Kapitola šestá
Milostné jaro
Během posledních dnů na sklonku léta a pak po celou teplou, mokrou zimu se náš čaj u Theodora stal týdenní zvyklostí. Každý čtvrtek jsem se vydal z domova, s kapsami přeplněnými krabičkami od sirek a zkumavkami plnými exemplářů, a Spiros mě odvezl do města. To bylo dostaveníčko, které bych za nic na světě nezmeškal.
Theodor mě přivítal v své pracovně, v pokoji, který plně vyhovoval mému vkusu. Podle mého názoru vypadal právě tak, jak má takový pokoj vypadat. Po stěnách kolem dokola vysoké police plné pojednání ze sladkovodní biologie, z botaniky, astronomie, medicíny, folklóru a podobných velezajímavých a rozumných předmětů. Tato díla prostřídávaly sbírky strašidelných povídek a detektivek. Takto se dotýkali lokty Sherlock Holmes s Darwinem a Le Fanu s Fabrem v knihovně, kterou jsem považoval za naprosto rozumně vyváženou. U jednoho okna této místnosti stál Theodorův dalekohled s nosem zdviženým k obloze jako vyjící pes, a všechny okenní parapety se honosily výstavkou skleněných kádinek a lahviček s drobounkou sladkovodní faunou, která se tam hemžila a svíjela mezi subtilními, vějířovitými zelenými řasami. Po jedné straně pokoje byl masívní psací stůl se stohy sešitů a výstřižky, mikrofotografiemi, rentgenovými snímky, deníky a zápisníky. Na protější straně této místnosti byl stůl k práci s mikroskopem, se silnou kloubovou lampou, která se nakláněla jako lilie nad plochými krabicemi, kde měl Theodor svou sbírku podložních sklíček. Zářivě lesklé mikroskopy kryla řada skleněných zvonů, podobných úlům.
"Jak se vede?" zeptal se Theodor, jako bych byl docela cizí osoba, a pak mi charakteristickým gestem stiskl ruku - ostrým tahem dolů, jako když člověk zkouší uzel na provaze. Po těchto zdvořilostních formalitách jsme pak mohli obrátit myšlenky k důležitějším tématům.
"Víte... chm... zrovna než jste přišel... prohlížel jsem podložní sklíčka... a přišel jsem na jedno, které by vás mohlo zajímat. Je to preparát ústní části krysí blechy, čili blechy morové, ceratophyllus fasciatus, ano? Počkejte, jenom co zaostřím mikroskop... A podívejte se!... Vidíte? Nadmíru zvláštní. Totiž chci říci, že si téměř můžete představit, že to je lidská tvář, co myslíte? A tady mám další... chm... sklíčko... To je divné. Á! už ho mám. No, a tohle je snovací bradavka pavouka zahradního neboli křižáka... ehm...epeira fasciata..."
Hluboce zaujatí a šťastní jsme se dívali soustředěně do mikroskopu. Plni nadšení jsme těkali od jednoho předmětu ke druhému, a nebyl-li Theodor s to zodpovědět nepřetržitý proud mých otázek sám, měl na pomoc knihy, které odpověď znaly. V příhradách knihovny se začaly objevovat mezery, jak vyjímal svazek za svazkem, aby se podíval na věc, a hromada knih vedle nás ustavičně narůstala.
"A tuhle máme buchanku... cyclops viridis... tu jsem onehdy chytil u Govina. Je to samička s pouzdry s vajíčky... počkejme, jen co zaostřím... budete moci vidět vajíčka úplně zřetelně... jen co ji strčím do komůrky... chm... hm... taky na Korfu se najde několik druhů buchanek..."
V kruhu pronikavého bílého světla se ukázal záhadný tvor s hruškovitým tělem, dlouhá tykadla se mu podrážděně chvěla, ocásek to mělo jako snítky vřesu a po každé jeho straně - jako pytle s cibulí přehozené oslu přes hřbet - visela dvě velká pouzdra, naditá růžovými korálky.
"...nazvaná cyclopos, poněvadž, jak vidíte, má jediné oko umístěné uprostřed čela. Totiž, abychom tak řekli, uprostřed něčeho, co by bývalo bylo čelo, kdyby buchanka nějaké čelo měla. Jak víte, v mytologii starých Řeků byli Kyklopové skupina obrů... chm... a každý měl jen jedno oko. Jejich úkolem bylo pomáhat v kovárně boha Héfaista."
Zvenčí se teplý vítr opíral do okenic, až skřípaly, a dešťové kapky se honily jedna přes druhou po okenních sklech jako průhlední pulci.
"Hmha! Je zvláštní, že jste se o tomhle zmínil. Venkované na Salonice mají velmi podobnou... chm... pověru... Ne, ne, pouhou pověru! Mám tu jednu knihu, velmi zajímavě pojednává o upírech na... h…
