specializoval Modrásek, kterého všechny Poštolky oslovovaly "pane kolmistře". Vendulka a Nataša pracovaly s pilou, takže byly "fikmistryně" a Štěpánek, který kůly nosil a vůbec skočil vždycky tam, kam bylo potřeba, byl "hopmistr".
"Vodováhou se zdržovat nebudeme," prohlásil Linduška, když si připravil první kůl k zatlučení. "Vodováha je příznakem chorobného odbornictví. Když se na stůl podívám s odstupem, tak tu rovinu trefím líp než celá vodováha," holedbal se.
"A o co," šeptal mu dále Škudibík, "o co, že ten kolík nezatlučeš třemi ranami!"
"O co, že ten kolík zatluču na tři rány!" obrátil se Linduška vyzývavě na Hrabátka.
"O kotrmelec!" odpověděl Hrabátko.
"Řachmistr" lehounce zaváhal, protože kotrmelec moc rád nedělal. Sílu měl jak medvěd, ale postavu taky, a to mu dělalo potíže právě při kotoulech.
"Dobrá, o kotrmelec," odpověděl však velkoryse a sebejistě potěžkal v rukou železnou palici.
"Prašť do toho pořádně!" našeptal mu Škudibík a Linduška ho poslechl. "Jedna," řekl ledabyle, když viděl, jak budoucí noha jídelního stolu zajela skoro dva decimetry do země. Pak se rozmáchl znovu vší silou, ozvalo se krach a "dvě!", ale i Hrabatkovo varovné "dej pozor, praská to!" To "to" byl kůl. Pod těžkým úderem se mu rozštípla hlavice. Bylo zřejmé, že třetí ránu nevydrží. A nevydržel.
"Kdyby neprask, tak by tam na tři rány byl," namítal Linduška.
"Jenže prask, takže tam na tři rány není," trval na svém jeho malý kamarád.
"Řachmistr" znechuceně odložil palici, klekl si na všechny čtyři a pak se s heknutím převalil přes jedno ucho.
"To není kotrmelec, tak si lehá pytel brambor, když je vyčerpanej únavou," protestoval "držmistr", ale věděl, že další kotrmelec by Linduška udělal, jen kdyby mu hrozilo upálení zaživa. Však už taky třímal v rukou palici a čekal, až Hrabátko postaví nový kůl na označené místo.
"O co, že ho nezatluče třemi ranami!" pošeptal v té chvíli Š…
