Kapitola druhá
Když jsem zajížděl do garáže, všiml jsem si, že tam chybí sportovní cadillac. Nebylo těžké uhodnout, že krásná paní Desterová si vyjela na oběd. Bylo čtvrt na jednu a napadlo mi, že teď, když je dům prázdný a pokud se dostanu dovnitř, tak bych se tam mohl porozhlédnout. Okno nad krytým vchodem bylo pootevřené. Nebylo těžké vyšplhat se na stříšku vchodu, otevřít si okno a seskočit na podlahu dlouhé chodby vedoucí nad schodištěm. Na tom podlaží bylo sedm ložnic, tři koupelny a dvě šatny; pět ložnic bylo pokryto vrstvou prachu. Desterová ložnice byla přímo proti schodům. Helenina na druhém konci chodby.
Do žádného z těch pokojů jsem nevstoupil. Jen jsem otvíral dveře a prohlížel si pokoje zvenčí.
Helenin pokoj byl velký. Na jeho luxusní vybavení se muselo vydat moc peněz. Byla tam jedna z těch obrovských postelí, jaké občas vidíte ve filmu. Postel stála na pódiu, její čelní pelest měla čalounění ústřicové barvy a pokrývka byla krvavě červená. Byly tam pohodlné pohovky, psací stůl, gramorádio, rafinovaný toaletní stolek, skříně zabudované ve zdi a nepřímé osvětlení. Byl to docela pěkný útulek pro manželku, která si přeje spát sama. Z toho neposkvrněného luxusu bylo snadné usoudit, že do těchto míst neměl přístup žádný muž.
Desterův pokoj byl menší, stejně komfortní jako Helenin, vypadal ale zanedbaně; i bez toho, že bych tam vkročil, jsem si všiml vrstvy prachu na vodorovných plochách nábytku. Nebylo těžké uhodnout, že Helena nevěnovala příliš mnoho času péči o tento pokoj.
Netrvalo mi ani pět minut a viděl jsem všechno, co jsem potřeboval. Potom jsem sešel do přízemí. Vynechal jsem salón a nahlédl do pěti zbývajících místností. Všechen nábytek byl pokryt ochrannými povlaky proti prachu, což byl jeden ze způsobů, jak se vyhnout problému služebnictva.
Potvrzovalo to, že Simmonds mluvil pravdu. Skutečně to vypadalo, že Dester je v koncích. Zatím ještě hrál tyátr – zvenčí ten dům působil dost honosným dojmem, ale ty opuštěné místnosti jasně ukazovaly, odkud vane vítr.
Vrátil jsem se do bytu nad garáží, převlékl se do svého obleku, spočítal si peníze, které se scvrkly na deset babek, a pak jsem šel až k rohu ulice, kde jsem chytil autobus a zajel do středu města.
Dal jsem si levný oběd v místě, kam jsem obvykle chodil, a pak jsem zašel do kanceláře Jacka Sollyho na Brewer Street.
Pro Sollyho jsem dělal už asi rok. Říkal si reklamní konzultant a kontraktor. Nějaký čas byl šéfem odbytu velké newyorské reklamní společnosti Herring & Inch. Jezdil cadillakem, měl šestipokojový byt, pěticiferný příjem a skříň plnou šatů. Vždycky to ale byl šejdíř, rád si přivydělával bokem a dopřával si vedlejší příjem tím, že za podstatné úplatky přihrával zakázky společnosti Herring & Inch jedné konkurenční firmě. Někdo ho podrazil a Solly postupně přišel o své místo, o svůj příjem, o svůj cadillac; nejhorší ale bylo, že se dostal na černou listinu a brzy zjistil, že už nikdy nedostane práci u žádné reklamní agentury. S tím, co mu zbylo po tom krachu, se přestěhoval do Hollywoodu, otevřel si kancelář a udělal se pro sebe.
Teď zrovna zařizoval reklamu pro drobné obchodníky, samostatné podnikatele bez zaměstnanců a tak podobně a s námahou se držel nad vodou.
Solly byl vysoký, hubený chlápek s ostrými rysy tváře, s hlubokýma, kamennýma černýma očima a s pusou jako past na zvěř. Byl to tvrdý chlap a jak ta léta míjela a žádný větší úspěch se nedostavil, zvyšovala se jeho chuť na peníze, a tak ztratil i zbytek etiky, pokud kdy nějakou měl, a už dvakrát měl opletačky s policií v nějaké podezřelé záležitosti, jejíž podrobnosti mi zůstaly utajeny.
Když jsem vcházel do jeho omšelé, nic nepředstírající kanceláře, seděl za stolem a svůj zobákovitý nos měl zabořený do nějakého senzačního plátku.
Patsy, jeho blonďatá sekretářka, třiadvacetiletý sladký kus s dětskou tvářičkou a světaznalýma očima, po mém příchodu zvedla hlavu a obdařila mě veselým úsměvem. Se Sollym to vůbec neměla lehké – nejenže měla na starosti celou kancelář, ale…
