Křížovky
Když v neděli prší, zůstávám docela rád s rodiči doma, ale musím mít při tom něco zábavného na práci; když ne, děsně se nudím, jsem protivný a kouká z toho spousta nepříjemností.
Byli jsme všichni v saloně; venku příšerně pršelo. Tatínek četl knihu, maminka šila, hodiny dělaly tik-tak a já jsem si prohlížel obrázkový časopis s bezvadnými historkami o banditech, kovbojích, letcích a pirátech, fakt prima. Když jsem to dočetl, zeptal jsem se:
„A co mám dělat teď?“
Jelikož mi nikdo neodpověděl, opakoval jsem:
„Slyšíte, co mám dělat teď? Co mám dělat? Co mám dělat?“
„To stačí, Mikuláši!“ řekla maminka.
Tak jsem prohlásil, že je to nespravedlivé, že nemám co dělat, že se otravuju, že mě nikdo nemá rád, že odejdu a bude jim to líto, a vzteky jsem kopal do koberce.
„Tak tohle ne, Mikuláši,“ vykřikl tatínek. „Snad nechceš zase začít vyvádět? Čti si svůj časopis a basta!“
„Ale já už jsem ho přečetl, ten časopis!“ řekl jsem.
„Tak si najdi jiný,“ řekl mi tatínek.
„To nemůžu,“ vysvětlil jsem mu. „Vyměnil jsem své staré časopisy s Jáchymem za kuličky.“
„Tak si hraj s kuličkami. Ve svém pokoji,“ řekl tatínek.
„Jo, kuličky... Ten sprosťák Fridolín mě o ně obehrál,“ namítl jsem. „Ve škole.“
Tatínek si přejel rukou po obličeji a pak si všiml mého časopisu, který zůstal ležet otevřený na koberci.
„Ale v tom časopise jsou křížovky,“ zvolal. „To je skvělé! Můžeš luštit křížovky, je to zábavné a poučné.“
„Já to neumím, luštit křížovky,“ zabručel jsem.
„Tím líp. aspoň se to naučíš,“ řekl tatínek. „A já ti pomůžu. Nic to není. Přečteš si legendu, spočítáš prázdná políčka a vepíšeš do nich to správné slovo. Dones si tužku.“
Utíkal jsem pro ni, a když jsem se vracel, slyšel jsem tatínka, jak říká mamince: „Co by člověk neudělal pro trochu klidu!“ a oba se zasmáli. Tak jsem se smál taky. U nás v rodině je prima, že když v neděli venku prší a my zůstaneme všichni tři doma, ohromně si spolu rozumíme. Když jsme se dost vynasmáli, natáhl jsem se na koberec vedle tatínkova křesla a dal jsem se do luštění.
„Francouzský císař,“ četl jsem, „poražený v bitvě u Waterloo, na osm písmen.“
„Napoleon,“ řekl mi tatínek se spokojeným úsměvem.
„Hlavní město Francie, na pět písmen,“ řekl jsem.
„Paříž,“ vypálil tatínek. A smál se. To musí být prima, takhle všechno hned vědět! Škoda, že je to tatínkovi k ničemu, když už nechodí do školy. Jelikož kdyby tam chodil, byl by nejlepší ze třídy on a ne ten protivný mazánek Celestyn, a to by mu patřilo! A kdyby byl tatínek v naší třídě, to by byla paráda, paní učitelka by se nikdy neodvážila dát mi trest.
„Domácí zvíře,“ četl jsem. „Má drápky a mňouká, na pět písmen.“
„Kočka,“ řekl tatínek. Dal si knihu do klína a zdálo se, že se baví stejně jako já. Tatínek je skvělý!
„Středomořská stračka, na dvanáct,“ pokračoval jsem.
Tatínek hned neodpověděl. Chvilku se drbal na hlavě, přemýšlel a pak mi řekl, že to má na jazyku a že si jistě vzpomene, abych mu mezitím přečetl další slovo.
„Rod dvouděložných srostloplátečných rostlin, patnáct písmen,“ četl jsem.
Tatínek vzal znovu do rukou knihu a řekl mi:
„To stačí, Mikuláši, hraj si teď chvilku sám. Nech mě v klidu číst.“
Tak jsem odsekl, že mě nebaví hrát si docela sám. Ale tatínek se rozčílil, že chce mít doma klid, a jestli nechci dostat nářez, že mám být hodný a neotravovat a že ze mě nikdy nebude vzdělaný člověk, když za sebe nechám luštit křížovky někoho jiného. Viděl jsem, že tatínek je pekelně naštvaný, a to člověk nesmí dělat žádné špumprnákle, zvlášť ne před svačinou, poněvadž maminka upekla senzační jablečný koláč.
Tak jsem luštil sám. Zpočátku tam byla úplně normální slova: „jihoafrická antilopa“ na čtyři písmena, zřejmě TELE. Pokud jde o „mořeplavbu“, to jsem věděl, že je to PARNÍK, ale hloupé bylo, že když dělali tu křížovku, museli se splést, jelikož místo šesti písmen jich tam dali mnohem víc. Tak jsem to pořádně roztáhl, napsal jsem hodně široká písmena, a bylo to. Zato „končetina“, to jsem věděl, že je to ruka nebo noha,…
