(9) PÉROVCŮV METR
"Postavit podsadu může i batole," vykládal Kalous Pérovcovi, když si nesli svačinu k jejich hromádce krajinek. "Všechno záleží jenom na tom, aby to člověk správně rozměřil. Takže batole podsadu postavit nemůže, jelikož nezná čísla. Nepřečte metr. - Vzal jsi z domova ten metr, jak jsme se domluvili?"
"To se rozumí, že vzal," odpověděl Pérovec, "vzal jsem dokonce dvoumetr."
"Ještě lepší!" pochválil ho uznale Kalous a oba se pustili do svačiny. K svačině byl docela dobrý salám, ale oni ani nevěděli, co jedí. Oba mysleli na to, zda je postavení podsady opravdu tak jednoduché. Zda se jim při tom nevynoří nějaká zrada.
Podsada se staví tak, že se nejprve zatlučou do země čtyři rohové kolíky. Na ně se ze tří stran přibijí krajinky. Čtvrtá strana je složitější - ve čtvrté straně je vchod. A celá podsada je vůbec trošku složitější, protože kromě rohových sloupků je třeba zatlouci do země ještě nohy od postelí. Ty například na té čtvrté straně tvoří dveřní rám. Na nohy se přibijí bočnice a na bočnice se připevní lehátko z odřezků krajinek. Nakonec se vztyčí z každého rohového sloupku pyramida ze čtyř tyček a ta se potáhne stanovým plátnem. Měření je při tom tedy víc než dost, protože podsada musí hrát se stanem.
"Změř přesně - ale přesně! - šířku a délku našeho stanu," zavelel Pérovcovi Kalous po svačině. Pérovec šel změřit stan, a když se vrátil, dostal od svého kamaráda další povel:
"Teď rozměř a vyznač přesně místa, kam natlučeme rohové kolíky. Ale přesně, prosím tě, víš, že na tom záleží!"
Pérovec pečlivě vyznačil místa, kam přijdou rohové kolíky. Pak si půjčili palici a kolíky zatloukli.
"A teď odměř hned kolíky na postele. Ať je zatlučeme, dokud máme nářadí. O palici je fofr, každý ji potřebuje."
Pérovec vzal metr a huhlal: "Devadesát" a označil místo pro jeden kolík. A potom zahuhlal zase "devadesát" a označil druhé místo.
"Co, devadesát?" zbystřil pozornost Kalous, "devadesát čeho?"
"Devadesát centimetrů," odpověděl Pérovce.
"A jsi zdravej? Slamníky budou přece po nacpání široké jen sedmdesát centimetrů."
"No dobře, to je v pořádku," uklidňoval ho kamarád, "devadesát je vlastně sedmdesát."
"Devadesát není sedmdesát," rozčiloval se Kalous, "devadesát je devadesát, a když uděláš obě palandy široké devadesát centimetrů, tak nám nezbyde místo na uličku mezi postelemi."
"Na tomhle skládacím metru je devadesát centimetrů jenom sedmdesát," nastrkoval mu před oči svůj metr Pérovce, "on tu chybí jeden kousek. A druhý je tu dvakrát."
"Jaký kousek?"
"Kousek toho metru. Jeden díl. A ten díl má dvacet čísel."
Kalous zíral nechápavě na důležitou pomůcku, kterou držel jeho kamarád v ruce.
"No podívej se, tady chybí dílek od čtyřicátého do šedesátého centimetru," vysvětloval mu jeho druh. "Místo něho je tu však dvakrát dílek od dvacátého do čtyřicátého centimetru. Za druhým čtyřicátým centimetrem není čtyřicátý první centimetr, nýbrž osmdesátý první, osmdesátý druhý a tak dále. A za prvním stým centimetrem začíná podruhé osmdesátý první centimetr, protože tenhle dílek je tu taky dvakrát. Když tedy chceš naměřit jenom sedmdesát čísel, musíš si tedy najít číslo devadesát. Protože devadesát je vlastně jen sedmdesát. Ale musíš změřit první devadesátku a ne druhou. Druhá devadesátka je opravdu devadesát."
"Je to možný!" zaúpěl konečně Kalous, "on se nabídne, že vezme z domova zrůdu! Co kdybych já přinesl z kladívka jen dřevěnou násadu? Anebo kleště s jedinou čelistí? A co kdyby nám na pile dodali místo krajinek jenom ty díry po sukách? - Páni!" vykřikoval na celý tábor, "on přinese metr, na kterém jsou centimetry na přeskáčku! Ke kterému je potřeba ještě elektronkový počítač!"
"Kdo chodí do zetdéešky, dovede přičíst anebo odečíst dvacítku," hájil se Pérovce. "Z nás dvou to dovedu například já. A bez počítače. Zatím tedy nech to měření na mně a dělej něco jednoduššího."
Halas této dvojice od té chvíle neumlkal. Kalous úpěl při každém měření Pérovcovým metrem a naříkal při každém přičítání a odčítání dva…
