Iso
Dnes je neděle a my jsme pozvaní na oběd k panu a paní Boulovým, což jsou přátelé mého tatínka, které neznám, ale tatínek mi řekl, že se tam budu dobře bavit, protože mají malou dcerušku. Mně se malé holky nezdají moc zábavné, kromě Marie-Hedviky, která bydlí vedle nás, a ta je vážně fajn, poněvadž má žluté vlasy, a žluté vlasy jsou moc hezké, zvlášť u holek.
Maminka si oblékla své šedivé šaty a já modrý oblek, ve kterém vypadám jako šašek, a tatínek si vzal ten proužkovaný oblek. Když jsme dorazili k Boulovým, začali všichni vykřikovat, jako by byli překvapení, že se zase vidí, a pan a paní Boulovi řekli, že jsem na svůj věk velký. Potom pan Boula nasadil široký úsměv a ukázal na holku, která se schovávala za paní Boulovou.
„A tohle,“ řekl pan Boula, „to je naše Izabela-Sofie. Řekni dobrý den, Izabelo-Sofie.“
Izabela-Sofie, s úplně černými vlasy, stiskla rty, zavrtěla hlavou, otočila se a schovala se znovu za paní Boulovou.
„Iso,“ zamračil se na ni pan Boula, „tak řekneš dobrý den, nebo ne?“ Paní Boulová se zasmála, obrátila se, políbila Izabelu-Sofii (která si pak utřela tvář) a řekla:
„Omluvte ji, ona je tak nesmělá! Iso, tak co, řekneš tomu roztomilému chlapci dobrý den?“
„Ne,“ odpověděla Izabela-Sofie, „vypadá jako blbec.“ Měl jsem tisíc chutí dát jí facku, ale všichni se smáli, a maminka dokonce prohlásila, že ještě nikdy neviděla tak zvláštní a roztomilou holčičku. Tatínek neříkal nic.
„No dobrá,“ zasmála se paní Boulová, „dáme si honem aperitiv, nebo bude pečeně vysušená. Co si vezme Mikuláš?“
„Přece nic, to je nápad!“ řekla moje maminka.
„Ale ano, jistě!“ protestoval pan Boula. „Co takhle pravou malinovku? Dětem dáme malou malinovku, aby si s námi mohly přiťuknout. Svátek není každý den!“
Já malinovku miluju - je červená, ale Izabela-Sofie zase zavrtěla hlavou.
„Já nechci malinovku,“ vystrčila bojovně hradu, „chci aperitiv.“
„To ne, miláčku,“ rozmlouvala jí to paní Boulová, „ty dobře víš, že ti to nedělá dobře. Pan doktor povídal, že musíme na tvoje bříško dávat moc velký pozor.“
„Je velice choulostivá,“ vysvětloval pan Boula tatínkovi a mamince. „Musíme ji stále opečovávat.“
„Chci aperitiv,“ zaječela Izabela-Sofie.
Paní Boulová podala dospělým aperitiv a mně a Izabele-Sofii přinesla malinovku, strašně dobrou, tak jak ji mám rád, jenom trošičku naředěnou.
„Já nechci malinovku! Já nechci malinovku! Já nechci malinovku!“ řvala Izabela-Sofie.
„Tak ji nepij, kočičko,“ řekla jí paní Boulová.
„No jistě, člověk je nesmí nutit,“ poznamenal pan Boula.
A pak se paní Boulová zeptala, jestli se dobře učím. Tatínek se zasmál a odpověděl, že tenhle měsíc to nebylo tak špatné (v matematice jsem byl osmý), ale že by mi to šlo mnohem líp, kdybych neměl pořád hlavu v oblacích.
„Je to hrozné,“ vzdychl pan Boula, „jakým způsobem se teď na školách vyučuje.“
„To je pravda,“ přikývla paní Boulová. „Iso má strašně náročnou a nespravedlivou učitelku. Šla jsem si s ní promluvit, ale bylo to, jako když hrách na stenu hází. Někdy si myslím, jestli by nebylo lepší, kdyby Iso studovala doma, se soukromým profesorem. Ale přitom si Iso vede velmi dobře. Uvidíte... Iso, přednes nám tu hezkou bajku, kterou ses naučila.“
„Ne,“ odsekla Izabela-Sofie.
„Nesmíme je nutit,“ opakoval pan Boula.
„Když přednesu tu bajku, dostanu aperitiv?“ zeptala se Izabela-Sofie.
„Tak dobře, ale jenom trošičku,“ usmála se paní Boulová.
Izabela-Sofie si založila ruce za záda a spustila:
„Jean de la Fontaine: Havran a liška.“
A pak už nic. Paní Boulová napověděla:
„Havran seděl...“
„Havran seděl...“ opakovala Izabela-Sofie.
„Na stromě,“ řekla paní Boulová.
„Na stromě,“ opakovala Izabela-Sofie.
„V zobáku držel...“ pokračovala paní Boulová.
„Sýrec,“ řekla Izabela-Sofie.
„Havrane, cítím...“ napovídala paní Boulová.
„Aperitiv! Chci aperitiv!“ zařvala Izabela-Sofie.
Tatínek a maminka zatleskali, pan Boula dal Izabele-Sofii pusu a paní Boulová jí nalila do skleničky trochu aperitivu. Když se pro něj natahovala, shodila Izabel…
