Kapitola třináctá
Hodiny v hale odbily čtvrt na dvě. Uplynulé dvě hodiny jsem ležel na posteli, prožíval duševní muka a poslouchal tlukot prudkého deště do oken ložnice. Ta bouřka by přehlušila jakýkoli jiný zvuk uvnitř domu. Trvala asi půl hodiny a pak rázem ustala. Sundal jsem nohy na zem a posadil se. Nehýbal jsem se a bedlivě jsem naslouchal. Jak jsem tak seděl ve tmě, vnímal jsem jen tikání budíku na nočním stolku a divoké bušení svého srdce.
Sáhl jsem na noční stolek a rozsvítil malou lampu. Pak jsem vstal, vklouzl do pantofli a popošel ke dveřím, abych nakoukl do tmavé chodby. Kolem Lewisových dveří nepronikalo žádné světlo. Poslouchal jsem další dlouhou minutu, dospěl jsem k závěru, že spí, pak jsem šel k prádelníku a vzal kapesní svítilnu. Rozsvítil jsem ji a zhasl lampu na nočním stolku.
V tichosti jsem došel do haly a pak do Desterovy pracovny. Zavřel jsem dveře, rozsvítil a vzal rukavice, které ležely na stole. Navlékl jsem si je. Ruce se mi třásly tak intenzívně, že jsem měl potíže, abych vytáhl Desterovo údajné doznání uložené pod hromadou papíru. Už jsem si chtěl sundat rukavice, když jsem nedokázal oddělit ten list od ostatních, ale včas jsem se zarazil. Zasunul jsem list do psacího stroje a dával jsem pozor, aby poslední slovo odpovídalo poloze na válci.
Šel jsem k oknu, otočil klikou a okno pootevřel.
Zhasl jsem světlo, otevřel dveře a chvíli poslouchal. Neozývalo se nic, co by mne mohlo znepokojit, takže jsem se vzchopil a tiše prošel chodbou a kapesní svítilnou jsem si osvětloval cestu až do kuchyně. Tam jsem zavřel a zamkl dveře, pak jsem rozsvítil a pohlédl na mrazicí pult.
V té době jsem už měl nervy nadranc. Srdce mi tlouklo tak divoce, že jsem se skoro dusil, a ruce v rukavicích se mi pořádně klepaly. Začal jsem sundávat ty tři desítky lahví, které stály seřazené na pultu. Dával jsem pozor, aby láhve do sebe neťukaly, a stavěl jsem je do několika řad vedle pultu. Když jsem bral poslední láhve, jen taktak jsem unikl pohromě. Jak jsem vzal dvě láhve, tak ta poslední zbývající se převrátila a začala se kutálet k okraji pultu. Rychle jsem obě láhve postavil na zem, ale ta třetí se mezitím dokutálela až k okraji a přepadla. Nějakým zázrakem se mi podařilo zachytit ji rukama těsně předtím, než dopadla na podlahu. Dlouho jsem strnule stál, tvář jsem měl zalitou potem a třásl jsem se po celém těle, pak jsem tu láhev postavil na zem a napřímil se. Šlo skutečně jen o zlomek vteřiny.
Vrátil jsem se ke dveřím, otočil klíčem, pootevřel dveře a poslouchal.
Teď byla vhodná chvíle. Až ho dostanu z mrazicího pultu, budu muset jednat rychle. Jestliže Lewis sejde dolů dřív, než Destera donesu do pracovny a než stačím vystřelit, tak celá ta nervní agónie, moje pečlivé plánování i riziko, jaké na sebe beru, budou nanic.
Couvl jsem zpět do kuchyně, zavřel a zamkl dveře a šel k mrazicímu pultu. Když jsem položil ruce na horní desku, abych ji zvedl, selhaly mi nervy. Odstoupil jsem a rukávem županu jsem si otřel pot z obličeje. Šel jsem k příborníku, otevřel ho a vzal si sklenici. Musel jsem se napít whisky, abych byl schopen ten pult otevřít. Vzal jsem jednu z lahví, nešikovně po ní šmátral v rukavicích, ale nakonec jsem ji otevřel, nalil si do sklenice asi tři prsty whisky a obrátil ji do sebe. Cítil jsem, že mi whisky zahřála žaludek a zpevnila nervy. Splnila svůj úkol. I když jsem měl sto chutí dát si ještě jednu dávku, odolal jsem tomu pokušení. Odložil jsem sklenici, láhev jsem nechal na stole a vrátil jsem se k pultu. Když už jsem zvedal horní desku, náhle jsem strachy ztuhl. Zaslechl jsem něco? Bylo to vrznutí schodů, po nichž se plížily opatrné kroky? Rychle jsem desku sklopil, spěšně došel ke dveřím, zhasl světlo, odemkl dveře a pootevřel je na pár centimetrů. Poslouchal jsem se zadrženým dechem a snažil se zachytit jakýkoli zvuk mimo bušení mého srdce. Stál jsem tam nejméně pět agonizujících minut, ale neslyšel jsem nic a když jsem konečně došel k závěru, že mě oklamala moje vlastní představivost, …
