Toulky s Charleym (John Steinbeck)

Zjistil jsem dlouhou zkušeností, že obdivuji všechny národy a nenávidím všechny vlády, a nic tak nepobuřuje můj přirozený anarchismus jako státní hranice, kde trpěliví a schopní veřejní zaměstnanci vykonávají své povinnosti, pokud jde o překročení hranic a clo. V životě jsem nikdy nic nepašoval. Proč tedy mám nepříjemně provinilý pocit, když se blížím k celní hranici? Přejel jsme vysoký most, kde se platí mýto, zdolal jsem kousek země nikoho a přijel na místo, kde bok po boku visely vlajky pruhů a hvězd a britská vlajka. Kanaďané byli velmi vlídní. Zeptali se mne, kam jedu a na jak dlouho, zběžně si prohlédli Rosinantu a nakonec dospěli k Charleymu.

"Máte potvrzení, že ten pes byl očkován proti vzteklině?"

"Ne, nemám. Vidíte, že je to starý pes. Byl očkován už dávno."

Vyšel jiný úředník. "Tak vám tedy doporučujeme, abyste s ním nepřekračoval hranici."

"Ale já přejedu jenom malý kousek Kanady a vrátím se do Spojených států."

"Rozumíme vám," řekli vlídně. "Můžete ho vzít s sebou do Kanady, ale Spojené státy ho nepustí zpátky."

"Ale prakticky jsme ještě pořád ve Spojených státech a nejsou žádné námitky."

"Budou námitky, jestli ten pes překročí hranici a bude se snažit dostat zpátky."

"Tak kde ho tedy mohu dát očkovat?"

Nevěděli. Byl bych se musel vrátit alespoň dvacet mil, najít nějakého veterináře, dát Charleyoho očkovat a pak se vrátit. Překračoval jsem hranici jenom proto, abych ušetřil trochu času, ale tímhle by se promarnil uspořený čas a ještě mnohem více času.

"Chápejte, prosím, to dělá vaše vláda, ne naše. My vám jenom radíme. Tak zní předpis."

Myslím, že právě pro takové věci nenávidím vlády, všechny vlády. Je to vždycky předpis, nepříznivá vedlejší usatnovení, která provádějí nepřízniví vedlejší úředníci. Není s čím bojovat, žádná zeď, do které bychom marně bušili pěstmi. Nadmíru uznávám očkování a domnívám se, že by mělo být povinné; vzteklina je strašná věc. A přece si uvědomuji, že nenávidím ten předpis i všechny vlády, které vydávají předpisy. Nezáleží na injekcích, ale na tom potvrzení. A tak to s vládami obvykle bývá - nejde o nějakou skutečnost, ale o malý kousek papíru. Byli to takoví milí lidé, přátelští a ochotní. Na hranici se čas pomalu vleče. Dali mi šálek čaje a Charleymu půl tuctu koláčků. A bylo jim zřejmě líto, že když mi chybí ten kousek papíru, musím jet do Erie v Pensylvánii. A tak jsem otočil auto a zamířil k pruhům a hvězdám a pod pravomoc jiné vlády. Když jsem dojížděl, nežádali mě, abych zastavil, ale teď bylo spuštěné břevno.

"Jste americký občan?"

"Ano prosím, tady je můj pas."

"Máte něco k proclení?"

"Nebyl jsem za hranicemi."

"Máte potrzení, že váš pes byl očkován proti vzteklině?"

"Ani on nebyl za hranicemi."

"Ale přijíždíte z Kanady?"

"Nebyl jsem v Kanadě."

Viděl jsem, jak se mu v očích objevuje ocelový odstín a mračí se tak, že to znamená podezření. Nejenže vůbec neušetřím čas, ale vypadalo to tak, že ho ztratím ještě mnohem více než cestou přes Erie v Pensylvánii.

"Šel byste laskavě do kanceláře?"

Tento požadavek na mne zapůsobil, asi jako by mi na dveře zaklepalo gestapo. Vyvolal ve mně panický strach, vztek a provinilý pocit, ať jsem provedl něco špatného, nebo ne. Můj hlas dostal pronikavý tón počestného rozhořčení, které okamžitě vyvolá nedůvěru.

"Pojďte prosím do kanceláře."

— 1 —

Když jsem byl ještě moc mladý a táhlo mě to někam jinam, dospělí lidé mě ujišťovali, že dospělý věk mě z takových laskomin vyléčí. Když jsem byl už věkem dospělý, předpisovali mi jako lék střední léta. Ve středních letech mě ujišťovali, že mou horečku utiší zralejší věk, a když je mi teď osmapadesát, snad se o to postará stáří. Nic nepomáhá. Čtyři chraplavé hvizdy lodní sirény ještě stále způsobí, že se mi na zátylku rozježí vlasy a nohy začnou podupávat. Hluk tryskáče, zabíhajícího se motoru, dokonce i dusot okovaných kopyt na dlažbě ve mně vyvolá to odvěké rozechvění, sucho v ústech a nepřítomný pohled, rozpálí se mi dlaně a žaludek se začne vysoko vzpínat v kleci žeber. Jinými slovy se to se mnou nijak nelepší; a ještě jinými slovy vandrák jednou, vandrák vždycky. Obávám se, že tahle nemoc je nevyléčitelná. Zaznamenávám to tu ne jiným pro poučení, ale abych to vyložil sám sobě.

Když se začne zmocňovat vrtošivé hlavy virus neklidu a silnice někam pryč odtud vypadá tak široká, přímá a lákavá, oběť si nejprve musí sama v sobě najít správný a dostatečný důvod k odchodu. To není pro zkušeného vandráka nic těžkého. Vypěstoval si v sobě celou zahrádku důvodů, z které stačí jenom utrhnout. Dále si musí naplánovat svou cestu v prostoru a čase, zvolit si směr a cíl. A konečně se musí na svou túru vybavit. Jak jet, co si s sebou vzít, jak dlouho se kde zdržet. Tenhle úsek je v tom všem nezbytný a nesmrtelný. Vykládám to jenom proto, aby se nováčkové vandráckého stavu nedomnívali, že to objevili oni, jak se to domnívá mládež pod dvacet let při svém prvním a novopečeném hříchu.

Jakmile si cestu naplánujeme a vybavíme se vším potřebným, čímž se všechno rozběhne, nastoupí a převládne nový činitel. Výlet, lovecká výprava, výzkumná expedice se promění v celek odlišný od všech jiných cest. Získá svou vlastní osobitost, temperament, individualitu, jedinečnost. Cesta je jako člověk; žádné dvě nejsou stejné. A všechny plány, záštity, chytristiky a nátlak jsou bezvýsledné. Po letech zápasu poznáme, že se nepouštíme na cestu; cesta se pouští do nás. Průvodci, jízdní řády, rezervovaná místa, to všechno zakořeněné a nevyhnutelné, se roztříští na kusy o individualitu naší cesty. Teprve když si puncovaný vandrák tohle uvědomí, může se uklidnit a vyrovnat se s tím. Teprve pak odpadne všechno zklamání. V téhle věci se cesta podobá manželství. Domnívat se, že se dá nějak určovat, povede bezpečně k omylům. Cítím se už lépe, když jsem tohle řekl, ačkoli to pochopí jenom ti, kdo to prožili.

— 2 —