Byli jsme v restauraci
„Vezmu vás do restaurace!“ volal tatínek, když se vrátil domů z kanceláře. Vypadal velice spokojeně, políbil maminku a řekl jí, že ho pan šéf povýšil, mě vyhodil do vzduchu, chytil mě do náruče, dal mi pusu na každou tvář a zašišlal: „Tohle je můj malej bjouček, kjálíček, hujá!“ Byl opravdu moc šťastný, můj tatínek.
Já jsem byl taky moc šťastný, jednak proto, že rád chodím do restaurace, kam se nedostanu moc často, a jednak taky proto, že jestli tatínek dostane od pana šéfa každý měsíc víc peněz, koupí mi třeba letadlo, po kterém tak dlouho toužím.
Byli jsme s maminkou hotovi jedna dvě a hned jsme vyrazili. Tatínek si v autě prozpěvoval a maminka mu říkala, že je na něj pyšná, i když, to musím přiznat, tatínek nezpívá moc dobře, ale stejně ho máme moc rádi.
Vstoupili jsme do přepychové restaurace a číšník v černých šatech nás dovedl až ke stolu, přinesl nám tři jídelní lístky a polštář, který položil na mou židli. Tatínek mi podal jídelní lístek a řekl mi, že už jsem velký mužský a můžu si tedy vybrat sám, maminka prohlásila, že si objedná něco, co doma nevaří, a tatínek dodal, že se nemusíme starat, kolik to bude stát.
Číšník přišel s bločkem v ruce a zeptal se, co si dáme. Já jsem mu řekl, že bych si přál malinovou zmrzlinu. „A čím začnete?“ zeptal se číšník.
„Melbou s broskvemi,“ odpověděl jsem. Číšník si to zapsal, ale tatínek se zasmál a řekl mu, že si to nemusí zapisovat, to dá přece rozum, že budu jíst něco jiného. Číšník odpověděl, že to není jeho starost, co jedí jejich hosté, a že ho to ani nezajímá. Já jsem tatínkovi připomněl, že už jsem velký mužský, což mi on sám řekl, a že chci broskvovou melbu; tatínek na mě vyvalil výhružně oči a řekl mi, že si vezmu vepřovou kotletu se špenátem, a já mu řekl, že špenát nechci, a tatínek mi řekl, že jsem malý kluk a budu jíst, co on bude chtít, abych jedl, a maminka se zeptala číšníka, co to je „božské pochutnání se zlatými tyčinkami“, a když se dověděla, že to je biftek s pomfrity, prohlásila, že si dá něco jiného, a číšník poznamenal, že se vrátí, až budeme mít vybráno, že má práci jinde, a odešel.
Tatínek řekl mamince, že ten číšník není právě zdvořilý a že si musíme vybrat. Já jsem pohrozil, že špenát nechci, že radši odejdu z domova, a až budu pryč, budou toho litovat, a maminka mě uklidňovala, že mi dá přinést něco, co mám rád. Nakonec si maminka vybrala lilkovité s pekelnou omáčkou a jeřábky na sametu. Já jsem dostal ruské vejce s majonézou a párky s hranolky a tatínek si objednal paštiku podle šéfkuchaře a jelito.
Pak přivolal číšníka a ten si zapsal všecko, co mu tatínek diktoval. Přitom se několikrát spletl a musel to přepsat na fůru dalších stránek ze svého bločku, a když to konečně všecko měl, zeptal jsem se ho, jestli bych mohl k těm párkům dostat místo hranolků kyselé zelí, a on div neomdlel.
Zatímco jsme čekali, až nám to přinesou, rozhlížel jsem se po ostatních stolech, a u jednoho nějaký tlustý pán jedl něco asi moc dobrého. „Co to jí ten pán?“ zeptal jsem se tatínka. Tatínek mě napomenul, že není slušné ukazovat prstem, a ohlédl se.
„Ale ne,“ řekla mu maminka, „ten ne, tamhleten!“ a ukázala na pána, o kterém jsem mluvil. Tatínek se na něj podíval a ten pán zařval: „Jím ančovičky a přeju si jíst v klidu, co je tohle za způsoby?“ Tatínek mu odpověděl, že ho nemá co poučovat a že by měl jíst místo ančoviček radši brom, a já jsem se zeptal, jestli je brom dobrý.
Pán se na mě podíval, pokrčil rameny a jedl dál své ančovičky. Maminka poprosila tatínka i mě, abychom se chovali tiše, a já jsem řekl, že bych chtěl taky ančovičky.
Číšník přinesl předkrm a maminka byla dost z klamaná, protože lilkovité z pekelnou omáčkou, to byl rajčatový salát. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl ančovičky, požádal tatínek číšníka, jestli by mohl ruské vejce změnit na ančovičky, a ten řekl, že ano, samozřejmě! Mně to připadalo senzační, a chtěl jsem viděl, jak to udělá. Bohužel tu proměnu provedl v kuchyni.
Když ančovičky přinesl, zeptal jsem …
