Kapitola sedmá
Helena sešla dolů po schodech, oči jí zářily a na rtech měla cosi jako úsměv. Prošla halou až ke mně.
„Takže jsi zabodoval. Napadlo mi, že ho raději přenechám tobě, když sis tak fandil.“
„Slyšelas ho, jak mě prosil, abych mu neposílal žádný šek?“
„S těmi ostatními to možná nepůjde tak hladce.“
„Já už je zvládnu. Pojď do salónu. Čeká nás další práce.“
Když jsme spolu šli do salónu, otázala se mne: „Sehnal jsi peníze?“
„Dohromady pět tisíc šest set. Není to tolik, kolik jsem čekal, ale s trochou štěstí to zvládnu.“
Zašel jsem k polici s lahvemi, namíchal dva drinky a posadil se proti ní.
„Jak dobře ovládáš svoje nervy?“ zeptal jsem se.
„Co máš na mysli?“
„Podívej, to, co plánujeme, bude vyžadovat hodně dobré nervy. Dříve nebo později ho budeme muset vyndat z mrazáku a někam ho umístit. Sám to nedokážu. Budeš mi muset pomáhat. Nebude to jednoduché. Až to tělo najdou a začnou hledat vraha, první, koho bude policie podezřívat, budeš ty. Budou tě podezřívat prostě proto, že budeš mít nárok na peníze z pojišťovny. Bude tě čekat ostrý výslech. Nějaký chytrý policajt tě možná překvapí léčkou. Když si zachováš dobré nervy, tak to bude v pořádku. Musíme to zařídit tak, aby došli k názoru, že tys ho nemohla zabít, i když jsi k tomu měla motiv. Než k tomu názoru ale dojdou, tak tě možná čekají perné hodiny.“
„Já mám nervy v pořádku,“ ubezpečila mě klidně. „Nedělej si se mnou starosti.“
„Taky si to myslím, ale musíš vědět, co nás v budoucnu čeká. Možná se dostaneme do pěkné patálie. Neříkám, že to tak dopadne, ale nesmíme to vyloučit. V takové situaci jsou dobré nervy rozhodující. Kdybychom zpanikařili, ztratili hlavu, tak bychom to lehce mohli vzdát dřív, než by to bylo nutné. Nesmíme zapomenout, že to musíme vydržet až do všech krajností, protože v nejhorším případě vytáhneme ten dopis, který nám pomůže z louže.“
Dívala se na mne a její zelené oči jako by zkoumaly.
„A co tvoje nervy, jsou v nejlepším pořádku?“
„Když mě bude popohánět představa tří čtvrtí milionu, tak dokážu čelit všemu. Musíme si neustále jasně uvědomovat, že my jsme ho nezabili. V nejhorším případě můžeme dostat deset let vězení za podvod. Když na to budeme myslet, tak nás nemůžou zmást. Fajn. Teď musíme podniknout další krok. Existuje někdo, kdo by se mohl zajímat, kde je Dester? Má nějaké přátele?“
„Ne. Svého času tu skoro pořád byli nějací lidé, ale když se dal na pití, všichni od něj postupně odpadli.“
„A co ten Burnett?“
„To je Erlův právní zástupce. Nikdy se nescházeli. Erle mu vždycky psal nebo telefonoval. Burnett jeho pití neschvaloval.“
„Takže tu není nikdo. Víš to naprosto určitě? Žádný příbuzný, který by se mohl zničehonic objevit a vyptávat se?“
„Nikdo takový není.“
To vypadalo až příliš dobře, než aby to mohla být pravda, ale musel jsem jí věřit. Byla to otázka, která mi skutečně dělala starosti.
„Musíme být opatrní. Ten chlápek Hammerstock rozšíří fámu, že Dester jedná o něčem větším. My si samozřejmě přejeme, aby to dělal, ale nebudeme tu fámu potvrzovat. Mohl by se o tom dozvědět Burnett a začal by po tom pátrat. Musíme pro něj mít přijatelnou verzi. Až to praskne, musíme policii dokázat, že my jsme s tou fámou nezačali. Potřebujeme přesvědčit Burnetta, že důvod, proč jsme tu fámu nevyvraceli, byl v tom, že nám ta fáma získala čas, abychom dali dohromady peníze na uhrazení Desterových dluhů. Budeš se muset s Burnettem setkat a sdělit mu, že fáma o tom, že Dester přejde k televizi, je nepravdivá.“
Přikývla. „On ale bude chtít vědět, kde Erle teď je.“
„Ano. Ten problém jsem už vyřešil. Jak vycházíš s Burnettem?“
Usmála se. „Velmi dobře. Líbím se mu.“
To jsem docela chápal.
„Musíš zařídit tohle: zítra mu zatelefonuj a pozvi ho sem. Řekneš mu, že Dester měl záchvat, delirium tremens, a že se ti ho podařilo přesvědčit, aby nastoupil léčbu. Jakmile to stihneš zařídit, odjede do sanatoria. Pak mu řekni, že koluje fáma o tom, že Dester bude pracovat v televizi. Musíš ho upozornit, že ta fáma je nepodložená, ale …
