(1) JAK POŠTOLKY, JEŠTĚRKY, SVĚTLUŠKY ANI VEVERKY NECHTĚLY NA JITŘENKU
Byly jednou jedny Poštolky, jedny Ještěrky, jedny Světlušky a jedny Veverky a na jaře měly schůzku.
"Na prázdniny pojedeme na Jitřenku," řekl jim Radim. "Je tam hřiště, koupaliště, televize, rozhlas, magnetofon, filmový projektor a výborné kuchařky. Do kina je to dvě stanice autobusem a kolem jsou lesy, louky a hory. Budeme dělat nádherné výlety do okolí."
Poštolky chvíli mlčely, Světlušky chvíli mlčely a Veverky jakbysmet. Ozvaly se však Ještěrky:
"My ale nechceme na Jitřenku, tam jezdíme rok co rok. Už jsme tam byly několikrát."
"Chtěly bychom někam jinam," připojily se Světlušky. "Ale nechtěly bychom ani na chatu, ani do hotelu, ani do ozdravovny."
"Chtěly bychom letos na opravdický tábor. Chtěly bychom spát pod stany, které si postavíme samy," daly se slyšet Veverky.
"A chtěly bychom, aby ten tábor nebyl v žádné vesnici nebo ve městě, ale v lese. Aby to k němu bylo daleko a aby se k němu nemohlo autem," korunovaly celou rozpravu Poštolky.
Poštolky, Ještěrky, Světlušky a Veverky byly oddílové družiny.
To mám z toho, že jsem jim vyprávěl, jak tábořil za mlada můj táta, blesklo Radimovi hlavou. Teď s tím budu muset na rodičovskou schůzku. Nahlas pak řekl:
"Vaši na mě vyletí jak sršni, až uslyší o stanech. A i kdyby vás na stanový tábor pustili, zardousí mě, jestli tam někdo dostane angínu. A že ji tam někdo dostane hned první týden, o to se s vámi mohu vsadit."
"Tak se vsadíme!" vyletěly Poštolky, Ještěrky, Světlušky i Veverky a vyřídilka se jim rozjela na čtyřku. Kdyby si místo toho čichly do vzduchu, všimly by si, že se klubovnou začala vznášet vůně připáleného kotlíku. Ale byl tam takový halas a takový hluk, že ta vůně neklepla přes nos nikoho. Ani Radima ne.
Kdykoli padne první slovo o táboře, začnou se probouzet naschválníčci. Celý rok dřímají, celý rok klimbají a nevzbudí je nic - ani kdyby ševci padali. Podle ševců, abyste tomu rozuměli, se dříve měříval hluk. Peříčko padalo tichounce, to neslyšel nikdo, ani kočky ne. Sníh padal také tiše, ale už ne tak tiše jako peříčko. Sníh už kočky slyšely. Déšť bylo slyšet ještě víc - dešťové kapky šuměly, a to slyšeli i lidé, pokud právě nespali. Ale když padali ševci, to se už spát nedalo. A kdo spal i při tom, koho to neprobudilo, ten měl buď pořádně tvrdý spánek, anebo byl hluchý jako poleno.
Naschválníčci hluší nejsou, ale jsou tak zařízení, že se budí jen při prvních slovech o táboře. Asi tak jako tráva se probouzí, když rozmrzne země a země začne rozmrzat, teprve když zazpívá skřivánek.
Že jste naschválníčky ještě neviděli? Kdopak by je viděl! Nikdo je neviděl. Naschválníčci nejsou vidět, ale dají se nakreslit. Malíři dovedou nakreslit leccos, co není vidět. Mají prostě na to, co není vidět, jiné oči. Namalují třeba vodníka, a viděli jste někdy vodníka jiného než namalovaného? Anebo rusalku? Anebo draka? Či obra nebo trpaslíka? - Tak vidíte, a s naschválníčky je to zrovna tak.
Naschválníčků je tolik, že se nedají ani spočítat. Jsou například naschválníčci domácí - ti vám poschovávají kdeco - tričko, propisovačku, gumu - a vy to pak ne a ne najít. Pak jsou naschválníčci školní. Ti například přivedou ke dveřím někoho z učitelského sboru, zrovna když chodíte po lavicích. Potom jsou naschválníčci lesní, vodní, zahradní, dopravní a jiní a jiní.
Škudibík a Mezulán byli naschválníčci táboroví. Táboroví naschválníčci se projevují vůní připáleného kotlíku. Jak také by se mohli naschválníčci školní, zahradní nebo vodní projevovat vůní připáleného kotlíku, ti přece nemají s kotlíkem nic společného!
Mezulán i Škudibík přečkávali zimu v oddílové klubovně. Ne jednu zimu, ale několik zim, a vlastně několik roků, protože je dlouho nic neprobouzelo. Několik let nepadlo ani slůvko o táboře. Vždycky se mluvilo jenom o Jitřence. A najednou padlo slovo tábor, a dokonce "opravdický tábor", a potom stany, a pak ještě další slovíčka, která zní pro naschválníčky stejně jako pro lidi zvonění budíku.
N…
