Kniha je napsána retrospektivně z pohledu Kvida, který předčítá příběh jeho rodiny sepsaný v „er“ formě knižnímu nakladateli, kterého přesvědčuje, aby mu knihu vydal. Místy je děj knihy přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn „někým dalším“.
Jeho kniha začíná seznámením jeho rodičů – matky - amatérské herečky a budoucí právničky - a otce - vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovy matky je přerušeno útokem vlčáka, po kterém předčasně porodí Kvida. Ten se jakožto první vnouče v rodině stává středem veškerého dění v ní. Zvláště o jeho přízeň usilují obě babičky – Líba - matčina matka, manželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka - a Věra, kožešnice. O něco racionálnější je přístup obou dědečků – Jiřího, který pracoval v prezidentské kanceláři, a horníka Františka. Následky této přehnané péče se projevily formou přebytečných tukových polštářů, které dodávaly brýlatému Kvidovi ten správný intelektuálský vzhled, ale které se pro něj v pubertě staly zdrojem komplexů.
Klidný život rodiny přerušil příchod Rusů v 68., který zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď, a tak babička Líba, která už doteď servírovala takřka jen samou zeleninu, aby našetřila na své cesty, začala šetřit ještě víc. Dědečkovi Františkovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu před výpovědí odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do tamějších skláren. Jelikož se pro ně nenašlo jiné bydlení, museli se spokojit s prosklenou terasou závodní vily, v létě bydleli jako ve skleníku a v zimě mrzli. Neprůbojný podmanivý otec, který nerad vyvolával konflikty, se nebyl schopen prosadit do té míry, aby lepší bydlení dostal. Donutilo jej k tomu až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal se učit hrát fotbal, aby byl takříkajíc“vidět“. Kromě těchto snah mu k získání rodinného domku dopomohly i recitační úspěchy jeho syna, který spolu se svou kamarádkou Jaruškou s neuvědomělým dětským zanícením přednášel socialistickou prózu.
Do nového domu přibyla kromě malého Paca i babička Líba, která ve strachu z možnosti vzniku nádoru z nezdravého ovzduší opustila milovanou Prahu. Její příjezd znamenal pro rodinu konec masité stravy a klidného života, neboť babička spatřovala smrtelné nebezpečí např. i v hliníkovém nádobí, kupované mrkvi… . V těchto krušných dnech se Kvidův otec uchyloval do dílny ve sklepě, kde se odreagovával při stolařině. Pak na něj po letech snažení a sebezapíraní ve prospěch režimu došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účastnit se mnoha zahraničních obchodních cest a ze zamlklého introverta se rázem stal sebevědomý optimista. Jeho kariéra však skončila tak rychle a náhle, jako začala - byl s rodinou přistižen u matčina známého z divadla a zarputilého odpůrce režimu. Po tomto nešťastném incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného, což jej úplně zlomilo a ze světáka se stal zase nenápadný zapovězený introvert, který se teď nadobro uchýlil do sebe a většinu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi. Navíc se z něj ve strachu před kádrováním stal politický fanatik a on režimu doslova lezl do zadku. Rodina z něj byla nešťastná a dokonce mu sehnala i psychiatra, kterého se otec bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony.
Poslední ránu otci zasadil Kvido, když odešel z ekonomické fakulty a přijal místo vrátného, aby mohl během služby psát své povídky. Tato literární vášeň a nadměrná inteligence jej provázely už od dětství a oba rodiče do něj vkládali veškeré naděje, které nevděčný syn takto zmařil. S otcem to šlo z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla, aby si pořídil dítě, které by podle ní mohlo otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi po mnoha nezdařených pokusech podařilo splnit s jeho dlouholetou spolužačkou a kamarádkou Jaruškou, se kterou se záhy oženil. Ani Kvidova dcerka Anička však nedokázala svého dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachránila jen listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostali místa, která odpovídala jejich vzdělání, a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.
Vzhledem k tomu, že je kniha pojata jako Kvidova autobiografie, nás nechává nahlédnout do nejpřísnějšího rodinného soukromí a popisuje běžné rodinné konflikty a stavy, které jsou bez ohledu na svou vážnost čtenáři předloženy zlehčenou humornou formou. Kromě humoru a skryté nadsázky jsou v knize vědomě, ale nenápadně, zvýrazněny a zesměšněny nejtypičtější prvky komunistického režimu. Rychlý spád děje je prokládán výpisky z Kvidova deníčku a některé kapitoly jsou zpracovány jako scénář divadelní hry, což knize přidává na originalitě. Jazyk byl použit vesměs hovorový, blízký hlavním hrdinům i čtenáři.
— 1 —
Autobiograficky laděná tragikomedie mapuje naše poměry v letech 1962-1990: vypravěč Kvido na pozadí svého dospívání ironicky komentuje "báječná léta" reálného socialismu u nás i porevoluční zvrat. Román získal Cenu Jiřího Ortena, byl přeložen do několika jazyků a dočkal se též zfilmování a divadelní dramatizace (brněnské divadlo Husa na provázku). Kniha vypráví historii Kvidovy rodiny od Kvidova předčasného narození v divadle roku 1962, přes okupaci v srpnu 1968, normalizační období až do roku 1991, kdy Kvido dokončuje svůj druhý román Báječná léta pod psa. Kvidova matka je právnička (rodiče Jiří a cestovatelka Líba) a blázen do divadla - bývalá herečka. Otec (rodiče Josef a Věra - vlastníci tří andulek) je ekonom, ovládá plynně angličtinu a němčinu. Po okupaci 1968 se stěhují na venkov do Sázavy. Jako bezpartijní dostávají "byt" na prosklené verandě. Oba pracují v místních sklárnách. Jejich přítel Zvára vstupuje do strany a dostává se mu všech výhod. Kvidův otec jako zapřisáhlý nestraník je rodinou situací donucen zapsat se do VUMLa a rodina dostává k narození malého Paca vilu, povinně i vlčáka od soudruha Šprka - fenu - Terru - Něhu. Matka má fobii ze psů, ale musí se smířit. Otec musí hrát kopanou, na kterou opravdu nemá. Ale je vidět, i díky synovu recitačnímu talentu. Postup v podniku je rychlý. Zahraniční cesty - Anglie, Jugoslávie (milenka Mirjana) a nakonec Japonsko. Po setkání s disidentem Pavlem Kohoutem je však degradován na vrátného a rezignuje na život. Kvido - značně inteligentní dítě odmalička kamarádí s Jaruškou. Nedokončí ekonomii a snaží se psát, ale redaktor není nadšen. Na postupující otcovu psychózu si i jako lék bere Jarušku a mají malou Aničku (Kvido se také stává vrátným - ovšem z vlastního rozhodnutí). Ani ta otci mnoho nepomohla - stloukl si ve sklepě rakev. Pomohla až perestrojka v SSSR a vyléčila ho revoluce 1989.
— 2 —
Námětem je parodický román ze života socialistické rodiny.Kniha je napsána retrospektivně z pohledu Kvida, který předčítá příběh jeho rodiny sepsaný v "er" formě knižnímu nakladateli, kterého přesvědčuje, aby mu knihu vydal. Místy je děj knihy přerušen rozhovorem mezi Kvidem a nakladatelem a místy je vyprávěn "někým dalším".
Jeho kniha začíná seznámením jeho rodičů - matky - amatérské herečky a budoucí právničky - a otce - vysokoškolsky vzdělaného ekonoma. Těhotenství Kvidovy matky je přerušeno útokem vlčáka, po kterém předčasně porodí Kvida. Ten se jakožto první vnouče v rodině stává středem veškerého dění v ní. Zvláště o jeho přízeň usilují obě babičky - Líba - matčina matka, manželka Jiřího a zasloužilá cestovatelka - a Věra, kožešnice. O něco racionálnější je přístup obou dědečků - Jiřího, který pracoval v prezidentské kanceláři, a horníka Františka. Následky této přehnané péče se projevily formou přebytečných tukových polštářů, které dodávaly brýlatému Kvidovi ten správný intelektuálský vzhled, ale které se pro něj v pubertě staly zdrojem komplexů.
Klidný život rodiny přerušil příchod Rusů v 68., který zásadně ovlivnil osudy všech jejích členů. Dědeček Jiří dostal výpověď, a tak babička Líba, která už doteď servírovala takřka jen samou zeleninu, aby našetřila na své cesty, začala šetřit ještě víc. Dědečkovi Františkovi uletěly jeho milované andulky a Kvidovi rodiče se ze strachu před výpovědí odstěhovali z Prahy do Sázavy, kde oba nastoupili do tamějších skláren. Jelikož se pro ně nenašlo jiné bydlení, museli se spokojit s prosklenou terasou závodní vily, v létě bydleli jako ve skleníku a v zimě mrzli.
Neprůbojný podmanivý otec, který nerad vyvolával konflikty, se nebyl schopen prosadit do té míry, aby lepší bydlení dostal. Donutilo jej k tomu až manželčino druhé těhotenství a Kvidův zápal plic. Vstoupil do VUML, koupil psa od podnikového stranického lídra a začal se učit hrát fotbal, aby byl takříkajíc"vidět". Kromě těchto snah mu k získání rodinného domku dopomohly i recitační úspěchy jeho syna, který spolu se svou kamarádkou Jaruškou s neuvědomělým dětským zanícením přednášel socialistickou prózu.
Do nového domu přibyla kromě malého Paca i babička Líba, která ve strachu z možnosti vzniku nádoru z nezdravého ovzduší opustila milovanou Prahu. Její příjezd znamenal pro rodinu konec masité stravy a klidného života, neboť babička spatřovala smrtelné nebezpečí např. i v hliníkovém nádobí, kupované mrkvi... . V těchto krušných dnech se Kvidův otec uchyloval do dílny ve sklepě, kde se odreagovával při stolařině. Pak na něj po letech snažení a sebezapíraní ve prospěch režimu došla řada a on byl povýšen. Jeho znalost cizích jazyků mu umožnila účastnit se mnoha zahraničních obchodních cest a ze zamlklého introverta se rázem stal sebevědomý optimista. Jeho kariéra však skončila tak rychle a náhle, jako začala - byl s rodinou přistižen u matčina známého z divadla a zarputilého odpůrce režimu. Po tomto nešťastném incidentu byl otec kádrován a přeložen na místo podnikového vrátného, což jej úplně zlomilo a ze světáka se stal zase nenápadný zapovězený introvert, který se teď nadobro uchýlil do sebe a většinu času trávil ve své dílně, kde pracoval na své rakvi. Navíc se z něj ve strachu před kádrováním stal politický fanatik a on režimu doslova lezl do zadku. Rodina z něj byla nešťastná a dokonce mu sehnala i psychiatra, kterého se otec bál stejně jako ostatních cizích lidí, které považoval za špiony.
Poslední ránu otci zasadil Kvido, když odešel z ekonomické fakulty a přijal místo vrátného, aby mohl během služby psát své povídky. Tato literární vášeň a nadměrná inteligence jej provázely už od dětství a oba rodiče do něj vkládali veškeré naděje, které nevděčný syn takto zmařil. S otcem to šlo z kopce, a tak zoufalá matka Kvida přiměla, aby si pořídil dítě, které by podle ní mohlo otce rozptýlit. Tento nelehký úkol se Kvidovi po mnoha nezdařených pokusech podařilo splnit s jeho dlouholetou spolužačkou a kamarádkou Jaruškou, se kterou se záhy oženil. Ani Kvidova dcerka Anička však nedokázala svého dědečka přivést na jiné myšlenky. Od předčasného odpočinku v rakvi jej zachránila jen listopadová revoluce, po které on i jeho žena dostali místa, která odpovídala jejich vzdělání, a po které mohl Kvido vydat svou první necenzurovanou knihu.
Vzhledem k tomu, že je kniha pojata jako Kvidova autobiografie, nás nechává nahlédnout do nejpřísnějšího rodinného soukromí a popisuje běžné rodinné konflikty a stavy, které jsou bez ohledu na svou vážnost čtenáři předloženy zlehčenou humornou formou. Kromě humoru a skryté nadsázky jsou v knize vědomě, ale nenápadně, zvýrazněny a zesměšněny nejtypičtější prvky komunistického režimu. Rychlý spád děje je prokládán výpisky z Kvidova deníčku a některé kapitoly jsou zpracovány jako scénář divadelní hry, což knize přidává na originalitě. Jazyk byl použit vesměs hovorový, blízký hlavním hrdinům i čtenáři.
Kniha získala cenu Jiřího Ortena.
— 3 —
Ukázka
”A takhle to vždycky bylo,” vyprávěl Kvido. ”Otcova nechuť ke konfliktům, jeho fyzická neschopnost je snášet většinou zvítězily. Představa, že by měl čtyřicet hodin týdně trávit v jedné místnosti s někým, s kým se hádá, byla pro otce natolik nesnesitelná, že se se Zvárou nepohádal snad nikdy. Jakmile zjistil, že jejich názorová rozepře začíná směřovat k opravdové hádce, ustoupil. Málokterá pravda mu stála za to, aby si kvůli ní ničil nervy.”
”A to mu ani jednou v životě neřekneš, co si o něm myslíš?” přela se s ním žena.
”A na co? Akorát se porafáme. Nebo si snad myslíš, že mu otevřu oči a že se změní?” namítal jí otec. ”Neumím vychovávat psy, natož lidi.”
”To je pravda,” souhlasila výjimečně Kvidova matka.
”Takže ti vůbec nevadí, v jaký to žiješ lži?” navázala.
”Vadí,” řekl Kvidův otec. ”Ale vadí mi to trochu míň, než když v kanceláři někdo osm hodin uraženě tříská věcma. Pokaždé se totiž hrozně leknu. Dělají se mi z toho opary.”
”Takže vlastně žiješ ve lži kvůli oparům.”
”Ty v ní nežiješ?”
”Samozřejmě že v ní žiju! Všichni v ní žijeme. Jenomže já proti ní bojuju! Po svém, zdánlivě nenápadně, ale bojuju.”
”Právní cestou,” poznamenal Kvidův otec.
”Ano, právní cestou. Jsem právník, tak právní cestou.”
”V zemi bez práva,” doplnil otec. ”Nezdá se ti, že je v tom cosi neřešitelného?”
Dotkl se zřejmě čehosi citlivého, neboť Kvidova matka zareagovala velmi podrážděně:
”Zato ty bojuješ za pravdu v truhlářský dílně!”
”Nebojuju,” řekl Kvidův otec s povzdechem. ”Nikdy jsem nic takového neříkal. Léčím si tam nervy. Nevěřila bys, jak to báječně uklidňuje! Než udělám jednu poličku, nevím o světě.”
”Poličku!” zvolala Kvidova matka pohrdavě. ”Sežeň si LSD. Na svět zapomeneš mnohem rychleji a aspoň to bude mít nějakou formu.”
”Copak LSD, ale zkus sehnat nějaké dřevo!”
Kvidův otec věděl, o čem mluví: Už dříve se mu do jeho sklepní dílny podařilo levně koupit starý draxl, soustruh poháněný šlapáním, ale nemohl – zrovna když svoje tvůrčí možnosti takto rozšířil – sehnat vhodný materiál a po celé dlouhé týdny byl odkázán na zbylé odřezky. Z nich pak soustružil rybářské splávky, ačkoli nerybařil, nebo různé přívěsky, které nikdo nenosil, a to vše prostě jen proto, aby mohl i nadále v dílně pracovat.
”Když už mu nezbyl ani jediný kousek, který by mohl do soustruhu upnout, začal s ručním vyřezáváním všelijakých miniatur se silným symbolickým významem,” vyprávěl Kvido. ”Nejznámějším dílkem z tohoto období bude patrně otcova zmenšenina, silniční závory z hraničního přechodu v Rozvadově.”
”Člověče, vy si snad ze mě děláte srandu!” řekl redaktor. ”Život ve lži, stát bez práva… Tak dohodli jsme se na něčem, nebo nedohodli…?!”
”Vždyť je to pravda,” řekl vzdorně Kvido. ”Jakej to bude mít smysl – když to nebude pravda?”
”Smysl?” řekl redaktor. ”Vy jste vážně ještě dítě! Odkdy se, prosím vás, můžeme v Čechách ptát, jestli má naše literatura smysl?! Takovej luxus si tahle země nikdy nemohla dovolit. Tady se vždycky akorát ptáme, jeslit vůbec existuje. Jestli je! Copak to nechápete?”
”Ne,” řekl Kvido. ”Nechápu.”
Jakmile Kvidův otec sehnal potřebný materiál a na paletách v dílně ležela vzorně vyrovnaná borovicová a smrková prkna, několik světlých dubových hranolů, překližkové desky, kratší i delší lišty a načervenalé špalíky planých švestek, s chutí, kterou musel tak dlouho potlačovat, se vrhl do nové práce. Na rozcvičení vysoustruhoval několik misek a svícnů a nový rám na zrcadlo – a pustil se do konzol na záclony, které chtěla Kvidova matka, udělal slíbený kryt na radiátor ústředního topení v dětském pokoji, Kvidovi zhotovil jednoduchou praktickou knihovničku a obrousil a nalakoval lavici na terase. Stále však cítil, že jeho kutilství cosi schází. Všechno, co vynesl z dílny na denní světlo, obsahovalo vždy jeden či dva drobné detaily, které většinou sice viděl jen on sám, ale které v jeho očích dávaly výrobkům jakýsi punc amatérismu: ve spoji se objevila úzká štěrbina, v lakovaném nátěru si všiml několika puchýřků, úhly se mu maličko rozcházely. Jindy byl výrobek po stránce řemeslné v pořádku, avšak esteticky nepůsobil zrovna přesvědčivě.
”To byl mimo jiné případ stojánku na odložené časopisy,” vyprávěl Kvido. ”Otec si s ním dost vyhrál, ale udělal ho tak obrovský a masívní, že se všechny návštěvy v první větě ptaly, proč máme v obýváku ten krmelec.”
— 4 —
Ukázka
Kvido se měl podle Zitiných předpokladů narodit v prvním srpnovém týdnu roku devatenáct set šedesát dva v porodnici v Podolí.
Jeho matka měla v té době za sebou dvanáct divadelních sezón, avšak velkou většinu svých převážně dětských rolí v Jiráskových, Tylových, Kohoutových a Makarenkových hrách považovala za mírně kompromitující hříchy mládí. Studovala ostatně čtvrtý ročník práv a svou účast v komparsu Divadla čsl. armády na Vinohradech brala už jen jako nezávaznou hru (což jí ovšem na druhé straně nebránilo, aby víceméně náhodnou okolnost, že termín porodu spadá do divadelních prázdnin, neprezentovala před úspěšnějšími kolegyněmi coby věc naprosto samozřejmé profesionální kázně). Jakkoli to zní paradoxně, pod slupkou ochotnického zanícení byla Kvidova matka - někdejší hvězda školních představení - ve skutečnosti velmi stydlivá a kromě Zity ji také nesměl nikdo jiný prohlédnout. Paní Zita, primářka podolské porodnice a dlouholetá přítelkyně babičky Líby, která znala Kvidovu matku od dětství, se trpělivě snažila jejímu rozmaru vyhovět a přislíbila jí, že přeorganizuje služby lékařů tak, aby v onen kritický den neasistoval na sále ani jeden muž.
"U Zity v Podolí žádný porod nebolí," veršovala u oběda babička Líba, a dokonce i otec Kvidova otce, dědeček Josef, ač apriorně skeptický vůči všemu komunistickému, zdravotnictví přirozeně nevyjímaje, byl ochoten připustit, že pravděpodobnost rozdrcení Kvidovy hlavičky porodnickými kleštěmi je tentokrát přece jen o něco nižší než jindy.
Jediné, s čím nikdo nepočítal, byl urousaný černý vlčák, který se už dvacátého sedmého června večer objevil v narudlém slunečním světle na vltavském nábřeží právě ve chvíli, kdy Kvidova matka ztěžka vylézala z taxíku, a který ji - po krátkém, neslyšném rozběhu - přirazil k teplé omítce domu na rohu Anenského náměstí. Nelze říci, že by úmysly onoho toulavého psa byly vysloveně nepřátelské - především ji ani jedenkrát nekousl; stačilo však, že celou svou vahou spočíval na jejích útlých ramenou, funě jí do obličeje - jak to ne právě šťastně vyjádřila později sama matka - "žluklý pach dlouho nevyčistěných úst".
"Aááááá!" zaječela Kvidova matka, když se částečně vzpamatovala z prvního úleku. Kvidův otec, který čekal v duchu úmluvy před vchodem Divadla Na Zábradlí, výkřik zaslechl a okamžitě vyrazil. Nebyl si sice jistý, komu ten strachem změněný hlas patřil, ale přesto v něm ihned vzklíčilo podivné podezření, které musel vyloučit.
"Aáááááááá!" zaječela Kvidova matka ještě pronikavěji, neboť pes jí nyní svými předními tlapami doslova drtil křehké klíční kosti. Podezření Kvidova otce se bohužel potvrdilo. Na okamžik ztuhl, ochromen čímsi nepoznaně silným, ale pak se té síle vymanil a vyběhl za tím jemu nejdražším hlasem. Sprintoval po žulové dlažbě náměstí, naplněn hněvivou láskou, neboť se domníval, že jeho ženu napadl další z řady opilců, které se od doby, co hrála servírku Hettie ve Weskerově Kuchyni, nesnažila prostě a obezřetně obejít, nýbrž o čemsi přesvědčit. Vzápětí však spatřil svou ženu, jak s vypětím posledních sil vzdoruje té obrovské černé tíze, a udělal cosi, čím v Kvidových očích navždy přerostl svých sto dvaasedmdesát centimetrů: V běhu uchopil nejbližší popelnici, zdvihl ji do výše a její spodní hranou psa několika údery na místě zabil.
Kvidova matka později potvrdila, že ona popelnice byla plná, což lze, myslím, poměrně spolehlivě vyloučit. Horší však je, že si vědomou účast na celé příhodě - a tudíž i právo svědecké výpovědi - nárokuje i sám Kvido:
"Samozřejmě nepopírám, že jsem byl tehdy - tak jako každý jiný plod - s největší pravděpodobností slepý," tvrdil později, "ale nějakým způsobem jsem patrně věci vnímat musel, protože jak si mám jinak vysvětlit ono zvláštní dojetí, které se mne dodnes zmocňuje pokaždé, když pozoruji práci popelářů?"
Zřejmě ve snaze překonat Lva Tolstého, jehož paměť údajně sahala až na samý práh dětství, zacházel pak Kvido ještě dále: Svému mladšímu bratrovi se po letech kupříkladu snažil namluvit - s vážností, která v sobě měla cosi mrazivého - že si dokáže přesně vybavit onen "rembrandtovsky potemnělý obraz matčina vajíčka, přilepeného ke sliznici dělohy na způsob vlaštovčího hnízda".
"Kristepane, Kvido, ty tak kecáš!" vztekal se Paco.
"Nepočítám-li onen incident se psem, musím říci, že těhotenství je pro každý jen trochu inteligentní plod nepředstavitelná nuda," pokračoval nevzrušeně Kvido. "Říkám záměrně pro inteligentní plod - a nikoli tedy pro ty holé, ochrnuté jeskynní macaráty, jakým jsi byl mimochodem například ty, a to dokonce ještě i několik dní po porodu, kdy jsem bohužel musel pohlédnout do tvého ošklivého fialového obličeje. Snad si ale dokážeš alespoň představit, jaká strašlivá nuda je oněch zhruba dvě stě sedmdesát naprosto stejných dní, během nichž je již probuzené vědomí odsouzeno pouze nečinně zírat do plodové vody a občas malátně kopnout do břišní stěny, aby ti nahoře zbytečně nepanikařili? Dvě stě sedmdesát dlouhých dní, které musí mladý inteligentní člověk humanitního zaměření strávit jako akvabela na soustředění před olympiádou! Dvě stě sedmdesát dní bez jediné slušné knihy, bez jediného psaného slova, neberu-li přirozeně v potaz to nijak originální věnování na Zitině prstýnku! Devět měsíců ve zhasnutém akváriu! Poslední tři měsíce jsem se už jenom modlil, aby matka konečně porušila některé z těch nesmyslných tabu a svezla mne na motorce po neudržované polní cestě nebo mi poslala dva tři pořádné šluky, když už ne rovnou dvě decky bílého vermutu. Bráško, věř mi jedno: Toho psa mi seslalo samo nebe!"
Kvido dal svou netrpělivost poprvé výrazně najevo chvíli poté, co se jeho matka s trochu hysterickým pláčem svezla do otcovy náruče. Mrtvý pes však sám o sobě vyvolával značnou pozornost přicházejících diváků a pouhé pomyšlení na další skandál, tentokrát v podobě předčasného porodu, bylo zcela zjevně nad matčiny síly. Osušila si proto rychle oči a se statečnými, zářivými úsměvy odpovídala na všechny starostlivé dotazy, že je v naprostém pořádku, skutečně naprostém pořádku. "Moje matka," vyprávěl později Kvido, "nikdy v životě neodešla ze společnosti na toaletu, nešlo-li to udělat zcela nepozorovaně. A upřímně řečeno, značné rozpaky jí odjakživa působilo i docela obyčejné smrkání."
Této své intimní ostýchavosti, která v sobě měla cosi půvabně dívčího, vděčila Kvidova matka za vleklé záněty nosních dutin a močového měchýře, za tzv. návykovou zácpu a od dvacátého sedmého června roku devatenáct set šedesát dva tedy i za porod theatre - in: První křeče na ni přišly už ve chvíli, když si v šatně odkládala lehké kostkované paleto; přesto vydržela vzdorovat Kvidovi - hypnotizována ze strany úpěnlivými pohledy Kvidova otce - až do závěrečné opony, zato však ani o minutu déle. Jakmile si totiž Estragon a Vladimír vyměnili poslední repliky a nastal známý okamžik kratičkého ticha, který obvykle předchází potlesku, unikl Kvidově matce první zmučený výkřik, po němž vzápětí následovala celá série dalších. Kvidův otec se vymrštil ze svého sedadla a přes řadu zkoprnělých diváků se prodral do foyer, odkud se vyřítil kamsi do noci, aby - jak se patrně domníval - klidně a rozvážně zařídil vše potřebné. Po pravici Kvidovy matky se však naštěstí ihned vzpamatovala jakási starší dáma: Pověřila dva své sousedy úkolem zatelefonovat pro sanitku a sama se pokusila vyvést rodičku ze zaplněného a dusného sálu. Kvidova matka se snažila ženy udržet za každou cenu, neboť se ani neodvažovala pomyslet, že by se porod mohl odehrát před tolika muži, a zároveň - jak tvrdila později - jí prý připadalo netaktní narušit beckettovskou atmosféru existenciální beznaděje něčím tak provokativně optimistickým, jako je porod zdravého dítěte. Navzdory svému odhodlání se však zhroutila své průvodkyni k nohám právě ve chvíli, kdy procházely uličkou podél jeviště - kam ji posléze dva muži vyzdvihli, téměř k nohám Václava Sloupa a Jana Libíčka, kteří se přicházeli děkovat, ale kteří nyní zůstali vyděšeně stát. Diváci, s výjimkou několika desítek žen, které se bez ohledu na své večerní toalety vzrušeně vrhaly na pódium, aby mladé mamince předaly něco svých zkušeností, zůstávali vesměs na svých místech, domnívajíce se pravděpodobně, že scéna slehnutí, k němuž se již každým okamžikem schylovalo, je patrně součástí netradičně pojaté inscenace.
"Vodu. Horkou vodu!" vykřikoval kdosi iniciativně.
"A čistá prostěradla!"
"Opusťte sál!" nařizoval jeden ze dvou přítomných lékařů, který se konečně k rodičce prodral.
"Běžte pryč!" žádal naléhavě, avšak nikdo se nehýbal.
"Aáááááá!" křičela Kvidova matka.
Za pár minut zavřískalo sálem novorozeně mužského pohlaví.
"Už přišel!" vykřikl Jan Libíček v náhlé inspiraci, která se Kvidovi málem stala osudnou.
"Godot! Godot!" skandovalo nadšeně publikum, zatímco oba lékaři se skromně děkovali. (Přezdívka se naštěstí neujala.)
"Jsme zachráněni!" volal Václav Sloup.
"Jmenuje se Kvido," zašeptala Kvidova matka, ale nikdo ji neslyšel. Z nábřeží se ozvala siréna přijíždějící ambulance.
— 5 —
Ukázka
20. listopadu 1968
Podařilo se mi pro otce sehnat dva velké kusy vzácného ebonitového dřeva, které kdosi zcela neodpustitelně zahodil na smetiště pod Bílým kamenem. Když jsem dřevo dotáhl domů, stále ještě nikdo nebyl doma. Chodí z práce čím dál později. Řekl jsem jim, že neměli přijímat job, na který evidentně nestačí. Všichni ostatní chodí domů o půl třetí.
21. listopadu 1968
Otec prohlásil, že to není ebonit, ale ohořelý bakelit, ale že mi přesto děkuje. Choval se ke mně trochu chladně. Matka mě ale pochválila a řekla, že mám ostrůvkovitou inteligenci. Jinak se ovšem baví výlučně o práci, ačkoli ještě před dvěma měsíci věděli o varném skle úplné prd. Což jsem jim také řekl.
str. 47
— 6 —
Ukázka
Tak jako mnozí před ním i po něm byl Kvidův otec Západem šokován. „Připomínal tak trochu matku z Erbenova Pokladu,“ líčil později Kvido Pavlu Kohoutovi.
I když sklidil se svým žertovným přirovnáním úspěch, nebylo příliš přesné: Jeho otec byl barevností a čistotou ulic, velkolepostí staré i moderní architektury, bohatstvím plných výloh a mnohým dalším samozřejmě také ohromen – avšak nebyl tím ani dočasně oslněn, jak tomu bylo právě u dotyčné Erbenovy nešťastnice. Navíc přirovnání nepostihovalo to, co Kvidova otce na Západu fascinovalo vůbec nejvíc: totiž onen nijak přehnaný, ale všudypřítomný a jaksi samosebou se rozumící respekt k jeho vzdělání, práci a znalostem.
Cítil ho při všech jednáních, která vedl, ale ještě více si ho uvědomoval, když pro něj poslali firemní vůz, když mu do hotelového pokoje nechali zavést telefon, když ho pozvali na prohlídku Londýna a na večeři, třebaže kontrakt byl již předběžně uzavřen. Nakonec se ho zeptali, jestli má nějaké speciální přání.
„Ano,“ řekl Kvidův otec anglicky. „zeptejte se mě ještě jednou.“
Dveře se před ním najednou automaticky otevíraly. Pokud na to nebyly zařízeny, otevřel mu je občas někdo jiný: hotelový vrátný, liftboy, k tomu určený zaměstnanec. Telefonní automat fungoval. Když jeho anglický kolega zdvihl jednoho odpoledne na Kensington Road ruku, taxík ihned zastavil. Policisté se usmívali. Řidiči luxusních limuzín mu dávali na přechodech přednost. Toalety voněly. Pero na poště, které až dosud nikdo neukradl, nespouštělo. Lidé mu vesele nabízeli noviny, lístky na dostihy, vstup do církve a do armády, pětibarevnou zmrzlinu, domy na prodej, masáže, boty a cestu na Filipíny. Ženy v Soho mu vlídně nabízely svou lásku. Věci, na kterých stál, seděl, psal a ležel, zářily čistotou, neviklaly a se (natož aby byly pokálené od andulek). Šampón, který si koupil, mu nevytekl do aktovky. Když si s ním dvakrát umyl vlasy, zbavil se lupů, které se mu sypaly z hlavy celých třicet let. Poprvé v životě tak mohl jít bez ostychu k holiči, který ho poprvé v životě ostříhal tak, že účes odpovídal tvaru jeho obličeje. Připadal si rázem hezčí.
Připadal si úspěšnější.
str. 111-112
— 7 —
Ukázka
JARUŠKA (obdivně): Fakt? Tys řídil?
KVIDO (nápadně neochotně): No.
JARUŠKA (polekaně): Co se stalo?
PACO :Nic. Přejel jednoho psa.
JARUŠKA (chlácholivě): To se přece může stát každému řidiči, Kvido. No ták!
PACO: Jenže tenhle byl v boudě…
str. 231
— 8 —
Ukázka
Dveře se před ním najednou automaticky otevíraly. Pokud na to nebyly zařízeny, otevřel mu je občas někdo jiný: hotelový vrátný, liftboy, k tomu určený zaměstnanec. Telefonní automat fungoval. Když jeho anglický kolega zdvihl jednoho odpoledne na Kensington Road ruku, taxík ihned zastavil. Policisté se usmívali. Řidiči luxusních limuzín mu dávali na přechodech přednost. Toalety voněly. Pero na poště, které až dosud nikdo neukradl, nespouštělo. Lidé mu vesele nabízeli noviny, lístky na dostihy, vstup do církve a do armády, pětibarevnou zmrzlinu, domy na prodej, masáže, boty a cestu na Filipíny. Ženy v Soho mu vlídně nabízely svou lásku. Věci, na kterých stál, seděl, psal a ležel, zářily čistotou, neviklaly a se (natož aby byly pokálené od andulek). Šampón, který si koupil, mu nevytekl do aktovky. Když si s ním dvakrát umyl vlasy, zbavil se lupů, které se mu sypaly z hlavy celých třicet let. Poprvé v životě tak mohl jít bez ostychu k holiči, který ho poprvé v životě ostříhal tak, že účes odpovídal tvaru jeho obličeje. Připadal si rázem hezčí.
— 9 —