Krásy přírody
Byli jsme s Vendelínem na zahradě a hráli jsme si. Vendelín je můj kamarád, který je strašně tlustý a v jednom kuse se cpe. Bavili jsme se tím, že jsme sekali trávu. Tatínek je hrozně hodný a půjčil nám sekačku, a dokonce nám slíbil bonbony, když bude trávník dobře posekaný. Představa bonbonů nám dodala sílu, Vendelínovi i mně. Už jsme byli skoro na konci trávníku, když na naši zahradu přišel náš soused pan Durda. Zeptal se nás, co děláme, tak jsme mu to řekli. Když tatínek uviděl pana Durdu, zvedl se z lehátka, kde si četl noviny. „Ty lenochu líná,“ řekl mu pan Durda, „ty teď za sebe necháváš pracovat děti?“ Pan Durda tatínka věčně popichuje.
„Starej se o sebe,“ odsekl mu tatínek, který to nemá rád.
Začali se hádat. Pan Durda říkal, že v takovémhle počasí by nás měl vzít někam ven a ukázat nám krásy přírody, a tatínek mu pořád opakoval, aby se staral sám o sebe a nás nechal v klidu starat se o náš trávník. A jako obvykle, začali do sebe šťouchat. My jsme mezitím dosekali trávník a taky záhon s begóniemi, což asi moc nepotěší maminku. „Tatínku,“ zeptal jsem se tatínka, „proč se nejedeme podívat na krásy přírody?“
„No jasně,“ řekl Vendelín. „Dejte nám ty bonbony, co jste nám slíbil, a pak bysme se mohli jet podívat na ty krásy.“
Tatínek se na pana Durdu roztomile usmál a pak mu navrhl: „Když jsi tak chytrý, tak nalož ty děti do auta a vyvez je ukázat jim krásy přírody sám.“
Pan Durda se po nás podíval, trošku zaváhal, ale potom se rozhodl: „No výborně, já jim ty přírodní krásy ukážu, když ty toho nejsi schopen!“ Pan Durda nám řekl, že máme čtvrt hodinky počkat, a šel se na tu vyjížďku převléci.
Když se pan Durda vrátil, tatínek se divoce rozesmál, smál se a nemohl přestat, až dostal škytavku. „Co ti je? O co jde?“ ptal se pan Durda, kterému se to nelíbilo. Musím přiznat, že vypadal legračně: měl na sobě takové ty kalhoty, co se nosí na koně, tlusté vlněné podkolenky a vysoké boty se šněrováním na háčky a se skobkami na podrážkách. Za pasem měl velký nůž. Košili měl strakatou a na hlavě legrační plátěný klobouček.
Vyšli jsme na ulici, zatímco tatínek pil vodu a zadržoval při tom dech, aby ho ta škytavka přešla. Pan Durda nás usadil do svého auta a řekl nám, že nás zaveze do lesa a tam nám ukáže, jak na to, aby tam člověk nezabloudil, jak sledovat stopy zvířat, jak rozdělat oheň a spoustu takových věcí.
Les není od nás moc daleko, a tak jsme tam byli brzy. „Choďte za mnou a snažte se, abyste se neztratili,“ řekl nám pan Durda, takže jsme vystoupili z auta a šli jsme za panem Durdou, jak nám nařídil. Vendelín vytáhl z kapsy tlustý namazaný chleba a jedl ho v chůzi. „Co kdybychom to dělali jako Paleček, abychom se neztratili? Házej drobky ze svého chleba na cestu...“
„Házet drobky z mýho chleba?“ vyděsil se Vendelín. „Straší ti ve věži, nebo co?“
Šli jsme do lesa dál a dál a pan Durda se zaplétal do ostružiní, dokonce si trochu natrhl svoje jezdecké kalhoty. Po čase jsem se ho zeptal, kdy nám konečně ukáže ty krásy přírody. Pan Durda řekl, že nejdřív ze všeho nám ukáže, jak člověk najde cestu zpátky, když si udělá nožem zářezy do kůry stromů. Musel jsem mu ovázat prst svým kapesníkem, protože mu nůž sklouzl a místo kůry zajel do jeho ukazováčku. Šli jsme dál.
Vendelín už toho měl tak právě dost a zeptal se, jestli by se nedalo dělat něco trochu užitečnějšího, například sbírat houby, které jsou tak dobré ve smaženici. Pan Durda namítl, že s houbami musí být člověk velice opatrný, některé jsou jedovaté a můžou nás otrávit. Vendelín začal houby sbírat, a aby zjistil, jestli nejsou jedovaté, vymyslel, jak na to: ochutnával je. Pan Durda mu poradil, aby toho nechal, poněvadž si nemyslí, že je to dobrá metoda.
Nakonec pan Durda objevil na zemi nějaké stopy. „Podívejte se, děti, tohle jsou stopy. Ukážu vám, jak podle těch otisků poznáte, o jaké zvíře jde.“ Pan Durda si sedl na bobek, aby se na ty stopy podíval zblízka, při čemž mu praskly jezdecké kalhoty, které už byly beztak trochu natržené. „Co to…
