O mé rodině a jiné zvířeně (Gerald Durrell)

Kapitola druhá
Jahodově růžová vila

Vila byla malá, čtverhranná a stála ve své nevelké zahradě s výrazem růžolící rozhodnosti. Okenice jí sluncem vybledly do jemného světle zeleného odstínu, místy měly nátěr oprýskaný a odprýskaný. Zahrada, ohrazená živým plotem z vysokých fuchsií, měla květinové záhony upravené do složitých geometrických vzorů a obroubené hladkými bílými kameny. Bílá dlážděná cestička, úzká tak na šířku hrábí, se pracně vinula mezi záhony stěží většími než slaměný širák, mezi záhony ve tvaru hvězd, půlměsíce, trojúhelníků a kruhů a byla celá zarostlá střapatou změtí zplaněných květin. Růže trousily veliké a hebké lupínky, červené jako plamen, bílé jako měsíční světlo, lesklé a hladké , že připomínaly porcelánové talířky; měsíčky, podobné chomáčkům střapatých sluncí, stály a pozorovaly, jak jejich otec stoupá po nebeské dráze. V nízkém porostu vykukovala mezi listím sametová, nevinná líčka macešek a pod krytem srdcovitých listů truchlivě věšely hlavičky fialky. Bougainvillea, bujně rozrostlá, splývala přes čelo průčelního balkónku lucerničkami svých sytě modročervených květů jako karnevalová výzdoba. V temnotě živého plotu se tisícero květů fuchsií zachvívalo jako drobné balerinky očekáváním. Vlahý vzduch byl těžký vůní nesčetného odumírajícího kvítí a plný jemného konejšivého šepotu a šelestu hmyzu. Hned jak jsme dům spatřili, zatoužili jsme tam bydlet - bylo nám, jako kdyby tu ta vila stála a čekala na náš příchod. Měli jsme pocit, že jsme přišli domů.

Když Spiros tak neočekávaně vpadl do našeho života, převzal nyní veškerou vládu nad našimi záležitostmi do svých rukou. Jak nám vysvětlil, bude lépe, aby všechno obstarával on, protože ho každý zná, všek on se už dobře postará, aby nás nikdo nešidil.

"O nic se nestarej, madam Durrells," prohlásil nasupeně, "všecinko necháš na mně."

Tak nás vozil po nákupech, a když hodinu klel a řval, usmlouval cenu nějaké věci snad o dvě drachmy. To je přibližně jedna pence; ale nejde tu prý o peníze, vysvětlil nám, nýbrž o zásadu. Samozřejmě další příčina byla, že Spiros byl Řek a zbožňoval handrkování. To Spiros nás založil, když zjistil, že nám ještě nepřišly peníze z Anglie, a vzal si pak za úkol zajít do banky a přísně domluvit řediteli, jakou má v podniku mizernou organizaci. Ani dost málo ho neodstrašilo, že chudák ředitel na tom neměl pražádnou vinu. To Spiros zaplatil náš účet v hotelu, opatřil káru na dopravu našich zavazadel do vily a sám nás tam zavezl i s ohromným nákladem potravin, které pro nás nakoupil.

Brzy jsme přišli na to, že to od něho nebyla žádná planá chlouba, že skutečně zná kdekoho na ostrově a že i jeho všichni znají. Kdykoli s vozem zastavil, hned několikero hlasů vykřikovalo jeho jméno a ruce na něho kývaly, aby se posadil u některého malého stolečku pod stromy a vypil šálek kávy. Strážníci, venkované a kněží na něho s úsměvem mávali, když jel kolem; rybáři, kupci a kavárníci ho zdravili jako bratra. "A jé, copak Spiros!" říkali a usmívali se na něho láskyplně jako na nějaké nezbedné, ale roztomilé dítě. Vážili si jeho poctivosti, jeho bojovného ducha, a především měli ve zbožné úctě jeho typicky řecké opovržení a průbojnost při všem styku s vládním úředním šimlem, ať se s ním setkal v jakékoli formě. Když jsme přijeli, na celnici nám zkonfiskovali dva kufry s prádlem a jinými předměty pod kuriózní záminkou, že to je zboží na obchod. Proto jakmile jsme se přestěhovali do jahodově růžové vily a vyvstal problém s ložním prádlem, máti pověděla Spirovi o našich kufrech, které uvázly na celnici, a ptala se ho na radu.

"Stó-diavolo, madam Durrells," zahřímal a ohromný obličej mu zrudl zlostí, "proč mi to neříkáš dřív? Ta holota na celnici! Hned zejtra zavezu tebe do města a spořádám je; znám je všechny a oni mě znají. Jen to necháš na mně - já si to s nima vyřídím, egó thá kanoníso."

A druhý den ráno odvezl máti do města na celnici. Všichni jsme jeli s nimi, protože jsme nechtěli přijít o tu legraci. Spiros se vrhl na celnici jako rozzuřený medvěd.

"Kde jsou věci těchhle člověků?" zeptal se malého baculatého celníka.

"To myslíte jejich škatule se zbožím?" zeptal se celní hodnostář svou nejlepší angličtinou.

"Co myslíš, že myslím?"

"Ty jsou tady," přiznal opatrně úředník.

"Přišli jsme pro ně," supěl Spiros, "a sem s nima, honem!"

Obrátil se a vykráčel z domku, aby vyhledal někoho, kdo by pomohl zavazadla odnést; když se vracel, spatřil, jak celník vzal od máti klíče a právě zdvihá víko jednoho kufru. Se vzteklým zavrčením po něm Spiros skočil a přirazil víko tomu nešťastníkovi zrovna na prsty.

"Co to otvíráš, ty všiváku?" zahřímal s divokým pohledem.

Celní úředník mával přiskřípnutou rukou a hněvivě protestoval, že je jeho povinnost prohlížet obsah zavazadel.

"Povinnost!" zvolal Spiros s náramným opovržením. "Jak to myslíš, povinnost? To je povinnost, napadat nevinné cizince, co? Jednat s nima jako s pašerákama, co? Tomu ty říkáš povinnost?"

Spiros se na chviličku odmlčel, zhluboka oddechoval a pak uchopil do každé té své obří ruky jeden kufr a vykročil ke dveřím, tam zůstal stát a otočil se, aby vypálil ránu na rozloučenou.

"Však já tě znám, Christaki, tak mi nic nenamlouvej o povinnosti. Já se pamatuju, když jsi dostal pokutu dvanáct tisíc drachem za rybaření s dynamitem. A takový kriminálník! Povídat něco o povinnosti mně!"

Triumfálně jsme odjeli z celnice, všechna naše zavazadla netknutá a bez prohlídky.

"Mú fénete⁽⁷⁾ - ta holota si myslela, že jim patří ostrov," poznamenal Spiros. Zřejmě si vůbec neuvědomoval, že vlastně sám jedná, jako by ostrov patřil jemu.

Jakmile si nás Spiros jednou vzal na starost, držel se nás jako klíště. V několika hodinách se změnil z taxikáře v našeho zastánce a do týdne byl naším průvodcem, filozofem a přítelem. Zapadl mezi nás jako člen rodiny, takže zanedlouho nebylo nic, co bychom dělali nebo zamýšleli podniknout, aby se toho nějak neúčastnil. Ustavičně byl ve vile, pořád hřímající a nasupený, zařizoval všechno, co jsme potřebovali, poučoval nás, kolik platit za to či ono, stále na nás všechny dával pozor, a kdykoli se domníval, že by máti měla o něčem vědět, hned jí to hlásil. Jako obří, osmahlý, šeredný anděl strážný bděl nad námi tak něžně jako nad hejnem trošku imbecilních dítek. Máti nepokrytě zbožňoval a pěl na ni halasnou chválu, ať jsme se octli kdekoli, až ji to přivádělo do trapných rozpaků.

"Ty bys měl dát dobrý pozor, co děláš," napomínal nás s obličejem zpitvořeným do vážného výrazu; "já nechcem přeci dělat trápení vaší máteři."

"Ale načpak, Spiro?" namítal třeba Larry s výborně líčeným výrazem podivu. "Vždyť pro nás jakživ nic neudělala... proč bychom měli na ni brát ohledy?"

"Pó, pó, pó, kyrie Lorrys, nedělej takováhle legrace," děsil se Spiros.

"Bratr má docela pravdu, Spiro," přidal se Leslie s krajní vážností, "jako matka nám opravdu moc platná není."

"Takhle mi nemluv, takhle mi nemluv," hřímal Spiros. "Jako že je Bůh nade mnou, kdyby moje máteř jako vaše, tak každé ráno před ní já klečím na kolenou a jí líbám nohy, stín timí mu!"⁽⁸⁾

Konečně jsme se tedy ve vile zabydleli a každý jsme se usadil a podle svého se přizpůsobil prostředí. Margo si jednoduše oblékla mikroskopické plavky a při slunění v olivových hájích přilákala obdivnou tlupu hezkých venkovských mladíků, kteří se jako kouzlem objevovali v okolí zdánlivě úplně opuštěném, kdykoli se k ní příliš blízko nachomýtla včela nebo když potřebovala posunout zahradní lehátko. Máti uznala za nutné ji upozornit, že podle jejího náhoru je tohle slunění poněkud neprozřetelné.

"Když se to tak vezme, má milá, takový úbor toho moc nezakrývá, co myslíš?" řekla s důrazem.

"Ale máti, nebuď tak staromódní," odpověděla nevrle Margo. "Konečně, vždyť člověk umře jen jednou."

Tato odpověď byla neméně záhadná jako pravdivá a s úspěchem máti umlčela.

Dostat Larryho kufry do vily si vyžádalo půl hodiny potu a hekání tří mladých venkovských pořízků, zatímco Larry pobíhal kolem nich a řídil operaci. Jeden kufr byl tak objemný, že ho museli dopravovat dovnitř oknem. Jakmile jednou byla zavazadla v domě, Larry strávil šťastný den vybalování, a měl pak pokoj tak přecpaný knihami, že málem bylo nemožné dostat se tam nebo ven. Vystavěl si z knih baštu po místnosti kolem dokola, a za tou ohradou strávil celý den u psacího stroje a jako omámený se tam odtud vyhrabal jenom k jídlu. Druhý den ráno vyšel v náladě nadmíru podrážděné, protože nějaký venkovan si uvázal osla zrovna za naším živým plotem. V pravidelných přestávkách zvíře vzpřimovalo hlavu a vydávalo táhlé žalostné zahýkání.

"Prosím! Není to k smíchu, že příští generace mají přijít o plody mého ducha prostě jen proto, že si nějaký usmolený hranáč přivázal blízko mého okna takového smradlavého soumara?" zeptal se Larry.

"Ano, synáčku," přisvědčila máti, "ale když tě to zvíře ruší, proč ho nejdeš sám uvázat o kus dál?"

"Drahá máti, ode mne se přece nemůže čekat, že budu marnit čas honěním osla po olivových hájích. Hodil jsem po něm brožurkou o vědeckém křesťanství; co podle tebe mám udělat víc?"

"To chuďátko je uvázané. Nemůžeš čekat, že se odváže samo," podotkla Margo.

"Na to by měl být zákon, mělo by se zakázat parkovat ty odporné bestie kdekoli v blízkosti domu. Nemohl byste tam někdo dojít a toho osla uvázat někde dál?"

"A proč my? Nás to přece neruší," řekl Leslie.

"To je ta potíž s naší rodinou," řekl Larry zatrpkle. "Nic takového jako: přejte a bude vám přáno, žádný ohled jednoho k druhému!"

"Že ty máš tolik ohledů k druhým," řekla Margo.

"To všechno je tvá vina, máti," pronesl Larry káravě. "Nemělas z nás vychovat takové sobce."

"To se mi tedy líbí!" zvolala máti. "Něco takového jsem přece nikdy nedělala!"

"No, jistě jsme takhle nezesobečtěli, kdyby nás k tomu někdo nebyl aspoň trochu vedl," namítl Larry.

Nakonec jsem s máti odvázal osla a odvedli jsme ho kousek níž z kopce.

Mezitím si Leslie vybalil revolvery a všechny nás vyplašil zdánlivě nekonečným počtem ran, když pálil z okna své ložnice do staré plechovky. Po zvlášť ohlušujícím dopoledni se Larry vyřítil ze svého pokoje a prohlásil, že od něho nelze očekávat nějakou práci, když se vila každých pět minut otřásá až do samých základů. Leslie řekl dotčeně, že se přece musí cvičit. Larry odsekl, že to nevypadá na cvičení, ale spíš na indiánské povstání. Máti, které ta střelba také poněkud pocuchala nervy, navrhla Lesliemu, aby se cvičil s nenabitým revolverem. Leslie strávil půl hodiny vysvětlováním, proč to není možné. Konečně si, ač nerad, odnesl plechovku dál od domu, kde výstřely zněly sice o málo tlumeněji, ale stejně neočekávaně. Máti na náš všechny bedlivě dozírala a současně se usazovala ve vile podle svého. Celý dům jednak voněl bylinkami, a zase pak čpěl pachem cibule a česneku, v kuchyni bublala řada hrnců, a máti mezi tím vším chodila, brýle nakřivo, a brumlala si pro sebe. Na stole měla vratký stoh knih, a co chvíli do některé nahlédla. Dokázala-li se odtrhnout do kuchyně, blaženě bloumala po zahradě, váhavě klestila a prostřihávala keře a s nadšením plela a sázela.

Pro mne zahrada měla poutavosti ažaž; spolu s Rogerem jsme záskali některé překvapivé poznatky. Roger například zjistil, že je nemoudré očmuchávat sršně, že venkovští psi se zběsile rozštěkají, podívá-li se na ně vrátky, a že kuřata, která náhle vyletují z houští fuchsií a na útěku divoce piští, jsou kořistí sice nadmíru žádoucí, ale zapovězenou.

Ta zahrada, jakoby pro paneknky, byla kouzelná říše, květinový les, jímž se probíhali tvorové, jaké jsem v životě ještě nespatřil. Mezi hustými hebkými jplátky každého růžového květu žili drobouncí, štírkům podobní pavoučkové, kteří se rozutekli na všechny strany, jamile je někdo vyrušil. Jejich droboučká průhledná tělíčka měla barvu shodnou s barvou květu, který obývali: byla růžová, zažloutlá jako slonovina, vínově červená nebo máslově žlutá. Na růžových stoncích, povlečených mšicemi, lezla sluníčka sedmitečná jak čerstvě namalované hračičiy; sluníčka světle červená s velkými černými puntíky; sluníčka sytě červená jako panenská jablka s hnědými tečkami; sluníčka oranžová s šedými a černými skvrnkami. Kulaťoučká a roztomilá sluníčka šátravě lezla a krmila se shluky nedokrevných mšic. Pilořitky jako chundelatí modrozelení medvídkové lezly křivolace sem a tam mezi květinami a bez přestání dýchavičně bručely. Pestří lišajové, hladcí a úhlední, střelhbitě vzlétali nebo zas slétali na zem s rušnou pohotovostí a chvílemi zůstávali stát na křídlech, v té rychlosti jakoby z mlhy utkaných, aby ponořili dlouhý teninký sosák do nějakého květu. Mezi bílým kamením klopýtali velcí černí mravenci a ve skupinkách debatovali posuňky kolem divných kořistí; u mrtvé housenky, nad útržkem růžového plátku nebo u suchého travního klasu plného semen. Jako doprovod k veškeré té rušné činnosti sem zněl z olivových hájů za houštinatým plotem fuchsií nepřetržitý tetelivý cvrkot cikád. Jestliže se ten zvláštní, mlžnatý opar vedra projevoval zvukem, pak to byl právě tento pozoruhodný souzvuk hlasů onoho hmyzu.

Zprvu jsem byl celý užaslý nad tím hýřivým bohatstvím žovita přímo před naším prahem, takže jsem jenom dokázal obcházet zahradou jako zmámený, pozastavit se hned nad tím tvorečkem, hned zas nad jiným, a přitom mou pozornost ustavičně odváděly reje zářivě pestrobarevných motýlů, kteří sem zalétali přes živý plot. Poznenáhlu, jak jsem si zvykl na tne hmyzí ruch mezi květinami, jsem zjistil, že se už dokážu víc soustředit. Trávil jsem celé hodiny na bobku nebo vleže na břiše a pozoroval jsem intimní život těch tvorů kolem sebe, kdežto Roger jen seděl opodál s výrazem odevzdanosti. Tímhle způsobem jsem nashromáždil množství kouzelných poznatků.

Zjistil jsem, že ti drobní, štírkům podobní pavouci mohou měnit barvu stejně úspěšně jako každý chameleón. Vezměte pavouka z vínově rudé růže, kde seděl jako kulička korálu, a vložte ho dovnitř do svěží bílé růže. Jestliže tam zůstane - a většinu tam zůstávají - uvidíte, jak poznenáhlu ztrácí barvu, jako by mu ta změna přivodila anémii, až se pak za nějaké dva dny bude mezi těmi bílými plátky krčit jako perla.

Pak jsem objevil, že v suchém listí pod houštím fuchsií v plotě žije jiný druh pavouka, zuřivý drobný lovec, plný lstivosti a dravosti tygra. Plížil se tou svou listnatou pevninou, s očima jiskřícíma na slunci, a co chvíli se zastavoval a natahoval se na svých chlupatých nožkách, aby se rozhlédl. Jesliže spatřil mouchu, jak se usadila a libovala si sluneční lázeň, strnul; potom se tak zvolna, jako když roste list, začal sotva postřehnutelně šinut vpřed, stále blíž a blíž, jen se chvílemi zastavil, aby upevnil své hedvábné záchranné lanko na povrchu listu. Potom, když už byl dostatečně blízko, zůstal tento lovec stát na místě; a když pak zaujal dobře vyváženou pozici, nepatrně posunul nohy a skočil, s chlupatýma nohama roztaženýma jako k objetí, přímo na zasněnou mouchu. Ani jednou jsem neviděl, že by některý z těch pavoučků minul kořist, jakmile se jednou vmanévroval do správného postavení.

Všechny tyto objevy mi působily ohromné potěšení, o které jsem se přece nutně musel podělit, a tehdy jsem náhle vpadal do domu, kde jsem vylekal rodinu novinkou, že ty divné ježaté černé housenky na růžích nejsou vůbec housenky, ale mláďata sluníčka sedmitečného, nebo se stejně podivuhodnou zprávou, že zlatoočky kladou stopkatá vajíčka jako na chůdách. Měl jsem natolik štěstí, že jsem byl očitým svědkem tohoto posledního zázraku. Na jedné růži jsme zahlédl zlatoočku obecnou a pozoroval jsem ji, když šplhala sem tam po listech, obdivoval jsem její krásná, křehká křídla jakoby ze zeleného skla a její ohromné jasné nazlátlé oči. Zanedlouho zůstala stát na povrchu jednoho okvětního plátku a sklopila koneček břicha. Tak zůstala chviličku nehybně, pak zdvihla zadeček a k mému úžasu z něj vypustila teniknou nitku jako světlý vlas. A pak se na samém konečku tohoto stonku objevilo vajíčko. Samička si dopočinula, a potom tento výkon opakovala tolikrát, až povrch růžového plátku vypadal jako pokrytý porostem droboulinké plavuně obecné čili čertova spáru. Když pak samička byla s kladením vajíček hotová, krátce si vlnivě protáhla tykadla a v mihotavém závoji zelených průzračných křídel odlétla.

Snad ze všech objevů, které jsem učinil v tomto Liliputu všech barev, kam jsem měl přístup, mě nejvíc vzrušilo hnízdo škvorů. Dlouho jsem toužil nějaké najít a pátral jsem všude marně, proto jsem jásal radostí, když jsem náhdou tak neočekávaně na jedno přišel; jako bych dostal báječný dar. Zdvihl jsem kus kůry, a pod ní bylo hnízdečko, malá jamka v zemi, kterou si ta hmyzí samička musela jistě vyhloubit sama. Krčila se tam uprostřed a pod sebou chránila několik bílých vajíček. Choulila se nad nimi jako kvočna, a ani se nepohnula, když ji zalil proud slunečního světla, jak jsem zdvihl kůru. Nemohl jsem vajíčka spočítat, ale připadalo mi, že jich tam mnoho nemá, proto jsem předpokládal, že jich ještě nanakladla plný počet. Ten její kryt z kůry jsem znovu opatrně položil na místo.

Od té chvilky jsem hnízdo žárlivě střežil. Obestavěl jsem je ochrannou zídkou kamení a jako dodatečné bezpečnostní opatření jsem ještě napsal ceduli červeným inkoustem a upevnil ji na nedalekou tyč na výstrahu rodině. Upozornění znělo: "Pozór - škvoří hnízdo - klit prosím!" Na tom bylo pozoruhodné jedině to, že správně psaná slova byla jen ta odborná. Přibližně každou hodinu jsem podroboval škvoří matku desetiminutovému bedlivému pozorování. Nedovažoval jsem se ji obhlížet častěji, protože jsem se bál, že by mohla hnízdo opustit. Konečně hromádka vajíček pod ní vzrostla a zdálo se, že samička si už zvykla na to, že jí odkrývám kůrovou stříšku. Dokonce jsem usoudil, že mě začala poznávat, protože pokaždé jako by přátelsky pohnula tykadly.

Po všem tom úsilí a ustavičném hlídkování se k mému nesmírnému zklamání mláďata vylíhla během noci. Soudil jsem, že po tom všem, co jsem udělal, mohla ta škvořice zdržet vylíhnutí mladých, až bych byl mohl být u toho. Ale jaká pomoc, byli na světě - pěkná rodinka mladých škvorčat, droboulinkých, křehkých - vypadali jako vyřezaní ze slonoviny. Podlézali lehce pod matčiným tělem, proplétali se jí mezi nohama, ba ti troufalejší se jí šplhali i po klíštkách na zadečku. Nad tou podívanou se až srdce smálo. Příští den bylo hnízdo prázdné: moje pozoruhodná rodinka se rozutekla po zahradě. Za nějaký čas jsem jedno z těch mláďat viděl: to se rozumí, bylo větší, hnědší a silnější, ale poznal jsem je okamžitě. Škvoreček se choulil ve spleti růžových lupínků a spal, a když jsem ho vyrušil, jenom podrážděně zdvihl klíštky přes záda. Býval bych si rád myslel, že to je na pozdrav, na veselý pozdrav, ale poctivost mě nutila, abych si přiznal, že to nebylo nic víc než škvoří výstraha možnému nepřiteli. Přesto jsem ho omluvil. Konečně, vždyť byl tak maličký, když jsme se minule viděli naposledy.

Poznenáhlu jsem se seznámil s buclatými mladými venkovankami, které projížděly kolem naší zahrady každé ráno a večer. Seděly po žensku ze strany na svých loudavých, dlouhoušatých oslech, svými vřískavými hlasy a křiklavě barevnými šaty pripomínaly papoušky a štěbetaly a smály se, až se to mezi olivami rozléhalo. Ráno se vždycky usmívaly a křičely na pozdrav, když jejich oslíci klapavě dusali kolem, a večer se nahýbaly přes živý plot z fuchsií, vratce balancovaly na hřbetě svých komoňů a s úsměvem mi podávaly dary - hrozen jantarově žlutého vína, ještě prohřátý sluncem, několik fíků, černých jako dehet a žíhaných růžově, tam kde popraskaly "ve švech", jak byly zralé, nebo velikánský meloun s dužninou jako z růžového ledu. Jak dny ubíhaly, pomalu jsem se naučil jim rozumět. Co předtím znělo jako zmatené žvatlání, z toho najednou byla souvislá řada zřetelně oddělených zvuků. Ty pak znenadání nabývaly významu a já jich začal pomaličku a koktavě používat sám; pak jsem ta nově osvojená slova začal skládat a řadit do mluvnicky chybných a škobrtavých vět. Naši sousedé měli radost, jako kdybych jim tou snahou naučit se jejich řeči prokazoval nějaou mimořádnou pozornost. Nakláněli se přes plot, obličeje soustředěně stažené, a já tápavě dával dohromady pozdrav nebo dokonce jednoduchou poznámku, a když jsem to s úspěchem vykoktal až do konce, zářili úsměvem, přikyvovali a tleskali. Pomalu jsem se také naučili jejich jménům, kdo je čí příbuzný, kdo je ženatý či vdaná a která se doufá vdát a jiné podrobnosti. Dověděl jsem se, kde jsou mezi olivovými háji jejich domečky, a když jsem náhodou šel s Rogerem tou cestou, celá rodina, hlučně rozradovaná, se vyhrnula ven nás pozdravit, a už nesli židli, abych si mohl sednou pod jejich révou a sníst s nimi nějaké ovoce.

Poznenáhlu jako by se na nás usadilo kouzlo ostrova tak jemně a přilnavě jako květný pyl. Každý den byl plný klidu a pohody, jako by se čas zastavil, takže si člověk přál, aby vůbec neměl konce. Ale pak se odloupla černá slupka noci a čekal nás nový den, plný lesku a barev jako dětský obtisk, s týmž nádechem neskutečnosti.