Docela sám!
Když jsem se v sobotu odpoledne vrátil ze školy, zavolali si mě rodiče do salonu. Vypadali celí nesví.
„Mikuláši,“ řekl mi tatínek, „dnes jdeme na večeři k Topinkovým.“
„Prima!“ zatleskal jsem.
Jednak rád chodím na návštěvy, kde je něco dobrého k snědku, a pak, pan a paní Topinkoví jsou moc fajn. Jednou jsme tam byli na svačině, byly dorty a koláče a pan Topinka mi půjčil knížku se senzačními obrázky.
„Totiž,“ upadla do rozpaků maminka, „ty s námi nejdeš, Mikuláši. Hrozně by ses tam nudil, nemají děti, budou tam jenom sami dospělí.“
„Tak tohle snad ne!“ rozčílil jsem se. „Já chci jít taky!“
„Poslouchej, Mikuláši,“ uklidňoval mě tatínek. „Maminka ti to už vysvětlila: u Topinků by ses moc nebavil.“
„Ale jo, bavil!“ ujišťoval jsem ho. „Prohlížel bych si obrázkové knížky.“
„Obrázkové knížky?“ zeptal se tatínek. „Jaké obrázkové knížky? ... Nebudeme se o tom bavit, Mikuláši. Ta večeře není pro děti, tečka, konec.“
Tak jsem se dal do breku, řekl jsem, že je to nespravedlivé, že večer nikdy nikam nesmím, že už toho mám dost, a když nepůjdu na večeři k Topinkovým já, nepůjde tam nikdo. To je totiž fakt, já prostě nemám rád, když tatínek s maminkou jdou někam beze mě.
„Tak dost!“ dopálil se tatínek. „Jednou jdeme do společnosti, do společnosti dospělých, chápeš?“
„Uvažuju o tom, jestli...,“ začala maminka.
„Povídám ne, ne a ne!“ zvolal tatínek. „Už jsme se rozhodli a já neustoupím. Půjdeme na večeři k Topinkovým a Mikuláš zůstane doma, vždyť už je velký kluk!“
„Když už jsem velký kluk, můžu jít s várna na večeři k Topinkovým,“ vypálil jsem na něj.
Tatínek vyskočil z křesla, prudce spráskl ruce, zvedl oči ke stropu a chvíli hlasitě funěl.
„Víš, Mikuláši,“ řekla maminka, „tatínek má pravdu. Už jsi dost velký na to, abys mohl zůstat sám doma.“
„Jak to, sám?“ zeptal jsem se.
„No ano, Mikuláši,“ odpověděla maminka. „Nepodařilo se nám sehnat nikoho, kdo by tě dneska pohlídal. Ale jsme přesvědčení, že náš Mikuláš je správný mužský a nebude se tu bát.“
Obvykle, když tatínek s maminkou večer někam jdou, přichází mě někdo hlídat, nebo mě dají spát k tetě Dorotee. Bylo to poprvé, co jsem měl v noci zůstat sám, jako dospělý.
„No tak, no tak,“ uklidňoval nás tatínek, „nebudeme z toho přece dělat tragédii. Mikuláš si musí zvyknout, že už není mimino. Vsadil bych se, že jeho kamarádi už zůstali sami doma víckrát a dopadlo to dobře. Nemám pravdu, Mikuláši?“
„No ... jo,“ připustil jsem, „Kryšpín někdy bývá sám. Ale jeho rodiče ho nechávají koukat na televizi.“
„No tak vidíš!“ řekl tatínek.
„Jenže my televizi nemáme,“ zakňoural jsem.
„To je pravda,“ vzdychl tatínek. „Ale nemám představu, jak bych ti ji teď večer mohl jít koupit.“
„A proč ne?“ zeptal jsem se. „Stejně by bylo prima, kdybysme ji měli. Vůbec by mi nevadilo zůstat v noci sám doma, kdybych měl televizi. Kryšpín, ten ji má.“
„Mikuláši, o televizi si promluvíme jindy, souhlasíš?“ řekl tatínek.
„Já bych mohl jít na televizi ke Kryšpínovi,“ navrhoval jsem.
„Napadá mě, jestli by to nebylo řešení,“ vmísila se do toho maminka. „Mohli bychom zatelefonovat...“
„No to je k smíchu!“ vybuchl tatínek. „Mikuláš zůstane doma, nic se mu nemůže stát. Musí se naučit chovat jako dospělý!“
Byl jsem pekelně pyšný na to, že jsem dospělý. A pak, v pondělí budu mít co vypravovat klukům.
„A navíc, abys věděl, Mikuláši,“ řekla maminka, „když budeš hodný, vezmeme tě zítra do kina!“
„V našem kině dávají skvělou kovbojku,“ dodal tatínek.
„Večeřet budeš sám v kuchyni,“ pokračovala maminka, „prostřu ti krásně stůl, s hezkými ubrousky jako pro návštěvu, a udělám ti, hádej co? ... Hranolky! A jako moučník bude čokoládový dort, ano, pane!“
„A můžeš si v posteli kreslit!“ přidal se tatínek.
„Pastelkama?“ zeptal jsem se.
„Pastelkama,“ smál se tatínek.
Tak jsem se vysmrkal a začal jsem se smát, maminka se taky smála, dala mi pusu a řekla mi, že je pyšná na svého velkého syna, a tatínek mě pohladil po hlavě a řekl, že už se těší na tu bezvadnou kovbojku a že by se divil,…
